KN - A proto skáču, Naoki Higašida

12. dubna 2017 v 7:00 | Hell |  Recenze
Naštvaná recenze
Ti, kteří čtou můj blog pravidelně, a to včetně recenzí, asi budou pro tentokrát překvapení. Předem varuji a je mi to trochu líto, ale dnešní recenze bude spíše naštvaná. Tak trochu.

I postižení je trendy
I v literatuře, stejně jako v kterémkoliv jiném odvětví, a to nejen uměleckém, se setkáváme s takzvanými módními vlnami. (Pamatujete ještě na zvonáče okolo roku 2000, které se vracely jako retro 70. let 20. století? A různě barevná trička z nespecifikovatelného a na dotek dost nechutného materiálu imitující hadí vzor? Jo, to bylo peklo…)

V současné době mám pocit, že se roztrhl pytel s knihami, v nichž se hlavní hrdina vypořádává nebo vysvětluje čtenáři vedlejší produkty svého postižení. O Tourettův syndrom se postarala kniha Když pan pes kousne od Briana Conaghana, kterou bych klidně i doporučila. Je sice neskutečně naivní, ale člověk se u ní alespoň chvílemi zasměje, protože ta pubertální schopnost reagovat tak, jak jsme možná někdy reagovali všichni - bez ohledu na odhalená (či neodhalená) postižení, je okouzlující. Nevím, co všichni s těmi psi mají (no, coby člověk, který bezmezně zbožňuje svého psa s tím nemám problém, ač je pes třeba jen metaforou), ale Podivný případ se psem z pera Marka Haddona zase (opět naivním způsobem) přibližuje život chlapce, který žije s Aspergerovým syndromem. A konečně titul, který jsem dočetla před pár dny A proto skáču od japonského blogera trpícího autismem.

Naivitu předchozích titulů jsem vnímala a nejásala z ní, nicméně v rámci tématu je snad i pochopitelná, nebo přinejmenším omluvitelná. A proto skáču není naivní. Ale je to jeden velký podvod.

Anotace říká:
"Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem.
Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti "sepsal" za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na papírové matrici odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus?

Unikátní knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně s manželkou ji přeložil do angličtiny a Higašidu a jeho niterné svědectví proslavil po celém západním světě. "Představte si, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny hrají a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání," přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem." zdroj

A ne, nevěřím!
Možná jsem nevěřící Tomáš, ale každý autista není Rain man a podle statistik, jestli si to ještě dobře pamatuju, je převážná většina lidí s tímto postižením opravdu téměř neschopná komunikace. Pár jedinců je na tom jistě lépe, to rozhodně nepopírám, ale…

Zaměřím se přímo na tento titul a "autora". Když jsem se pustila do čtení, kniha se mi moc líbila. Bylo to takové docela milé čtení. Než jsem si uvědomila, že celá ta anotace je vlastně neskutečně zavádějící. Věřím tomu, že probíhala nějaká komunikace, padaly otázky, na které se autistický chlapec snažil odpovědět tak, jak mu jeho postižení dovolí, ale ani kdyby se stavěl na uši, tak z toho v životě nevyleze takovýto titul.

Připadám si podvedená
Jako čtenáře mě to docela štve a zdá se mi to obelhávající. Kdyby byl titul zveřejněn a distribuován s tím, že maminka/tatínek autistického chlapce je autorem knihy o tom, jak její/jeho potomek vnímá svět a proč dělá to, co dělá a že na knize spolupracoval onen autistický synek, který dle svých možností odpovídal na otázky, byla by to - podle mého názoru - daleko lepší varianta. Reálnější. Bohužel by to ale nebyl už tak dobrý marketingový tah a přece i rodiče autistického chlapce potřebují vytřískat co nejvíc peněz, když už se s tou knížkou psali, že?

