Květen 2018

My jsme začátek a konec

27. května 2018 v 19:59 | Hell |  Téma týdne
#5piecesaday
Onehdy jsem chytla novou "reality" show jedné komerční televize, kde jistá servírka mluvila o tom, že s kamarádkou sbírají odpadky. Říkají tomu #5piecesaday, protože si daly výzvu, že každý den seberou alespoň pět kusů odpadků z ulice, které vyhodí do koše, a mně to přišlo jako skvělý nápad!

Ta myšlenka se mě držela
Pořád se mi to tak honilo hlavou, až mě dneska nakopl pořádný nepořádek při procházce s Herbem. Nejdřív jsem asi byla jako řada jiných lidí - pořád jsem si říkala, že od toho jsou přece zaplacení zaměstnanci technických služeb. Ale nakonec mi to přeci jen nedalo. A víte co? Nestálo mě to vůbec nic navíc. A přece můžu usínat s pocitem, že jsem pro tu naši planetu udělala něco sice možná úplně bezvýznamného, ale pořád víc, než nic.

Ohraničujeme
A tak nějak samo se mi to najednou propojilo s tématem týdne. Začátek a konec. Tak, jak máme všichni (hele, tohle fakt dělá každej) potřebu nějak škatulkovat, tak máme asi stejnou touhu i ohraničovat. Já se přiznávám dobrovolně - k ohraničování časových úseků užívám mezníky škola, práce a vztah.

Přijmeš výzvu?
Nechci působit nějak extra sluníčkově, ale ani nehodlám tvrdit, že mi je naše planeta úplně fuk. A pravdou je, že jsem přesvědčená, že právě my jsme pro tuhle planetu začátek a konec. Buď se k ní začneme chovat slušně a můžeme jí dát ještě šanci, nebo ne a my budeme to, co přinese ten konec.

Nechci nikomu říkat, aby hned šel, pořídil si nabodávátko a cestou do práce fungoval jako neplacená brigáda technických služeb. Spíš bych chtěla na každého apelovat, aby odpadky házel do odpadkových košů a popelnic, neodhazoval je jen tak na ulici nebo v parku či v lese. Nicméně pokud vám ten nepořádek po jiných lidech taky vadí, zkuste se občas ohnout a odhozenou krabičku po cigaretách prostě sebrat a vyhodit.

Třídění odpadu pokládám už za naprosto běžný standard (a naivně věřím, že to už snad dnes dělá každý, kdo má trochu rozum). Vřele doporučuji se i mrknout na pár videí nebo článků o projektu (nebo kampani - nevím přesně, jak to nazvat) "Zachraň jídlo".

Přidáš se?
Jeden
člověk skutečně nic nezmůže a může být i přesvědčený o tom, že to, co dělá, je zcela bezvýznamné. Ale když se takových lidí, kterým budoucnost této planety není a nebude lhostejná, najde tisíc, deset tisíc, milion…už se to najednou nemusí zdát tak bezvýznamné, co myslíte?

A protože jsem začala u té slečny, která mě inspirovala, tak bych s ní i článek ráda ukončila a touto cestou (jo, vím, asi se to k ní nikdy nedostane, ale záleží na tom?)poděkovala za inspiraci. Za inspiraci nejen pro tento článek, ale do života.

Díky!
Hell

Zlo v každém z nás

20. května 2018 v 20:46 | Hell |  Téma týdne
Gen zla
Kdysi jsem v Enigmě nebo něčem podobném četla o "genu zla". Vlastně si z toho článku už nepamatuji víc než to, že se v něm polemizovalo o tom, zda může či nemůže existovat nějaký gen zla. Tak nějak mi to slovní spojení utkvělo a vybaví se mi obvykle při zprávách, nebo když na mě na sociální síti vyběhne další z řady článků o tom, jak nějaký člověk týral svého psa, dítě, rodiče…


Pel-mel
Někdy je mi hrozně smutno z toho, co se po celém světě děje, čeho jsou lidé schopní. A v duchu se ptám, kde se to v nich bere? A jestli by toho byl schopný každý…? Co když vážně něco jako gen zla existuje a je v každém z nás?

Věřím, že každý člověk se rodí se všemi aspekty lidství, chování, charakterovými vlastnostmi, schopnostmi, jen pak záleží na tom, co v nás převládne, co dominuje a co je naopak potlačeno. Proto je každý člověk originál. Protože ty esence, které tvoří jeho duši, jsou různě namixované.

