Duben 2017

Strach a bezmoc

23. dubna 2017 v 11:16 | Hell |  Můj život s Božským
Známe to všichni
Zdravotní problémy občas potkají každého z nás. A nikdy to není příjemné. Zvlášť pokud se jedná o něco vážného. Ale i tak se to dá zvládnout s podporou těch nejbližších. Ale co právě ti nejbližší? Jak to zvládají oni?
Už párkrát se stalo, že někdo z mé rodiny na tom nebyl zdravotně dobře. Je to hrozný pocit. Vlastně pocity. Bezmoc. Strach. Obavy. A nejhorší je asi to, že nic z toho na sobě nechcete dát znát, protože v tu chvíli musíte být oporou.

Bylo lepší o tom moc nepřemýšlet?
Ty zkušenosti mám, ale až teď jsem o tom vlastně pořádně přemýšlela. Dřív, když se někomu z mých blízkých něco stalo, snažila jsem se být jim oporou a nedat na sobě znát, jak moc se bojím toho, co bude. A když vše dobře dopadlo, hned jsem to hodila za hlavu. Už jsem se tím dál nechtěla trápit. Chtěla jsem se jen radovat z toho, že už je to za námi. Že už je zase dobře.

Tentokrát jsem o té situaci ale začala skutečně více uvažovat. Nejen o tom, co se děje, co může být s tím člověkem. Ale i ten dopad na to, co bude s námi, co bude se mnou, když to nedopadne dobře. Je hrozné, že až v tak vážných chvílích si konečně člověk uvědomuje, jak moc pro něj ten druhý znamená. Jak si vlastně neumí představit život bez něj. Zdá se vám to patetické? Může být. Ale když vám na někom opravdu záleží, tak asi žádná reakce nemůže být příliš patetická, je-li upřímná.

Byla to vypjatá chvíle…
Ten, na kom mi záleží, je právě teď v tuhle chvíli, když tohle píšu, na operačním sále. A já mám v hlavě vymeteno. Mám strach. Příšerný strach. A nemůžu udělat vůbec nic. A nedokážu myslet a nic jiného. Jen na to, že musí všechno dopadnout dobře. Protože je to dobrý člověk, protože si zaslouží být v pořádku. A sobecky proto, že ho potřebuju ve svém životě mít. Protože ať chci nebo ne, kolem něj se točí celý můj svět.


Je to láska!
Na lásce je krásné a mrazivé zároveň to, že když někoho milujete, nejen že s ním vše prožíváte. Ale kdyby existovala jen pranepatrná možnost podstoupit vše zlé místo něj, udělali byste to bez zaváhání.

Pokud někoho právě takhle milujete, buďte šťastní a važte si toho, že jste ten pocit mohli poznat. Pokud vás někdo právě takhle miluje, buďte šťastní a važte si ho.
Hell

Filmový klub - pro koho, jak, kde?

19. dubna 2017 v 7:00 | Hell |  Filmový klub

Filmový klub - Hradec Králové

Pro koho je určený?
FK je zaměřen především obyvatele Hradce Králové a okolí v produktivním věku, kteří mají zájem o aktuální dění, diskutovaná témata sociálního charakteru. Zároveň mají chuť trávit čas zajímavým způsobem a o zhlédnutých filmech mají chuť přemýšlet a aktivně diskutovat.
Proč FK existuje?
Posláním projektu je především sdružovat a aktivizovat obyvatele HK, podporovat způsob zdravé diskuse o současných tématech a rozvíjet a udržovat zájem o sociální témata, o dění okolo nás v širším spektru.

Kolik hostů se k nám vejde?
15. Projekt probíhá v rámci programu klubové kavárny ClubCafé Pessoa, což je jeden z faktorů majících vliv na nižší počet možných návštěvníků FK. Dalším faktorem pak je skutečnost, že nižší počet je pro plnohodnotnou a časově optimálně vymezenou diskusi vhodnější.

Jak to vlastně probíhá?
Projekt zkušebně probíhá po dobu jednoho roku, a to vždy 1x měsíčně ve vybraný den v klubové kavárně ClubCafé Pessoa, která FK poskytuje prostory a zařízení, ale nabízí také návštěvníkům možnost zakoupit si zde občerstvení ve formě nápojů (teplé i studené) a menších jídel, zpravidla portugalských, dle aktuální nabídky.

