Potrat. Ano či ne?

21. května 2017 v 18:57 | Hell |  Co se děje?
Došlo i na potrat
Nedávno jsme se s Božským bavili o umělém přerušení těhotenství. Ne, že by mě snad čekal, nebo bych si ho plánovala (tohle snad proboha neplánuje nikdo). Zkrátka jsme se k tomu tématu dostali přes náboženství a přelidněnost světa. (Jo, my občas vedeme zvláštní debaty…)
Polarita názorů
Mám dojem, že - jako u spousty jiných témat - existují i v této problematice dva extrémní póly, přičemž na jednom panuje názor, že potrat je vražda, a na druhém, že v prvních týdnech gravidity se jedná o zárodek, který je tvořen jen shlukem několika buněk, tudíž se to v konečném důsledku za vraždu pokládat nedá.

Jako se vyvíjí zárodek, tak i lidé a jejich názory
Abych byla upřímná, dříve jsem neochvějně stála na straně "zabít buňku není vražda", ale čím je člověk starší a čím více se vyvíjí a o věcech přemýšlí, má více informací, zkušeností nebo třeba vjemů z okolí, tím se i jeho názor upravuje. V mém případě již není tak radikální.

Na rozhodnutí by měli být dva, ale žena by měla mít právo veta
Přesto si stojím za tím, že by rozhodnutí mělo vždy být na ženě samotné. (Přece jen ona bude tím, kdo v sobě bude plod nosit a milovat ho…nebo bohužel také ne…)

Pokud děti chce, jen do toho vlítla s náhodnou známostí, asi bych se zamýšlela nad tím, že medicína - i přes své velké pokroky - stále není dokonalá. A hrozba, že se něco zvrtne a minimálně může nastat problém s početím do budoucna, existuje. Pak bych asi zvážila své možnosti a vážně si rozmyslela, jestli opravdu nutně potřebuji mít dítě s tím Pravým, nebo prostě dítě chci a mám na to, abych se o něj postarala i sama či s pomocí rodiny.

To rozhodnutí nemusí být snadné
Jenže těch okolností je samozřejmě více. Pokud dítě chci, ale po zvážení všech pro a proti mi logicky vychází, že nebudu schopná sebe a své dítě zajistit (a vlastně ani nemám nikoho blízkého, kdo by mi pomohl), co mu tedy vlastě můžu nabídnout? Láska je krásná a ve vztahu rodiče-dítě naprosto nepostradatelná, jenže mateřskou láskou dítě nenakrmím, nezajistím mu střechu nad hlavou a nějaký klidný vývoj. Existují i reálné případy, kdy matka s dítětem bydlela v jakémsi příbytku z hadrů na smetišti. Takový život bych nechtěla ani pro sebe a už vůbec ne pro své dítě.

Samozřejmě, že tohle je extrémní příklad a netvrdím, že takhle končí každá matka, která není bůhví jak zajištěná. Ale už třeba jen to, že je žena s dítětem sama a pak se honí v práci od nevidím do nevidím a na svého potomka nemá moc času. Když jsem byla malá, bylo to takhle s mojí mamkou. Zůstaly jsme samy a maminka se měla co otáčet, aby se o nás postarala. Byla jsem celkem chápavé dítě a nikdy jsem jí to nevyčítala a nedělám to ani dnes. Naopak bych řekla, že jsme si byly vzácnější a máme dnes velmi pevný vztah. Ale vím, že mamku hodně mrzí, že mi jako dítěti nemohla dát všechno, co chtěla. Neříkám, že je tohle důvod pro to, aby šla žena na potrat. Ale asi je dobré se zamyslet i nad tím a představit si, jak to bude zvládat.

A co teprve početí při nechtěném styku?
A pak mě napadl další extrém. Co když je žena znásilněna a při nechtěném koitu otěhotní. I tohle je samozřejmě na každé ženě zvlášť. Já si třeba nedovedu představit, že bych si ten plod z tak traumatizující události nechala jako připomínku. Na druhou stranu připouštím možnost, že si někdo i v této situaci řekne: Všechno zlé je pro něco dobré. Klobouk dolů, já bych to nezvládla.

Adopce?
Pokud se žena necítí na to, aby dítě měla, ať už z důvodu zajištění, nebo se ještě necítí dostatečně vyzrálá na takovou zodpovědnost, jakou rodičovství je - nebo by mělo být, existuje možnost adopce. Dítě odnosit a dát k adopci párům, které by ho mít moc chtěli, můžou mu dát vše, co potřebuje, ale biologicky zkrátka nemohou mít vlastní miminko.