Snažím se
Vždycky jsem si přála být dobrý člověk. Moct se podívat sama sobě do očí. Dát rodičům důvod, proč na mne mohou být pyšní. Zodpovědně třídím odpad, neplýtvám pitnou vodou ani jídlem, dokonce jsem teď přestala nakupovat ovoce a zeleninu do igelitových sáčků a v kabelce mám v 90% případů vlastní látkovou tašku.

Ale umím být mrcha
Přesto vím, že dokážu být zlá. Jsou věci, momenty, na něž nemůžu být zrovna pyšná. Když na to přijde, umím vlastně být docela slušná mrcha a ještě to omlouvat láskou. (Jako ne, že bych chtěla někomu vyhrožovat, ale nechtěla bych mě nas*at…:-D)

Člověk může být sebeohleduplnější, čestný, vzácně dobrý, ale nakonec stejně vždycky přijde chvíle, kdy v nás převládne určitý druh sobectví, nebo z lásky k někomu se neštítíme ublížit jiné osobě.

Jako virus
Je to v každém z nás a paradoxně i ty nejčistší nebo nejvzácnější pocity ho v nás mohou probudit. Myslím ale, že to by neměla být univerzální omluva. Že bychom i tak měli chtít být lepšími. Zla je ve světě až příliš.
Hell

Tohle je moje štěstí

13. května 2018 v 20:03 | Hell |  Téma týdne
1000 a jedna odpověď
Na otázku "Co je štěstí," odpoví každý jinak. Možná dokonce i každý den se může u jednotlivce odpověď měnit. U mě tedy rozhodně. Záleží na tom, co právě prožívám, jak se cítím, co se povedlo, nebo naopak nepovedlo.


Dnes je významný den
Speciálně dnes (samozřejmě i jindy, ale dnešek je obzvlášť výjimečný) si uvědomuji, že mám ohromné štěstí, protože mám skvělou mámu, která za mnou za všech okolností stojí, podporuje mě, miluje mě nade všechno na světě a vždycky tady pro mě byla, je a bude.

Mám štěstí
I když se všechno zdá ztracené a propadám zoufalství, protože nic nevychází tak, jak bych si přála, tak maminka s tatínkem jsou ten domov, kam vždycky můžu přijít a cítit se v bezpečí a odcházet domů zase s nadějí, že bude líp, a i kdyby ne, tak tyhle dva lidi tu pro mě i tak jsou.

Mám štěstí, že mám rodiče, kteří jsou na mě pyšní a věří, že dokážu i to, čeho se sama bojím.
Mám štěstí, že si to uvědomuju.
Mám štěstí, že jsem dneska mohla popřát mamince to nejlepší ke Dni matek (a vychutnat si obídek, který s láskou připravila) a dát jí její oblíbené višně v čokoládě.

Mám štěstí, že tyhle dva lidi, které oba miluju a vím, kolik toho pro mne za celý život udělali, bydlí sotva deset minut ode mě (nebo já od nich…? To je fuk, každopádně je znát, že vylétnutí z hnízda byl můj první letecký zážitek a přistávací dráha pro jistotu dostatečně blízko…).

Tenhle domov je moje štěstí
Zkrátka, i kdyby se mi smůla lepila na paty kanagonem, mám ohromné štěstí, protože vždycky mám kam jít s vědomím, že tam pro mě vždycky bude pohlazení, pochopení nebo plná lednička.

Hell

Hysterie stresem

8. května 2018 v 19:10 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Zabodovala jsem
Dneska se mi v práci stala hrozně nepříjemná věc, s níž se snažím celé odpoledne nějak vypořádat. Práce na našem oddělení je poměrně stresová, s čímž jsem se - myslím - naučila fungovat celkem dobře (= ukazuju sprostá gesta na monitor, který mi hlásí, že něco nefunguje nebo něco dlouho načítá apod.; občas mi zoufale upadne hlava do dlaní, jindy si ulevím tím naším krásným českým "doprdele", případně odejdu na uklidňovací cigaretu), a své prudké reakce tak eliminuji na minimum.
Ovšem, jak už to tak bývá, i ten nejklidnější člověk (což já teda určitě nejsem) čas od času ztratí kontrolu. A to se stalo mně právě dnes. Alibisticky tvrdím, že to není tím, že jsem hysterka (a pohrávám si spíš s myšlenkou, že je to mými maďarskými kořeny), která se na moment neovládla, ale špatným načasováním. V momentě, kdy mi mozek jel na nejvyšší obrátky a najednou všichni všechno potřebovali - jak jinak - teď hned, se mě kolega přišel zeptat, kdy si hodlám objednat oběd. (Jo! Tím spíš jsem na sebe byla naštvaná, jelikož to je taková blbost!)

