Červenec 2017

Setkání v srpnu

29. července 2017 v 17:30 | Hell |  ČK - HK
Máme tu konec července, což znamená, že se opět blíží setkání Čtenářského klubu!

Kdy: 07/08/2017 od 18:00
Kde: ClubCafé Pessoa (Tř. ČSA 543, HK)
Kniha: Neviditelná zranění (Věra Fojtová)
Anotace:
Neviditelná zranění jsou příběhem dvou mladých lidí, do jejichž osudu krutě zasáhla válka.
Rút je šestnáctiletá dívka, která je společně se svojí matkou zařazena do transportu a místo toho, aby chodila do tanečních a prožívala své první lásky, prožije rok života v Terezíně, kde se setkává s Ervínem, dvaadvacetiletým mladíkem a milovníkem žen. Zde se jejich osudy rozdělí a Rút prožívá další válečné útrapy. Po válce se oba setkávají, ale Ervín už je jiný. Jen on totiž zná své strašlivé tajemství…

A z čeho budeme vybírat na příště:
Jedna z našich čtenářek, tentokrát Terezka, vybrala následující knihy podle společného tématu, kterým je únos, věznění a odtržení od reality.
  1. Návrat z temnoty (Liz Coley)
    Bylo jí třináct, když se ztratila. Zmizela své rodině, přátelům, světu. Když se zčistajasna objevila, zjistila, že jí chybí velký kus sebe samé. Šestnáctiletá Angie Chapmanová se po třech letech od svého záhadného zmizení vrací domů. Z toho období si nic nepamatuje, jako by jí někdo vymazal všechny vzpomínky. Musí si poskládat příběh o všech hrůzách, které prožila, aby získala nazpět svůj život.
  2. Uloupený život (Jaycee Dugardová)
    Příběh dívky, která se v jedenácti letech stala obětí únosu. Desátého června 1991 se Jaycee probudila jako jindy, ale netušila, že večer se už do svého pokoje nevrátí. Cestou do školy ji unesl neznámý muž, zavřel ji do vlhkého sklepa, kde ji znásilňoval a držel celých osmnáct let. Bez lékařské pomoci porodila dvě děti. V současné době vede nadaci na pomoc podobně postiženým rodinám.
  3. Pokoj (Emma Donoghue)
    Pro pětiletého Jacka je Pokoj celým světem. Je to místo, kde se narodil, kde vyrůstá, kde žije v bezpečí se svou Mami. Celý den si hrají, učí se, cvičí nebo si čtou. V noci ho Mami ukládá do bezpečí Skříně. To proto, aby ho neviděl Čert, který za ní občas v noci přichází... Jack má z Čerta strach. Pro Jackovu mladou matku je Pokoj vězením. Díky odhodlání, vynalézavosti a nekonečné mateřské lásce se jí podařilo vytvořit pro Jacka život, v kterém si neuvědomuje jeho hranice. Pro ni se však staly nesnesitelnými. Vymyslí proto odvážný plán útěku, ve kterém se spolehne na statečnost svého syna a velkou dávku štěstí. Ani ona sama si neuvědomuje, jak moc je nepřipravená na to, že by plán skutečně fungoval. Když se však jejich izolovaný svět otevře a Jack pozná, jaké je to Venku, začne klást otázky. Mnoho otázek... Jazykově vytříbený a tematicky ojedinělý román citlivě prozkoumává dětskou duši vystavenou extrémním podmínkám a klade otázky, které inspirují i děsí. Pokoj Emmy Donoghue byl v roce 2010 nominován v užším výběru na prestižní literární cenu Man Booker Prize.
Pro kterou knihu byste se rozhodli vy? :-)

Hell

KN - Útok na pekárnu, Haruki Murakami

28. července 2017 v 14:14 | Hell |  Recenze
Těšila jsem se na další skvělou povídku
Kdo čtete mé recenze nějak pravidelně (nebo alespoň tak "pravidelně", jak vychází), určitě víte, že ani vzdáleně nejsem fanynkou současného japonského literárního fenoménu jménem Haruki Murakami. Jediné, co se mi od něho líbí, jsou odeoňácké povídky. Spánek mi totiž po přečtení doslova změnil život a Podivná knihovna mě uchvátila. Logicky jsem se tedy těšila na další z této řady, Útok na pekárnu. Bože, to byla chyba!