Zpravidla by měl FK probíhat tak, že se promítne film, po němž bude následovat moderovaná diskuse, do níž nikdo, kdo se nechce zúčastnit, nebude nucen. Avšak je dobré mít na paměti, že FK - HK není jen o sledování filmů, ale právě o tom diskutování, sdílení postřehů, myšlenek, názorů.

Téma, název filmu, výše vstupného a především datum a čas bude vždy včas uveřejněn zde na webu, na FB stránce a přímo v ClubCafé Pessoa.

Hell

Akty jsou lepší, než retušované reklamy

16. dubna 2017 v 10:39 | Hell |  Co se děje?
To jednou zase někdo přestřelil
Před několika dny na mě ze všech koutů republiky na sociální síti vykukovaly rozhořčené statusy s odkazy na články týkající se jakési výstavy. Po přečtení jsem své facebookfriends naprosto chápala.
(Pro šťoury: fotka není filtrovaná a nemám make-up - jen řasenku a trochu pudru)

Na idnes vyšel článek o zrušené výstavě aktů Lucie Anny Přerovské a zdůvodněním bylo, že výstava se nachází na místě, kudy chodí děti na různé kroužky či co. No, dobře. A v čem je problém? Vkusně zobrazená nahota je problém? Lidské tělo je problém? Tomu říkám pokrytectví v plné parádě.

Umělecké akty jsou zakázané?
U článku byla samozřejmě i fotogalerie, která zachycovala snímky výše uvedené autorky. Já osobně mám akty velmi ráda, jsou-li vkusně vyvedené, protože si myslím, že každé lidské tělo je krásné a pokud je fotograf shovívavý a dokáže ho zachytit tak, aby podtrhl jeho estetično, pak je to naprosto v pořádku.

Přiznávám zcela upřímně, že tyto fotografie mě nijak zvlášť nezaujaly - do obýváku bych si je nepověsila (líbí se mi trochu jiný, uhlazenější, prvoplánovitější styl) -, ale neřekla bych, že jsou špatné a zachycují něco, před čím by bylo třeba společnost chránit. Rozhodně mi připadá jako menší zlo učit děti, jak reálně vypadá nahé lidské tělo, než jim dávat za vzor na příklad rachitické modelky, na jejichž tělech nejvíce váží make-up.

Raději akty, než lži!
Ano, pořád mi připadá veřejná výstava vcelku slušných aktů vkusnější a zdravější, než plakáty, billboardy, titulní strany magazínů vystavených ve výlohách, z nichž se na ty děti přenáší představa, že být dokonalý je nutnost. Protože ještě moc netuší, co je to retuš, co s obličejem udělá půl tuby make-upu a fotoshop ubírá i spousty kilogramů. A koneckonců - to spousta lidí ví, a stejně ty mindráky má, protože nevypadá jako vyretušovaná fotka z magazínu.

Jsem přesvědčená, že je daleko rozumnější, dětem, které si teprve osvojují nějaké představy o světě a hlavně sami o sobě, ukázat skutečné lidské tělo a to, jak ho někdo - v tomto případě fotografka - může vidět a zachytit, než jim cpát lži. Kvůli kterým budou psychiatrické léčebny přecpané třináctiletými dětmi s mentálními poruchami příjmu potravy, nebo sebepoškozující se děti - protože nejsou dostatečně krásní v porovnání s těmi lidmi na titulkách a v reklamách. A nakonec - ono úplně stačí, když to zasáhne dítě tak, že bude samo o sobě pochybovat právě kvůli tomu, že nevypadá tak, jak ty lidi v reklamách, kteří jsou zjevně úspěšní.

Problém je jinde, a daleko vážnější!
Copak chcete být rodič dítěte, které bude napíchnuté na kapačku nebo na antidepresivech? Nebo chcete, aby se vaše dítě předem podceňovalo, aniž by vůbec ještě dostalo prostor něco ukázat? Chcete jít na pohřeb svého nezletilého dítěte, protože se jednou, až bude zas mít pocit úzkosti kvůli pupínku na nose a kolísající váze, řízne omylem hloub a vykrvácí?


