Únor 2018

Jaké to je...?

11. února 2018 v 12:47 | Hell |  Téma týdne
Moudro nebo fráze?
Fráze "žít svůj život" asi minimálně jednou slyšel/řekl každý z nás. Ale co to ve skutečnosti znamená? Co doopravdy znamená žít svůj život…?

Progres
Když jsem byla mladší, měla jsem za to, že žít svůj život znamená hlavně to, že si člověk dělá, co chce, aniž by se někomu zpovídal (Jooo, sladká pubertální naivita…).

Když jsem byla starší, bylo jasné, že dělat si, co člověk chce, není tak úplně jednoduché, pokud nechce žít svobodně - na ulici. To nadšení a touha po dospělosti trochu opadla a byla jsem ráda, že mi mozek funguje dostatečně k tomu, abych mohla studovat vejšku. Jednak proto, že jsem věřila, že to zlepší mou startovní pozici na trhu práce a tím i možnost žít podle svého, ale taky proto, že budu mít víc času se dostatečně připravit právě na to žití.

Začátky bývají těžké
No, a pak už to jelo. PPPP - přítel, práce, přátelé, poplatky…Než jsem našla způsob, jak všechno skloubit, bylo to přesně to, čemu se říká "krutá realita". Ale pak se to začalo zlepšovat. A najednou to nevypadalo tak děsně, jak se mi původně zdálo. Jakmile jsem se odstěhovala od rodičů, začala jsem žít opravdu svůj dospělý život.

Najít si svůj styl
Musím uznat, že to vážně není špatný. Ten život totiž není tak zoufale strohý, jak jsem se bála. A do určité míry vážně záleží jen a jen na mně, jak budu žít. Moc se mi líbí můj byt, tak bych ho nerada měnila za vzdušné ubytování na lavičce v parku, takže cca 40 hodin týdně jsem - jako každý pracující člověk - zapikaná v práci. Doma se pak musím postarat o toho, kdo je na mně závislý - o Herba, což je ale krásná starost, protože Herbie není jen domácí mazlík, ale parťák do (ne)pohody, hlídač a vítač.

Zbytek je ale na mně. Co tedy znamená žít svůj život? Pro každého asi něco jiného. A každý k tomu musí dospět sám. Pro mě to znamená být dobrým, slušným člověkem, dělat věci, jež mě těší, netrápit se tím, co za trápení nestojí, a užít si každý den, jako kdyby měl být tím posledním.

Přesně takhle bych chtěla žít svůj život i dál, protože to naprosto předčiloočekávání. Každému bych přála ten pocit uspokojení.


Hell

Setkání 02/2018

11. února 2018 v 11:48 | Hell |  ČK - HK
V pondělí jsme se sešli, abychom si popovídali o dystopickém románu z roku 1985 Příběh služebnice od Margaret Atwood.


Shodli jsme se na síle, kterou v sobě kniha nese. Tíživé atmosféře, která nás všechny dost rozložila. Ale i na tom, že je příběh psán trochu zmateně, čemuž je ale možné si přivyknout, jakmile se člověk začte.

Výběr knih byl tentokrát na téma "Blogeři" a zařazeny byly tyto tituly:
  • Šlehačková oblaka (Tereza Salte)
  • Dítě jménem Kuba (Tereza Melišová)
  • Kafe a cigárko (Marie Doležalová)

Nejvíce hlasů získala kniha Šlehačková oblaka.

Kromě Příběhu služebnice a výběru jsme si, jako vždy, povídali i o dalších knihách, které čtenáře oslovili. Tentokrát jsme narazili i na téma komiksu.

Komiksy jsou mnohými stále považovány za něco, co k literatuře nepatří, nebo co je pouze zábavou pro malé děti, které nerady čtou.
Takové teze však snadno vyvrací takové příběhy jako Sojčák, Sen o olympiádě, Zátopek nebo Malý bůh.

Máte-li chuť přijít si popovídat o knihách, o tom, co je či není kniha, doporučit dobré tituly či naopak načerpat inspiraci, určitě neváhejte a připojte se k nám hned na příštím setkání, které proběhne opět v Club Caffé Pessoa (Třída ČSA 543, HK 500 02) v pondělí 05/03/2018 od 18:00.

Můžete nás sledovat i na sociálních sítích:
Hell

Málo se chválíme...

5. února 2018 v 21:29 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Kdy vám naposledy řekl, že se vám něco povedlo? Nebo že vám to sluší, i když nemáte zrovna nový účes? Kdy jste něco podobného naposledy řekli vy…?

