Květen 2017

Vyprankoval Kazma televizi nebo nás?

27. května 2017 v 8:55 | Hell |  Co se děje?
Česko to vidělo.
Asi nikoho, kdo disponuje účtem na sociální síti, kdo je pravidelným divákem internetového vysílání, kuchařské "reality" show nejmenované komerční televize nebo si aspoň občas pouští televizi, nemohla minout aféra a tzv. velké odhalení největšího pranku na tvůrce pořadu o amatérských kuchařích.
Sledovanost jsou koláče a koláče dělají doláče
Zpočátku jsem byla pravidelným divákem pořadu Prostřeno! a přišlo mi to jako super nápad. Než samozřejmě produkce tohoto pořadu zjistila, že zas až tolik lidí není urvaných ze sledování amatérů (a třeba sbírání bezva tipů, co se dá všechno vykouzlit v kuchyni, aniž by musel být člověk hned Zdeněk Pohlreich, ale zároveň se nepřiblížil ani k Babicovým dobrotám). Poměrně krátce po puštění pořadu do éteru se z tohoto sympatického projektu o vaření začala stávat "reality"show představující plejádu pokřivených charakterů (samozřejmě nelze generalizovat - ne každý, kdo to šel zkusit, byl magor, naopak musím říct, že smekám klobouk před těmi sympaťáky, kteří si tam museli užít svoje). A tak se pořadu zvyšovala sledovanost, kde ale jen kuchařské umění bylo spíše druhotným produktem. Ať už jste se bavili v hospodě u piva nebo v práci o pauze, jen málokdy asi zaznívaly věty typu: "Ale ta holka vařila fakt docela zajímavý věci, mohlo by to být dobrý, asi kouknu na net, cože do toho všechno přijde…"

Nevím, jak u vás, ale já se obvykle setkala spíše s něčím jako: "Vidělas včera Prostřeno!, jak tam byl ten magor? No, co ten tam mektal, to Ti to stojí za to, to se podívej!" A z toho důvodu jsem pomalu opouštěla od sledování tohoto pořadu a už nějakou dobu vůbec nevím (a nemám pocit, že bych o něco přišla…), co se s tímto projektem (ne)děje. Nicméně, jak jsem psala v úvodu, minulý týden nebylo možné uniknout.

Výživná partička
O exotovi, který "má snad všechno, co tě napadne", jsem samozřejmě slyšela už v době, kdy byl součástí vařící partičky, ale ani informace o tom, že spí v rakvi a v ložnici má urny s nebožkami přítelkyněmi, mě nepřesvědčila, abych si aspoň jeden díl pustila (sice jsem si říkala, že na to asi kouknu, ale nakonec jsem měla asi lepší program, protože jsem se k tomu nedostala).

Přišlo odhalení
Když ale i moje nejlepší kamarádka, která nepotřebuje k životu televizi, mi říkala, že si mám pustit Kazmovo odhalení, že stojí za to, nedalo mi to a cca půlhodinové video jsem si pustila.

V první fázi přišlo nadšení
Vypadá to naprosto skvěle! Coby člověk, který nemůže pořadu odpustit, co se z něj stalo, protože zpočátku jsem z něj byla fakt nadšená, jsem pochopitelně byla nadšená, jak si celý tvůrčí tým Kazma se svým týmem rozmázli jak paštiku na chleba (samozřejmě domácí!). A v závěru jsem byla dojatá, že to vlastně celé bylo pro skvělou věc a měla jsem dost nakročeno k tomu, abych se stala fanynkou Kazmy, kterého jsem nikdy nevyhledávala a jeho humor a práce mě nijak zvlášť neoslovili.

Ale…vždycky je nějaké "ale"
Jenže pak jsem začala o celé té věci nějak víc uvažovat a je tam pár věcí, které mi vážně nějak nesedí. Věřím tomu, že takový kuchař jako je pan Vaněk, musí dost trpět, když vidí pořady jako právě Prostřeno! Ale nějak si nejsem jistá, do jaké míry je to takový střelec, aby šel do takového projektu, s jakým přišel právě Kazma. Ale dobře, třeba je - dejme tomu.