Murakami je jen módní záležitost
Tohoto autora () zásadně nečtu, protože mě opravdu neskutečně nebaví jeho pseudofilosofické, rádoby hluboké myšlenkové pochody, jeho ohraná melancholie mi leze krkem, jeho trochu záhadní, vnitřně rozháraní či vlastním životem unavení hrdinové mi jsou krajně nesympatičtí a v neposlední řadě mi vadí, že ty příběhy jsou doslova o ničem.

Každé zboží má svého kupce, takže věřím, že se najdou jeho skuteční fanoušci, ale pokud jde o ten neskutečný boom a hromadné čtení Murakamiho, považuji to jen za módní záležitost.

Ale ty povídky…
Byla jsem nadšená, že v těch kratších útvarech tolik nevyniká všechno to, čím mě autor irituje. Navíc ty příběhy měly alespoň nějakou myšlenku, která mě dostala. Žena, která nespí a tak začne dělat spoustu věcí. Mysteriózní podivná knihovna, ze které neodejdete jen tak s vypůjčenou knihou. To mělo nápad! Takže jsem byla vážně namlsaná a těšila se.

Přišel Útok na pekárnu
Konečně jsem se k pekárně dostala a namísto očekávaného nadšení přišlo jen zklamání, znechucení a další vlna nevole. Je to přesně ta typická murakamiovská pseudomagickyrealistická příšernost! Pitomé postavy, příběh o ničem, žádný pořádný nápad. Vlastně je to i technicky tak divně napsané, že to působí, jak když první a druhá část spolu nemá skoro nic společného. Má, ale působí to tak křečovitě, vynuceně - zkrátka to nefunguje.

Nezklamala pouze Kat Menschik
Jediné, co je na knize hodno chvály, jsou opět naprosto úžasné ilustrace německé umělkyně Kat Menschik. Do těch se člověk zkrátka musí zamilovat! Ale bohužel…nejde o grafický román (i když tentokrát celá ta kniha stojí právě na ilustracích), tudíž nehodnotím na základě toho jediného, co knize prospělo, a nemá to prakticky nic společného s nejpřeceňovanějším současným literátem, takže prakticky odpad.

Chválím Odeon
Nakladatelství Odeon se s touto řadou vytáhlo. Stejně jako u předchozích dvou: kvalitní papír, moc pěkný formát, font písma, který nevadí mým očím (jako tomu je např. u "světové knihovny") - to všechno je paráda. Ale bohužel, obsahově tentokrát bída.

Možná tak půjčit, prohlédnout Katiny ilustrace, které text dalece přesahují, a odložit. Čtení je naprostá ztráta času.

Hell

Musíme pojmenovávat?

26. července 2017 v 5:15 | Hell |  Můj život s Božským
Hlavně všechno dobře označit
Napadlo mě, jestli je vážně tak strašně nutné škatulkovat lidi a vztahy a všechno pojmenovat a ukotvit do nějakých obecně přijímaných stereotypních měřítek.


Individualita
V řadě knih, článků, diskusích atd. jsem se setkala s názorem, že každý vztah je jiný. Každý partnerský vztah jedinečný. Jako lidé samotní. Dobře, myslím si sice, že existuje jen určité množství typů lidí, tudíž ani počet kombinací není omezený, ale i s ohledem na tenhle názor se ztotožňuju s tím, že v každý je svým způsobem jedinečný. Protože esence různých vlastností se vyskytují v různém poměru a také v závislosti na stylu výchovy, způsobu akulturace nebo třeba genetice. Jinými slovy věřím na omezený počet typů lidí, což se ale nutně nevylučuje s přesvědčením o jedinečnosti každého z nás.

Pojmy a dojmy
Stejně tak mohou i vztahy mít různé podoby. Někdo rozlišuje přátelství a kamarádství s tím, že jedno z toho je hlubší, pevnější, druhé více povrchní a někdo dokonce kamarádstvím nazývá mimomanželský pravidelný styk s milenkou. Jenže jsem se zatím nesetkala s tím, aby se všichni ti, s nimiž jsem tohle "pojmosloví" řešila, shodli na tom, co je co. Pro jednoho je víc přítel než kamarád, druhý to má přesně naopak. A když jde o lásku, je to snad ještě horší. Přítel, partner, manžel, "můj kluk" nebo "můj chlap/muž", lepší polovička, druh - řada označení, ale přitom všechny jsou asi vnímány dost podobně. Ten, s kým člověk chodí/žije, spí, jí, dohaduje se a usmiřuje, nakupuje, tráví volný čas…Ať toho "svého" druhého nazvete jakkoliv, většina lidí si asi představí tyhle běžné věci. Je to takový stereotyp. Nebo zavedený vzorec.

