Stojí ještě Babiččino údolí?

14. května 2017 v 19:50 | Hell |  Kultura
Vejletnice
Svátek - volný den. Počasí vyzývající k tomu, abyste něco podnikli. Nebyla by škoda to nechat plavat? Byla! A tak jsme vyrazili na výlet.


S námi klidně kolem světa
Dvě blondýny, bruneta (která se tutově měla narodit jako blondýna, ale pánbůh si to v poslední chvíli rozmyslel), jedno předškolní dítě a tři psi. Vlastně to začalo už tím srazem u nás před domem. Spousta hluku, záchvaty smíchu, zcela tradiční pozdní příchod a pak to skládání do auta. Kdyby auto bylo o fous větší (ne, že bychom neměly na výběr…), asi by se do něj tři baby, tři psi a sedačka s malou slečnou vešli snadněji, ovšem…copak by to byla nějaká legrace?

Tohle ani kontrola neustojí
"Holky, jestli nás někdo zastaví, tak nás pošlou dál, protože na tohle nebudou mít slov,"
prohlásila řidička a vyrazila dle navigace v mojí třesoucí se ruce směrem na Ratibořice. Objížďka, pauza na čůrání, další záchvaty smíchu, štěkání, vrčení, kňourání, upozorňování navigace, že jsme zpožděné (nebo opožděné? Tohle budeme muset ještě dořešit!) - naše vozítko připomínalo spíš šapitó. A to byl teprve začátek.

Poprask, jen jsme přijeli
Dorazili jsme úspěšně na místo. Psi se rozutekli, dítě je chytalo, my jsme lehce zmatkovaly. Naštěstí vše, co jsme s sebou měly mít, jsme měly, a tak jsme pochytaly ta nezbedná zvířata a vyrazili jsme všichni konečně na cestu vedoucí k Viktorčině splavu kolem Starého bělidla. První splav a samozřejmě otázka: "Mamíííí, to je ten ten splav, jak tam byla ta Viktorka?" "Ne, ten bude až dál."

Nicméně já se svým pronikavým zvoláním na Herba, aby se ani neopovážil lézt do vody, jsem zdejší Viktorku zastoupila velmi úspěšně (a je fuk, že to bylo u úplně jiného splavu).

Výletníků zde bylo dost, naše skupinka však působila největší rozruch. Ať už kvůli hulákání na psi, aby nelezli do vody a následných rezignovaných krčení rameny: "Snad uschne, než pojedeme domů….", nebo zvažování, jestli je tak blbý, abych si skoro ve třiceti zaplatila aspoň malé kolečko na koni (což jsem nakonec vzdala ze strachu, že to malé předškolačce půjde líp - tu potupu by mé křehké ego zřejmě neuneslo).

Jako (pro ten den) typická turistická skupinka jsme se nutně potřebovali vyfotit u sousoší. Ale žádná z nás nemá tak dlouhé ruce a na fotce chceme být všichni. To je těžká písemka. Protože jsme holky šikovné, řešení bylo na světě během pár vteřin - někoho poprosíme. Ale ten výběr"Co ten s tou zmrzlinou," padl mi do oka osamělý turista. Ale holky moje nadšení nesdílely, protože netušily, jak by nás asi tak fotil, když má v ruce obrovskou zmrzku. Moje žravé já mělo řešení hned (to by se pánovi ale asi příliš nezamlouvalo): "Mu jí podržím, pokud jí už nebude chtít vrátit." Byla jsem přehlasována.
"Hele, támhle ty dva jdou s mobilama, tak zkusíme je," rozhodla Dee. Pán byl šikovný, během chvíle udělal hned několik fotek (asi má zkušenost s focením žen, které si nutně potřebují vybírat z několika fotek, aby zjistily, na které se přibližují dokonalosti), které působí lehce komicky - dítě stojí na svých, dva malí psi stojí na zemi a největšího Herberta držím v náručí i s jeho kouzelnými dvaceti kily (no co, je to moje miminko!).

Ostudy kopec
Zvědavý Herbert si to suverénně nakráčel do babiččina příbytku, jak kdyby ho osvobodil (a bylo mu šumák, že tam průvodkyně vede naučený monolog), vzápětí za ním i nejmladší členka skupiny šla vsakovat nové informace o místní historii a rebelující tety s cigaretou se před "barákem" dohadovaly, zda "to černý" jsou kůzlata nebo jehňata (měla jsem pravdu já, jen tak mimochodem).

Konečně jsme dorazily k Viktorčině splavu. Udělaly jsme tu asi tisíc fotek, naházely pár listů do vody s útrpným, omluvným úsměvem přežily záchvat štěkání tří čtyřnohých členů výpravy, když spatřili (zřejmě poprvé v životě) kajaky. Já ta zvířata chápu - v práci mívám někdy pocit, že mě počítač chce zabít.

No, tak jsme krkouni, no a?
Už sice dávno nejsme chudé studentky, přesto se nám pade za nanuka zdálo celkem dost, i navzdory tomu, že byl domácí ("Si to doma upatláš a hodíš na tyčku za pár korun, viď…"), tak jsme se cestou zpátky usadily na kávu (některé z nás teda na kofolu a klobásu), abychom nabraly dost sil na zpáteční cestu.

Prekérní situace
Ty nápoje jsme měly asi lépe promyslet, protože cesta zpátky podél zurčícího potůčku a nikde žádná toaleta - to zkrátka není to pravé ořechové. Jsme ženy činu, poradily jsme si.

Na zpáteční cestě
Cesta autem tentokrát byla o něco klidnější - všichni kromě předškolního dítěte byli KO. Dva psi mi spali na klíně, třetí smrděl (doslova!) vzadu. Avšak ač jsme byly dosti zmožené, usoudily jsme, že takových výletů bychom mohly podnikat víc. A tak kdybyste naši malou výpravu někde potkali, buďte, prosím, shovívaví a nesuďte nás příliš přísně - jsme zkrátka hodně veselá grupa.

Hell
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se