Leden 2018

Moje máma Wonder woman

29. ledna 2018 v 5:30 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Tentokrát mě inspirovala televize
Onehdy reprízovala Čt2 časosběrný (jo, už vím, že ona má všechny časosběrný, ale baví mě to slovo) dokument Heleny Třeštíkové, který mě přiměl k zamyšlení. Jednalo se cyklus manželských etud, a to konkrétně o příběh Marcely. Mnozí z vás tento cyklus jistě znají, a tak i vědí.

Ve zkratce pro ty, kdo jste jako já objevili tuhle Ameriku s několikaletým zpožděním: Marcela se v sedmdesátých letech vzdala, manželství nevyšlo, ale měla z něho dceru Ivanu. Později měla dalšího muže, vztah nevyšel, ale měla syna Tomáše. V devadesátých letech se tak tahle neúplná tříčlenná rodina plácala ve starostech, které občas řeší každý - nedostatek peněz -, měsíc co měsíc. Když už se to zdálo na dobré cestě, Ivanku srazil vlak, s čímž se Marcela jako matka nemohla nikdy vyrovnat, později se zkazil i vztah mezi Marcelou a jejím synem. Pro podrobnosti je třeba to vidět. Ale nejen pro to, řekla bych, že je dobré pro každého, aby ten dokument zhlédl. Shrnuto jednou větou, ta ženská to fakt neměla jednoduchý a smůla se jí lepilana paty celý život.Bohužel, mám trochu pocit, že svým přístupem tomu nijak nenapomáhala, ale kdo jsem, abych ji soudila.

Moje máma
Nicméně mě to dovedlo k tomu, že jsem vlastně asi nikdy neřekla svojí mamince, jak ji obdivuju a vážím si jí za to, co všechno v životě ustála. Kdybych měla popisovat, co všechno prožila a přežila za svůj život moje maminka, bylo by to na román (který snad/třeba jednou napíšu). Prozatím ale stačí to, že jí nejednou šlo o život a musela vydržet, zvládnout, z čehož by se každý jiný, včetně mě, už dávno zbláznil. A tak jsem došla k tomu, že moje máma je ten nejsilnější člověk, kterého znám.

Moje vlastní Wonder Woman
Sama vím, že je totiž hrozně jednoduchý říct si: "Já už dál nemůžu," a na všechno se vykašlat bez ohledu na to, že je tu někdo, kdo je na mě závislý (finančně, existenčně, ale především emocionálně). Je jednoduchý nechat se zavřít do blázince a nestarat se, kdo zaplatí nájem, jestli mám na chleba. Chápu, že ne každý je stejně odolný, stejně silný, ale moje máma to dokázala a v tomhle je mi do života vzorem. Může mi být sebehůř a můžu řešit sebevětší problém, ale problémy mají řešení a když se dostanu na dno, mám se od čeho odrazit.

Jsme team, jsme tu pro sebe
To, co si moje máma prožila, by stačilo na několik životů. A i když jsme si spolu prošly pěkně trnitou cestu, tak dnes jsem si jistá tím, že máma je nejdůležitější člověk v mém životě. A vždycky byla. Vždycky při mně stála, ať se dělo cokoliv, byla mi oporou, nikdy mě nenechala na holičkách. A tohle vím, že se nikdy nezmění.

Máme spolu moc hezkývztah, často si spolu povídáme, někdy jsme spolu prokecaly i celou noc. A tak jsem se trochu obávala reakce, až řeknu, že se chci už pustit té sukně, odstěhovat se a osamostatnit. I tentokrát stála za mnou a považovala to za rozhodnutí, které pro mě bude dobré. Jasně, že jí chybím. To i ona mně. Ale bydlím jen o pár metrů dál a aspoň jednoutýdně se snažím najít cestu domů aspoň na kafe.

Stojí za mnou, i když to nečekám
Máma vždycky umí překvapit. Tak jak mě překvapila její reakce na pana Božského (vzhledem k věkovému rozdílu jsem čekala, že z toho nebude nadšená a bylo tomu naopak), tak mě překvapila i při akci "Stěhování" - podpořila mě, hodně mi s tátou pomohli do začátku tím, že jsem dostala výbavu, kterou pro mě schraňovala celé roky (např. fakt skvělou sadu nožů, které jsem se na střední hrozně smála a dnes si ji nemůžu vynachválit) + pár dalších věcí do začátku.

A samozřejmě, i když jí stále opakuji, že nicnepotřebuji, nepotřebuji žádné peníze ani jídlo, protože se o sebe už starám sama, pořád mě vidí jako tu malou okatou holčičku, a tak mi chce vynahradit vše, co mi nemohla dopřát, když jsem byla malá. Jen teď už nedostávám plyšové pejsky (když už tak medvídky, které sbírám), ale třeba závěs a záclonu, nebo povlečení.