Nepojmenovatelný vztah?
Může ale existovat vztah, který tak úplně nepodléhá téhle kategorii, nefunguje tak, jak si většina z nás představí, protože už podle nějakých jazykových úzů nám mozek vyhodnocuje nějaké mřížky, kde jsou zanesené právě ty "stereotypní" informace, a přitom těm dvěma lidem nějak vyhovuje? A musíme nutně mít název pro všechno? Napadá mě, proč vlastně tak nutně chceme všechno pojmenovávat? Vztah je vlastně něco natolik intimního, že kdybychom se o tom nechtěli zmínit rodině a přátelům, tak bychom snad přece ani nemuseli. A když už teda chceme ty své nejbližší uklidnit tím, že patrně neumřeme sami, proč je tak nutné hned pojmenovávat nebo nějak definovat ten vztah, který udržujeme? Myslím, že by bylo fajn, kdyby se lidi spokojili s informací o tom, že člověk není sám, s někým se vídá, tráví s ním čas a je mu s ním dobře. Přece se to hned nemusí nazývat partnerským vztahem/chozením.

Pojmenování byl začátek konce
A co když jsou prostě vztahy, které nejde tak docela zaškatulkovat? Nebo co když existují lidé, které děsí právě to škatulkování? Třeba Božský. Ten takhle (ne)funguje. Většina lidí, včetně mě, ho označovala jako mého přítele. Logicky to chápu. Udržovali jsme spolu nějaký vztah na milostné úrovni, trávili jsme spolu čas, hádali se, řešili naprosto běžné věci týkající se zdraví, rodiny, školy, práce, bydlení, peněz a podobně, byli si oporou v těžkých životních situacích, ale i první "česnečkovo-vyprošťovací" pomocí při ranní kocovině atd. Dokud si neuvědomil, že tenhle náš vztah je definovaný jako "chození" a nezačal to sám používat, vyhovovalo to oběma. Jenže zrovna on je natolik neuchopitelný, že když ho někdo zkusí zaškatulkovat nebo nějak analyzovat, utíká před tím.

Je to váš vztah, vaše "pravidla"
Možná někteří lidé potřebují mít pocit vnitřní svobody víc než jiní (možná právě proto, že jsou sešněrovaní, uvěznění v něčem, co je nedělá šťastnými). A třeba jim k tomu stačí jen nepojmenovávat, neškatulkovat. Nakonec…ano, každý vztah je jiný. Tak pokud vám to funguje a jste spokojení, tak to prostě nepojmenovávejte a jen buďte šťastní, když jste šťastní. Přece to je intimní záležitost, která by se měla týkat jen vás a toho druhého. Ostatním do toho vlastně nic není. Pokud teda kvůli tomu druhému neriskujete zdraví tím, že se od něj nakazíte pohlavní chorobou, berete drogy, nezřízeně popíjíte alkohol nebo jakkoliv jinak ohrožujete svůj zdravotní stav - pak je celkem na místě poslouchat a zamyslet se nad tím, co vám říkají vaši nejbližší, kterým na vás záleží.

Bohužel nebo bohudík já už asi patřím mezi ty, kteří potřebují nazývat věci "pravými" jmény. Tak uvidíme, co mi život přinese.

Hell

Report z červencového setkání

21. července 2017 v 22:51 | Hell |  ČK - HK
Milí čtenáři!
Setkání v červenci sice neproběhlo v plném počtu, ale i tak bychom potřebovali i víc času, abychom si všechno řekli. Však to asi znáte - tolik báječných knih a tak málo času…
Názorově jsme se nad knihou Faktura vlastně tak nějak shodli. Všem se líbila, četla dobře a každý z čtenářů oceňoval ten nápad. Došlo i k úvahám, jaká částka by asi byla vyfakturována jednotlivě každému z nás a jak je to vlastně se štěstím, spokojeností i náhledem na život a vše, co přináší.

