Duben 2018

Která je ze všech nejdůležitější?

29. dubna 2018 v 14:21 | Hell |  Téma týdne
Tohle byl oříšek
Už týden přemýšlím o tom, jaká otázka je v mém životě ta nejdůležitější. Nebo jakou nejdůležitější otázku jsem dostala. Po týdnu přemýšlení o tom, na kolik věcí se vlastně každý den zeptám, nebo na kolik otázek denně odpovím, jsem zavzpomínala na důležité momenty ve svém životě.
Všude samá otázka
Na kterou univerzitu si podám přihlášku? Jaký obor chci studovat? Miluju toho chlapa? Jsem v tom vztahu spokojená? Mám ještě důvod jít na kafe s touhle kamarádkou? Chci pracovat v téhle firmě? Takové a další otázky jsem pokládala sama sobě. A jistě se ještě pár takových položím.

Kdy můžete nastoupit? Jaký plat si představujete? Jo, hodně zásadní a nečekaný dotaz mi položila před více než rokem moje současná šéfová: Můžeme absolvovat druhé kolo pohovoru hned teď po telefonu? (To byla výzva, protože jsem fakt netušila, na co se chce ptát, a měla jsem pocit, že bych jí neřekla, ani jak se jmenuju, ale výzvu jsem přijala, zvládla a druhý den už jsem nastupovala.) Kdy se chcete nastěhovat? Chceš se rozejít? Tohle je vážně konec? Můžete dýchat? Víte, kde jste? Kam to bude? Kde chceš být za pět let?

Která je ta nejdůležitější?
Otázek, které mi padnou na mysl, když přemýšlím o té nejdůležitější, jsou desítky, možná stovky. A i když jsou mnohé z nich opravdu důležité, protože mohou zcela zásadně změnit váš život, ani jednu z nich bych neoznačila jako nejdůležitější. A všechny mají jedno společné. Jsou to otázky, které se týkají tazatele. Člověk si musí klást otázky a na mnohé musí odpovídat. Na některé hledá odpovědi celý život. Jiným se pro změnu vyhýbá. Třeba taky celý život. Avšak i ty nevyřčené ten život ovlivňují.

To je ona!
Přesto všechno si myslím, že ta nejdůležitější otázka na světě je ta, kterou už dnes nejvíc a přitom málo používáme/slýcháme. A ještě méně ji myslíme upřímně. Je to zcela prostý dotaz, který můžete slyšet (nebo pokládat - záleží, na které straně barikády právě stojíte) třeba denně, ale jeho podstata se v době individualismu tak nějak vytrácí. "Jak můžu pomoct?"

To je ta otázka. Nejdůležitější otázka. Ne v situaci, kdy vlezete do obchodu s tím, že máte nakupovací náladu, a už u vás stojí prodavačka s tímto dotazem. Buďte v klidu, ona ho pokládá se stejnou nelibostí, s jakou na to vy odpovídáte, že se chcete nejdřív jen podívat.

Svůj význam má ale v momentech, kdy má někdo z vašich blízkých trable a vy jen nechcete stát opodál. Nebo když chytíte v televizi dokument o nehumánním vyklešťování selat, nebo transportu zvířat do zemí mimo EU.

Dokážeme to ještě…?
Myslím, že bychom měli daleko víc tuhle otázku klást ve chvílích, kdy o něco jde. Ne jen nečinně stát a říkat si, jak je ten život někdy těžký. Život je těžký, tak proč si s ním nepomoct? Někdy stačí jen obejmout, nebo říct, že všechno bude zase dobrý. Jindy stačí jít a o problému říct dalším, podepsat petici, o problematice mluvit.

Stačí přece tak málo
Dokonce někdy stačí, že pomoci chceme. Už to může být velká věc pro někoho, kdo je v těžké životní situaci. Protože už jen vědomí, že je tu někdo, komu není můj momentálně nepříznivý život ukradený, pomáhá zůstat silný a dodat sílu bojovat s tím, co ještě přijde.

Tak upřímně - kdy jste se naposledy zeptali, jak můžete někomu pomoct a nemysleli to jako frázi, nebo tu tázací větu nevyřkli jen proto, že to máte nakázáno vedoucím…?
Hell

KN - Červenka, Jo Nesbo

26. dubna 2018 v 18:28 | Hell |  Recenze
Asi nejoslavovanější současný severský autor (a že se s nimi v posledních letech opravdu roztrhl pytel) mě, přiznám se, nějak minul. Nebo spíš nezaujal. Už před časem jsem ho zkoušela číst. Tehdy to byl Levhart. Thriller se četl skoro sám a nebyl špatný, ale mé očekávání zkrátka nesplnil.

