Hysterie stresem

8. května 2018 v 19:10 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Zabodovala jsem
Dneska se mi v práci stala hrozně nepříjemná věc, s níž se snažím celé odpoledne nějak vypořádat. Práce na našem oddělení je poměrně stresová, s čímž jsem se - myslím - naučila fungovat celkem dobře (= ukazuju sprostá gesta na monitor, který mi hlásí, že něco nefunguje nebo něco dlouho načítá apod.; občas mi zoufale upadne hlava do dlaní, jindy si ulevím tím naším krásným českým "doprdele", případně odejdu na uklidňovací cigaretu), a své prudké reakce tak eliminuji na minimum.
Ovšem, jak už to tak bývá, i ten nejklidnější člověk (což já teda určitě nejsem) čas od času ztratí kontrolu. A to se stalo mně právě dnes. Alibisticky tvrdím, že to není tím, že jsem hysterka (a pohrávám si spíš s myšlenkou, že je to mými maďarskými kořeny), která se na moment neovládla, ale špatným načasováním. V momentě, kdy mi mozek jel na nejvyšší obrátky a najednou všichni všechno potřebovali - jak jinak - teď hned, se mě kolega přišel zeptat, kdy si hodlám objednat oběd. (Jo! Tím spíš jsem na sebe byla naštvaná, jelikož to je taková blbost!)

Ty kontinuity
V tu chvíli mi naprosto nesedl (nebo naopak do vyhrocené situace sedl…?) tón, jímž se zeptal, který v danou chvíli můj zaneprázdněný mozek vyhodnotil úplně jinak, než jak to bylo myšleno (a mně bylo jasné po pár minutách), tudíž jsem vyštěkla, že nemám čas!

Kdo to někdy nezažil, že?
No, asi i vy usoudíte, že to není konec světa, ale v našem super open spacu jsem pobavila přítomné (hele, hrábněte si do svědomí, jooo! :-D), nebo alespoň část z nich rozhodně (potvrzeno pak u toho oběda a cestou z práce), ale co hlavně - poznala jsem v sobě to, co jsem vždycky hrozně neměla ráda na svojí mamince (kterou zbožňuju, ale víme jak - každej máme něco, čím i ty nejbližší štveme), tedy zbytečně prudkou reakci, a to, že tu páru z papiňáku vychytal někdo, s kým vůbec nesouvisela.

Díky bohu (nebo nevím čemu) jsme dospělí rozumní lidé, po chvíli jsme si vysvětlili, co se nepotkalo, a u toho oběda už jsme se záležitosti společně zasmáli (na můj účet samozřejmě, ale stejně "ten tón!").

Tedy stres…
Nicméně od té chvíle mi tak nějak vrtá hlavou, jak se vlastně dnes všichni vyrovnáváme se stresem? Protože všichni žijeme v neustálém stresu. A kdybychom o tom náhodou nevěděli, tak nám to denně připomínají reklamy na preparáty, které údajně mají od stresu pomáhat (zajímalo by mě, u kolika je to pravda).

Asi před rokem jsem se o stresu a jeho vlivu bavila se svým obvodním lékařem, který pravil, že dneska opravdu každý z nás od rána do večera zažívá nějaký větší či menší stres a že vlastně i nastoupit do eMHáDéčka a přemístit se do práce je stres (co když ten autobus bude bourat, nebo se zasekne na silnici a my přijedeme pozdě atd.), v čemž je vlastně velký kus pravdy.

Thomas H. Eriksen mluví o fenoménu "zrychlení zrychlení", v němž všichni žijeme, a otázkou zůstává, kam se to může ještě posunout? Je vůbec ještě nějaký prostor? A co nastane pak, až nebude možné ještě přitvrdit?

Just relax
Jelikož vím, že mám sklony reagovat impulzivně, tak se snažím co nejvíce kontrolovat, protože vybouchnout a pak myslet fakt není ta nejideálnější cesta (nikdy, pro nic), a zároveň se snažím i relaxovat a koncentrovat se, právě proto, aby ta nakumulovaná energie pak nelítala ven s kadencí samopalu vzoru 24.


Takže chodím bosky po trávě (a modlim se, že tam nebude střep nebo hovno), každý den si najdu 10-15 minut, které strávím v tichu jen sama v sobě (nemyslím žádný čuňačinky, ale soustředění se na sebe a své myšlenky), občas si dám levandulovou koupel a žeru hořčík (tak pro jistotu).

Nějaké rady a odborníci?
Zajímalo by mě, jestli to má vážně nějaký vliv, nebo jestli to celé je vlastně jen mediální bublina, které někteří z nás (ne)podlehnou. Jak jste na tom vy? Cítíte se pod tlakem? Bojujete se stresem? Pokud máte někdo zaručený tip, co funguje, podělte se, buďte solidární (hele, ne se mnou, ale s těma lidma kolem mě).

Hell
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 8. května 2018 v 20:03 | Reagovat

Čím dál míň to s rostoucím věkem znám. Po sedmdesátce jsem (jsme) si řekla, že už máme stres vybraný a teď už hlavně relaxujeme. Takže ti neporadím. Možná  jsem se odreagovala, když jsme se k smrti poštěkaly se sestrou - jedovatosti, které nám kazily život. Snad se tomu jednou (brzo) i zasmějeme.
Ty, jak vidím, víš jak se klidnit. A lidi kolem tebe to berou, ví co zažíváš... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se