Ty kontinuity
V tu chvíli mi naprosto nesedl (nebo naopak do vyhrocené situace sedl…?) tón, jímž se zeptal, který v danou chvíli můj zaneprázdněný mozek vyhodnotil úplně jinak, než jak to bylo myšleno (a mně bylo jasné po pár minutách), tudíž jsem vyštěkla, že nemám čas!

Kdo to někdy nezažil, že?
No, asi i vy usoudíte, že to není konec světa, ale v našem super open spacu jsem pobavila přítomné (hele, hrábněte si do svědomí, jooo! :-D), nebo alespoň část z nich rozhodně (potvrzeno pak u toho oběda a cestou z práce), ale co hlavně - poznala jsem v sobě to, co jsem vždycky hrozně neměla ráda na svojí mamince (kterou zbožňuju, ale víme jak - každej máme něco, čím i ty nejbližší štveme), tedy zbytečně prudkou reakci, a to, že tu páru z papiňáku vychytal někdo, s kým vůbec nesouvisela.

Díky bohu (nebo nevím čemu) jsme dospělí rozumní lidé, po chvíli jsme si vysvětlili, co se nepotkalo, a u toho oběda už jsme se záležitosti společně zasmáli (na můj účet samozřejmě, ale stejně "ten tón!").

Tedy stres…
Nicméně od té chvíle mi tak nějak vrtá hlavou, jak se vlastně dnes všichni vyrovnáváme se stresem? Protože všichni žijeme v neustálém stresu. A kdybychom o tom náhodou nevěděli, tak nám to denně připomínají reklamy na preparáty, které údajně mají od stresu pomáhat (zajímalo by mě, u kolika je to pravda).

Asi před rokem jsem se o stresu a jeho vlivu bavila se svým obvodním lékařem, který pravil, že dneska opravdu každý z nás od rána do večera zažívá nějaký větší či menší stres a že vlastně i nastoupit do eMHáDéčka a přemístit se do práce je stres (co když ten autobus bude bourat, nebo se zasekne na silnici a my přijedeme pozdě atd.), v čemž je vlastně velký kus pravdy.

Thomas H. Eriksen mluví o fenoménu "zrychlení zrychlení", v němž všichni žijeme, a otázkou zůstává, kam se to může ještě posunout? Je vůbec ještě nějaký prostor? A co nastane pak, až nebude možné ještě přitvrdit?

Just relax
Jelikož vím, že mám sklony reagovat impulzivně, tak se snažím co nejvíce kontrolovat, protože vybouchnout a pak myslet fakt není ta nejideálnější cesta (nikdy, pro nic), a zároveň se snažím i relaxovat a koncentrovat se, právě proto, aby ta nakumulovaná energie pak nelítala ven s kadencí samopalu vzoru 24.


Takže chodím bosky po trávě (a modlim se, že tam nebude střep nebo hovno), každý den si najdu 10-15 minut, které strávím v tichu jen sama v sobě (nemyslím žádný čuňačinky, ale soustředění se na sebe a své myšlenky), občas si dám levandulovou koupel a žeru hořčík (tak pro jistotu).

Nějaké rady a odborníci?
Zajímalo by mě, jestli to má vážně nějaký vliv, nebo jestli to celé je vlastně jen mediální bublina, které někteří z nás (ne)podlehnou. Jak jste na tom vy? Cítíte se pod tlakem? Bojujete se stresem? Pokud máte někdo zaručený tip, co funguje, podělte se, buďte solidární (hele, ne se mnou, ale s těma lidma kolem mě).

Hell

Princ na bílém koni

6. května 2018 v 18:29 | Hell |  Téma týdne
Dřív nebyl čas..
Po vcelku produktivně strávené neděli, kdy jsem vstala v 6 ráno, po snídani šla na hodinovou procházku s Herbem, poté na nákup, k našim na dopolední kávičku, pak jsem uklízela, prala, vařila, (konečně!!!) přesadila bylinky, zvládla návštěvu a druhou velkou prochajdu se psem (a to chci dát ještě Avangers před večerní telkou), usedám ke psaní článku na téma týdne.