Druhou šanci jsem autorovi dala (cha! To zní skoro jako bych byla porotkyně v show Literární svět hledá SuperStar.) právě s Červenkou. Anotace zněla velmi slibně a v knihovně byla k mání audiokniha, tudíž jsem se mohla nechat pohltit příběhem a ještě k tomu jedním ze svých oblíbených hlasů patřícímu Hynku Čermákovi, a to i při úklidu, kreslení, procházkách se psem či jiných oblíbených činnostech.

Bohužel, ani tentokrát jsem autorovi nepřišla na chuť. Je mi líto, ale Jo Nesbo zkrátka není můj šálek espressa. Nevadily mi ani linie příběhu nebo zdánlivě nelogické přeskakování mezi nimi, a dokonce ani šablonovitý detektiv Hole (šablonovitost detektivů v thrillerech mi nijak zvlášť nevadí, pokud funguje, což tady funguje).

Nechci autorovi nijak ukřivdit. Popravdě nemám nijak zvlášť co vytknout. Postavy jsou dobře vykreslené, děj poměrně napínavý (no dobře, pár pasáží pro mne bylo delších než týden před výplatou), Nesbo píše velmi čtivě (to jsem věděla už u Levharta), a umí čtenáře vtáhnout do příběhu, tudíž naprosto chápu tu oblibu.

Ale jak jsem řekla, zkrátka to není můj autor. Možná časem zkusím další z jeho knih a změním názor. Ale prozatím ho určitě nebudu fanouškům v knihovně blokovat.


Tak nad příště,

Hell

Černá skříňka s bílou schránkou

24. dubna 2018 v 5:00 | Hell |  Můj život s Božským
Víte, co je černá skříňka a bílá schránka? Nedělám zrovna do letadel - vlastně jsem nikdy ani neletěla - a nemám ani řidičák, takže vám už asi došlo, že tyhle pojmy znám spíš ze sociologie a psychologie.

Černá skříňka
Velmi zjednodušeně řečeno, černá skříňka je něco (v tomto případě někdo), u čeho známe vstupy (to, co leze dovnitř) a výstupy (to, co pak leze ven), ale nemám nejmenší ponětí o tom, co se děje uvnitř. Na základě čeho lezou ty věci ven, když víte, co vlezlo dovnitř.

Bílá schránka je pak opakem. Tam je ten proces křišťálově jasný (nebo čistý "…tak křišťálově čistý, že křišťál křišťálovější čistý být nemůže" /R.I.P. a díky, pane Grossi/).

Za hranicí chápání
Někdy mám pocit, že přesně takoví jsme s Božským. On je samozřejmě ta Černá skříňka. Vidím, co se děje, co mu říkám (je to chlap, takže veškeré náznaky jsem vzdala už kdysi, a mluvím k němu velmi jasně, zřetelně a narovinu), ale vidím, co z něj pak leze, co dělá, a je to tady - naprosto nechápu, co se mu to děje v tom nekonečném prostoru mezi ušima.

Nevyřešené záhady lidstva
Netuším, jestli takhle šoupnutý způsob uvažování mají všichni chlapi a pokud ano, tak čím je to způsobené, ale je to jedna ze záhad nekonečného vesmíru. Fakt. Nepřeháním. Úplně klidně bych to zanesla do publikace vedle Bermudského trojúhelníku, Lochnesky nebo Švábomyši.

Snažím se neříkat "nic"
V porovnání s ním jsem zářný příklad Bílé schránky. Zvlášť pokud jde o komunikaci s druhým pohlavím. Poměrně brzy jsem pochopila, že muž náznak nevnímá, i kdyby ho kopal do zadnice a lžičkou ťukal do čela, tudíž požadavky či návrhy formuluji co nejjasněji, pokud chci předejít zklamání (hádce nebo stupidní otázce: "Proč jsi mi to nepřipomněla?") - Tohle se mi nelíbí; Tohle mě bolí; Zlobím se, protože…; Narozeniny mám tehdy a tehdy, a aby sis nemusel lámat hlavu, chtěla bych TUHLE (!!!) knížku, kterou mají v TOMHLE knihkupectví; apod.

