Březen 2017

Zase se potkáme!

25. března 2017 v 9:45 | Hell |  ČK - HK
Pomalu se nám blíží dubnové setkání, na kterém budeme mluvit o knize Prokletý hrob, což je první díl série Setnovo pátrání od autora jménem Christian Jacq. A kdy se setkání bude konat? Jako obvykle v pondělí, a to 3. dubna 2017 od 18:00 v ClubCafé Pessoa (Třída ČSA 543, HK 500 03), kde si kromě povídání s ostatními čtenáři, sdílení názorů či živé diskuse můžete dopřát i něco malého s vůní Portugalska z nabídky klubové kavárny.


A co vás čeká ještě? Vybírání z následujících 3 titulů:

Frank Herbert: Duna
Sága Duna amerického spisovatele Franka Herberta patří do zlatého fondu světové science-fiction. Vypráví o pouštní planetě Arrakis, na níž se nachází jediný zdroj koření prodlužujícího lidský život a propůjčujícího člověku mimořádné psychické schopnosti. Svému autorovi získala nejen literární ceny, ale především miliony čtenářů na celém světě.

John Jackson Miller: Star Wars - Kenobi
Tatooine - drsná pouštní planeta, kde farmáři dřou v žáru dvou sluncí a snaží chránit sebe a své milované před pouštními lidmi. Je to zaostalý svět na okraji civilizovaného vesmíru. Poslední místo, kde byste hledali mistra Jedi nebo osiřelého chlapce, na jehož útlých ramenou spočívá budoucnost galaxie.
Záhadný bradatý příchozí z vesmíru, známý místním jen jako "Ben", tají svou minulost a důsledně se drží stranou. Ale když se vyhrotí napětí mezi farmáři a kmenem pouštních lidí vedených krutým náčelníkem, je Ben rovněž vtažen do boje a ohrozí svůj hlavní úkol, který na Tatooinu má.
Ben - mistr Jedi Obi-Wan Kenobi, hrdina klonových válek, zrádce Impéria a ochránce poslední naděje galaxie - už se nemůže dále otáčet zády ke zlu, ani odmítnout svůj jediský výcvik. A když je nespravedlivě prolita krev, nevinné životy ohroženy a nemilosrdný protivník odhalen, Ben nemá jinou možnost než se uchýlit k jediským znalostem a hrozivé moci Síly v nikdy nekončícím boji za spravedlnost.

Arthur Hailey: Letiště
Podkladem pro napínavý román byl skutečný případ, kdy mladý muž pojistil svou matku letící na Aljašku na vysokou částku a do jejích zavazadel umístil výbušninu.
Pokud máte ještě nějaké pochybnosti, hoďte je za hlavu a připojte se k nám! A klidně hned v dubnu. My nové členy nekoušeme a nebijeme…a když, tak ale jen krátkými novelami v paperbackovém vydání.

Hell

O ublížení

21. března 2017 v 10:48 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Ublížit a být ublížen
Každému z nás někdy někdo ublížil. Stejně jako každý z nás někdy někomu ublížil. I kdyby nechtíc, nejde to vzít zpátky.


Slovo jako břitva
Slova bodají víc, než ta nejostřejší čepel. A pokud tím, kdo uštědří ránu je ten, kdo je vám nejblíže, je to někdo, komu věříte a důvěřujete, svěřujete mu své obavy a svá trápení, a on to pak použije proti vám, tak ta rána bolí ještě víc. Vlastně je to jako by bodnul a navrch přihodil hrst polské posypové soli.

Každý má svá špatná období
Těm, které milujeme, nikdy neubližujeme záměrně. Právě proto, že je milujeme. Jenže někdy se může stát, že zkrátka celý svět jde nějak do kopru, všechno stojí za prd a pak to lítá do všech stran.