Kromě Faktury jsme se dostali i k hlasování a zvolena byla kniha české autorky Věry Fojtové "Neviditelná zranění", která je zase z trochu jiného soudku.

A protože jsou prázdniny a mnozí tak mají třeba více času na čtení, dostali jsme se i k dalším tipům na knihy, které podle čtenářů stojí za přečtení.

Tady jsou některé z nich:
  • Prozření Mary Dyerové (3 dílná série, 3. díl ovšem nebyl přeložen do češtiny, nicméně senzační letní fantasy)
  • Laskavé bohy
  • TAM PA
  • Velký sešit
  • Pražská buzna (byla ve výběru, nicméně někteří čtenáři už se s ní setkali)

Kdy se můžete těšit na příští setkání?
Proběhne 7/8/2017 od 18:00 v ClubCafé Pessoa (tř.ČSA 543, HK)

Konce vždycky nějak bolí

17. července 2017 v 10:30 | Hell |  Můj život s Božským
Konce bolí
Ukončení každého vztahu je nepříjemné. Někdy až neskutečně bolestivé. Ať už je důvod jakýkoliv. Když se láska vytratí a začne se ztrácet i úcta, bývají rozchody nehezké. Opravdu ošklivé konce bývají spojené s nevěrou, nebo jakoukoliv jinou zradou. Ale nakonec ani klidné rozchody nejsou bezbolestné. A bez otázek. Těch je naopak vždycky nějak moc

Nevyhnutelný konec
Pokud se rozejdete s partnerem, protože vás podvedl a ponížil, bolí to. Bolí ta zrada, nechápete, jak mohl něco takového udělat, když vy jste kvůli němu tolik obětovali, třeba se i změnili, byl celý váš svět. Ptáte se stále dokola, jak se to mohlo stát? Copak mu na vás vůbec nezáleží? A když o vás ani nebojuje a vlastně jen vymění za novou "lepší polovičku", bez mrknutí oka, nabízí se otázky: Copak mě vážně nemá ani rád? Proč se mnou vůbec byl?

Konec, protože je to tak správně
Jenže ani rozchod, kde oba pořád cítíte k tomu druhému vše víceméně stejně jako po celou dobu, není snadný. Jeden druhého milujete, respektujete, vážíte si sebe navzájem, ale bůhví proč vám ten vztah najednou nějak nejde.

Snažíte se to nějak spravit, nevzdáváte se, zkoušíte na vztahu pracovat a doufáte, že je to jen krize, kterou zvládnete stejně jako ty ostatní. Ale pak vám dojde, že tentokrát už ne. Je těžké říci "Sbohem" milovanému člověku. A snad ještě těžší, když víte, že i on vás stále miluje.

Jak se s tím vyrovnat?
Tohle má asi každý jinak. Pro mě není zas tak těžké skončit s někým, kdo mi ublíží (a nemusí to být "jen" bývalí partneři). Už jsem pár mostů spálila. I když věřím na "přátelské" vztahy i po rozchodu (tak asi ne úplně přátelství na celý život…ale jde to se potkat a vycházet dobře). Bylo těžké přestat milovat muže, pro něhož jsem nebyla "ta pravá", přestože já věřila, že on pro mne je. Ale když se rozcházíte a naposledy si řeknete, že se milujete a že tu pro sebe vždy budete - a víte, že to tak skutečně je -, máte najednou pocit, že se svět musel zbláznit.

A ani tentokrát se neubráníte otázkám, které bzučí v hlavě, až způsobí několikadenní migrénu. Proč? Jak se to mohlo stát? Co jsem udělala špatně? Co jsem měla udělat jinak? Byla to chyba? Neměla jsem tomu přece jen dát ještě jednu šanci? Co bude dál? Naneštěstí se k nim ale přidává druhá várka, která se týká vašeho ex, právě proto, že vám na něm pořád záleží…Jak mu je? Jak to zvládá? Co dělá? Ublížila jsem mu? Nebo vážně chápe, že už to nešlo? Chybím mu stejně, jako on mě?

Marně doufáte
Pokaždé, když se probudíte, chcete doufat, že to byl jen zlý sen. Ale ne. Každý den se snažíte prostě jen nějak přežít. Najít si nějaký "projekt", který by aspoň trochu zmírnil tu bolest a zaplnil prázdnotu.