Chceme být pochválení
Onehdy jsme se s kamarádem bavili o tom, jak lidi hrozně málo chválí. A shodli jsme se při tom, jak moc to každý člověk potřebuje. V každém z nás je totiž pořád malé dítě, které touží po pochvale. I když si to třeba nepřipouštíme. Chválu potřebujeme. Každý z nás.
Někdo snad proto, aby měl pocit uspokojení z toho, co dělá. Aby věděl, že svou práci, své úkoly dělá správně, dobře. Nebo třeba jako hnací motor. Motivaci do dalších dní, do dalších úkolů.

Kompliment je přece taky pochvala
Ale přece je i milé, když ráno strávíte v koupelně o pár minut navíc a zkusíte třeba nový účes, koupíte nový kousek do šatníku, a někdo to ocení tím, že vám složí poklonu, jak vám to sluší. Ženy (aspoň většina…pokud se můžu cpát mezi většinu a nejsem menšina, aniž bych si to uvědomovala…co?) to snad ocení víc než muži, ale věřím, že i každého chlapa potěší, když mu kolegyně/kamarádka pochválí novou košili nebo kolínskou.

Od doby, kdy se učím přijímat komplimenty, mě opravdu každý moc potěší. Obzvlášť, když strávím o těch pár minut navíc ráno v koupelně, nebo si dám víc záležet na tom, co si vezmu na sebe. Jsem trapná, ale nejvíc mě to těší od pana Božského - po tolika letech je prostě fakt krásný, když si všimne, že mám novou sukni a jak mi sluší. Už to nezní tak libě, když poté dodá, že mojí postavě lichotí daleko víc než "ty šedivý elasťáky" (legíny!!!).

Chválíme?
Ale upřímně - mě hrozně těší všímat si lidí okolo sebe a jejich předností. Mám radost, když můžu kamarádce říct, že jí moc sluší její nový svetr. Nebo když můžu o kolegyni povědět, jak je šikovná. Když můžu s jistotou tvrdit, že moje maminka dělá tu nejlepší koprajdu na světě (dobře, to asi není úplně objektivní, ale fakt!). A že táta je nejlepší parťák na hokej. Nebo že člověk, s nímž už třeba nejsme právě přátelé, má úspěch, který si zaslouží.

Dávat a přijímat
Občas mám asi daleko větší radost, když můžu někoho pochválit, než když někdo chválí mě. Ale i tak…chválíme málo. Proč jinak by u nás lidé měli slovo "kritika" spojené s negativním hodnocením? Není to tak přece pokaždé. Jasně, když něco stojí za starou belu, tak je těžké to chválit, ale obecně kritika neznamená hanět a vyzdvihovat jen to, co je špatné, ale vyzdvihnout klady a zápory. A kdo říká, že by klady nemohly převažovat?

Co vy? Už jste dnes někoho pochválili?

Hell

Neztrácím naději...

4. února 2018 v 21:30 | Hell |  Téma týdne
V lidi
Tolikrát jsem se už zklamala, tolikrát jsem věřila lidem, kteří mi v tu nejnečekanější chvíli vrazili nůž do zad. A přesto neztrácím naději, že jsou lidé v zásadě dobří. Stále doufám, že i ti, kteří nemají nejlepší pověst, přece jen nejsou tak špatní…že i v tom největším bručounovi je nakonec kousek zlatého srdce.

V lidstvo
A tak věřím i v lidstvo samo. Někdy se zdá, že se žene do záhuby, že si pod sebou podřezáváme pomyslnou větev. Lidé a národy jsou k sobě krutí. A pak vidíte řidiče autobusu, který vyběhne ven, aby pomohl přes přechod staré babičce. Nebo slyšíte vyprávění o člověku, který lidem bez domova dal víc, než všechny peníze světa - naději. Dokud takoví lidé jsou a budou, pak neztratím naději v lidstvo.

V lásku
Bolí a stravuje a mám z ní vrásky (už abych si šetřila na lifting). Ale nakonec bez ní neumím a nechci žít. I když bolí, tak hladí a konejší a dává pocit bezpečí. Ta první nemusí být hned pravá a do konce života. Ale každá je krásná. Mění lidi. A někdy dokonce k lepšímu. A proto neztrácím naději v lásku.

V zítřek
Když je den pod psa, jdu domů z práce a mám chuť si dát tak litrovou sklenku vína a zavřít dveře celému světu, mám pocit, že snad už nemůže být hůř. Může.

Takové momenty má čas od času každý. Ani ten největší optimista na světě nemůže být pořád nadšený a pozitivní. A tak i já vím, že dnes je mi bídně, ale neztrácím naději, že zítra ráno vstanu, vyjde slunce a zase bude ten svět vypadat o něco líp.


Každý problémřešení. A každý déšť jednou ustane. A tak ani vy, stejně jako já dnes, prosím neztrácejte naději, že zítřek bude lepší. I kdyby to neměl být hned ten zítřejší zítřek.

S láskou Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se