Nechtěla jsem být jizlivá, ale asi to je jedna z mých vlastností, takže sorry!
Už bývá takřka zvykem, že se mi nápady a myšlenky honí hlavou celý týden, ale sednout si a sepsat je, to bývá oříšek, a zpravidla to nechávám na poslední chvíli.

Nicméně abych byla vážně upřímná, tak tentokrát jsem se snažila spíš hledat nějakou inspiraci, jelikož jediná asociace a vlastní zkušenost by přinesly nejkratší článek, jaký bych kdy zveřejnila, neboť by obsahoval strohou, leč pravdivou větu: "Princové na bílých koních vymřeli, čekejte spíš grázla na motorce."

Článek bude sice delší, nicméně se ponese v podobném duchu (takže prosím beznadějné romanti(č)ky, aby to okno asi rovnou zavřeli, nechci být tím, papírovým čertem, co kazí radost). I má inspirace vybouchla, neboť i takové ty krásné páry, kde si pro princeznu přijel princ (to je jedno na čem, pár jich zdá se zbylo, ale je to ohrožený druh), ve finále končí u debat o prdění, dohadech o ne/zvednutém prkénku na záchodě nebo u vzájemného mačkání beďarů na zadku.

Vítejte v 21. století!
Jasně že i takové věci k partnerskému životu patří (zvlášť, pokud už jste svůj vztah posunuli i k tomu, že vám nevadí vaše močící polovička, zatímco si metr od něho čistíte zuby), nicméně je to diametrálně odlišné od všech představ, které jsme jako holčičky měly. Tatam jsou bály, úklony a líbání ručky, přičemž cudně přivřete víčka a lehce se zardíte. Ba ne. Láska je krásná, nicméně realita všedního dne si žádá své oběti, jimiž jsou právě ty naše holčičí sny a představy, které snad dobrovolně berou za své.

Zase karma…tutově!
Na druhou stranu jsem měla být připravená. Třeba je to jen škodolibost karmy, která mi chce sdělit, že jsem vždycky fandila drakům, Mrakomorům, černokněžníkům, Luciferům, všem těm větrem ošlehaným záporákům, zatímco princátkům s tvářičkou jak dětská prdelka jsem se vysmívala, tak tady to mám. I s úrokama a vším, co v těch pohádkách obvykle nezaznívalo.

Měla jsem to čekat…

Myslím, že to přežiju…
Tak tedy mužem číslo jedna v mém životě je Herbie (holky, představte si, že jeho chlupy mám i pod krajkou na spodním prádle), který je vždycky šťastný, když ráno otevřu oči nebo když přijdu domů z práce, večer co večer mi něžně chrápe do ouška, zatímco mě packama objímá kolem krku, a jako neodolatelný bonus - neodmlouvá (sice furt něco žvaní, ale naštěstí mu nerozumím, takže mě nemá šanci vytočit kecama, na které nemám náladu).

No a místo prince na bílém oři mám princeznu v bílým zabordelným autě, která je v mém životě už skoro 20 let, nejednou mě zachránila, a protože je to nejlepší kamarádka, tak i ty prdy spolu můžeme řešit, když na to přijde.

Radši to zbytečně neďoubat
A tak si tak říkám, že jsem vlastně spokojená, a pokud přijde princ na bílým (asi bych zvládla i vraníka nebo hnědáka) koni (dostane teda világoš, kde se coural) nebo další grázl, tak je asi úplně neodmítnu, ale že bych si z nich sedala na zadek, to už taky ne. Ono se časem ukáže, co se z koho vyklube, a jestli nebude lepší si to zkusit ještě nějak vyžehlit u tý karmy.

Hell

Jde ještě vůbec o Ferrari?

2. května 2018 v 18:01 | Hell |  Co se děje?
Otřáslo českým internetem
Myslím si, že nikoho neminula kauza Mareš vs. Kazma. Nikdy jsem nebyla skalní fanynkou ani jednoho z nich, nicméně znám je oba, a tentokrát byly překročeny veškeré meze. A jestli šlo někdy o Ferrari, tak to je teď až ta poslední otázka...