Přežijete to!
Prvních pár dní je to těžké. Pokud se ale máte rádi, tak víte, že jediný způsob, jak být zase šťastní, je vstát a žít. Těšit se na každý nový den. Pokud jste opravdu milovali, jen tak nezapomenete, to snad ani nejde. Ale nestagnujete. Neutápíte se v tom. Zkrátka žijete bez odpovědí na otázky, které se pomalu začnou vytrácet, až na ně zbyde jen mlhavá vzpomínka. A nahradí je něco nového. Protože něco nového vždycky přijde.

Stačí najít svůj způsob
Ano, snad všechny rozchody jsou bolestné. Jen pokaždé trochu jinak. Stejně jako je každý vztah jiný, i každý rozchod je trochu jiný. Ale jedno je jisté - pro toho, kdo má city, to není zrovna ta nejšťastnější část života. A každý z nás potřebuje svůj čas na to, aby se s tím vyrovnal. A svůj způsob.

Pokud právě procházíte tímto ne příliš šťastným obdobím, moc vám přeju, abyste ho překonali a byli zase šťastní. Každý si zaslouží být šťastný.

Hell

Mrtvý Hradec a živá obchodní centra

11. července 2017 v 13:24 | Hell |  Filmový klub
Promítání Filmového klubu v červenci!
Milovníci filmů
, které komerční televize neopakují při každém státním svátku ani je nazařazují do prázdninových programů. Vy, kteří se filmovou tvorbou necháte inspirovat k debatě, i vy, které zajímá právě určitá problematika. Jste zváni na červencové promítání FILMOVÉHO KLUBU - HRADEC KRÁLOVÉ!

Na jaké téma tentokrát?
Tématem jsou obchodní centra a jejich vliv na život v Hradci. Máte k tomu co říct? Chcete se podělit o svůj názor? Chcete si poslechnout i jiné názory? Máte chuť o tomto tématu diskutovat? Pak si zapiště do kalendáře či diáře úterý 18/07/2017, protože od 18:00 se k nám můžete připojit na film a diskusi.

Setkání proběhne jako obvykle v ClubCafé Pessoa (Třída ČSA 543, HK - naproti bývalé Huse) - portugalsky laděné kavárně, v níž si můžete za příznivé ceny dát něco k pití či jídlu.

Vstupné je symbolických 40,- Kč.

Kapacita míst je omezená, takže pokud chcete mít jistotu, že si budete mít kam sednout, neváhejte kontaktovat CCP nebo piště na hellena31557@gmail.com či s.prichystalova@hotmail.com.

Tak nezapomeňte!
18/07/2017 od 18:00

Těšíme se na viděnou!

Vztah na celý život

8. července 2017 v 21:22 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Když nejde o nás, víme bezpečně co dělat
Všichni máme vždycky moudrosti na rozdávání, pokud nejde o nás. Alespoň tak to na mě působí, když se řeší partnerské vztahy (no, vlastně nejen ty). Když má nejlepší kamarádka trable, chceme jí pomoct. Vyslechnout, poradit, třeba poskytnout jiný náhled, upozornit na rizika - zkrátka zvenku vidíme ten vztah trochu jinak. Ne líp. Ne hůř. Zkrátka jinak. Možná bez těch pověstných růžových brýlí. Ti praví přátelé tu jsou od toho, aby nás podrželi. Podpořili, ať už se rozhodneme jakkoliv.

Takoví přátelé jsou výhra!
Když máte takové přátele, kteří vám radí, kteří vám naslouchají, kteří vám chtějí pomoci, ale přesto vás podpoří a jsou tu pro vás, i když podle nich neděláte správné rozhodnutí, jste nejbohatší člověk na světě. A taky ten nejšťastnější. Protože až i vám dojde ve vztahu trpělivost. Nebo zkrátka už nemáte víc sil za váš vztah bojovat, oni tu jsou, aby poslouchali, jak je vám mizerně, aby utírali vaše slzy, byli oporou a majákem, který vás nenechá sejít z cesty.