Na náhody moc nevěřím
Nicméně hodně zvláštní náhoda je, aby v rámci jedné soutěžní skupiny byli produkcí televize vybraní hned dva Kazmou nastrčení lidé. Sice jsem nikdy nebyla žádný velký analytik, matematik, nebo vůbec člověk se schopností odhadovat pravděpodobnost, ale tohle trochu bije do očí i mě.

Vážně by to neprověřili?
Kazma a jeho tým měli namále, když produkce zjistila, že hlavní hrdina týdne je příležitostný herec. No, nevím, do jaké míry produkční dělá svou práci svědomitě a s chutí, ale já bych se asi nejen zeptala "podezřelého" na jeho zkušenosti, ale dohledala bych si i materiál, na kterém by asi bylo poznat, že něco nehraje (nebo v tomto případě spíše hraje).

Vážně? To snad ne…
A konečně se dostávám i k jedné z nejdůležitějších součástí, díky které mělo být demonstrováno, že v tomto pořadu je vaření opravdu jen záminkou, a to byla kladka, kterou Kazma se svým týmem dostávali delikatesy od prvotřídního kuchaře do tajné skrýše, odkud je přes speciálně upravenou troubu podsouvali našemu hrdinovi.

Podle Kazmova videa nepodceňovali vůbec nic, všechno bylo do detailu vymyšlené, perfektně připravené. To bylo. Až na tuto kladku. Která byla sice fajn nápad, ale vzhledem k jejímu umístění (ne, nikdo z televizního štábu za celých 14 hodin nevyšel před dům a určitě by si něčeho takového nevšiml) a fórovosti působila v porovnání se zbytkem dost nedomyšleně.

Koho ten kluk teda vlastně napálil?
A tak to na mě nakonec celé dělá dojem, že to Kazmův prank spíše na všechny, kdo jsme si video pustili, než na TV Prima. Totiž…že do toho Prima šla kvůli sledovanosti, Kazma - protože to má na háku a jediné, co z toho pro něj kouká, je větší popularita (to je vždycky příjemné a co si budeme vykládat - v tomto případě asi tisíckrát lepší, než posílat svoje vlastní fotky bulváru a škemrat u bulváru, aby o něm psali, což si myslím, že je hodně pod jeho úroveň, ač nejsem jeho příznivcem) a zbytek taktéž kvůli nějakému zviditelnění či vážně z pocitu, že to má i ten hlubší smysl.

Zase proč ne?
Sice představuji své pochyby a nějaký, dejme tomu, úsudek vytvořený na základě toho, co jsem viděla, ale na druhou stranu to nemyslím jako negativní kritiku. Ano, každý si trochu přihřál polívčičku. Na Kazmovo video se podívali i lidé, kteří o jeho existenci možná ani nevěděli, návštěvnost internetových stránek televize se taky během pár hodin rapidně navýšila, Karel se stal na chvilku jedním z nejhledanějších herců na csfd (a třeba ho brzy uvidíme v nějakém novém Hřebejkově filmu), ale především - a to chci hlavně vyzdvihnout (a o co vlastně podle velkého odhalení Kazmovi šlo) - bylo zvýšení povědomí o nemoci, kterou hrdina týdne předstíral.

Účel světí prostředky
O nemocech, znevýhodněních, postiženích, která neomezují člověka natolik, aby nebyl schopen chodit do práce nebo nějak fungovat, se totiž obecně příliš mnoho neví. A není to v pořádku. Možná, kdybychom se o sebe navzájem trochu víc zajímali a nebyli tak zakonzervování v lajně individualismu a jájství, brali na sebe vzájemně ohledy, byli k sobě slušní nebo dokonce milí, třeba by se tu žilo i líp. Ale … taková naivka nejsem, proto si myslím, že je vlastně moc dobře, že se něco takového natočilo, udělalo, že se aspoň na chvíli zvedne tourettova vlna. Ono to zase opadne a drtivá většina lidí si na to za pár týdnů ani nevzdechne, ale i kdyby si tuhle aférku zapamatoval jeden jediný člověk a změnil své postoje vůči někomu, kdo je divný nebo prostě jen jiný, tak je to podle mě v dnešní době úspěch.