Máma je jen jedna!
Je mi líto každého, kdo si neváží své mámy, kdo ji nedokáže docenit. Je mi líto, že někteří si neuvědomují, co vše pro ně jejich mámy dělají. Ale i těch, jejichž mámy opravdu nejsou mámy. Všem bych přála, aby poznal, jaké to je, mít v mámě oporu, vzor, kamarádku, člověka, kterého si mají proč vážit. A všem mámám bych přála, aby dokázaly být svým dětem vzorem a oporou, aby si jich jejich děti mohly vážit.
Hell

Je či není proč se bát?

26. ledna 2018 v 5:30 | Hell |  Téma týdne
Že by osud?
Zvláštní. Opravdu. Podobnou otázku mi onehdy položila má nejlepší kamarádka Dee. "Čeho se bojíš," ptala se mě naprosto klidně, když jsem jí šílela do telefonu. Možná by bylo dobré vysvětlit, proč jsem vlastně tak šílela...


Jsme s Božským už skoro 4,5 roku (dobře, 4 roky a dva měsíce, když nebudu počítat naše rozchody). Minulý týden jsem mu dala klíč od svého bytu. Tak nějak to vyplynulo ze situace, bylo to spontánní rozhodnutí a praktické řešení.

Prohodili jsme si snad role?
Je to ale vlastně dost velký krok dopředu. Okamžitě jsem začala očekávat, že bude plašit. Pokaždé, když mě pustí blíž k sobě, nebo se někam posuneme, začne vyšilovat, a tak jsem čekala naprosto jasnou reakci, že to určitě ne, popřípadě nějaké výmluvy o tom, že by mohl ty klíče ztratit a tak dále. Jenže nevyšiloval. Zato ano.

Celou dobu jsem přesvědčená, že z nás dvou jsem to já, kdo se nebojí nějakých posunů a tak. Jak se zdá, pletla jsem se. Jsem ráda, že ten klíč má, skutečně to bude jednodušší. Když se někde zdržím, nemusí sedět v autě před domem a čekat, až přijdu. Taky nemusí zvonit, takže odpadne Herbertovo štěkání na zvonek. A vlastně je to hezký pocit, že klíč od mého bytu. Ale zároveň…

Tak proč tak plaším?
Je to zvláštní. Má klíč od mého bytu. "Chápeš to?! Já mu dala klíče," snažila jsem se vysvětlit situaci a svou paniku z takové změny Dee. Jenže ta se mě naprosto klidně ptala: "A čeho se bojíš?" No…

Čeho se vlastně tak bojím?! Že přijdu domů z práce a bude v ložnici koukat na televizi? Nebo že si budu doma číst/uklízet/vařit/prát/psát a on přijde? Že nebudu muset odbíhat od plotny, abych mu otevřela, když ke mně půjde na večeři? Ne, to rozhodně ne. Možná se jen trochu bojím o svou svobodu. O ten pocit. Jsme spolu už sakra dlouho, takže ani moje maminka nechápala moje vyšilování. Jsem jeho, ale přesto svobodná. Najednou jsem jeho i s klíčem. Jsem šťastná, že ho má. Jen je to dost velký krok.

Pocit svobody
Někteří lidé jsou asi svobodnější než jiní a svou svobodu tak snadno nedají. Mohou milovat a být k někomu připoutáni, přesto zůstat volní, nespoutaní. Možná jsme oba s Božským ti volní. Proto si rozumíme, proto se někdy vzdalujeme, proto jsou kroky vpřed tak těžké. Pro oba.

Co ztrácíme s novými věcmi
Čeho se tedy skutečně bojím? Vlastně nevím. Snad sama sebe…Snad že o svou svobodu přijdu, aniž by mi ji kdokoliv bral? A není to právě ten nesmyslný strach, kvůli němuž svobodu ztrácím? Vlastně se sama sobě musím smát. Jsem šťastná a přitom se stejně pořád něčeho bojím. I když cítím, že je to správné. A co vy? Bojíte se i dobrých věcí ve svém životě?

Hell

CD - Jaromír Nohavica, Poruba

24. ledna 2018 v 5:30 | Hell |  Recenze
Fanoušci netrpělivě vyhlíželi konec roku
Koncem loňského roku vyšlo naší folkové legendě album. Poruba je plná emocí i připomínek velkých či nějak nezapomenutelných momentů naší historie. Album je čímsi jiné, přesto kvalita je nohavicovská.

Překvapení
Hned první (a titulní) píseň posluchače překvapí - zvuk je na hony vzdálen tomu, co bychom od ostravského barda čekali, ale jakmile se člověk zaposlouchá, Jaromíra objeví a už si notuje spolu s ním.