Jsou tu pořád
Pokud ukončíte dlouhodobý vztah ne proto, že byste se přestali milovat, ale právě proto, že toho druhého stále milujete, ale oba víte, že už vám to nejde, pak pro vás může být takový přítel záchrannou sítí. Je těžké nepodlehnout touze vzít telefon a říct si: "Tak to zkusíme ještě jednou. Naposledy." Jenže ono těch naposledy nikdy není dost. A tehdy vás může přítel zachránit. Místo abyste psali zprávy svému expartnerovi s tím, jak si chybíte a že by se to třeba ještě dalo nějak vyřešit, je určitě rozumnější napsat kamarádce o tom, jak strašně vám chybí. A ona, pokud máte takovou nejlepší kamarádku jako já, sedne i o půlnoci do auta a přijede za vámi, protože ví, že to ze sebe potřebujete dostat, abyste mohli jít spát a ráno měli zase sílu bojovat s tou touhou opět se vrhnout do propasti.

I když si myslí, že děláte po sté stejnou chybu, stojí při vás
Ale i kdybyste nakonec přece jen skočili, tak o svou záchrannou síť nepřijdete. Řekne vám, že si myslí, že děláte chybu, ale bude se s vámi radovat z každé šťastné minuty. Protože tenhle vztah přesně tahle funguje. Váš přítel je tu pro vás, když jste šťastní, když se potřebujete vybrečet, opít, zanadávat si. A stejně tak jste tu vy pro něj. A fungujete stejně.

Opravdu vztah na celý život
Nakonec třeba dospějete do bodu, že láska je pro vás moc důležitá a je to krásný s někým sdílet svůj život, vzájemně se milovat a respektovat. Ale než potkáte někoho, s kým budete chtít strávit zbytek života, může to nějakou dobu trvat. A společně s tím si uvědomíte, že ta nejlepší kamarádka/kamarád/kamarádi/ tu byla po celou dobu. Byli tu, když jste spolu prožívali ty úplně první lásky, první pusy, první zklamání. Když jste ukončili první vážný vztah. Když jste plánovali první svatbu (i kdyby nakonec zrušenou). Stěhovali se do svého prvního bytu. A bude tu pořád. Až vás manžel opustí kvůli mladší. Až vaše dítě bude promovat. Až spolu budete vysírat v obchoďáku a najíždět vozíkem lidem na paty a stěžovat si, jak jsou ti mladí strašní, že vám v MHD zasednou vždycky to vaše oblíbené místo!


A spolu vždycky všechno zvládnete. Ať se to bude zdát sebetěžší.
Hell

Setkání v červenci

5. července 2017 v 5:15 | Hell |  ČK - HK
A máme tu další setkání!

Kdy: 10/07/2017 od 18:00

Kde: ClubCafé Pessoa (Tř. ČSA 543, HK)

Kniha: Faktura (Jonas Karlsson)
Anotace:
Práce na částečný úvazek ve videopůjčovně, občasná setkání s hrstkou přátel a nenápadná každodenní rutina zakončená ve většině případů pojídáním pizzy a sledováním filmů v jednopokojovém bytě na stockholmském Södermalmu - tak vypadá život hlavního představitele a vypravěče až do okamžiku, kdy mu v poštovní schránce přistane záhadná faktura na astronomickou částku 5,7 milionů švédských korun. Právě taková je cena za veškeré jeho zážitky a štěstí, které ho kdy potkalo. Jak mohli tomuto nenáročnému filmovému fanouškovi, jenž se spokojí s málem a nemá žádné velké sny či plány, naúčtovat tolik? Nebo je to celé jen mystifikace?

Z čeho budeme vybírat:
1.) Lord Edgware umírá (A. Christie)
Slavný detektiv Hercule Poirot a jeho přítel kapitán Hastings se střetávají s neobyčejně vychytralým vrahem, který zabíjí rychle, nemilosrdně a bez sebemenších výčitek svědomí. Svou vychytralostí položí na lopatky nejen inspektora Jappa ze Scotland Yardu, ale i samotného Hercule Poirota. Ten sice záhadu nakonec vyřeší, ale sám tento případ považuje za jeden ze svých řídkých neúspěchů.