Jeden z nejlepších současných moderátorů
Neznat Leoše Mareše, a přitom žít v České republice, je takřka nemožné. Jednak je jeho hlas a jméno spjaté s rádiem, kde má vlastní show s Patrikem Hezuckým, a můžete tak spolu s ním vstávat každý pracovní den. Budou to už pomalu dvě dekády, kdy vydal hudební alba, přičemž ze svých pěveckých schopností si dodnes dělá legraci (což je mimochodem docela sympatický, když si vezmete, kolik lidí zpívá daleko hůř a myslí to vážně…), moderoval ESO, kde byl asi druhá nejvýraznější (a nejkvalitnější) osobnost po Tereze Pergnerové (a po ní se zapsat byl boj…mihlo se tam dost lidí, ale ta úroveň….za všechny stačí zmínit asi Gábinu Partyšovou…), mám dojem, že uváděl i České Slavíky, řada lidí ho má spojeného s moderování pěvecké reality show SuperStar, nebo jako porotce z talentových soutěží. Kromě toho jezdí po republice, kde vystupuje na diskotékách, nebo jako moderátor. Dalo by se říct, že je to fakt docela dříč.

Internetový fenomén
Poměrně silnou fanouškovskou základnu má i Kazma. O existenci této postavy vím již léta, ale dosud jsem nebyla schopná dekódovat, co vlastně tenhle člověk dělá, nebo umí. Občas umí být vtipný. A jeho revírem je hlavně internet. Ti, kdo se o něho příliš nezajímají, ho naposledy mohli zaznamenat ve spojitosti s pořadem Prostřeno! A jeho údajným prankem na tuto kuchařskou reality show. (I tato kauza mě tehdy inspirovala k napsání článku.)

Za poslední dva týdny je však jeho jméno spojováno spíše se slovy špína, hnus, podraz, ubohost, trapnost a pak kupou daleko, daleko vulgárnějších, které asi není třeba interpretovat. Pro ty, kteří netuší, oč jde, vysvětlím naprosto ve zkratce.

Sázka v Ranní show
Leoš Mareš se vsadil s Patrikem Hezuckým, že bude měsíc jezdit v trabantu, a že za celý měsíc nebude řídit jiné auto. Pokud ho někdo nachytá, jak řídí jiné auto, musí mu (tomu, kdo ho chytí) odevzdat své Ferrari. Nebyl by to Mareš, aby i z trabíka neudělal show, takže jeho followeři na IG se mohli denně pobavit nad jeho příspěvky s trábošem, včetně toho, jak ho stavěli policisté kvůli běžné dopravní kontrole a jak je prosil, zda by ho mohli roztlačit apod.

Pár těchto příspěvků jsem zachytila a Mareš působil dojmem, že to trabík snad baví víc, než Ferrari a sázku si vlastně docela užívá (je to zkrátka showman). Zároveň v této době také zodpovědně připravovalkoncert (nebo show - je asi celkem jedno, jak to nazveme) v O2 aréně.

Je tohle ještě humor?
V den koncertu měl ještě ranní vysílání - jako kterýkoliv jiný pracovní den -, a tak si tak frčel do práce - samozřejmě trábošem - někdy před šestou ranní (vstávám kolem páté, takže tuším, že byl asi v dost podobném stavu, v jakém bývá každý slušný člověk v tuto ranní hodinu), když narazil na autonehodu, která vypadala dost strašidelně. Muž byl zaklíněný v autě, paní pobíhala kolem s tím, že telefonuje se záchrankou. Mareš - jako každý člověk, který má srdce na pravém místě a je si vědom svých povinností (i v takhle nekřesťanskou hodinu) - zastavil a chtěl pomoct. Paní ze záchranky po něm chtěla, aby s autem couvnul, což mělo pomoci muži v autě. Mareš to udělal a v tom se objevil Kazma a kamery s tím, že Kazma ho nachytal, jak řídí jiné auto než trabanta, tudíž mu patří Marešovo Ferrari, které teď chce dát na charitu.

Traumatický zážitek
Leoš Mareš působil už na tom videu dost vyjeveně, a když pak na svůj IG nahrál video o tom, co se mu stalo, docela z toho mrazilo. Jak jsem psala už v úvodu, rozhodně nejsem fanynkou ani jednoho z nich, nicméně v tuto chvíli stojím pevně za Marešem. Kazma je člověk, kterého bych si nedovolila soudit jako člověka, protože ho neznám, ale pokud jde o show, je to hovado a tohle překročilo všechny hranice.