Hell

Malý pozdrav z místa, které mi bere dech

24. května 2017 v 7:00 | Hell |  Potěšení
Srdce se mi rozbušilo
Jako milovnici knih se mi stala úžasná věc. Ono to nic zas tak velkého není (takže varuju předem), ale když byste byl/a takový bookoholic a člověk, který půlku svého srdce nechal v Paříži (nebo si do půlky srdce nasypal Paříž?), neubráním se dojmu, že i vaše nadšení by dosahovalo přinejmenším výšin hradecké Bílé věže.
Co se vlastně stalo?
Jak jsem se zmínila (a jak moji přátelé a pravidelní čtenáři tohoto blogu - no, oni to zřejmě budou jedni a ti samí lidé - vědí), jsem absolutní bookoholic. Nic nenakupuji v takovém množství a s takovým nadšením jako knihy. A co nakupování? Ale moje návštěvy knihovny (respektive knihoven, protože jedna je zkrátka málo) i po těch letech vypadají stále stejně - procházím mezi regály plných knih - osahaných, plných příběhů, vzpomínek a otisků tisíců lidí a jejich životů (třeba jízdenka z vlaku, nebo lístek lejnofáče) - a vzdychám nadšením a vzrušením, radostí a štěstím (a nikdy se mi nepodaří odejít s prázdnou…).

Knihy tak nejen že ráda nakupuji, půjčuji si je a samozřejmě ČTU, pak o nich třeba i píšu a mluvím (na čtenářském klubu a všude, kde se naskytne možnost), ale také je fotím a zasypávám jimi svůj instagram (možná spíše bookstagram).

Už se dostávám k věci
Na cestu do Prahy na veletrh a literární festival Svět knihy jsem samozřejmě jela ve společnosti knihy (a pár zvláštně vyhlížejících lidí, slečny, která si projížděla jakési materiály s matematickými údaji a působila dojmem, že fakt ví, co to je, čímž mě uchvátila a smekám pomyslný klobouček, spícího pána a dalších cestujících). Šlo o rozečtenou francouzskou romanci Žena s červeným zápisníkem.

A protože jsem se potřebovala pochlubit, že jsem se odvážila sama do Prahy (všichni moji přátelé vědí, že bych byla schopná jet do Prahy přes Košice - jako moje maminka -, tak aby věděli, kde mě hledat, kdybych se dlouho neozývala, případně aby fakt zvedli telefon, protože by mohlo jít o naléhavé volání o pomoc hysterické klaustrofobičky se strachem z velkých mas lidí), vyfotila jsem krásnou (francouzsky šik) obálku této knihy a šoupla ji na instagram. A co se za pár dní nestalo? Kromě pár "lajků" se tam objevil komentář. Jenže ne ledajaký.

Pozdrav
Pod fotkou přibyl jen krátký pozdrav: "Hello from Paris"

Tak za prvé - ty jo!!! Pozdrav z mé zbožňované Paříže (upsala bych duši, abych tam znova mohla jet)! A pak jsem si všimla jména komentátora antoinelaurainoofficiel_writer. Antoine Lauraino! Ten milý pozdrav z Paříže mi poslal sám autor té knihy, kterou jsem si po dočtení zamilovala! (Mimochodem - to bylo dřív, ještě ve vlaku cestou do Prahy -, než mi autor okomentoval tu fotku…)

Maličkost, která mě neskutečně potěšila!
Přijde vám to jako blbost? Totiž, že mám radost z takové blbosti? No, zřejmě máte pravdu. Ale není to krásné, umět se radovat z takových maličkostí? Pro monsieur Lauraino to bylo pár ťuknutí. Pro mě drobnost, která mi vykouzlila šťastný, zcela upřímný úsměv na celý den. Ten autor napsal tři slova, která byla určena jen mně (alespoň v tu chvíli). A to je přeci krásné!


Hell

Potrat. Ano či ne?