Zkuste to vidět z téhle perspektivy
Chce se mi zařvat: "Proboha, lidi, uvažujte někdy trochu!" Na nahotě není nic špatného. Lidské tělo je krásné a zcela přirozené. Hrozně se bojuje za to, že maminky by neměly mít pocit, že musí odejít z restaurace, když potřebují nakojit, protože je to přeci přirozené. A lidské tělo není? Nebo je, ale až od…no, od kdy teda?
Hell

KN - A proto skáču, Naoki Higašida

12. dubna 2017 v 7:00 | Hell |  Recenze
Naštvaná recenze
Ti, kteří čtou můj blog pravidelně, a to včetně recenzí, asi budou pro tentokrát překvapení. Předem varuji a je mi to trochu líto, ale dnešní recenze bude spíše naštvaná. Tak trochu.

I postižení je trendy
I v literatuře, stejně jako v kterémkoliv jiném odvětví, a to nejen uměleckém, se setkáváme s takzvanými módními vlnami. (Pamatujete ještě na zvonáče okolo roku 2000, které se vracely jako retro 70. let 20. století? A různě barevná trička z nespecifikovatelného a na dotek dost nechutného materiálu imitující hadí vzor? Jo, to bylo peklo…)

V současné době mám pocit, že se roztrhl pytel s knihami, v nichž se hlavní hrdina vypořádává nebo vysvětluje čtenáři vedlejší produkty svého postižení. O Tourettův syndrom se postarala kniha Když pan pes kousne od Briana Conaghana, kterou bych klidně i doporučila. Je sice neskutečně naivní, ale člověk se u ní alespoň chvílemi zasměje, protože ta pubertální schopnost reagovat tak, jak jsme možná někdy reagovali všichni - bez ohledu na odhalená (či neodhalená) postižení, je okouzlující. Nevím, co všichni s těmi psi mají (no, coby člověk, který bezmezně zbožňuje svého psa s tím nemám problém, ač je pes třeba jen metaforou), ale Podivný případ se psem z pera Marka Haddona zase (opět naivním způsobem) přibližuje život chlapce, který žije s Aspergerovým syndromem. A konečně titul, který jsem dočetla před pár dny A proto skáču od japonského blogera trpícího autismem.

Naivitu předchozích titulů jsem vnímala a nejásala z ní, nicméně v rámci tématu je snad i pochopitelná, nebo přinejmenším omluvitelná. A proto skáču není naivní. Ale je to jeden velký podvod.

Anotace říká:
"Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem.
Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti "sepsal" za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na papírové matrici odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus?

Unikátní knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně s manželkou ji přeložil do angličtiny a Higašidu a jeho niterné svědectví proslavil po celém západním světě. "Představte si, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny hrají a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání," přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem." zdroj

A ne, nevěřím!
Možná jsem nevěřící Tomáš, ale každý autista není Rain man a podle statistik, jestli si to ještě dobře pamatuju, je převážná většina lidí s tímto postižením opravdu téměř neschopná komunikace. Pár jedinců je na tom jistě lépe, to rozhodně nepopírám, ale…

Zaměřím se přímo na tento titul a "autora". Když jsem se pustila do čtení, kniha se mi moc líbila. Bylo to takové docela milé čtení. Než jsem si uvědomila, že celá ta anotace je vlastně neskutečně zavádějící. Věřím tomu, že probíhala nějaká komunikace, padaly otázky, na které se autistický chlapec snažil odpovědět tak, jak mu jeho postižení dovolí, ale ani kdyby se stavěl na uši, tak z toho v životě nevyleze takovýto titul.

Připadám si podvedená
Jako čtenáře mě to docela štve a zdá se mi to obelhávající. Kdyby byl titul zveřejněn a distribuován s tím, že maminka/tatínek autistického chlapce je autorem knihy o tom, jak její/jeho potomek vnímá svět a proč dělá to, co dělá a že na knize spolupracoval onen autistický synek, který dle svých možností odpovídal na otázky, byla by to - podle mého názoru - daleko lepší varianta. Reálnější. Bohužel by to ale nebyl už tak dobrý marketingový tah a přece i rodiče autistického chlapce potřebují vytřískat co nejvíc peněz, když už se s tou knížkou psali, že?