Jak z toho ven?
Tak co s tím? Omluvit se? Nechat to vyhnít? Přejít to? Mlčet? Správné a dospělé by bylo si sednout a vyříkat si to. Jenže tak, jak slova mohou ubližovat, mohou být stejně tak zbytečná a prázdná. Třeba do chvíle, než na ně bude ten správný čas. A někdy vlastně ani nejsou potřeba, protože jsou věci, které si lidé dovedou říct i bez slov.

Pokud nemluvíte, mlčte a přemýšlejte...a zkuste odpustit. I když to není snadné...
Hell

KN+FILM - R. Riggs: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

10. března 2017 v 6:06 | Hell |  Recenze
Je lepší kniha, nebo film?
Předpokládám, že mnozí z vás mají zcela jasno v tom, zda je lepší film či kniha. Tipuji, že tak v 90% by odpověď zněla asi takto: "Tak to je jasný, že je knížka vždycky lepší. Už jenom proto, že do filmu se ti nevejde všechno."

Tři možnosti
Nemůžu říct, že nesouhlasím, ale nemůžu ani plně souhlasit. Ono totiž i to filmové zpracování může mnohdy předčít literární předlohu. Jen tak namátkou bych jmenovala třeba Spalovače mrtvol nebo Sofiinu volbu (samozřejmě, je to individuální a každý má právo na svůj názor - nikomu ten svůj nevnucuji jako dogma). Pak jsou tu filmy, které jsou s knihou v podstatě srovnatelné, protože to zkrátka sedlo, byť se do filmu již řada detailů skutečně nevešla. Pro mě jsou to zfilmované knihy Stephena Kinga - Dolores Claiborneová nebo Carrie -, série Harry Potter (mimo 5. dílu) nebo Bílý oleandr od Janeth Fitch. A pak jsou ty "špatné" filmy.

Někdy to zkrátka neklapne
Ve své podstatě se nedá tak docela říct, že filmy podle literární předlohy jsou špatné. Třeba si jen čtenář děj představoval ve své fantazii zcela jinak, s režisérem se tak nesešel a hle - už zde máme problém. Jenže pak se taky může stát, že se režie natolik rozvášní, že z toho filmu vážně vyleze paskvil, pokud dobře znáte literární předlohu.

Tentokrát to odnesl jeden pták…
A to se - bohužel - stalo v případě Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Tim Burton je de facto můj nejoblíbenější režisér. Jeho dílo zbožňuji! Ale tentokrát mě zklamal. V jeden film zprasil tři velmi dobře propracované a na sebe navazující romány, který se jistě publiku, jež nezná onu literární předlohu, může bezesporu líbit, nicméně tu druhou skupinu diváků si proti sobě zřejmě dosti popudil. Alespoň pokud mluvím za sebe.

Atraktivní knižní trilogie
Vizuální zpracování knihy Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti bylo ve chvíli svého vydání naprosto originální. Ta kniha vyčnívala. Dokonce i ve svém žánru. Byla výborně čtivá, doplněná o řadu tajemných fotografií, které člověku nedaly, aby se na ně nedíval stále dokola a nevracel se k nim xkrát během četby. Zpočátku nebylo úplně snadné se začíst, ale stačilo pár stránek a kniha mě naprosto pohltila. Nedokázala jsem ji odložit. A když jsem ji dočetla, měla jsem chuť začíst se znovu. Zanechala opravdu velmi silný dojem. Věřím, že na tom vysoký podíl mělo právě její vizuální zpracování. A tak jsem se nemohla dočkat druhého dílu.

Naši hrdinové si to namířili do města a ne ledajakého!
Podivné město
mělo výhodu zejména v tom, že hlavní postavy už čtenáři znali. A tak jsem se vracela k příběhu svých starých známých, s nimiž jsem prožívala každou napínavou chvilku. Ani zde nechyběla řada fotografií. Podivná zvířata byla úchvatná! Nicméně byl druhý díl o chlup slabší, než první. Byl sice svižně napsaný a opět se velmi dobře četl. Tentokrát ani nebyl problém se začtením se - díky tomu, že už čtenář věděl, co má čekat. Přesto něco scházelo…nebo snad přebývalo? Těžko říct. Ale rozhodně nezkazil dojem a třetího dílu se většina čtenářů, možná dokonce fanoušků, nemohla dočkat.