Zavádějící a vytvářející stereotyp
Nehledě k tomu, že autismus je onemocnění, které má různé formy, různou míru a neskutečně mě při čtení rozčilovalo, jak většina odpovědí na otázky začínala slovy "My autisté to máme…" a pokračovaly v takovém duchu, který evokoval dojem, že všichni autisté cítí/vnímají/jednají stejným způsobem, zkrátka že Naoki je světovým mluvčím všech autistů. Nebo snad své odpovědi "konzultoval" s dalšími autisty? Nebo aspoň s jedním dalším autistou?

Když někdo napíše "My ženy jsme na tyhle věci citlivější", řekla bych, že je to něco naprosto jiného, protože existují nějaké podklady (sakra, i kdyby to měl být jenom nějaký genderový stereotyp), které dokazují, že opravdu převážná většina průměrných žen má někde v mozku uloženou informaci, která spouští impulz a ten způsobuje, že obvykle reagují emotivněji, než většina průměrných mužů. Ale když nějaká žena napíše "My ženy milujeme anální sex…", tak pro někoho je to pravda, ale vážně může mluvit za všechny ženy? Aniž by změnou věty na "Některé ženy milují/si užívají anální sex…" dala prostor pro jasnou představu toho, že to tak nemají všechny…? (Jo, takový příklad jsem použila zcela záměrně :-) )

Na jednu stranu chápu, že i autisti mohou být vnímaní na základě nějakých stereotypů a použití množného čísla mělo jen tyto představy narušit, ale mě to spíše naštvalo a jeden stereotyp to nahradilo dalším. Asi bych byla nadšená, kdybych se v životě s žádným autistou nesetkala, nestudovala speciální pedagogiku, nenavštívila zařízení starající se o autistické děti, tudíž měla skutečně jen minimální ponětí o tom, že vlastně nějaké takové onemocnění existuje. Nejsem v žádném případě odborník na autismus, ale asi mám trochu víc, než jen povědomí o jeho existenci, a proto mě kniha tak neskutečně rozlítila.

Ale ono to vážně není jen špatný!
Nechci končit negativně. A paradoxně musím říct, že je dobře, že ta kniha existuje. Určitě musím pochválit obálku, která je moc krásná i vazbu (tyhle tvrzené paperbacky mě fakt baví)! A konečně i zvolená forma: otázka + krátká odpověď vůbec není špatná. Čte se velmi snadno, když se člověk oprostí od toho marketingového tahu, a vzbuzuje v člověku docela hezké pocity.

Dovolím si citovat jednu velmi chytrou mladou dámu: "Líbí se mi, že ta knížka ukazuje, že autisti nejsou jen někde v rohu, že jsou to taky lidi, kteří dokáží cítit a něco si myslí." Ano, zlidšťuje lidi. Zní to neskutečně nehezky a paradoxně, ale bohužel to tak je. Společnost v 21. století má stále problém vnímat lidi s postižením jako lidi. Sice už je nezavíráme do panoptik, obludárií, cirkusů a nevybíráme vstupné za to, že se můžeme podívat na to, jak jsou jiní, ale ta neviditelná zeď a rozdělení na "my" a "oni" pořád existuje.

Pokud se dokážete oprostit (mně to bohužel nešlo) od marketingového záměru, určitě si knihu přečtěte. Ona je hezká a pozitivní, jen zkrátka…já nemám ráda, když ze mě dělá někdo blbce jen proto, aby měl větší jistotu, že si jeho produkt koupím.

Hell
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 13. dubna 2017 v 19:21 | Reagovat

Naprosto souhlasím s tvou výtkou, připadá mi divně už i to že odpovídal nějakým svým způsobem na ty otázky :-?

2 Hell Hell | E-mail | Web | 13. dubna 2017 v 19:33 | Reagovat

[1]: Díky za komentář :-)
Já připouštím, že nějaký způsob komunikace určitě možný je, ale zdá se mi zkrátka velmi nepravděpodobné, že by jeho odpovědi byly natolik obsáhlé a zkrátka takové, jaké jsou v knize.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se