Prosinec 2017

Moje hvězda zatím nezáří, ale jednou bude

30. prosince 2017 v 18:05 | Hell |  Téma týdne
Poslání
Od dětství jsem se snažila přijít na to, čím bude moje hvězda zářit. Nevím, zda se radovat, nebo si zoufat, že ta hvězda pořád ještě nezáří. Na jednu stranu si říkám, že to je dost zoufalé, protože jsem ještě nedokázala nic, za co bych sama sobě řekla: "Heeey, tak tohle od tebe nikdo nečekal, dobře ty!" (baví mě mluvit sama k sobě). Na druhou stranu není zas tak špatný mít vlastně pořád ještě prostor zjistit, v čem že to můžu vynikat…? No, začít hrát golf a prohrabávat odpadky se prý může začít v každém věku, proč by to u životních poslání mělo být jinak?
Mám své vlastní teorie
Věřím, že každý z nás má svou vlastní hvězdu, která svítí tím víc, čím je člověk úspěšnější v tom, v čem vyniká. Tím si také vysvětluji, proč některé hvězdy září jasněji, než jiné. (Jo, jasně, samozřejmě že mi někdy prošla rukama encyklopedie vesmíru, v níž byl tento úkaz velmi jasně vysvětlen, ale moje vysvětlení se mi líbí víc.)

Vždycky, když se dívám na noční oblohu (a jsou vidět hvězdy), najdu jednu hvězdu - tu svou. Neptejte se, jak přijdu na to, že to je právě ta moje hvězda - zkrátka to je pokaždé ta, která mě upoutá a asi nemá smysl rozebírat proč (nezapomeňte na moje vysvětlení, proč různé hvězdy svítí s různou intenzitou). Pokaždé mám pocit, že září méně, než jiné.

Tak čím mám být?
Jako dítě jsem chtěla být princezna. Asi jako každá holčička. Když mi došlo, že princové si neberou holky z Česka s fixními rovnátky, mým snem byl vlastní pohřební ústav. Dodnes mi to přijde jako skvělý byznys, ale se svými záchvaty smíchu a zpravidla rozzářenou náladou pro to asi nemám ty správné předpoklady. No jen si to představte, že vám právě zesnul drahý blízký, musíte zařídit ty ohavné nezbytnosti, jako je vybrání rakve, květin, parte a tak dále a ve dveřích pohřebního ústavu vás uvítá s přáním dobrého dne a otázkou "Jak vám mohu pomoci?" praštěná blondýna s úsměvem od ucha k uchu. (V knihkupectví to bylo fajn, dokonce většina zákazníků z toho byla nadšená, ale taková čerstvá vdova by mě asi nepovažovala za skvělého profesionála.)

S nástupem do sboru se mi hlavou honil můj první zlatý slavík v kategorii Zpěvačka roku a s amatérským divadlem při univerzitě cena Thálie za nejlepší ženský herecký výkon. Jsem trémistka, před lidmi se bojím odříkat i referát nebo příspěvek do diskuse, takže obě profese jsou mi patrně zapovězeny.

Já se do toho umění přece nějak vecpu!
Celý život jsem ale psala. Od základní školy všichni obdivovali mé slohy. Na střední jsem je psala nejen sobě, ale i spolužákům. Založila jsem první blog, pak tenhle, vyšel mi článek v novinách, začala jsem pro jeden server recenzovat knihy a už zase se mi rýsoval v hlavě plán. Bude ze mě spisovatelka.

(V následujícím odstavci se chlubím, tak to klidně přeskočte)
Tuhle myšlenku ve mně hodně přiživuje spisovatelka Zuzka Hloušková, která byla nejen mou lektorkou, ale i člověkem, který mě přesvědčil, že tam někde pod tou slupkou studu je talent. Taky jedna z mých češtinářek, která mě označila za svou nejnadanější studentku (a ty uhlíky tak zase donutila vzplanout). Na univerzitě docent, jenž vedl kurz Tvůrčího psaní, který u zápočtu vychvaloval můj styl (až jsem ho podezírala, že si spletl moje práce s někým jiným, dokud nezačal citovat - mně mě! To bylo hustý. Spisovatel, pedagog a cituje mojí šuplíkovou povídku zpaměti?!). A vlastně spousta dalších lidí (především všichni moji pravidelní čtenáři; Děkuju!).