Co skrývá ta tajemná knihovna?
Třetí díl nezklamal. Riggs mě Knihovnou duší přesvědčil, že měl celý příběh od prvopočátku dokonale promyšlený. Perfektním způsobem uzavřel sérii, zakomponoval prvky, nad kterými se čtenář mohl zamyslet v souvislosti se současností, a dokázal, že v rámci žánru dovedl uspokojit nejednoho čtenáře.

Třešnička na dortu: film?
Nadšeně jsem tedy čekala na den, kdy KONEČNĚ uvidím Burtonovo zpracování. A pak ten den nastal a já svého přání litovala. První knihu zpracoval moc hezky. Dokonce bych mu i odpustila nesmyslnou záměnu hlavních postav. Ale co jsem přejít nedokázala, byl můj dojem, že se jaksi kdesi v jeho představách úplně ztratila druhá kniha a z té třetí se snad jen tak lehce inspiroval pár stránkami (tím "pár" myslím asi setinu knihy). A to jsem se do čtení série paradoxně pustila díky avizované informaci, že se právě Tim Burton ujme filmového zpracování!

Jsem tolerantní! Většinou…
Nezazlívám režisérům, že si částečně upravují příběhy. Ale když z příběhu, na který se těším, dostanu sotva polovinu a zbytek je něco, co mi není ani zdaleka povědomé, stává se ze mě nespokojený, zklamaný divák a ano, zřejmě i uražený, brblající fanoušek knižní předlohy.

Má svá pozitiva, ne že ne!
Když bych se pokusila oprostit od výše uvedeného, pak musím opět jen chválit. Skvělé obsazení! Výprava, prostředí, vizuální zpracování, kamera - nemohla bych si stěžovat, kdybych neznala sérii knih.

Jak tedy nakonec hodnotit?
Co k tomu tedy mohu říct? Jak být objektivní? Alespoň částečně? Tak snad jen doporučení. Buď si přečtěte sérii, ale nepouštějte si film, nebo zhlédněte jen film. Obojí a (nedej bože) v pořadí kniha - film mi vůbec nepřipadá jako dobrý nápad. Ale názor si, samozřejmě, musí udělat každý sám. Berte proto, prosím, tuto recenzi pouze jako doporučení či názor, který můžete, ale vůbec nemusíte, brát v úvahu.


Hell
P.S.:
Milý Time,
z hloubi duše zbožňuji převážnou část Vaší tvorby, ale Vaše zpracování Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti mi zlomilo srdce a těm, kteří četli literární předlohu, tento Váš počin nemohu bez uzardění doporučit.

Report z březnového setkání

7. března 2017 v 18:51 | Hell |  ČK - HK
ČTENÁŘSKÝ KLUB - HRADEC KRÁLOVÉ
Report ze setkání 6. března 2017

Včera proběhlo další setkání ČK, na němž se živě diskutoval Kočičí host, který nás zavedl až do dalekého Japonska.
Jste zvědaví, jaký titul získal nejvyšší počet hlasů? Ze tří navrhovaných knih byl nakonec vybrán: Christian Jacq: Setnovo pátrání I: Prokletý hrob!
A kdy si o knize můžete přijít popovídat? V pondělí 3. dubna 2017 od 18:00, jako obvykle v portugalsky laděné kavárně Občanské poradenské středisko - ClubCafé Pessoa.
Hezký úterní večer a na viděnou v dubnu!
Hell