Hned další skladba Kdo z nás mě dojala k slzám, stejně jako i poslední na albu, milostná zpověď
Napořád.

Pro mne byla asi největším překvapením Empire state, která je úžasně rytmická, živá, přesto textově hluboká. Sama o sobě je skvělá, ale věřím tomu, že by jí moc slušely i lehké ženské vokály, kdyby ji autor chtěl použít i v jiném provedení nebo ještě přikořenit na vystoupení (kdyby měl Jaromír zájem, obětovala bych se :-D).

100%
I přes překvapivé momenty, je to zkrátka ryzí Nohavica, kterého jedni milují a druzí nemusí. Naprosto vyrovnané album, které si člověk pouští s očekáváním kvality a vrací zpět do obalu s pocitem, že dostal přesně to, co očekával, a k tomu něco navíc. Protože Jaromír Nohavica má a vždy dává to "něco" navíc.


Hell

Čtenářská výzva 2018

22. ledna 2018 v 5:30 | Hell |  Potěšení
Už je venku!
Pokud jste čtenáři, pak už jste jistě zaznamenali Čtenářskou výzvu 2018. Nebo možná už loňskou či předloňskou. Zúčastňujete se pro sebe Čtenářské výzvy? Nebo v tom nevidíte žádný význam?

Milovníci X odpůrci
Čtenářská výzva je mezi čtenáři poměrně kontroverzním tématem. Jedni si ji zamilovali a každoročně se těší, až bude zveřejněna a budou si moci připravit knihy na aktuální rok. Jiní jí naopak pohrdají a odsuzují ji, neboť jsou přesvědčeni o tom, že čtenáři si nevychutnají knihy, protože chtějí, kvůli požitku z krásných příběhů či jazyka, ale proto, že se pachtí za nějakým nesmyslným cílem.

Mě to baví
Jednoznačně se řadím k první zmíněné skupině. Nepachtím se k žádnému cíli a rozhodně nečtu knihy jen proto, abych si udělala fajfku u dalšího bodu. Letos to bude moje třetí výzva a popravdě musím přiznat, že jsem ani jednu z předchozích dvou nesplnila na 100% a ani v nejmenším mě to netrápí. Je to sice výzva a říkám si, že to třeba jednou klapne, ale není to můj hlavní cíl. Proč se tedy účastním?

Zábava a inspirace
Mými hlavními, a vlastně jedinými, důvody jsou zábava a rozšiřování literárních obzorů. Do čtenářské výzvy jsou zahrnuta nejrůznější kritéria, někdy i poměrně legrační, a tak je zábavné vymýšlet, hledat titul, který by bodu odpovídal, nebo naopak vzít do ruky náhodnou knihu či tu, kterou už dlouho plánujete, a během četby zjistit, že vlastně odpovídá některému z nesplněných bodů aktuální výzvy. Taky se ale může stát, že narazíte i na žánr, který běžně vůbec nečtete, a objevíte jeho kouzlo (nebo se ujistíte v tom, že je pro vás úplně blbý) a třeba se stanete otevřenějšími čtenáři.

Máte jiné, další důvody, proč se zúčastnit (nebo nezúčastnit) Čtenářské výzvy 2018? Jaký máte na tento typ výzev názor? Je pro vás důležité dosáhnout cíle, nebo to berete spíše jako podnět ke čtení toho, co byste si asi za jiných okolností jen tak nepřečetli?

Hell

Nasloucháte si?

20. ledna 2018 v 14:30 | Hell |  Téma týdne
Že by ho někdo neměl?
Myslím, že snad každý máme nějaký vnitřní hlas. To něco, co nám říká, co bychom měli (nebo radši neměli) dělat, pomáhá při rozhodování nebo vyhodnocuje situaci.

Ten, komu onen hlas patří, může být moc milý, uklidňuje nás, povzbuzuje, dodává odvahu. Nebo taky paranoidní perfekcionista bažící po dosažení dokonalosti. Či ten někdo, kdo se snaží nás srážet k zemi, strašit, přimět, abychom o sobě pochybovali.