21. května 2017 v 18:57 | Hell |  Co se děje?
Došlo i na potrat
Nedávno jsme se s Božským bavili o umělém přerušení těhotenství. Ne, že by mě snad čekal, nebo bych si ho plánovala (tohle snad proboha neplánuje nikdo). Zkrátka jsme se k tomu tématu dostali přes náboženství a přelidněnost světa. (Jo, my občas vedeme zvláštní debaty…)
Polarita názorů
Mám dojem, že - jako u spousty jiných témat - existují i v této problematice dva extrémní póly, přičemž na jednom panuje názor, že potrat je vražda, a na druhém, že v prvních týdnech gravidity se jedná o zárodek, který je tvořen jen shlukem několika buněk, tudíž se to v konečném důsledku za vraždu pokládat nedá.

Jako se vyvíjí zárodek, tak i lidé a jejich názory
Abych byla upřímná, dříve jsem neochvějně stála na straně "zabít buňku není vražda", ale čím je člověk starší a čím více se vyvíjí a o věcech přemýšlí, má více informací, zkušeností nebo třeba vjemů z okolí, tím se i jeho názor upravuje. V mém případě již není tak radikální.

Na rozhodnutí by měli být dva, ale žena by měla mít právo veta
Přesto si stojím za tím, že by rozhodnutí mělo vždy být na ženě samotné. (Přece jen ona bude tím, kdo v sobě bude plod nosit a milovat ho…nebo bohužel také ne…)

Pokud děti chce, jen do toho vlítla s náhodnou známostí, asi bych se zamýšlela nad tím, že medicína - i přes své velké pokroky - stále není dokonalá. A hrozba, že se něco zvrtne a minimálně může nastat problém s početím do budoucna, existuje. Pak bych asi zvážila své možnosti a vážně si rozmyslela, jestli opravdu nutně potřebuji mít dítě s tím Pravým, nebo prostě dítě chci a mám na to, abych se o něj postarala i sama či s pomocí rodiny.

To rozhodnutí nemusí být snadné
Jenže těch okolností je samozřejmě více. Pokud dítě chci, ale po zvážení všech pro a proti mi logicky vychází, že nebudu schopná sebe a své dítě zajistit (a vlastně ani nemám nikoho blízkého, kdo by mi pomohl), co mu tedy vlastě můžu nabídnout? Láska je krásná a ve vztahu rodiče-dítě naprosto nepostradatelná, jenže mateřskou láskou dítě nenakrmím, nezajistím mu střechu nad hlavou a nějaký klidný vývoj. Existují i reálné případy, kdy matka s dítětem bydlela v jakémsi příbytku z hadrů na smetišti. Takový život bych nechtěla ani pro sebe a už vůbec ne pro své dítě.

Samozřejmě, že tohle je extrémní příklad a netvrdím, že takhle končí každá matka, která není bůhví jak zajištěná. Ale už třeba jen to, že je žena s dítětem sama a pak se honí v práci od nevidím do nevidím a na svého potomka nemá moc času. Když jsem byla malá, bylo to takhle s mojí mamkou. Zůstaly jsme samy a maminka se měla co otáčet, aby se o nás postarala. Byla jsem celkem chápavé dítě a nikdy jsem jí to nevyčítala a nedělám to ani dnes. Naopak bych řekla, že jsme si byly vzácnější a máme dnes velmi pevný vztah. Ale vím, že mamku hodně mrzí, že mi jako dítěti nemohla dát všechno, co chtěla. Neříkám, že je tohle důvod pro to, aby šla žena na potrat. Ale asi je dobré se zamyslet i nad tím a představit si, jak to bude zvládat.

A co teprve početí při nechtěném styku?
A pak mě napadl další extrém. Co když je žena znásilněna a při nechtěném koitu otěhotní. I tohle je samozřejmě na každé ženě zvlášť. Já si třeba nedovedu představit, že bych si ten plod z tak traumatizující události nechala jako připomínku. Na druhou stranu připouštím možnost, že si někdo i v této situaci řekne: Všechno zlé je pro něco dobré. Klobouk dolů, já bych to nezvládla.

Adopce?
Pokud se žena necítí na to, aby dítě měla, ať už z důvodu zajištění, nebo se ještě necítí dostatečně vyzrálá na takovou zodpovědnost, jakou rodičovství je - nebo by mělo být, existuje možnost adopce. Dítě odnosit a dát k adopci párům, které by ho mít moc chtěli, můžou mu dát vše, co potřebuje, ale biologicky zkrátka nemohou mít vlastní miminko.

