Na vztazích je třeba pracovat

5. března 2017 v 7:00 | Hell |  Co se děje?
Vztahová pouť
Den po dni se každý z nás potýká se složitostí mezilidských vztahů. Doma, v práci, na společenských akcích, na nákupu ve večerce (nedej bože, ve frontě v Lidlu). A každý se s těmi vztahy vyrovnává trochu jinak. Jedinečnost každého člověk tkví v tom, v jakém poměru se v něm snoubí jeho kladné a záporné vlastnosti, do jaké míry na veřejnosti ovládá svoje momentální rozpoložení, jaký je jeho pohled na život a svět, nakolik je v něm zakořeněný respekt vůči druhému člověku bez ohledu na to, co o něm ví a neví, co o něm slyšel (nejlépe od někoho, kdo ho nesnáší, protože se kdysi nepohodli - to jsou ty nejspolehlivější reference), jak mu na první pohled sedne/nesedne.

Setkání s každým může mít své důsledky
Pokud zastáváte názor, že cizí lidé vám mohou být ukradení, protože nepředpokládáte, že se s nimi kdy v životě setkáte (že třeba ta paní, co jste ji poslali dál než do Prčic, protože jste zrovna měli špatný den a ona do vás ještě na ulici vrazila, určitě nebude sedět v čele přijímací komise během přijímacího řízení na vaši vysněnou univerzitu či práci), pak se vám možná čas od času stane, že své slušné vychování hodíte za hlavu, protože vás zkrátka ten den se*e celý svět (no, doufejte, že budete mít štěstí a ta paní bude natolik profesionální, že setkání s vámi hodí za hlavu - tomu sami nevěříte, ne? -, nebo měla lepší den než vy, takže se vaší drobným výlevem nenechá rozhodit).

Vztahy, které si nevybíráme, ale máme je
Tahle situace se může, ale vážně nemusí, stát. Jenže pak tu jsou další vztahy, které udržujeme, a s nimi už to není tak jednoduché. S kolegy v práci, s nimiž trávíme téměř třetinu svého života, chce asi každý vycházet dobře. Tady už to není tak docela o vás. Někomu nesednete a, i kdybyste se rozkrájeli, tak stejně budete mít pocit, že vás má za pitomce. Co na to říct? Jak s tímhle naložit? Rozhodně se nepokládám za nějakého vztahového kouče, ale jsem přesvědčená, že vztahy jsou opravdu složité a s lidmi, které si nevybíráte (jako kamarády a přátele), ještě složitější. Rozmanitost povah je okouzlující, ale někdy taky pěkně náročná. Nikdo se nikdy nezavděčí všem a to třeba už kvůli oné rozmanitosti, nebo tomu, že každý vyhledává trochu něco jiného.

Myslím, že není dobré tlačit zbytečně na pilu a snažit se přesvědčovat někoho, s kým jste třeba nevykročili tou správnou nohou, nebo vás zapomněl respektovat, udělal si na vás názor, zaškatulkoval si vás a momentálně se nemá k tomu, aby to změnil, o tom, že jste fajn člověk. Nevíte, jaké má zkušenosti v oblasti vztahů. (Třeba mu prostě připomínáte tu krávu, co mu ve druhé třídě sežrala svačinu! A on potřebuje čas to zpracovat…) Asi je nejlepší, nechat tomu volný průběh, nechat to být. Však ono si to časem sedne. Nemusíte být právě nejlepší kamarádi a sdělovat si detaily ze svého soukromí. Stačí, když se budete respektovat jako lidé. A pokud máte pocit, že ten parťák to nedělá, neházejte flintu do žita. Třeba na to přijde. A třeba to tak vůbec není a je to jen váš mylný dojem.

Ti nejbližší
A pak jsou tu vztahy s těmi, které si vybíráme (nebo si to vybere nás, protože nějaký okřídlený buclík vám střelí do p*dele šíp a způsobí, že nedokážete žít bez toho protivného chlapa, který vás dokáže vytočit během jedné vteřiny). Na těch pracovat můžeme a nemusíme. Bohužel, mám dojem, že až příliš velká spousta lidí volí tu druhou možnost. A místo toho, aby vztah posilovali a problémy spolu řešili, při první příležitosti to zabalí a jdou hledat něco lepšího (good luck, ale mám dojem, že pokud je někdo notorický zdrhač ze vztahu, nikdy nenajde nic lepšího, protože ve vztahu se odráží povaha partnerů a jestliže minimálně jeden z nich není schopen něco dlouhodobě udržet a pracovat na tom, pak to asi neklapne nikdy…vítejte v kruté realitě). Zastávám názor, že v každém dlouhodobějším vztahu se čas od času prostě něco vyštění, co s těmi zúčastněnými nějak zamává. A vlastně to ani nemusí mít zárodek v tom partnerství, ale odráží se tak úplně jiného.