Nebo hned několik…
V mém případě se střídají všechny ty hlasy a občas taky řvou jeden přes druhého. No, tak teď jestli to čte nějaký psychiatr, tak už googlí, kde mě najít a kam za mnou poslat RZS, jelikož to asi působí dojmem, že trpím paranoidní schizofrenií a potřebuji odbornou lékařskou pomoc. A dohled. Vážený pane doktore, klidně se zase uklidněte, vězte, že jsem naprosto v pořádku. (No dobře, to jsem asi přehnala…tak jinak…)

Schizofrenií, ani tou paranoidní, skutečně netrpím. Blázen asi trochu jsem a vždycky budu, to nepopírám, ale určitě neškodný. Mám jen potřebu personifikovat své svědomí. Tak zpět k tématu…

Ten milý hlas se ozývá jen zřídka (ale na tom zapracujeme). Ten, který má potřebu mi házet klacky pod nohy a nutí mě představovat si ty nejhorší scénáře, je naštěstí aktivnější daleko méně, než tomu bylo dřív. V současné době převládá ta část mého svědomí, která bůhví kde chytla představu, že musím všechno umět, všechno znát, a pokud tomu tak není, je to "velký špatný".

Teď trochu seriózně…
Když se na toto téma zamyslím trochu vážně, přitom zůstanu u své prvotní myšlenky, tak logicky dojdu k tomu, že je to v pořádku. Je dobře, když nasloucháme všem těm hlasům, a když se ozývají. Kdyby převládal jen jeden z nich (a že to tak být může), asi by nebylo úplně dobré poslouchat ho vždy a ve všem, pokud by jeho naladění bylo stále stejného ražení. Pokud vnímáme všechny (nebo ten jeden, který nezastává jen jednu náladu, jeden model), pak sami sebe dokážeme povzbudit v těžkých chvílích, přimět k dosažení lepších výsledků nebo udržet vlastní ego v únosných hranicích.

Někoho vede jen logika…
Jsou lidé, kteří se řídí především logikou, rozumem, naprosto jasnými podněty. A pak jsme tu my, kteří asi o něco víc naslouchají tomu svědomí, hlasům či intuici - asi to můžeme nazvat jakkoliv. Netroufám si říct, kdo z nás je na tom nakonec lépe. Nepřísluší mi ani to soudit. Řekla bych asi jen tolik, že je v pořádku, když je člověk spokojený - pak je jedno, jestli ho životem vede to něco, co se ozývá z jeho nitra, nebo jsou jeho motivace zcela racionální.

Zase všeho s mírou…
Já si třeba neumím představit, že bych dokázala žít, pracovat, psát, aniž bych naslouchala svému vnitřnímu hlasu (samozřejmě spolu s rozumem, zas nejsem taková naivka). Nebo hlasům (hele, to zní fakt psychiatricky…). Dokonce už jsem si na ně tak zvykla, že kdybych skončila na pustém ostrově, kde by byl dostatek jídla a pitné vody, zbláznila bych se patrně až za několik měsíců. Do té doby bych vedla dlouhé dialogy ve svém vnitřním světě (což mi teď dochází, že by byl asi možná jeden z těch prvních příznaků šílenství…no, pojďme raději od toho).

Asi každý má nějaký ten vnitřní hlas. Jen mu asi dáváme odlišnou míru moci sami nad sebou, nad svým životem. Jak jste na tom vy? Vede vás vnitřní hlas nebo spíše rozum? Klidně si to nechte projít hlavou, já si půjdu s těmi třemi promluvit o tom, co se dnes všechno stalo.

Hell

KN - Se psem mě baví svět

17. ledna 2018 v 6:00 | Hell |  Recenze
Některé příspěvky na sociálních sítích nejsou zbytečné
Protože mi občas chybí ten pocit, když přijde krabice s novinkami, připomínám si ho sledováním albatrosmedia na instagramu. Díky jejich příspěvkům mě zaujal titul Se psem mě baví svět.

Mimo moje žánry
Obecně nejsem zrovna fanynkou knih o zvířatech (mám na mysli rádoby vtipná nebo dojemná vyprávění), zejména po posledním zklamání, které se dostavilo po dočtení Psího poslání (hezký, ale nebýt filmu, obnovené vydání s filmovou/novou obálkou by se tutově nekonalo). Ale tady mě zaujala poznámka "část peněz z prodejní ceny jde na opuštěné pejsky".

Kouzelná formule
Nicméně na titul jsem úspěšně zapomněla. Dokud jsem se nezatoulala do knihkupectví, kde mě ta škaredá obálka hned zaujala. Normálně bych znechuceně odvrátila zrak k jinému titulu, ale tady se mi vybavila albatrosmedia. Knihu jsem prolistovala, usoudila, že obálka je sice ohavná, ale ilustrace uvnitř jsou ve většině případů nádherné a magická věta vzadu na obálce "Koupí knížky přispějete na záchranu pejsků, kteří neměli tolik štěstí jako její hrdinové," rozhodla, že bez ní domů neodejdu.

Hned jsem se do knihy pustila a čekala, že se budu smát. Ale ouha…skoro celou knihu jsem probrečela. I komické situace mě dojaly k slzám (no jo, stárnu a měknu).