Osobně mi tato varianta připadá nejlepší. Nikdo "neumře" a těhotná žena může udělat šťastnými adoptivní rodiče a dopřát dítěti to, co ví, že by mu sama nebyla schopná dát. Ale co právě ta těhotná žena? Nejednou jsem slyšela (a samozřejmě na to existuje řada teorií), že během těhotenství si žena s dítětem vytvoří hluboký vztah. Mateřské pouto. Jde ho potlačit? A nakonec…když je dítě nechtěné - nebude to mít vliv na jeho pozdější vývoj? Vždyť je obecně známé, že děti vnímají ještě v prenatálním období pocity matky. A nejen to. Na děti v bříšku se mluví, zpívá se jim a oni prý všechno tohle cítí, vnímají. Je možné čekat dítě, nemilovat ho, ale přitom mu tím neublížit? A je možné čekat dítě, milovat ho a vzdát se ho ve víře, že to je pro něj to nejlepší? (Myslím, že žena, které své nenarozené dítě miluje, a přesto je schopná se ho vzdát, protože ví, že mu nemůže zajistit to, co potřebuje, je nejen velmi silná, statečná, vyzrálá a rozumná, ale především skutečně milující matka.)


Nefandím potratům, ale nezavrhuji je.
Abych někoho neuvedla v omyl. Nejsem zastáncem potratů, ale nejsem ani odpůrce. Zkrátka věřím, že je řada okolností, které na rozhodnutí mají (nebo by alespoň měly mít) vliv. Pokud tahám krabičku cigaret denně, denně nebo obden kalím do plných, občas si zafetuju a zjistím, že jsem těhotná na, řekněme, na nějakém osmém týdnu, je tu předpoklad, že si těch pár buněk užilo takové rodeo, že bych dost zvažovala, jestli to vůbec ještě může přežít bez následků (někdy si to člověk vážně nenaplánuje, ale asi bych se bála porodit vyuzenou rumovou vílu). A jsem si jistá, že je důležité se nad vším důkladně zamyslet. Protože ať chceme, nebo ne, ve chvíli, kdy žena zjistí, že čeká dítě, už má onu rodičovskou zodpovědnost. Nerozhoduje jen za sebe. Má zodpovědnost za někoho (no, v tu chvíli spíš něco) dalšího. Pokud by dítě mělo být nechtěné a ve "hře" není ani možnost adopce, existuje předpoklad, že dítě nebude milováno a zajištěno tak, jak si každé dítě zaslouží, pak ať se raději nenarodí (asi jsem dost ovlivněná knihou, kterou právě čtu "Chlapec, kterého chovali jako psa"). Ale jestliže existuje aspoň minimální šance mu zajistit vše potřebné, možnost potratu by asi měla být tou poslední variantou.

Ale jak jsem řekla, rozhodnutí je vždy na ženě samotné a to bychom měli respektovat. A pokud jde o někoho nám blízkého, pak kromě respektu, bychom měli poskytnout oporu a podporu, ať už se rozhodne jakkoliv. Ať už je náš názor jakýkoliv. Protože nakonec vždy chodíme jen ve svých botách, ne v těch cizích.
Hell

Stojí ještě Babiččino údolí?

14. května 2017 v 19:50 | Hell |  Kultura
Vejletnice
Svátek - volný den. Počasí vyzývající k tomu, abyste něco podnikli. Nebyla by škoda to nechat plavat? Byla! A tak jsme vyrazili na výlet.


S námi klidně kolem světa
Dvě blondýny, bruneta (která se tutově měla narodit jako blondýna, ale pánbůh si to v poslední chvíli rozmyslel), jedno předškolní dítě a tři psi. Vlastně to začalo už tím srazem u nás před domem. Spousta hluku, záchvaty smíchu, zcela tradiční pozdní příchod a pak to skládání do auta. Kdyby auto bylo o fous větší (ne, že bychom neměly na výběr…), asi by se do něj tři baby, tři psi a sedačka s malou slečnou vešli snadněji, ovšem…copak by to byla nějaká legrace?