Na vztazích je třeba pracovat

5. března 2017 v 7:00 | Hell |  Co se děje?
Vztahová pouť
Den po dni se každý z nás potýká se složitostí mezilidských vztahů. Doma, v práci, na společenských akcích, na nákupu ve večerce (nedej bože, ve frontě v Lidlu). A každý se s těmi vztahy vyrovnává trochu jinak. Jedinečnost každého člověk tkví v tom, v jakém poměru se v něm snoubí jeho kladné a záporné vlastnosti, do jaké míry na veřejnosti ovládá svoje momentální rozpoložení, jaký je jeho pohled na život a svět, nakolik je v něm zakořeněný respekt vůči druhému člověku bez ohledu na to, co o něm ví a neví, co o něm slyšel (nejlépe od někoho, kdo ho nesnáší, protože se kdysi nepohodli - to jsou ty nejspolehlivější reference), jak mu na první pohled sedne/nesedne.

Setkání s každým může mít své důsledky
Pokud zastáváte názor, že cizí lidé vám mohou být ukradení, protože nepředpokládáte, že se s nimi kdy v životě setkáte (že třeba ta paní, co jste ji poslali dál než do Prčic, protože jste zrovna měli špatný den a ona do vás ještě na ulici vrazila, určitě nebude sedět v čele přijímací komise během přijímacího řízení na vaši vysněnou univerzitu či práci), pak se vám možná čas od času stane, že své slušné vychování hodíte za hlavu, protože vás zkrátka ten den se*e celý svět (no, doufejte, že budete mít štěstí a ta paní bude natolik profesionální, že setkání s vámi hodí za hlavu - tomu sami nevěříte, ne? -, nebo měla lepší den než vy, takže se vaší drobným výlevem nenechá rozhodit).

Vztahy, které si nevybíráme, ale máme je
Tahle situace se může, ale vážně nemusí, stát. Jenže pak tu jsou další vztahy, které udržujeme, a s nimi už to není tak jednoduché. S kolegy v práci, s nimiž trávíme téměř třetinu svého života, chce asi každý vycházet dobře. Tady už to není tak docela o vás. Někomu nesednete a, i kdybyste se rozkrájeli, tak stejně budete mít pocit, že vás má za pitomce. Co na to říct? Jak s tímhle naložit? Rozhodně se nepokládám za nějakého vztahového kouče, ale jsem přesvědčená, že vztahy jsou opravdu složité a s lidmi, které si nevybíráte (jako kamarády a přátele), ještě složitější. Rozmanitost povah je okouzlující, ale někdy taky pěkně náročná. Nikdo se nikdy nezavděčí všem a to třeba už kvůli oné rozmanitosti, nebo tomu, že každý vyhledává trochu něco jiného.

Myslím, že není dobré tlačit zbytečně na pilu a snažit se přesvědčovat někoho, s kým jste třeba nevykročili tou správnou nohou, nebo vás zapomněl respektovat, udělal si na vás názor, zaškatulkoval si vás a momentálně se nemá k tomu, aby to změnil, o tom, že jste fajn člověk. Nevíte, jaké má zkušenosti v oblasti vztahů. (Třeba mu prostě připomínáte tu krávu, co mu ve druhé třídě sežrala svačinu! A on potřebuje čas to zpracovat…) Asi je nejlepší, nechat tomu volný průběh, nechat to být. Však ono si to časem sedne. Nemusíte být právě nejlepší kamarádi a sdělovat si detaily ze svého soukromí. Stačí, když se budete respektovat jako lidé. A pokud máte pocit, že ten parťák to nedělá, neházejte flintu do žita. Třeba na to přijde. A třeba to tak vůbec není a je to jen váš mylný dojem.