Nebo že by to bylo jinak…?
Velmi brzy se objevila i teorie, že Mareš o celé akci věděl. No, je mi líto, ale Mareš není herec. Už vůbec ne tak dobrý, aby dokázal tak věrohodně předstírat šok a následné trauma ze zážitku, který byť fingovaný, nechce zažít nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku. Tudíž tato teorie se mi zdá opravdu velmi nepravděpodobná.

Bulvár má očividně jasno
Samozřejmě se toho chytil ihned bulvár a jakýsi internetový portál v pseudoreportáži podával (pro myslícího člověka) dost nepřesvědčivé důkazy o tom, že Mareš o akci musel vědět.

Protože jsem měla v plánu tento článek napsat hned, jakmile jsem zhlédla Marešův příspěvek na IG stories, chtěla jsem se podívat i na tuto reportáž, ale ve chvíli, kdy tam bylo proneseno cosi o tom, že ty stromy jsou o tři dny později zelenější, tudíž celá kauza je nějak prapodivná, musela jsem to vypnout, protože to bylo naprosto směšné. Pán asi nikdy nebyl venku před šestou ráno, tudíž si nemohl všimnout, že dopad světla vytváří trochu jiný efekt, než během dne, kdy ještě k tomu svítí z plna sluníčko, a asi si nikdy nevšiml, že na jaře stačí opravdu i dva tři dny a příroda se mění (nicméně tady to, dle toho, co jsem viděla, zjevně bylo především rozdílnou denní dobou natáčení, což každý, kdo používá tu šedou hmotu mezi ušima, musel vidět).

Vabank
Leoš Mareš se vůči těmto teorií velmi ostře vyhraňuje, což by - myslím si - nedělal, kdyby se skutečně časem mělo potvrdit, že na celé akci s Kazmou spolupracoval. Věřím totiž, že si Leoš Mareš dostatečně uvědomuje svou současnou pozici, vrtkavost slávy i roky a roky práce dostat se tam, kde je. Nasnadě je tedy otázka: Zahrával by si skutečně takhle se vším, co si pracně vybudoval? Po zveřejnění události se za něho postavila opravdu dlouhá řada fanoušků, která by jistě hodně prořídla, kdyby zjistili, že jim jejich oblíbený moderátor několikrát úmyslně lhal. Navíc ještě v tak závažné věci.

Upřímně - u Kazmy by mě nepřekvapilo, když by sázel spíš na to, co v lidech není právě dobré, například závist - protože se najde jistě spousta lidí, kteří by si přáli, aby Mareš o své Ferrari (jimiž je celkem pověstný, už od doby, co své první rozstřelil - sorry, Leoši, nešlo odolat) přišel už jen ze závisti, že oni sami na něj nemají a pravděpodobně nikdy mít nebudou.

Nejsem si však už tak jistá, jestli jeho "vynucování si" Marešova Ferrari je opravdu ta správná cesta, když i řada jeho fanoušků tuhle aféru pokládá za přestřel. To by totiž mohlo otrávit i ty, kteří by se za svého oblíbeného internetového vtipálka postavili.

Já mám jasno
Coby víceméně nestranný člověk, který jen vnímá, co se okolo něj děje, mám poměrně jasný názor na události minulých dní. Leoš Mareš je pracovitý chlapík, který se dostal tam, kde je, svou pílí, houževnatostí. Z nějakého okresního (nebo jakého) rádia přes bouřlivější období, kdy ho všichni znali, jako grázla, který neví, co s penězi, až po celorepublikově známého člověka, z něhož je cítit upřímná pokora vůči lidem, vůči životu.

Vedle něho tu máme Kazmu. Bezesporu jedna z nejvýraznějších postav českéhointernetu a to už hezkou řádku let. Má vlastní show na streamu, své příznivce. I on se dostal tam, kde je skrze to, co dává do své práce. To, že mě jeho humor nijak neoslovuje a jeho práce nezajímá, protože nejsem cílováskupina, to je asi vedlejší. Evropu 2 jsem taky nikdy neposlouchala.

Nicméně celá takhle kauza, celý ten tyátr, v mých očích snižuje Kazmu nejen jako showmana, ale bohužel i jako člověka, a naopak Leoš Mareš, pokud skutečně nic netušíc zachraňoval cizímu muži život, je pro mě člověkem se srdcem na správném místě a koulemi tam, kde je chlap má mít. A pokud jde o tu sázku, tak - ani přes Kazmův podvod - Mareš neprohrál. Ani jako bavič, ale především jako člověk.

Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se