Dobře, přiznávám, že ani já nedokážu zcela eliminovat odpověď "Nic," na otázku "Co se stalo?" Ale komu by se chtělo opakovat xkrát dokola totéž? Každý rok vést stejný dialog typu:
On: "Kdy budeš mít ty narozeniny?"
Ona: "Minulej měsíc…"

"Já nerozumět řeči tvého kmene"
Je možné, že stejně to vidí muži? (Teď nemyslím zrovna ty narozeniny, svátky, Valentýna nebo výročí - tak nějak jsem přesvědčená, že tohle fakt drží v patrnosti spíše ženy, za což by mě všichni zastánci gender studies patrně umlátili příručkami a učebnicemi popisujícími stereotypy.) Nicméně jsou ženy pro muže stejnými černými skříňkami, jako oni pro nás (nebo aspoň pro mě a všechny mé kamarádky a známé, s nimiž jsem kdy rozebírala mužské pokolení a jejich způsob myšlení)? Nebo jsme prostě jen natolik rozdílné kmeny, že vzájemné porozumění nebo nalezení stejné řeči je a bude svatým grálem?

Hell

Když zavřu oči, chci upřímnost

22. dubna 2018 v 19:16 | Hell |  Téma týdne
Byť blondýna, pořád na něco myslím!
Co se vám honí hlavou, než usnete? A přemýšlíte vůbec o něčem? Prý existují lidé, kteří dokáží tu chvíli před usnutím vůbec na nic nemyslet. Takovým lidem jsem vždycky záviděla. Já tohle neumím. Hlavou se mi pořád něco honí, a když zavřu oči, je to ještě intenzivnější.


O čem všem přemýšlím?
Hodně záleží na tom, jak se zrovna cítím, co prožívám. Někdy si představuji ty věci, které bych mohla jednoho dne dokázat. Ať už to jsou reálné pracovní záležitosti, nebo má vlastní autogramiáda na knižním veletrhu Svět knihy.

Jindy naopak vidím, co všechno jsem nedokázala. A mé obavy se zhmotňují do scénářů toho, co všechno nikdy nedokážu. Co jsem prošvihla. Kdy jsem si nechala uniknout nějakou příležitost.

Co mi chybí, co bych mohla mít nebo kým bych mohla být. Jak si představuji svůj život, svou budoucnost. Kým bych chtěla být.

Sny, noční můry a realita
Někde jsem četla citát nebo zkrátka cosi o tom, že když má člověk sny, má taky šanci je uskutečnit. Snad totéž neplatí o nočních můrách (ten malej zrzavej hajzlík Chucky mi bohatě stačí jako přízrak).

Možná má každý své noční můry (reálné nebo ty hollywoodské) i sny. A když zavře oči, přemýšlí o nich. O čem sníte vy? Přemýšleli jste někdy o tom, že svůj sen realizujete? Udělali jste to?

Odvaha smířit se
Pokaždé, když zavřu oči, přála bych si vidět a myslet jen na pěkné věci. Ale tak to nefunguje ani v životě. Což pokládám za rovnováhu vesmíru a příznivou situaci, protože kdyby občas pořádně nezapršelo, jakpak bychom si dokázali vážit prosluněných dnů?

Chci říct, že je fajn udržovat si dobrou náladu a pozitivní přístup (snad proto jsem se rozhodla, že budu do konce života jednorožec), ale nic se nesmí přehánět. Pak to totiž ztrácí to kouzlo, uvěřitelnost, autenticitu. A z životní filosofie nebo přístupu se stane jen přetvářka. Bezvýznamná maska.

Hlavně upřímně
Když zavřu oči, přála bych si vždy vidět to, co opravdu cítím. Ať už je to hezké, nebo ne, ale budu to já. Upřímná sama k sobě. I v nadějích, snech nebo obavách.

Někdy to není snadné. Nebo veselé. Ale to už je život. A i když někdy bolí (dokonce víc, než zlomeniny a vykloubeniny, výrony v kotníku a tak dále - a že sakra vím, o čem mluvím!), chci ho žít poctivě. Poctivě ke své rodině, přátelům, známým, ale především sama k sobě.