Kniha nebo projekt?
Titul není zcela možné hodnotit jako běžnou publikaci. Je to přeci jen projekt, do něhož se zapojili veřejně známí pejskaři. Tím nemám na mysli tu paní se smečkou směšně oblečených jorkšíráků z centra Hradce, ale herce, herečky, zpěváky (a pár lidí, o nichž vůbec netuším, kdo jsou) atd. Zkrátka ti, od nichž asi nikdo neočekává, že budou literárně na úrovni světově uznávaných autorů.

Navíc jde o směs vyprávění, dopisů, vzkazů či básní, které mají jedno společné téma - milovaného psa.

Maličko zaujatosti
Jsem zaujatá, protože můj Herbie je z útulku, a tak všechny podobné projekty ráda podpořím a pokud jen trochu můžu, tak o nich informaci šířím s chutí dál.

Ale chyby to má
Avšak přesto mám jednu dvě výtky. Jak už jsem zmínila - obálka je vážně příšerná. Přeplácaná, kýčovitá a koláže psích hlav s lidským tělem (ještě k tomu v kvádru s motýlkem) mi připadají ohyzdné a děsivé. Nenechte se ale odradit. Ilustrátorka Weronika Gray, která má tu hrůzu na svědomí, vás pak překrásnými ilustracemi pejsků uvnitř knihy přesvědčí, že to umí asi milionkrát lépe. Ty jsou tak nádherné, jemné a především vkusné, že se až nechce věřit, že tatáž osoba zprasila to, co má mezi desítkami dalších titulů upoutat vaši pozornost, abyste si koupili právě tento.

A má druhá výtka se taktéž týká ilustrací. Který blázen usoudil, že naivní čmáranice kdysi nadějné herečky by mohly korespondovat s ilustracemi Weroniky Gray a texty? Jsme znovu u té přeplácanosti.

Pobavit a pomoct
Ale asi je to nakonec v pořádku. Když mě Weronika Gray vynesla díky nadšení z jejích ilustrací doplňující dojemné příběhy až kamsi k sedmému nebi, naivní rádoby umění Kateřiny Hrachovcové mě vrátilo šupem zpátky na zem.


Přistání bylo tvrdé a šokující (u druhé ilustrace jsem totiž pochopila, že se nejedná o nedopatření, nýbrž záměr), ale aspoň jsem si mohla uchovat alespoň trochu zdravého rozumu a nevychvaluji titul až do nebes, nýbrž zcela střízlivě říkám - kupte si ho, protože ty prachy jdou na dobrou věc, potěší vás ilustrace, překvapí někteří umělci z jiných oborů, a zkrátka budete mít dobrý pocit, ale nečekejte, že za tři stovky to bude literární vrchol roku 2017 - je to přeci jen projekt, který má pobavit a pomoct.

Hell

Prezidentské volby 2018

15. ledna 2018 v 9:00 | Hell |  Co se děje?
Je to tu zase
Asi nejvýraznější moment uplynulého měsíce byl jednoznačně minulý víkend. Historicky druhá přímá volba prezidenta. První kolo, abych byla přesná. A já mohu zatím říct, že jsem v mnoha ohledem spokojená.

Poprvé nás provázela hysterie
Před pěti lety měla přímá volba prezidenta republiky premiéru. Navzdory názoru některých politologů považuji tento moment za zlomový bod jednadvacátého století (v naší historii, pochopitelně). Takové události se nedějí v tichosti. Naopak je provází mírná (nebo taky ne) forma hysterie.

Výběr by byl
Srovnám-li dění před pěti lety a letos, jsem spokojená. Jednak proto, že tentokrát bylo z čeho vybírat. Na letošní kandidátce se objevovaly osobnosti, jež bych za sebe označila jako kvalitní kandidáty (je to pouze můj osobní názor, respektuji, že můžete mít jiný).

Tehdy a dnes
Stále mám v živé paměti události, které provázely předvolební období minulých prezidentských voleb. Chování kandidátů a jejich voličů bylo opravdu tristní již několik týdnů před samotnými volbami. Proto si letos vážím všech kandidátů už jen proto, že národ nebyl tak silně polarizován (samozřejmě, že každé volby způsobí určitou polarizaci, ale v porovnání s rokem 2013 to bylo letos klidné) a kampaně probíhaly velmi důstojně, což by mělo být i potencionálnímu prezidentu vlastní, avšak v roce 2013 bohužel nebylo (tak třeba to byl jen tréning).

Děkuji voličům!
Jsem víceméně spokojená s volební účastí. Necelých 62% (při prvním kole) je hezké číslo. Nadějné. Zdá se mi totiž, že stále většímu počtu lidí dochází, jak důležitý může být jejich hlas. Že máme ještě naději, neboť stále více lidem není lhostejná naše země, a co se v ní děje.