Zavádějící a vytvářející stereotyp
Nehledě k tomu, že autismus je onemocnění, které má různé formy, různou míru a neskutečně mě při čtení rozčilovalo, jak většina odpovědí na otázky začínala slovy "My autisté to máme…" a pokračovaly v takovém duchu, který evokoval dojem, že všichni autisté cítí/vnímají/jednají stejným způsobem, zkrátka že Naoki je světovým mluvčím všech autistů. Nebo snad své odpovědi "konzultoval" s dalšími autisty? Nebo aspoň s jedním dalším autistou?

Když někdo napíše "My ženy jsme na tyhle věci citlivější", řekla bych, že je to něco naprosto jiného, protože existují nějaké podklady (sakra, i kdyby to měl být jenom nějaký genderový stereotyp), které dokazují, že opravdu převážná většina průměrných žen má někde v mozku uloženou informaci, která spouští impulz a ten způsobuje, že obvykle reagují emotivněji, než většina průměrných mužů. Ale když nějaká žena napíše "My ženy milujeme anální sex…", tak pro někoho je to pravda, ale vážně může mluvit za všechny ženy? Aniž by změnou věty na "Některé ženy milují/si užívají anální sex…" dala prostor pro jasnou představu toho, že to tak nemají všechny…? (Jo, takový příklad jsem použila zcela záměrně :-) )

Na jednu stranu chápu, že i autisti mohou být vnímaní na základě nějakých stereotypů a použití množného čísla mělo jen tyto představy narušit, ale mě to spíše naštvalo a jeden stereotyp to nahradilo dalším. Asi bych byla nadšená, kdybych se v životě s žádným autistou nesetkala, nestudovala speciální pedagogiku, nenavštívila zařízení starající se o autistické děti, tudíž měla skutečně jen minimální ponětí o tom, že vlastně nějaké takové onemocnění existuje. Nejsem v žádném případě odborník na autismus, ale asi mám trochu víc, než jen povědomí o jeho existenci, a proto mě kniha tak neskutečně rozlítila.

Ale ono to vážně není jen špatný!
Nechci končit negativně. A paradoxně musím říct, že je dobře, že ta kniha existuje. Určitě musím pochválit obálku, která je moc krásná i vazbu (tyhle tvrzené paperbacky mě fakt baví)! A konečně i zvolená forma: otázka + krátká odpověď vůbec není špatná. Čte se velmi snadno, když se člověk oprostí od toho marketingového tahu, a vzbuzuje v člověku docela hezké pocity.

Dovolím si citovat jednu velmi chytrou mladou dámu: "Líbí se mi, že ta knížka ukazuje, že autisti nejsou jen někde v rohu, že jsou to taky lidi, kteří dokáží cítit a něco si myslí." Ano, zlidšťuje lidi. Zní to neskutečně nehezky a paradoxně, ale bohužel to tak je. Společnost v 21. století má stále problém vnímat lidi s postižením jako lidi. Sice už je nezavíráme do panoptik, obludárií, cirkusů a nevybíráme vstupné za to, že se můžeme podívat na to, jak jsou jiní, ale ta neviditelná zeď a rozdělení na "my" a "oni" pořád existuje.

Pokud se dokážete oprostit (mně to bohužel nešlo) od marketingového záměru, určitě si knihu přečtěte. Ona je hezká a pozitivní, jen zkrátka…já nemám ráda, když ze mě dělá někdo blbce jen proto, aby měl větší jistotu, že si jeho produkt koupím.

Hell

Ukázkový víkend - toho by se mělo využít!

9. dubna 2017 v 16:04 | Hell |  Potěšení
Sluníčko už zase tahá lidi ven
Tento víkend byl snad stvořený pro procházky přírodou, relax a dobíjení vnitřních baterek. I my jsme, samozřejmě, s Herbertem využili tu jedinečnou příležitost, vzali do baťůžku něco malého na zub, dostatek tekutin a hned ráno vyrazili do přírody!