Ti nejbližší
A pak jsou tu vztahy s těmi, které si vybíráme (nebo si to vybere nás, protože nějaký okřídlený buclík vám střelí do p*dele šíp a způsobí, že nedokážete žít bez toho protivného chlapa, který vás dokáže vytočit během jedné vteřiny). Na těch pracovat můžeme a nemusíme. Bohužel, mám dojem, že až příliš velká spousta lidí volí tu druhou možnost. A místo toho, aby vztah posilovali a problémy spolu řešili, při první příležitosti to zabalí a jdou hledat něco lepšího (good luck, ale mám dojem, že pokud je někdo notorický zdrhač ze vztahu, nikdy nenajde nic lepšího, protože ve vztahu se odráží povaha partnerů a jestliže minimálně jeden z nich není schopen něco dlouhodobě udržet a pracovat na tom, pak to asi neklapne nikdy…vítejte v kruté realitě). Zastávám názor, že v každém dlouhodobějším vztahu se čas od času prostě něco vyštění, co s těmi zúčastněnými nějak zamává. A vlastně to ani nemusí mít zárodek v tom partnerství, ale odráží se tak úplně jiného.

Můj nedávný karambol
Třeba já jsem člověk, který hodně silně prožívá všechno, co ho potká. Když se mi naskytne příležitost, vrhnu se po ní. Do všeho jdu po hlavě, s obrovským nadšením. Nedokážu moc věci dělat jen tak napůl. Když začnu studovat obor, který mě zajímá, čtu povinnou, ale i doporučenou literaturu. Jakmile začnu pracovat někde, kde mě to moc baví, chci se co nejdřív všechno naučit, abych se v co nejkratší době mohla stát přínosem, být užitečná, odcházet z práce domů s tím, že jsem něco udělala, že za mnou něco je; nejen to, že ostatní "otravuju" nebo zdržuju svým učením se. Stejně je to ve vztahu. Když někoho miluju, pak celým srdcem a chci s ním sdílet všechno. Od informace o tom, co snídal, přes velikost bot, až po diagnózu z posledního preventivního vyšetření.

Tím se ale často stává, že ten, koho miluju, nejčastěji schytává špatnou náladu, frustrace všech druhů, nebo obavy, které lomcují s mým podvědomím. Onehdy jsem se hodně bála o svůj vztah s Božským. Zdálo se mi, že to neklape, a jako správná hysterka jsem si při první příležitosti našla záminku (která mi teď samozřejmě připadá dost směšná…). Na místo toho, abych si s ním promluvila a sdělila mu, co mě skutečně trápí, stala se ze mě dvanáctihlavá saň, která přes den ze svých dvanácti hodně naštvaných hlav chrlila řádný oheň, a po nocích kňourala. Po pár týdnech jsem se přeci jen odhodlala. A teď mi to celé připadá neskutečně směšné! Kvůli takové blbosti jsme málem ztratili to, co máme. A přitom to vlastně pramenilo z mých obav v práci. Před koncem loňského roku jsem nastoupla na nové místo a první týdny - měsíce v zaměstnání jsou hodně nejistá doba. Nevíte, jak vám půjde ta práce, nevíte, jak vás přijme nový kolektiv…zkrátka to není dvakrát jednoduché období. Byť jsem ze své práce nadšená a moc mě těší, kdesi v podvědomí pracuje ta nejistota. Která někudy potřebovala ven.

Někdy to nejde, ale nevzdávat to!
Proto je důležité na vztahu pracovat. A hlavně mluvit spolu o obavách, ne se zavírat do sebe a ostentativně s tím druhým končit. Ten problém totiž vůbec nemusí být ve vztahu, může pramenit z úplně jiné oblasti našeho života. Navíc každý z nás prožívá trochu jinak. Jsme jen lidé. A přiznejme si to - občas trochu pošetilí.
Milujte se a množte se, je jaro!
Hell

Verze #27

3. března 2017 v 22:00 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Je to tu
A je to tady…znáte to všichni! Ten den, kdy vás potěší (no, v mém případě spíš vyprudí, protože půl hodiny po probuzení jsem dost naštvaná zombie) někdo hned po probuzení, od rána drnčí telefon a na sociálních sítích se vám ozvou staří známí, s nimiž udržujete přátelství právě kvůli dvěma dnům v roce - kvůli narozeninám (jejich a vašim).