Zatím jen bliká, ale jednou to přijde
Moje hvězda začala svítit jasněji. Dobře, posledních pár týdnů spíš jen tak problikává, ale kdykoliv myslím na tenhle cíl, bliká fakt dost jasně. Myslím, že psaní by mohl být ten správný pohon pro mou hvězdu. A až to konečně jednou dotáhnu do konce, moje hvězda si konečně jednou pořádně zasvítí. A snad bude chvíli zářit. Koneckonců - když vidím, kdo a co může na českém trhu vyjít, tak by to mohlo klapnout, no ne? A kdyby to nakonec skončilo v levných knihách, můžu říct, že na mou tvorbu ještě lidstvo není dostatečně připraveno.


A co vaše hvězdy? Září dostatečně jasně, nebo jim ještě přidáte grády?
Hell xoxo

Poslední setkání roku 2017

27. prosince 2017 v 6:00 | Hell |  ČK - HK
Milí čtenáři z Hradce a okolí!

Na posledním setkání ČK-HK jsme si společně navodili příjemnou vánoční atmosféru nad nesmrtelnou Vánoční koledou Charlese Dickense.


Společně jsme, dokonce jednomyslně, odhlasovali titul "Tahle země není pro starý" - pohádek bude přes svátky dost, tak abychom nebyli příliš přeslazení, vyrovnáme náladu morálním thrillerem C. McCarthyho.

A o tomto díle si společně popovídáme v Club Café Pessoa v pondělí 8/1/2018 od 18:00!

Hezké svátky!
Hell

Změnila jsem svůj život

25. prosince 2017 v 21:20 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Rozhodla jsem se změnit svůj život
Ukončila
jsem vztah s Božským, našla bydlení, plánovala stěhování a hledala nový směr. Své staré, nebo nové já - prostě to, které se obejde bez čehokoliv božského. Otočila jsem list a začínala znovu.


Těšila jsem se, co nového mi život přinese. Trochu se bála, trochu si zoufala a nechávala se pohltit zvědavostí a nadšením, které v sobě dokážu přiživit už jen tím, že si ráno udělám vážně dobrou snídani.

Progres
Přibližně dva měsíce jsem se snažila žít bez Božského. Hledala tu cestu, hledala sama sebe. "Podruhé do stejné řeky nevstoupíš," opakovala jsem si jako mantru každé ráno, přestože ta sarkastická část mě samotné nikdy neopomněla poznamenat, že podruhé už to máme dávno za sebou, tudíž bych počet pokusů měla přepočítat. "Zmlkni," prosila jsem tu ironickou mrchu.

Bez sebe? Nikdy!
Po celou dobu jsme samozřejmě byli v kontaktu. Často se prostě jen tak bavili, častěji dohadovali a jednou jsme na sebe poprvé hodně křičeli. Dokonce jsme se vzájemně utěšovali, že si zvykneme, že bude líp. Až jsem to snažení vzdala a rozhodla se, že změním svůj život, ale on bude zase jeho součástí. Tak jako dřív. Zvlášť poté, co mi maminka řekla, že stejně budeme zase spolu a můj blízký kamarád řekl, že když to tak sleduje, tak je pro mě lepší být s ním.

Obnovená premiéra? Derniéra? Neverending story!
Protože se mám ráda, po dvou měsících a 14 dlouhých, krutých dnech jsem zase byla jeho. Trochu ironicky v den, kdy celý svět vzdává čest památce obětem teroristického útoku na Dvojčata. No…my jsme vždycky měli svůj zvláštní styl.

Tak to je!
Rozhodla jsem se změnit svůj život. A změnila jsem svůj život. Vylétla jsem z rodinného hnízda, zabydlela se ve svém prvním bytě, kde se ze mě stala dokonalá žena (což mi taky Božský občas říká), která dělá kávu přesně podle chuti svého muže, vaří (nejen) polévky jako od maminky (nejen) své nejlepší kamarádce, naklízí, pěstuje kytky (a nehubí!) a před Vánocemi peče perníčky a dekoruje a sem tam připravuje holčičí večery s pohoštěním a vínem. Změnila jsem svůj život. Jsem tak trochu Bree van de Camp s logem Wonder woman na lednici. Miluju a žiju, žiju a miluju.

Změnila jsem svůj život. Snažím se povznést se nad hlouposti a žit okamžikem. Jako by každý den měl být ten poslední. Změnila jsem svůj život - jsem šťastná. Prostě šťastná.


Buďte šťastní, není to tak těžké!
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se