Tak ještě jednou
Stávající prezident Ing. Miloš Zeman nezískal více než 50% hlasů, a tak nás čeká 2. kolo přímé volby, kam s poměrně vyrovnaným procentuálním zastoupením (rozdíl cca 12%) postoupil Ing. Miloš Zeman a s ním prof. Jiří Drahoš. Čeká nás rozhodnutí mezi jednou z nejvýraznějších politických osobností 90. let - Milošem Zemanem, který byl u zrodu demokracie v naší zemi a ve funkci prezidenta republiky má za sebou pětileté období, a Jiřím Drahošem - vědcem, vysokoškolským pedagogem bez politické minulosti, jehož (z mého pohledu) nejsilnějším předpokladem pro vykonávání funkce prezidenta naší země je charismatická takřka prvorepubliková osobnost, distingované vystupování, kultivované vyjadřování.

Je to naše volba!
Respektuji oba kandidáty a považuji je za velmi vzdělané, inteligentní muže. Rozhodně nesouhlasím se vším, co Ing. Zeman ve své funkci vykonal, udělal, řekl, ale byl demokraticky zvolen, ctím demokracii, a proto vždy byl a dosud stále je mým prezidentem. My jsme si ho zvolili, a kdybych ho nerespektovala jako svého prezidenta, nevážila bych si názoru lidí a popírala jeden z pilířů, na němž demokracie stojí.

Nicméně mám své důvody, mezi něž patří právě politická nezávislost (nebo nepropojenost a nestrannost, v níž doufám) s jakoukoliv politickou stranou, právě ta prvorepubliková kultivovanost nebo - v neposlední řadě - výsledky volební kalkulačky, a tedy velká (nikoliv 100% - to však není možné za žádných okolností) názorová shoda, díky nimž budu volit prof. Drahoše a doufat, že mě nezklame, pokud zvítězí.

Úcta ke spoluobčanům
Respektuji oba kandidáty, a stejně tak jejich voliče. Pokud funkci obhájí Ing. Zeman, tak na základě hlasů lidu. Nás. A opět bude i mým prezidentem. Ne mou volbou, ale mým prezidentem, protože ho zvolí moji spoluobčané. Voliči jednoho, druhého i nevoliči - my tvoříme tuto zem, jeden národ, český lid. Demokracie je vláda lidu. Zprostředkovaně skrze ty, které si volíme. Ať už si zvolíme tak, či onak, bude to náš prezident.

Pojďme volit!
Chtěla bych opět na vás všechny, kdo čtete tento článek, opět apelovat, abyste k volbám šli. Je to nejen naše právo, ale i občanská povinnost. Pro mne dokonce čest, že se mohu podílet na něčem tak velkém, jako je volba prezidenta republiky. Vybírejte však zodpovědně. Nenechte se zmást lživými nebo zavádějícími titulky či příspěvky, které chtějí zapůsobit na naše emoce sugestivními otázkami překrucujícími výroky kandidátů, namísto těch se zajímejte přímo o ně samotné. Procházejte různé zdroje, ke všem však přistupujte kriticky, a snažte se utvořit si vlastní názor, než přejímat názory jiných.

Přeji nám šťastnou ruku! A nezapomeňte:
"Když prohrajete, mlčte. Když zvítězíte, šetřete slovy." (Paul Brown)

Hell

Absolutní nula...nikdy víc!

14. ledna 2018 v 10:00 | Hell |  Téma týdne
Uvěřila jsem podlé lži
Absolutní nula. Ano. Přesně tak jsem se cítila. Kdysi, už je to vážně hodně dávno, mě totiž kdosi přesvědčil o tom, že nikdy nic nedokážu, že jsem hloupá a ošklivá. Byla jsem tehdy ještě dítě. A věřila, že dospělí mají vždycky pravdu.

Mluviti zlato
I když jsem ve své mamince vždy měla oporu a byla vždy tím, kdo ve mně věřil, kdo mě podporoval, kdo se mnou prožíval i ty nejšílenější sny a touhy, to přesvědčení, že jsem absolutní nula, mi z hlavy vyhnat nedokázala. Snad proto, že to byla jedna z věcí, které jsem jí tehdy neřekla a měla jsem.

Trvalo to roky a roky
Léta jsem věřila, že jsem nula. Nikdo. Nic v životě nedokážu. Nikdo na mě nebude hrdý, protože nebude mít důvod. V tomhle jsem opravdu byla hloupá, protože jsem mamince nesvěřila, co mě celé ty roky sužuje, namísto hloupých řešení, která jsem hledala (dnes už vím, že mluvit o tom, co bolí, je ten nejlepší způsob, jak si od bolesti ulevit).

