Březen 2018

Život není ve vzpomínkách

18. března 2018 v 19:14 | Hell |  Téma týdne
Každý má minulost
Rozhodla jsem se, že nechci být člověk, který se věčně utápí v minulosti. Pořád se vymlouvá na to, jak to měl těžké, co všechno ho poznamenalo, proč je tím, kým je a nemění to. V prvé řadě - každý z nás má svou historii. Někdo hezčí, někdo ne. A každý se může změnit a být tím, kým chce být. Musí to ale opravdu chtít.


Kvůli sobě
Je pravda, že i moje naivita má své hranice a na zázračné polepšení grázlů ze dne na den vážně nevěřím, ale když se rozhodnu být lepším člověkem, můžu jím být. To rozhodnutí ale musí být moje. Kvůli mně samotné. Pak se totiž nedá tak snadno zvrátit, jako když se chce někdo změnit kvůli někomu. Myslím, že v takových případech je selhání dříve či později nevyhnutelné.

Vzpomínky
Co ale ty hezké vzpomínky? Vzpomínky na roky prožité s někým, koho jsme opravdu milovali…? Co s nimi? Nechci znít jako větší cynik, než jaký ve skutečnosti jsem, ale ty vzpomínky jsou to jediné, co zbyde. A časem i ony vyblednou a zůstane jich jen pár.
Zpočátku jsou jasné, barevné jak přes instagramový filtr. A možná bychom si přáli, aby jich bylo víc. Abychom měli víc, než jen ty vzpomínky, které si přehráváme jak oblíbený film před spaním, když je nám smutno, nebo když zůstaneme opuštění (přátelé, díky, že mě nenecháváte samotnou).

Neutápět se v minulosti
Ani v nich ale není dobré se zakotvit. Když se jedny dveře zavřou, otevřou se jiné. Nebo okno. Na tom nesejde. Důležité je, že život jde dál a nás čeká spousta věcí, které jednou budou také vzpomínkami. Ale to všechno musíme prožít. Ne zůstat stát na místě, vzpomínat a utápět se v beznaději. Nadechnout se, nabrat síly a aktualizovat svou paměť.

Čas vytvářet nové vzpomínky
Svět je báječné místo pro život. Někdy bolí, to ano. Ale jak moc bychom si vážili nádherných slunečných dnů, kdybychom nezažili ty deštivé, studené, zkrátka psí počasí?

A každý významný moment - ať už zlý nebo krásný - se zapisuje do toho nekonečného prostoru mezi našima ušima, z kterého využíváme (kolik asi?) 2%. Ale aby tam bylo co zapisovat, uchovávat, musíme žít. Ne ve vzpomínkách, ale v přítomnosti. Žít svůj život a každý den přesně tak, jak jen chceme.

Něco škrtneš, něco dopíšeš...

3. března 2018 v 9:41 | Hell |  Téma týdne

Škrty a prázdná pole
S tužkou v ruce procházím svůj diář. Škrtám důležitá výročí, která už dnes nic neznamenají. Možná bych se měla bát, co bude dál. Ale asi nebojím. Všechno je trochu zmatené, tak trochu v mlze. V alkoholovém oparu a dýmu z cigaret se ztrácí pocity, které nechci.


A tak se místo toho těším na věci, které mě čekají. Tou samou tužkou vyplňuji prázdná políčka. Píšu si plány na sobotu s přáteli. Kroužkuju si den, kdy má přijet kamarádka z Maďarska a lepícím papírkem označuji zatím ještě neurčité datum, kdy přijede kamarádka z Rumunska.


Přežila jsem!
S tužkou v ruce bych asi měla brečet do prázdných stránek, že už není, co bylo…ale život jde dál. Bála jsem se roku 2017. Nějak mě děsil rok, kdy mi bude 27. Asi oprávněně. Nejsem rocková hvězda, takže jsem nezemřela na předávkování nebo cirhózu jater (ta by teoreticky možná byla i navzdory tomu, že si zpívám jen doma), přesto byl tento rok skutečně zlomový.


Všechno se tak nějak vytříbilo, vyjasnilo. Mé vztahy se posunuly tam, kam měly. Co mělo skončit, skončilo. Co mělo vzniknout, vzniklo.


Kdo ví, co bude dál?

Dnes jsem zase o rok starší, ale především dospělejší. Něco bolí, něco těší. Ale to dává životu smysl. To dává vesmíru rovnováhu. Tužkou odškrtávám, co se mi povedlo, co jsem nezvládla. A možná už přemýšlím, co dál. Jaké jsou plány na další rok…? V lednu jsem věřila, že rok 2018 bude šťastný rok. Možná to teď tak nevypadá. Pro mnohé z nás. Ale kdo ví, co se ještě může stát



xoxo
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se