Osobně mi tato varianta připadá nejlepší. Nikdo "neumře" a těhotná žena může udělat šťastnými adoptivní rodiče a dopřát dítěti to, co ví, že by mu sama nebyla schopná dát. Ale co právě ta těhotná žena? Nejednou jsem slyšela (a samozřejmě na to existuje řada teorií), že během těhotenství si žena s dítětem vytvoří hluboký vztah. Mateřské pouto. Jde ho potlačit? A nakonec…když je dítě nechtěné - nebude to mít vliv na jeho pozdější vývoj? Vždyť je obecně známé, že děti vnímají ještě v prenatálním období pocity matky. A nejen to. Na děti v bříšku se mluví, zpívá se jim a oni prý všechno tohle cítí, vnímají. Je možné čekat dítě, nemilovat ho, ale přitom mu tím neublížit? A je možné čekat dítě, milovat ho a vzdát se ho ve víře, že to je pro něj to nejlepší? (Myslím, že žena, které své nenarozené dítě miluje, a přesto je schopná se ho vzdát, protože ví, že mu nemůže zajistit to, co potřebuje, je nejen velmi silná, statečná, vyzrálá a rozumná, ale především skutečně milující matka.)


Nefandím potratům, ale nezavrhuji je.
Abych někoho neuvedla v omyl. Nejsem zastáncem potratů, ale nejsem ani odpůrce. Zkrátka věřím, že je řada okolností, které na rozhodnutí mají (nebo by alespoň měly mít) vliv. Pokud tahám krabičku cigaret denně, denně nebo obden kalím do plných, občas si zafetuju a zjistím, že jsem těhotná na, řekněme, na nějakém osmém týdnu, je tu předpoklad, že si těch pár buněk užilo takové rodeo, že bych dost zvažovala, jestli to vůbec ještě může přežít bez následků (někdy si to člověk vážně nenaplánuje, ale asi bych se bála porodit vyuzenou rumovou vílu). A jsem si jistá, že je důležité se nad vším důkladně zamyslet. Protože ať chceme, nebo ne, ve chvíli, kdy žena zjistí, že čeká dítě, už má onu rodičovskou zodpovědnost. Nerozhoduje jen za sebe. Má zodpovědnost za někoho (no, v tu chvíli spíš něco) dalšího. Pokud by dítě mělo být nechtěné a ve "hře" není ani možnost adopce, existuje předpoklad, že dítě nebude milováno a zajištěno tak, jak si každé dítě zaslouží, pak ať se raději nenarodí (asi jsem dost ovlivněná knihou, kterou právě čtu "Chlapec, kterého chovali jako psa"). Ale jestliže existuje aspoň minimální šance mu zajistit vše potřebné, možnost potratu by asi měla být tou poslední variantou.

Ale jak jsem řekla, rozhodnutí je vždy na ženě samotné a to bychom měli respektovat. A pokud jde o někoho nám blízkého, pak kromě respektu, bychom měli poskytnout oporu a podporu, ať už se rozhodne jakkoliv. Ať už je náš názor jakýkoliv. Protože nakonec vždy chodíme jen ve svých botách, ne v těch cizích.
Hell
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Site Administrator Site Administrator | E-mail | Web | 21. května 2017 v 19:09 | Reagovat

*Aktuální články
1.    Nezaměstnanost je následkem poklesu kvality    Před 2 minutami
2.    Je zaměstnanec první kategorie robot?    Dnes v 18:00
3.    Budou letadla bez pilotů a letušek?    Dnes v 17:00
4.    Hodnota člověka klesá díky přelidnění a automatizaci    Dnes v 16:06
5.    Pracuje polovina lidí na světě zadarmo?    Dnes v 16:00
6.    Pyšný lakomec si neumí hrát jako dítě    Dnes v 15:47
7.    Dobrota zde musí být jenom k tomu, co si dobrotu zaslouží    Dnes v 15:00
8.    Všechny strategie mají svaté priority    Dnes v 14:00
9.    Díky Bohu nám bude už brzo všem lépe    Dnes v 13:05
10.    Ano, díky insekticidům zde bude lépe    Dnes v 13:00
11.    Miloš Zeman je jako prášek na bolavý zub    Dnes v 12:00
12.    Proč je duševní práce nejlépe placená?    Dnes v 11:12
13.    Zkuste vědecky dokázat to že realita existuje?    Dnes v 11:00
14.    Je v ekonomickém ráji přídělový systém?    Dnes v 10:00
15.    Je správné odmítnout výhodné nabídky?    Dnes v 9:00
16.    Je správné milovat příživníky?    Dnes v 8:00
17.    Proč psychická degenerace nejde léčit?    Dnes v 7:45
18.    Lze se připravit na krize?    Dnes v 7:00
19.    Začarovaný ekonomický kruh    Dnes v 6:00
20.    Co je základem spokojeného života?    Dnes v 5:55

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)