Hell

Přijde - nepřijde, chce - nechce

2. dubna 2018 v 15:48 | Hell |  Téma týdne
Známe to odmalička
Myslím, že snad všechny holčičky poslouchají od dětství věty typu: "Počkej, až budeš mít vlastní děti…" Rodiče (ti asi nejčastěji) nám tak chtějí říct, že něco pochopíme, až se sami budeme bát o vlastní děti. Někdy si možná trochu škodolibě snažili ulevit, když jsme jim dávali kapky, a jim už docházely nápady, co s námi (a zakázat televizi už se nezdálo jako dostatečný trest, protože ESO ani Divoký anděl už nás moc nebrali).

Holky těžký to maj´
Možná se mýlím (to vůbec nevylučuji), ale mám dojem, že děvčata (a posléze mladé ženy) jsou těmto "výhružkám" vystavovány častěji než chlapci/muži. U chlapa se vidí v dospělosti, zda je to rodinný typ, a jestli se jednoho dne usadí, zplodí dítě a zasadí strom. U žen s tím většina společnosti tak nějak počítá.

Tím jsem si jistá, protože kdykoliv jsem někde před pár lety prohlásila, že se na děti necítím, že po nich netoužím, a když si představím svou budoucnost, tak tam nikde nefigurují podělané plínky a vykojený mozek, dotyčný/á mě okamžitě začal/a přesvědčovat o tom, že to se změní. Že to je teď, ale za pár let budu chtít vlastní děti. Nakonec spustili odrhovačku s refrénem o biologických hodinách.

Není-li to vyloučené, možnost existuje
Je pravda, že za posledních pár let jsem se trochu umírnila. S lidmi už se o tomhle nedohaduji, protože je to v první řadě moje věc a nevím, proč bych komukoliv cokoliv měla vysvětlovat, nebo se snad ospravedlňovat. Ne, díky, nemám potřebu.

A v druhé řadě už to není tak radikální. Děti stále bůhví jak nemiluju. Nejsem typická skoro-třicítka, která se podívá na fotku miminka, poloautomaticky si začne hladit vlastní břicho a rozplývá se, jak je drobeček kouzelný.

Jestli si dovedu už dnes představit, že bych měla dítě? Jo, dovedu. I když je nekriticky nezbožňuji a mým snem není obětovat život kupě dětí, tak si vlastní dítě umím představit a vím, že bych ho milovala. Vím, jaká máma bych chtěla být, a vím, co bych svému dítěti chtěla vštípit. Taky mám naprosto jasnou představu, jaké dětství bych si pro své dítě přála. A víceméně i jak bych ho chtěla vychovat. Nebo jakého člověka bych z něho chtěla vychovat.

Být matkou je role, ne jediný rys osobnosti
I tak pro mě ale role matky zůstává krokem do neznáma. Člověk míní, život mění. Myslím, že se člověk něčeho musí vzdát, něco nového si musí osvojit, ale především se musí smířit s tím, že už nemá zodpovědnost jen za sebe, ale že už navždy bude dýchat pro dva lidi. Nic z toho však neznamená, že role matky je to jediné, co ženě s rostoucím miminkem pod srdcem, zůstává. Je to jen další z rolí v životě ženy, v životě člověka. I když je to velký, zásadní zlom.

…a co když tu není…?
A když žena dítě čeká, těší se na něj, představuje si, jak toho prcka bude strojit a vychovávat, ale ono pak prostě není…to je teprve krok do neznáma. Smířit se se změnami, které mají přijít, s tím, jak těžké to bude, přesto se těšit a doufat, a pak…nic. Krok do neznáma, krok do prázdnoty.

Možná jen hledá…
Tam se těžko hledá cesta. Ale i tam ji lze najít. I sebe sama.
Až vám zase jednou některá řekne, že nechce děti, nevymlouvejte jí to, protože pod tím zdánlivě tvrdým přístupem je třeba nešťastná holka, která děti mít nemůže, nebo má jen malou šanci. Vystrašená žena, která už jednou potratila. Nebo prostě jen dívka, která ještě nedospěla, ale ani jedna z nich nechce slyšet o biologických hodinách a nestojí o vaše argumenty.

A co když je to opravdu někdo, kdo děti nechce. U mužů to akceptujeme, proč ne u ženy? Ten krok do neznáma pak čeká ji, ne vás. A ne každý se na to cítí. Někteří lidé mají se svým životem jiné plány, než jaké by jim s chutí našroubovala společnost.

Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se