Tohle ani kontrola neustojí
"Holky, jestli nás někdo zastaví, tak nás pošlou dál, protože na tohle nebudou mít slov,"
prohlásila řidička a vyrazila dle navigace v mojí třesoucí se ruce směrem na Ratibořice. Objížďka, pauza na čůrání, další záchvaty smíchu, štěkání, vrčení, kňourání, upozorňování navigace, že jsme zpožděné (nebo opožděné? Tohle budeme muset ještě dořešit!) - naše vozítko připomínalo spíš šapitó. A to byl teprve začátek.

Poprask, jen jsme přijeli
Dorazili jsme úspěšně na místo. Psi se rozutekli, dítě je chytalo, my jsme lehce zmatkovaly. Naštěstí vše, co jsme s sebou měly mít, jsme měly, a tak jsme pochytaly ta nezbedná zvířata a vyrazili jsme všichni konečně na cestu vedoucí k Viktorčině splavu kolem Starého bělidla. První splav a samozřejmě otázka: "Mamíííí, to je ten ten splav, jak tam byla ta Viktorka?" "Ne, ten bude až dál."

Nicméně já se svým pronikavým zvoláním na Herba, aby se ani neopovážil lézt do vody, jsem zdejší Viktorku zastoupila velmi úspěšně (a je fuk, že to bylo u úplně jiného splavu).

Výletníků zde bylo dost, naše skupinka však působila největší rozruch. Ať už kvůli hulákání na psi, aby nelezli do vody a následných rezignovaných krčení rameny: "Snad uschne, než pojedeme domů….", nebo zvažování, jestli je tak blbý, abych si skoro ve třiceti zaplatila aspoň malé kolečko na koni (což jsem nakonec vzdala ze strachu, že to malé předškolačce půjde líp - tu potupu by mé křehké ego zřejmě neuneslo).

Jako (pro ten den) typická turistická skupinka jsme se nutně potřebovali vyfotit u sousoší. Ale žádná z nás nemá tak dlouhé ruce a na fotce chceme být všichni. To je těžká písemka. Protože jsme holky šikovné, řešení bylo na světě během pár vteřin - někoho poprosíme. Ale ten výběr"Co ten s tou zmrzlinou," padl mi do oka osamělý turista. Ale holky moje nadšení nesdílely, protože netušily, jak by nás asi tak fotil, když má v ruce obrovskou zmrzku. Moje žravé já mělo řešení hned (to by se pánovi ale asi příliš nezamlouvalo): "Mu jí podržím, pokud jí už nebude chtít vrátit." Byla jsem přehlasována.
"Hele, támhle ty dva jdou s mobilama, tak zkusíme je," rozhodla Dee. Pán byl šikovný, během chvíle udělal hned několik fotek (asi má zkušenost s focením žen, které si nutně potřebují vybírat z několika fotek, aby zjistily, na které se přibližují dokonalosti), které působí lehce komicky - dítě stojí na svých, dva malí psi stojí na zemi a největšího Herberta držím v náručí i s jeho kouzelnými dvaceti kily (no co, je to moje miminko!).

Ostudy kopec
Zvědavý Herbert si to suverénně nakráčel do babiččina příbytku, jak kdyby ho osvobodil (a bylo mu šumák, že tam průvodkyně vede naučený monolog), vzápětí za ním i nejmladší členka skupiny šla vsakovat nové informace o místní historii a rebelující tety s cigaretou se před "barákem" dohadovaly, zda "to černý" jsou kůzlata nebo jehňata (měla jsem pravdu já, jen tak mimochodem).

Konečně jsme dorazily k Viktorčině splavu. Udělaly jsme tu asi tisíc fotek, naházely pár listů do vody s útrpným, omluvným úsměvem přežily záchvat štěkání tří čtyřnohých členů výpravy, když spatřili (zřejmě poprvé v životě) kajaky. Já ta zvířata chápu - v práci mívám někdy pocit, že mě počítač chce zabít.

No, tak jsme krkouni, no a?
Už sice dávno nejsme chudé studentky, přesto se nám pade za nanuka zdálo celkem dost, i navzdory tomu, že byl domácí ("Si to doma upatláš a hodíš na tyčku za pár korun, viď…"), tak jsme se cestou zpátky usadily na kávu (některé z nás teda na kofolu a klobásu), abychom nabraly dost sil na zpáteční cestu.