Lidi jsou zase docela milí!
Potkávali jsme lidi se stejným záměrem (pravděpodobně) a bylo super vidět, jak jsou zase všichni dobře naladění. To sluníčko dělá divy! Bručouna rázem promění v milého pána, který se zasměje tomu, jak se rvete se psem o tenisák (zvítězila jsem), a dokonce i ta čarodějnice, která na vás vždycky kouká jako na vraha, protože její uštěkaný pidipejsek jen zahlédne většího psa a už strachy sází další bobek, s kterým už naše známá čarodějnice nepočítala - soudě dle počtu (Pozor! Změna!) zelených pytlíků, vás pozdraví a připojí úsměv (nebo něco tomu podobného…kdyby za sebou měla perníkovou chaloupku, přísahám, že bych nebyla překvapená).

Nasáváme
A tak jsme šli, běhali, zdravili se s lidmi, až jsme si konečně našli místo, kde nikdo nebyl, tudíž jsem si mohla sednout, nechat Herberta běhat, a sama zatím načerpávat ty tuny pozitivní energie.

Sledovala jsem, jak Labe sprintuje, aby už bylo v Drážďanech (tam se vážně budu muset podívat, protože tam už snad byli všichni, všichni mluví o Drážďanech, cpe se tam i voda - tak tam to musí být asi vážně dobrý), poslouchala štěbetání ptáků v korunách stromů, které už nezejí prázdnotou jako před pár týdny, sluníčko mě hřálo v zádech - jako bych byla někde mimo uspěchaný svět lidí a ocitla se na nějakém vysněném místě. Dokonalá idyla! Do chvíle, než jsem si všimla, že vlastně sedím u keříku, který tak tak visí nad vodou, a z jeho větévky na mě čumí dámská hygienická vložka, která do sebe vsakuje tak akorát tu vodu z Labe (no, tak tyhle kapky se do Drážďan už asi jen tak nedostanou) a současně paprsky jarního slunce, které neblokuju svými zády.

Moje cynické já usoudilo, že jsem přeci nemohla čekat nic jiného. A že bych ten svůj pěkně stavěný zadek měla zvednout a ty pozitivní energie raději absorbovat během pohybu, protože jak pro moje estetické cítění, tak ten můj zadek to bude lepší varianta.

No, a protože jsem si při včerejším odpoledním grand-úklidu pořezala o usušenou okrasnou trávu tři prsty (což bylo okomentováno tak, že jsou moje úrazy čím dál komičtější), a venku je zase výstavní počasí, tak dnes nic nedělám, beru Herberta a frčíme zase do přírody absorbovat.

Zkusím znova to hezké místo…třeba už se ta vložka odporoučela o kus dál a já si tam konečně budu moct přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta a o tom, jak to dělám, že "se mi dějí věci, které se normálním lidem nestávají"

Mějte se báječně,
Hell

Report z dubnového setkání, 2017

4. dubna 2017 v 22:11 | Hell |  ČK - HK
Máme tu další měsíc, tentokrát duben! A kromě aprílového počasí máme za sebou další setkání čtenářského klubu.

Včera jsme se sešli, abychom si popovídali o knize Christiana Jacqa Prokletý hrob, což je první ze série údajných historických detektivek s názvem Setnovo pátrání.

Debata byla chvílemi velmi humorná a názorově skutečně velice jednotná, což se příliš často nestává, a mám dojem, že si ji všichni účastníci docela vychutnali. Jeden čtenář se dokonce pustil i do dalšího dílu, a tak nás mohl obohatit o další informace (a většinu z nás také o jistotu, že následující díly číst jistě nebudeme). Každopádně setkání s Egyptem bylo…řekněme úsměvné, ale také příjemnou změnou po předchozích titulech.

Následovalo hlasování a dopadlo velmi těsně! Pro tentokrát nejvíce zaujala sci-fi klasika Duna od Franka Herberta. Jste fanoušky tohoto fenoménu? Nebo to bude vaše první setkání s Herbertem? Nebo dokonce se sci-fi literaturou? Pak určitě neváhejte a přijďte se o své dojmy podělit!
Kdy? V pondělí 15. 05. 2017 od 18:00 do portugalské kavárny ClubCafé Pessoa (Třída ČSA 543, Hradec Králové - u Grandu ).

Trojice titulů, z nichž se bude vybírat příště, je již zadána a věřte, že bude na co se těšit!
Hezký večer,
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se