Malý pozdrav z místa, které mi bere dech

24. května 2017 v 7:00 | Hell |  Potěšení
Srdce se mi rozbušilo
Jako milovnici knih se mi stala úžasná věc. Ono to nic zas tak velkého není (takže varuju předem), ale když byste byl/a takový bookoholic a člověk, který půlku svého srdce nechal v Paříži (nebo si do půlky srdce nasypal Paříž?), neubráním se dojmu, že i vaše nadšení by dosahovalo přinejmenším výšin hradecké Bílé věže.
Co se vlastně stalo?
Jak jsem se zmínila (a jak moji přátelé a pravidelní čtenáři tohoto blogu - no, oni to zřejmě budou jedni a ti samí lidé - vědí), jsem absolutní bookoholic. Nic nenakupuji v takovém množství a s takovým nadšením jako knihy. A co nakupování? Ale moje návštěvy knihovny (respektive knihoven, protože jedna je zkrátka málo) i po těch letech vypadají stále stejně - procházím mezi regály plných knih - osahaných, plných příběhů, vzpomínek a otisků tisíců lidí a jejich životů (třeba jízdenka z vlaku, nebo lístek lejnofáče) - a vzdychám nadšením a vzrušením, radostí a štěstím (a nikdy se mi nepodaří odejít s prázdnou…).

Knihy tak nejen že ráda nakupuji, půjčuji si je a samozřejmě ČTU, pak o nich třeba i píšu a mluvím (na čtenářském klubu a všude, kde se naskytne možnost), ale také je fotím a zasypávám jimi svůj instagram (možná spíše bookstagram).

Už se dostávám k věci
Na cestu do Prahy na veletrh a literární festival Svět knihy jsem samozřejmě jela ve společnosti knihy (a pár zvláštně vyhlížejících lidí, slečny, která si projížděla jakési materiály s matematickými údaji a působila dojmem, že fakt ví, co to je, čímž mě uchvátila a smekám pomyslný klobouček, spícího pána a dalších cestujících). Šlo o rozečtenou francouzskou romanci Žena s červeným zápisníkem.

A protože jsem se potřebovala pochlubit, že jsem se odvážila sama do Prahy (všichni moji přátelé vědí, že bych byla schopná jet do Prahy přes Košice - jako moje maminka -, tak aby věděli, kde mě hledat, kdybych se dlouho neozývala, případně aby fakt zvedli telefon, protože by mohlo jít o naléhavé volání o pomoc hysterické klaustrofobičky se strachem z velkých mas lidí), vyfotila jsem krásnou (francouzsky šik) obálku této knihy a šoupla ji na instagram. A co se za pár dní nestalo? Kromě pár "lajků" se tam objevil komentář. Jenže ne ledajaký.

Pozdrav
Pod fotkou přibyl jen krátký pozdrav: "Hello from Paris"

Tak za prvé - ty jo!!! Pozdrav z mé zbožňované Paříže (upsala bych duši, abych tam znova mohla jet)! A pak jsem si všimla jména komentátora antoinelaurainoofficiel_writer. Antoine Lauraino! Ten milý pozdrav z Paříže mi poslal sám autor té knihy, kterou jsem si po dočtení zamilovala! (Mimochodem - to bylo dřív, ještě ve vlaku cestou do Prahy -, než mi autor okomentoval tu fotku…)

Maličkost, která mě neskutečně potěšila!
Přijde vám to jako blbost? Totiž, že mám radost z takové blbosti? No, zřejmě máte pravdu. Ale není to krásné, umět se radovat z takových maličkostí? Pro monsieur Lauraino to bylo pár ťuknutí. Pro mě drobnost, která mi vykouzlila šťastný, zcela upřímný úsměv na celý den. Ten autor napsal tři slova, která byla určena jen mně (alespoň v tu chvíli). A to je přeci krásné!


Hell
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se