Prekérní situace
Ty nápoje jsme měly asi lépe promyslet, protože cesta zpátky podél zurčícího potůčku a nikde žádná toaleta - to zkrátka není to pravé ořechové. Jsme ženy činu, poradily jsme si.

Na zpáteční cestě
Cesta autem tentokrát byla o něco klidnější - všichni kromě předškolního dítěte byli KO. Dva psi mi spali na klíně, třetí smrděl (doslova!) vzadu. Avšak ač jsme byly dosti zmožené, usoudily jsme, že takových výletů bychom mohly podnikat víc. A tak kdybyste naši malou výpravu někde potkali, buďte, prosím, shovívaví a nesuďte nás příliš přísně - jsme zkrátka hodně veselá grupa.

Hell

Květnové setkání

9. května 2017 v 7:00 | Hell |  ČK - HK
Květnové setkání
Co nevidět proběhne další z pravidelných setkání ČK - HK, a tak jsem tu s dalším pozvánkou.

V dobré společnosti
A co nás tedy tentokrát čeká? Budeme si povídat o sci-fi klasice Duna (Frank Herbert), která při minulém hlasování zvítězila, beze sporu si probereme Svět knihy, který proběhne víkend před setkáním, a v neposlední řadě budeme zase hlasovat.

Co si zapsat do diáře?
Jste zvědaví a máte chuť se k nám připojit? Pak neváhejte a určitě dorazte v pondělí 15. 5. 2017 v 18:00 do ClubCafé Pessoa (tř. ČSA 543, HK - zkrátka u Grandu, naproti bývalé Huse).

Pro co hlasovat?
A z kterých knih budeme vybírat? Pro tentokrát bylo vybráno téma "Humorem proti všemu a všem":

1) Kingsley Amis: Šťastný Jim
Tento humoristický román vypráví o mladém vysokoškolském učiteli Jamesu Dixonovi, který se bouří proti konvencím a vysoce postavenými lidmi opovrhuje, ale zároveň s nimi musí vycházet, aby nepřišel o místo. Kniha vtipně vykresluje atmosféru románů rozhněvaných mladých mužů, pro kterou je vzdor vůči konvencím tak charakteristický.
2) Jonas Karlsson: Faktura
Práce na částečný úvazek ve videopůjčovně, občasná setkání s hrstkou přátel a nenápadná každodenní rutina zakončená ve většině případů pojídáním pizzy a sledováním filmů v jednopokojovém bytě na stockholmském Södermalmu - tak vypadá život hlavního představitele a vypravěče až do okamžiku, kdy mu v poštovní schránce přistane záhadná faktura na astronomickou částku 5,7 milionů švédských korun. Právě taková je cena za veškeré jeho zážitky a štěstí, které ho kdy potkalo. Jak mohli tomuto nenáročnému filmovému fanouškovi, jenž se spokojí s málem a nemá žádné velké sny či plány, naúčtovat tolik? Nebo je to celé jen mystifikace?
Minimalistická, bizarní a nanejvýš originální Faktura z Karlssonovy sbírky Pravidla hry představuje klenot absurdní literatury zpochybňující to, co štěstím nazýváme a jak ho měříme. Tato novela, napsaná s okouzlujícím humorem a pozorně zachycující slabosti dnešní doby, je zároveň dojemným milostným příběhem, který změní způsob, jakým nahlížíme na svou existenci.
3) Patrick Ryan: Jak jsem vyhrál válku
Nesmrtelný satirický román z roku 1963 o válce, kde se zásady vojenské taktiky uplatňují spíše než v boji za Krále a Vlast při zápolení o zdroje alkoholického či erotického uspokojení. O donkichotském poručíku britské spojenecké armády Ernestu Goodbodym, jenž se během několikaleté anabáze snaží vrátit válce její důstojnost. A o absurdnosti tohoto počínání, neboť válka je beznadějně směšnou záležitostí a smích je také to jediné, čím ji lze porazit.