Od útlého dětství jsem rostla a dospívala s vědomím, že jsem nula. Až přišel zlom a já si uvědomila, že můžu být cokoliv na světě, ale nikdy nebudu nula, pokud jí být nechci. Ano, trvalo to opravdu dlouho a musela jsem ujít pořádně trnitou cestu, na níž jsem přišla k několika šrámům nejen na duši, ale došla jsem tam, kde jsem dnes.

Najednou jsem nebyla nula
Od absolutní nuly smířené se svým nicotným osudem, přes období odmítání lásky a nenávisti vůči několika lidem, až sem k životní optimistce věřící v dobro v lidech a karmu. Nebo osud. Prostě to něco.

Už nikdy nebudu nula!
Nejsem nositelkou Nobelovy ceny (zatím), ani držitelkou Zlatého slavíka (taky zatím, samozřejmě) a s kampaní na prezidentku České republiky jsem ještě letos počkala (zatím přemýšlím o strategii, nechci to zbytečně uspěchat). Ale jsem spokojená sama se sebou, moji nejbližší jsou na mě pyšní, a co je hlavní - já jsem pyšná na sebe. Vážím si lidí kolem sebe i sama sebe. K nikomu na světě nechovám žádnou nenávist. A mám se ráda. A mám v sobě tolik lásky, kterou mohu rozdávat druhým, že si někdy říkám, jestli se může vyčerpat…?

Jsem nezávislá, postarám se o sebe, o svého psího parťáka a žiju podle svého nejlepšího vědomí, svědomí a chovám se tak, abych se za sebe nemusela stydět. Abych už nikdy nebyla nula.

Vím, jaké to je, cítit se jako absolutní nula, a už nikdy víc. Nikdo není absolutní nula, pokud si to nedovolí. Nikdy nikomu nedovolte, aby vás nutil si o sobě myslet, že jste nula. Nejste! Nechtějte být…

Hell

Setkání 01/2018

13. ledna 2018 v 19:36 | Hell |  ČK - HK
Novoroční setkání
První
setkání roku 2018 proběhlo v pondělí 8. ledna v 18:00 hodin v ClubCafé Pessoa, kde jsme probírali knihu "Tahle země není pro starý" od Cormaca McCarthey.

Během debaty jsem měla dojem, že tuto knihu (popřípadě autora samotného) si člověk buď zamiluje, nebo naprosto neosloví. Na čem jsme se ale shodli všichni, byla kritika společnosti v šerifových zamyšleních, která vedla k zamyšlení.

Také se hlasovalo o knize na následující období.
Tentokrát byly knihy na téma DYSTOPIE. Volilo se mezi "Neopouštěj mě", "Running man" a "Příběh služebnice", který nakonec získal nejvíce hlasů.

Na příštím setkání, tj. 5. 2. 2018 od 18:00 můžete přijít diskutovat o dystopické knize "Příběh služebnice" od Margaret Atwood.

Doporučení členů ČK-HK
Novoroční posezení bylo (jako vždy) velmi příjemné, a po svátcích plné doporučení na zajímavé tituly. Jednak na další tituly Cormaca McCarthey "Cesta" či "Dítě boží", ale i faktografická kniha "Nejen z vojenského kufru" nebo česká detektivka "Mrtvá z golfového hřiště".

Kolegové a/nebo kamarádi?

9. ledna 2018 v 21:17 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Chce to klid
Často se o tom píše, všichni jsme to už někdy slyšeli a mnozí už si to zkusili i na vlastní kůži. Vztahy v práci jsou nedílnou součástí našeho života. V práci trávíme přibližně třetinu života, a pokud není člověk těch osm hodin, pět dní v týdnu zavřený sám v nějaké místnosti, potkává se s kolegy, případně s nimi sdílí působiště, a je tedy důležité, aby to klapalo.

Dusno je na houby
Nikdy jsem nebyla nastavená, že si do práce chodím hledat kamarády. Svých mám dost. Ale vždycky jsem chtěla mít v práci takové prostředí, abych se tam cítila fajn a dobře se mi pracovalo. Pokud jste to někdy zažili, tak víte, že v dusné atmosféře, kde ve vzduchu "něco" visí, se nepracuje právě nejlíp.

Zkušenosti nebyly valné
Kdo sleduje tenhle blog nějak pravidelně, tak ví, že jsem chviličku pracovala i v neziskovém sektoru. (Pokud jde o přímou práci, tak tu považuji stále za nesmírně důležitou a potřebnou.) Ale z kolektivu jsem byla - popravdě - trochu zklamaná. Při nástupu (a pak několikrát znovu a znovu) mi bylo hned několikrát zopakováno, že v téhle práci jsou kolegové spíše kamarádi. To rozhodně ano, ale zpětně mám dojem, že o nové členy ta parta příliš nestála. Padlo hodně slov o tom, jak je každý jiný a jak je to super a vlastně přínos pro tento typ práce. Já jsem vždycky byla až příliš jiná, nebo jsme si zkrátka lidsky nesedli, což se může stát, ale ač jsem se snažila sebevíc, nějak jsem nezapadla a necítila jsem se tam dobře. A jediná kolegyně, ze které se nakonec skutečně stala moje kamarádka, odešla za lepším.

