Leden 2017

Setkání v únoru, 2017

30. ledna 2017 v 7:09 | Hell |  ČK - HK
Setkání ČK - HK

Kdy: 6. února 2017
Kde: ClubCafé Pessoa (Čs. armády 543, HK 500 03)
V kolik: 18:00
Kniha: Dívka ve vlaku (Paula Hawkins)

Anotace:
Román, který si podmanil všechny žebříčky bestsellerů na obou stranách Atlantiku, trhá rekordy v rychlosti prodeje a je kritikou označován za letošní Zmizelou. Potřebujete vědět víc? Rachel dojíždí ranním vlakem do Londýna. Den co den si prohlíží útulné předměstské domky, a když vlak na chvíli zastaví u návěstidla, naskýtá se jí pravidelně letmý pohled do soukromí mladého páru. Postupem času Rachel začíná mít pocit, že ty dva lidi zná. Představuje si, že je zná. Dá jim dokonce jména: Jason a Jess. Jednoho dne však zahlédne něco, co ji šokuje. Stačí pouhá minuta, než se dá vlak zase do pohybu, a náhle je všechno jinak… Krátce nato se Rachel dozví, že se "její" Jess pohřešuje, a proto se rozhodne obrátit na policii. Není si jistá, zda tím nenadělá více škody než užitku, zatímco se stále více zaplétá do příběhu, který není její, ale jenž nakonec obrátí naruby život úplně všem… (zdroj: databazeknih.cz)

Z čeho budeme vybírat:
1.) Laura Joh Rowland: Bundori
2.) Gail Tsukiyama: Ulička tisíce květů
3.) Takashi Hiraide: Kočičí host

Zákaz kouření se blíží

25. ledna 2017 v 6:00 | Hell |  Co se děje?
Omezování osobní svobody
Onehdy jsme se s kolegyní v práci bavily o tom, jak se momentálně omezuje kouření. Sama jsem sice kuřačka, ale nepovažuju se za člověka výrazně závislého na cigaretách. Určitě to považuji za jeden ze svých zlozvyků, kterého se nedokážu úplně zbavit (takže do určité míry to u mě závislost je), nicméně nemusím si zapálit každý den. Cigarety jsou pro mne jako čokoláda, tatarák nebo brokolice. Nemusím ji tlačit denně, ale kdybych si řekla, že už si ji nikdy nedám, tak to taky nedokážu.

Nahraďte cigarety nezdravým jídlem
Kolegyně nekouří, já ano, přesto naše debata nebyla soudem ani hádkou, kdy každá obhajuje "to svoje". To vůbec ne. Přesto mě naše diskuse přivedla na některé myšlenky, které mi vrtají hlavou. Kolegyňka mi nabídla premisu, že jde o politiku ministerstva zdravotnictví, jak nějakým způsobem regulovat počet kuřáků, protože počet onemocnění způsobených tímto zlozvykem se zvyšuje a léčba je náročná a nákladná.

To je jistě pravda a vůbec to nepopírám. Nicméně, když tuto premisu vyženeme ad absurdum, co přijde dál? Zakáže se plošně prodej sladkostí a zavřeme všechny fast foody a budeme pokutovat restaurace, kde se podávají smažená jídla, protože procento obézních lidí (a dětí) taktéž narůstá a léčba nemocí způsobených nezdravým stravováním, přejídám se, není o nic méně nákladná, než léčba kuřáků?

Mimo šablony
Možná i vy máte nebo jste měli ve svém okolí člověka, který nekouřil, alkoholu neholdoval a snažil se celkově žít zdravě, přesto se u něj projevila např. rakovina. A zároveň stejně tak jistě znáte člověka, který kouří, nebrání se alkoholu, zdravých jídel se štítí a je zdravý jako rybka.

Neobhajuji kuřáctví, v žádném případě ne. Nepopírám, že jde o škodlivý zlozvyk! Ale když mám dvacetikilovou nadváhu, nikdo mi nezakazuje jít do mekáče a dát si velké menu a navrch zmrzlinu. Když mám ale chuť jít si posedět s přáteli, dát si skleničku vína, nebo džus a zapálit si k tomu cigaretu, už brzy nebudu mít možnost.