A k tomu všemu nabídka portugalských specialit k pití, mlsání i dobré večeři!

Hell

Benefice, divadlo a kočky

5. května 2017 v 21:36 | Hell |  Kultura
Zvířata a divadlo
Máte rádi zvířata a divadlo? Že to nejde příliš dohromady? V tom případě neznáte hradecké herce!

Představení, které vás může těšit dvakrát
Ráda bych vás upozornila a pozvala na benefiční představení Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem, které proběhne v úterý 9. 5. 2017 od 19:30 v divadle Jesličky Josefa Tejkla.
Jesličky Josefa Tejkla pomáhají
Celý výtěžek z tohoto představení půjde na konto Kočičí naděje, což je občanské sdružení sídlící v Hradci Králové, které se stará o opuštěné kočičky. Tedy, kdo tam vstoupí, neprohloupí! Kromě skvělého kulturního zážitku (jak už je pro toto divadlo už jakýmsi standardem) ho může těšit i pocit, že pomohl těm, kteří to sami nedokážou, a byla by velká škoda na ně zapomínat.

Kdopak nám to ukul?
Iniciátorkou celé akce je Martina Pešková, báječná žena se srdcem na pravém (správném) místě, která působí coby členka souboru tohoto divadla.

A proč se vlastně soubor divadla rozhodl pro tuto akci?
Martina Pešková se zeptala přímo a bez okolků nejen uměleckého fotografa Jarka Plesara, který je autorem propagačního plakátu, ale i režisérky představení Moniky Janákové a herců, kteří se akce zúčastní.

Jarek Plesar, ač velmi vytížený, našel si čas pro zapojení do akce a důvod? "Víš co, já mám ty potvory chlupaté rád. Nakonec, co mám dělat, že?" řekl při rozhovoru Martině, která se ptala i na to, co by popřál Kočičí naději: "Tak teprve teď začnu být vážný. Přál bych jim všem ne množstevní, ale citovou úspěšnost. Ať se rozdá méně koček, ale lidem, u kterých jim bude dobře. Mít domov si zaslouží každý živý tvor."

Režisérka Monika Janáková měla radost, když zjistila, že bude hrát "pro kočky" - snad i proto, že má kočky ráda pro jejich silnou osobnost. I ona má přání pro Kočičí naději: "Přála bych si, aby takové útulky vůbec nemusely vznikat, aby kočky i psi měli každý své milující majitele. Vím, že v životě nastanou okolnosti, které nelze předvídat, a stane se, že zvíře o svého pána přijde. Potom bych paní Hance přála, aby měl její útulek dostatek finančních prostředků, aby mohla poskytnout svým svěřencům právě takovou péči, jakou každé zvíře potřebuje"

Ani herci, které můžete v tomto představení vidět, nebyli ušetřeni zvídavých otázek. Jana Vašíčková byla přímo nadšená - snad i proto, že má sama doma hned několik mazlíčků.

A toto nadšení sdílel i Karel Pešek, věčný studen, herec, režisér a majitel dvou koček, který je pracovně dosti vytížený, avšak jako podporovatel útulků pro opuštěná zvířata nezapomíná: "Moje pomoc se omezuje na finanční podporu akce Strom kočičích přání a příležitostné sbírky na akutní případy nejen královéhradeckého útulku." Kromě toho ani on nezapomněl popřát Kočičí naději (a mě dojmout): "Přeju hodně síly a pevné nervy. Naše dvě kočky jsou "záhul" natož tolik…Chtěl bych, aby o útulku vědělo co nejvíce lidí. Paní Hance přeju hlavně zdraví a vytrvalost. Dělá krásnou věc. Chtěl bych využít tohoto rozhovoru k tomu, abych jí poděkoval, že je a že dělá to, co dělá. Děkuji, paní Hanko!"

Soubor divadla Jesličky Josefa Tejkla se může pyšnit nejen nadanými herci a režiséry, ale především lidmi s dobrým srdcem. Tak je pojďme společně podpořit ve snaze pomoct. Nezapomeňte 9. 5. 2017 od 19:30!

Zajímá vás Kočičí naděje? Chcete se dozvědět víc? Stačí navštívit oficiální stránky přímo zde
Hell
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)