Změna je život
I já odešla a do týdne nastupovala do firmy, v níž už budu skoro rok. Jedná se o velikou, nadnárodní korporaci. Sice open space (hrozně populární, čekám, kdy začnu štěkat nebo mňoukat), ale prakticky celé dny trávím na emailu, skypu, telefonu a mými nejbližšími spolupracovníky jsou paradoxně mé kolegyně v Maďarsku, Rumunsku a Švédsku.

Na přijímacím pohovoru mi tohle bylo nastíněno a při nástupu jsem byla upozorněná, že země, kterou budu mít na starosti (původně to mělo být jen Maďarsko), je hodně specifická a pořád mi někdo opakoval "Hlavně si nic neber osobně!"

Po své zkušenosti z nezisku, kde člověk nějaké přátelské prostředí očekává, jsem tady čekalastudenýpřístup, strohou komunikaci a vztahy na čistě zdvořilostní úrovni. Jak jsem se jen mýlila!

Mám vážně štěstí
Moji kolegové v Čechách jsou ti nejbáječnější kolegové, jaké bych si mohla přát! Tady opravdu platí fráze: "Jsme na jedné lodi". O kolegyni, která mě zaučovala, tvrdím, že je moje guru. Jsem si naprosto jistá, že ta drobounká, sympatická blondýnka ví snad úplně všechno a když to neví, tak ví, na koho se obrátit. Lepší "učitelku" jsem si tu nemohla přát a vždycky jí za vše, co mi předala, budu vděčná. Mám totiž podezření, že i díky ní mě práce začala bavit.
O všech ale musím říct, že jsou to lidé, kterých si člověk váží nejen pro jejich schopnosti a to, že vždy ochotně pomohou, ale i proto, že vědí, že taky nějak začínali, a tak se vůči nováčkům chovají opravdu moc hezky. (A to je super pocit, když si máte proč vážit svých kolegů, fakt!)

Jak "ti druzí" (takový antropologický vtípek)?
A jak je to s těmi Maďary, Rumuny a Švédy? Maďarsko je moje srdeční záležitost! Velmi brzy jsme si s děvčaty našly způsob spolupráce, který nám vyhovuje, a kromě toho jsme si lidsky sedly. Jsou to zlatíčka, na která nedám dopustit! Pracuje se mi s nimi báječně a asi je podstatné i to, že si vzájemně vážíme své práce. Na konci týdne si vždy vzájemně poděkujeme za spolupráci a s tím pocitem se líp odchází na víkend domů.


Přátelství na stovky kilometrů
Spřátelily jsme se natolik, že spolu trávíme čas i po pracovní době na sociálních sítích a bavíme se i o velmi osobních věcech. Totéž platí i pro Rumunsko. S Adelínkou z Rumunska jsme se potkaly na vánočním večírku v Maďarsku. Brečely jsme, když jsme se konečně mohly obejmout, bulely jsme, když jsme se loučily (s Maďarkami bych bulela taky, ale ta jedna "moje" mi to zatrhla, protože ty mě rozplakaly už několikrát - holky prostě mají speciální dar, vědí jak mě dojmout). A hned další den jsme se domluvily, že v létě přijedu za ní a splním si svůj dětský sen - navštívíme Drákulův hrad. Přátelské vztahy mám i se svou poslední zemí - Švédskem. Ale ten Jih mám zkrátka pod kůží.

Z kolegů skutečně mohou být přátelé
Je zvláštní a krásné, jak silný vztah můžete mít s lidmi, s nimiž jste v kontaktu jen přes email nebo telefon. Jak pro vás můžou být důležití a mohou s vámi prožívat i běžné denní starosti a radosti. A jak se z kolegů, které milionkrát za den bombardujete emaily, co pro koho potřebujete, můžou stát lidé nepostradatelní, s nimiž nadšeně trávíte i volný čas a po víkendu už vám setsakrametsky chybí a vlastně se těšíte do práce, protože se zase uvidíte.

Vztahy v práci jsou opravdudůležité. A když jsou takhle dobré, pak se i práce stane radostí (aspoň někdy, prostě čas od času). A je úplně jedno, jestli jsou to lidé, kteří sedí jen pár metrů od vás, nebo třeba o 1300km dál.
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se