Cítíme to trochu/hodně jinak
Někdo narozeniny přímo zbožňuje a užívá si velké narozeninové oslavy, kde je středem pozornosti (to musí být tak hezké, když si to člověk umí užít…). Já spadám spíše do skupiny lidí, kteří na oslavy svých narozenin příliš nejsou, neboť si při bujarých přípitcích na své zdraví, lásku, štěstí, to, abych byla stále tak skvělá a báječná (jo, v ten den to vypadá, že nemáte žádné špatné vlastnosti), zpravidla připadám jako člověk trpící narcistní poruchou (což asi daleko spíš nějaká porucha bude, jen ne zrovna ta narcistní). Nebo děsí cokoliv jiného, co je spojeno s narozeninami…

To jsem nějak podcenila
Začátkem roku jsem se rozhodla, že 2017 bude můj rok! A taky na tom pracuju. Dokonce jsem si dala dopředu dárek (tetování, které pro mě má hluboký smysla ne, vážně ne jen to, že pan Božský mě vozí na Harleyi), nicméně dnešního dne jsem se přeci jen lehce obávala

Pracuji na tom!
Letos jsem své narozeniny ohashtagovala následovně: …zase o rok #lepsi #hezci #moudrejsi či #nestarnujensezlepsuju. Nabyli jste snad dojmu, že bych měla problém se zvyšující se číslovkou v kolonce věk? Že bych snad trpěla petrpanovským kompexem, byť nejsem muž? Ne, o to ani tak nejde…

Samozřejmě, jako správná žena, začínám pociťovat, že se ta číslice skutečně zvyšuje. A dokonce se zvyšuje každý rok! Ale po vzoru svých vzorů jsem se rozhodla, že to ponesu statečně a budu stárnout s nonšalantně, šaramantně a s grácií (že spím stále s Hajánkem přeci nemusí vědět každý).

TOHLE číslo mě děsí
Ba ne…obvykle své narozeniny celkem zvládám, ale letošek je jiný v tom, že mě zkrátka 27 děsí. Mám pocit, že každého děsí nějaký rok. Nebo dokonce několik. V mém případě je to 27, 35 a 42. Tak nějak předpokládám, že zbývajících let se obávat nemusím. Při své šikovnosti budu ráda, když pocítím první známky menopauzy.

Projevy duševního otřesu
A tak se ve mně trochu perou mé obavy s mým přesvědčením a, jak už to tak u mě bývá, plodí tragikomické scénáře. Pokud čekáte, že se o ně podělím, pak vás musím zklamat. Bohužel, jsem trochu zrůda a některé mé myšlenkové pochody jsou jen pro silné povahy, tudíž je nemohu jen tak pustit do éteru a vzít si na svědomí noční můry citlivějších jedinců. (Pro zájemce z okruhu mých blízkých: můžeme to probrat u čaje či dvojky.)

Pokud jste dočetli až sem, pak nejspíš čekáte pointu. Zklamu vás podruhé. Tentokrát jsem se jen chtěla podělit o své narozeninové trauma.


Zkouším to…
Jste-li na tom s narozeninami jako já, pojďme to zkusit přežít a užít si to (hergot, ať v tom snažení nejsem sama). Pár takových dýchánků oslavujících ten slavný den, kdy jsem předvedla své první teatrální entrée, mě ještě čeká, a tak se zkusím naladit na vlnu těšení se. Proč se vlastně netěšit, že? Já jsem si dala dárek, který jsem moc chtěla, moji blízcí mi chtějí dárky udělat radost, přípitkem vyjádřit to, že jsem pro ně úžasná i se svými nedostatky (nebo aspoň ten jeden den v roce), známí, bývalí a současní kolegové mě třeba chtějí jen obyčejně potěšit a vyjádřit, že pro ně nejsem anonymní. Když se to takhle hezky napíše, nevypadá to tak děsivě, co? (No, nechtějte vědět, co dalšího se mi honí v hlavě a co tam raději nechám…)

Tak to přežijme!
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se