2.) Pražská buzna (J. Markvart)
Od coming outu až po krizi středního věku zažije průměrný gay spoustu věcí, o kterých si myslí, jak jsou jedinečné, ale ve skutečnosti si jimi projde prakticky každý - od krále gay barů až po nepřiznaného kluka z vesnice. Jinak to neměl ani Milan, který si celých patnáct let nahodile vedl deník, abyste mu mohli alespoň naoko závidět. A to bez ohledu na to, jestli jste gay, lesba nebo třeba i heterosexuál. V takovém případě je pro vás v knize přichystán i přehled toho, co byste jako začínající buzna měli vědět, pro případ, že by vás konvenční heterosexuální život začal nudit.

Pražská buzna je debutem Jiřího Markvarta, který si jako každý správný gay buduje kariéru v reklamě. V roce 2015 psal stejnojmenný blog, který se během několika měsíců vyhoupl na místo jednoho z nejúspěšnějších českých queer blogů vůbec. Čtenáře si získal zobrazováním notoricky známých životních situací s velkorysým nadhledem i svým nevybíravým smyslem pro humor. Bez ohledu na vaši orientaci vás bude čtení Pražské buzny bavit. Možná i trochu urážet, ale rozhodně víc bavit.


3.) Neviditelná zranění (V. Fojtová)
Neviditelná zranění jsou příběhem dvou mladých lidí, do jejichž osudu krutě zasáhla válka.
Rút je šestnáctiletá dívka, která je společně se svojí matkou zařazena do transportu a místo toho, aby chodila do tanečních a prožívala své první lásky, prožije rok života v Terezíně, kde se setkává s Ervínem, dvaadvacetiletým mladíkem a milovníkem žen. Zde se jejich osudy rozdělí a Rút prožívá další válečné útrapy. Po válce se oba setkávají, ale Ervín už je jiný. Jen on totiž zná své strašlivé tajemství…


Strach i radost z neznámého, z budoucnosti

2. července 2017 v 13:44 | Hell |  Téma týdne
Proto bývá nejistá
Budoucnost s sebou zpravidla přináší dva pocity, které se někdy střídají, takže jeden převládá, nebo se mísí. Je to strach a těšení se na to, co přijde. Budoucnost je neznámá, ale ať přijde!
Konec a zase začátek
Právě takové strachování a těšení se prožívám. Ve svém životě občas každý dospěje do bodu, kdy si řekne, že už bylo všeho dost a musí se někam posunout někam dál, zase o kus dopředu. Nebo aspoň pohnout z místa.

Spadnout, ale zase vstát!
Učím se znovu žít. Nebo spíš v tuto chvíli se spíš snažím neumřít. Každý den vstávám s tím, že musím bojovat s touhou vrátit všechno do těch zajetých kolejí. Někteří lidé jsou zkrátka takoví. Něco jim tak docela nevyhovuje, ale jsou příliš pohodlní nebo bojácní s tím něco udělat. Jenže i ta pohodlnost, zvyk nebo strach se jednoho dne zají. Nebo to dlouho nevidí a nechtějí vidět, až i jejich pohár přeteče a řeknou si, že tudy už dál jejich cesta nevede.

Neotáčet se, ale dívat se před sebe!
Začínám znovu. Od nuly. A vzala jsem to od podlahy. Ostříhala jsem si vlasy, na kterých jsem roky lpěla, a plánuju stěhování. V Hradci sice není bydlení zrovna nejlevnější, ale mám dobrou práci a hlavně dobře placenou práci, a tak už mám konečně možnost opravdu se posunout. Sama. A asi poprvé v životě mám ze slova "sama" tak nějak radost a myslím, že je to správně.

Chci mít zase radost z maličkostí!
Mám trochu strach a hrozně se těším. Potřebuju se na něco těšit. Jako každý. Možná je to ta nejlepší terapie na smutek. Prostě si najít něco, na co se člověk může těšit, z čeho se může radovat, na co se může soustředit.


Je to výzva. A ty já miluju!
Mám strach, že to bude těžké. Koneckonců - moc zatím neumím být sama. Jsem tvor společenský a vracet se do prázdného bytu, kde mě bude radostně vítat jen pes, bude asi náročné. Alespoň zpočátku. Naštěstí se ten strach mísí s radostí jako voda s mlékem, a tak ho ředím myšlenkami na to, jak si svůj první byt zamiluju a to, že bude tenhle domov jen můj a Herbertův bude na něm nakonec to nejlepší.

Tak klidně mějte strach z budoucnosti a neznámého, ale zároveň se na to těšte. Bude to jiný, ale bude to dobrý!
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se