Můj nedávný karambol
Třeba já jsem člověk, který hodně silně prožívá všechno, co ho potká. Když se mi naskytne příležitost, vrhnu se po ní. Do všeho jdu po hlavě, s obrovským nadšením. Nedokážu moc věci dělat jen tak napůl. Když začnu studovat obor, který mě zajímá, čtu povinnou, ale i doporučenou literaturu. Jakmile začnu pracovat někde, kde mě to moc baví, chci se co nejdřív všechno naučit, abych se v co nejkratší době mohla stát přínosem, být užitečná, odcházet z práce domů s tím, že jsem něco udělala, že za mnou něco je; nejen to, že ostatní "otravuju" nebo zdržuju svým učením se. Stejně je to ve vztahu. Když někoho miluju, pak celým srdcem a chci s ním sdílet všechno. Od informace o tom, co snídal, přes velikost bot, až po diagnózu z posledního preventivního vyšetření.

Tím se ale často stává, že ten, koho miluju, nejčastěji schytává špatnou náladu, frustrace všech druhů, nebo obavy, které lomcují s mým podvědomím. Onehdy jsem se hodně bála o svůj vztah s Božským. Zdálo se mi, že to neklape, a jako správná hysterka jsem si při první příležitosti našla záminku (která mi teď samozřejmě připadá dost směšná…). Na místo toho, abych si s ním promluvila a sdělila mu, co mě skutečně trápí, stala se ze mě dvanáctihlavá saň, která přes den ze svých dvanácti hodně naštvaných hlav chrlila řádný oheň, a po nocích kňourala. Po pár týdnech jsem se přeci jen odhodlala. A teď mi to celé připadá neskutečně směšné! Kvůli takové blbosti jsme málem ztratili to, co máme. A přitom to vlastně pramenilo z mých obav v práci. Před koncem loňského roku jsem nastoupla na nové místo a první týdny - měsíce v zaměstnání jsou hodně nejistá doba. Nevíte, jak vám půjde ta práce, nevíte, jak vás přijme nový kolektiv…zkrátka to není dvakrát jednoduché období. Byť jsem ze své práce nadšená a moc mě těší, kdesi v podvědomí pracuje ta nejistota. Která někudy potřebovala ven.

Někdy to nejde, ale nevzdávat to!
Proto je důležité na vztahu pracovat. A hlavně mluvit spolu o obavách, ne se zavírat do sebe a ostentativně s tím druhým končit. Ten problém totiž vůbec nemusí být ve vztahu, může pramenit z úplně jiné oblasti našeho života. Navíc každý z nás prožívá trochu jinak. Jsme jen lidé. A přiznejme si to - občas trochu pošetilí.
Milujte se a množte se, je jaro!
Hell
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 10. března 2017 v 15:28 | Reagovat

Nojo, mluvit, ale co když ten druhej nemá zájem vůbec něco probírat?

2 Susane S. Susane S. | Web | 11. března 2017 v 16:50 | Reagovat

naprosto s tebou souhlasím :-) moc pěkný článek

3 kiwizak kiwizak | 11. března 2017 v 18:25 | Reagovat

Tak to já bych na mezilidské vztahy potřebovala příručku a stejně bych to určitě zmrvila. Jo pracovat na vztazích, to se strašně lehko řekne. Článek je moc pěkně napsaný.

4 Hell Hell | E-mail | Web | 11. března 2017 v 18:33 | Reagovat

[1]: To se určitě může stát...těžko říct, jak takovou situaci řešit. Asi je dobré zamyslet se nad tím, jaký vztah s tím člověkem máte a jestli by nebyly jiné možnosti...třeba popsat své pocity v dopise...Určitě to není jednoduché...Přeju mnoho štěstí a aby vše dobře dopadlo :-)

5 Hell Hell | E-mail | Web | 11. března 2017 v 18:35 | Reagovat

[2]: Děkuji :-)

[3]: Příručka by se jistě hodila nám všem, ale obávám se, že by to stejně nestačilo...Stejně jako je každý člověk jiný, tak i každý vztah...a ani řešení není pro všechny stejné...Děkuji za reakci :-)

6 Rien Toute Rien Toute | E-mail | Web | 11. března 2017 v 22:57 | Reagovat

Jak říkáš, o vztahy se musí pečovat. Mě se teď taky stává, že nám to s mou drahou polovičkou neklape, ale to chce čas, pevnou vůli a hlavně snahu nás obou. Rozhodně je hloupost zatracovat několikaletý vztah kvůli blbostem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)