Usmívej se na svět, vrátí ti to!

21. ledna 2017 v 9:51 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Sue mi vnukla myšlenku
Při sledování jednoho ze svých oblíbených sitcomů jsem si uvědomila, v čem obdivuju Američany, přestože o jejich chování, jednání, inteligenci (o lidských projevech vůbec) nemám bůhví jak vysoké mínění (nejsem rasistka, jenom zkrátka nevzhlížím k Američanům). Je to sebedůvěra.

Já a ti druzí
Mám takový pocit, že my Češi nejsme k nějakému sebevědomí a hrdosti příliš vychováváni. Odmalička bylo mnohým z nás vštěpováno, jak je důležité, co si o nás myslí druzí. Nebudu si hrát na nějakou pokrokářku a tvrdit, že jsem se povznesla nad tenhle přízemní způsob života. Vůbec ne.

Samozřejmě, že i mně, jako většině z nás, záleží na tom, jak působím na své okolí. Jenom už ne tolik jako dřív. Nějakou váhu to má, ale naučila jsem se, že lidé si o vás nakonec stejně myslí, co sami chtějí. Nikdy se nezavděčíte všem a nebýt sám sebou jen proto, aby se člověk líbil, to je přeci hloupost!
A tak jsem se rozhodla, že se nebudu zbytečně (nadmíru) stresovat (nebo vůbec zabývat) tím, co si o mně kdo pomyslí, protože pro mě je mnohem důležitější a zdravější, co si o sobě myslím já, když se podívám do pomyslného zrcadla. A co hlavně? Tenhle rok bude můj rok!

Mám v plánu velké věci!
  • Chci si svou práci užívat a být z ní pořád tak nadšená, jako jsem teď; pracovat na sobě a zlepšovat se.
  • Chci uspořádat svatbu svým rodičům!
  • Změnit své příjmení a oprostit se tak od věcí, které nemůžu změnit a lidí, kteří o mně nestojí a neváží si mě.
  • Chci si užívat každý den, jako by neexistoval žádný zítřek!
  • Chci prostě jen být v pohodě
Neplácám prknem o vodu!
Pro tohle jsem se rozhodla už před pár dny. A víte co? Když něco vážně chcete, tak to dokážete…Vážně to jde! Přesvědčila jsem se o tom právě včera. Ráno, před prací, jsem šla na ORL, protože už mi dva dny píská a šumí v uchu a hůř slyším. Po vyšetření mi bylo sděleno, že tohle je přechodný stav, ale paní doktorka přišla na to, že mám (zřejmě) geneticky dáno, že se mi za pár let sluch bude zhoršovat, a tak si ho musím hodně chránit. Ale i přesto budu za 20 let nedoslýchavá.

V první chvíli jsem moc nevěděla, jak s informací naložit. Mám teď hystericky chodit po bytě a zeslabovat zvuk televize ve všech místnostech? Mám hubovat Herbiemu za každé štěknutí mi do ucha? Netelefonovat s Božským, protože řve do telefonu?

Hlavně zachovat klid
Ale houby! Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?! Není přeci takový problém vyhýbat se rizikům, ale začít šílet? Co bych z toho života měla?! A navíc! Jak podotkla moje kolegyňka, mám 20 let na to, abych se naučila odezírat ze rtů.

Cítím to samozřejmě jako takovou nespravedlnost. Jiní dostávají po prarodičích byty a peníze, já předpoklady k nedoslýchavosti a kardiovaskulárním onemocněním. Ale mohlo by být i hůř! A tak jsem se vybodla na nějaké negativní úvahy o té nespravedlnosti, nebo nedej bože přemýšlení o tom, co a jak bude, až to přijde, a prostě jsem si šla užít den!

Nakonec to byl báječný den!
Zažila jsem skvělý pracovní den, který jsem si s kolegyní moc užila, udělala jsem si radost pár novými věcmi, dala jsem si obídek s rodiči a svou skvělou kamarádkou, která mi (jen tak pro radost) věnovala úžasný Pobertův plánek (záložku do knihy), k mé nakupovací náladě se připojili i rodiče a den, který nezačal právě šťastně, byl nakonec plný skvělých zážitků a radosti.


Co teda od Amíků potřebujeme?
Co na tom všem je teda ten "americký vzor"? No, řekla bych, že úsměv, s nímž se dívám na svět, i když se mi třeba právě nedaří. A ta víra v sebe a v to, že tenhle rok bude prostě můj, ať se stane cokoliv, protože všechno zvládnu! Myslím, že to je právě to, co mnohým z nás hodně schází a co potřebujeme, abychom dokázali být šťastní.

Hell xoxo
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se