Diktatura je tu, vážení
"Tvoje svoboda máchat rukama končí tam, kde začíná nos někoho jiného"
napsal ve své knize americký profesor přednášející právo Zechariah Chafee. Jinými slovy jde o to, co už jsme za poslední dobu všichni slyšeli mnohokrát: "Svoboda moje končí tam, kde začíná tvoje."
Na tohle téma jsem už několikrát zaznamenala otázku: "Tohle je ta svoboda, kvůli které jsme zvonili klíčema?" Do politiky se pouštět nebudu (tak dlouhý článek by nikdo nečetl), ale jedno říct chci. Svoboda u nás je jenom iluze. Nikdo z nás není svobodný. Jen si díky těmto zákonům, a zdánlivě bezvýznamným nařízením, lidé začínají všímat.

Extrémy jsou nanic, kompromis je cesta!
Naprosto chápu, že nekuřáci nechtějí pobývat v zakouřeném prostředí. To ale taky nemusí. V Hradci (a věřím, že i v jiných městech) je řada nekuřáckých podniků. Jsem naprosto pro, aby se nekouřilo během obědů nebo v kulturních domech, na plesech atd. Ale zakázat kouření plošně ve všech hospodách a restauracích? To už je vážně trochu moc. Nehledě k tomu, že jsem-li majitelem domu, v němž provozuju hospodu, a kuřák k tomu, připadá mi jako absolutní diktátorství, když mi někde přikazuje, že si ve svém vlastním podniku nemůžu dát ani cigaretu, kterou si ale jinak můžu normálně koupit, protože se nejedná o nelegální drogu. No, nepřipadá vám to trochu zvrácené?


Hell xoxo

Kdo jsme a jak to u nás chodí?

23. ledna 2017 v 6:00 | Hell |  ČK - HK
Čtenářský klub - Hradec Králové (ČK - HK)
Kdo jsme?
ČK - HK je skupinka lidí z HK, kteří mají rádi knihy, rádi čtou a rádi si o tom, co přečtou, popovídají. Baví nás společně rozebírat nejen dojmy ze společně přečtených knih, ale i různé postřehy. Kterákoliv kniha na každého z nás zapůsobí trochu jinak a je prima slyšet názor druhých, nebo porovnávat tu úžasnou rozmanitost v cítění a vnímání stejného textu.

Potkáváme se?
Ano! Scházíme se jednou za měsíc. Vždy v pondělí od 18:00 v Občanském poradenském středisku - ClubCafé Pessoa. Jedná se o klubovou kavárnu, která jako jediná v HK nabízí občerstvení v portugalském stylu. Především nám ale nabízí bezplatně prostory, kde se můžeme nerušeně scházet a povídat si. Tato kavárna se nachází na adrese: Československé armády 543, HK, 500 03. Jinými slovy (Hradečáci budou vědět): naproti Huse u Grandu, vedle Spořky ;-)

A jak to u nás chodí?
Každý měsíc si jeden z čtenářů (pokud má zájem, nikoho do ničeho nenutíme) připraví seznam tří titulů podle následujících pravidel.
1.) Klasika, tj. kniha napsaná do roku 1968
2.) Novinka, tj. kniha vydaná v posledních 5 letech
3.) Kniha dle vlastního výběru (co si chci přečíst, o co se chci s druhými podělit)

Nebo je výběr tematický, což znamená, že knihy mají společné téma (na němž se zpravidla domluvíme předem na setkání), např. 2. sv. v. a tím pádem se nemusí dodržovat výše uvedená pravidla.
Tyto 3 tituly jsou před setkáním uveřejněné na FB stránce a ve skupině na FB, kde mohou čtenáři (včetně těch, kteří se setkání nemohou/nechtějí účastnit, přesto s námi čtou) hlasovat pro titul, o který by měli zájem.

Na setkání se pak podle počtu hlasů rozhodne o knize, kterou si do příště přečteme, abychom si mohli sdělovat své dojmy. To je opět uveřejněno na facebooku (a nově tomu bude i na těchto stránkách).

Kdo se k nám může přidat?
Kdokoliv má chuť!
Čtenářský klub je tu pro všechny milovníky knih, kteří rádi čtou a rádi si o knihách povídají!
Vítáni jsou čtenáři 15 - 99 let
Nevybíráme žádné členské příspěvky!


Jak nás kontaktovat?
Připojte se k nám na FACEBOOKU (stránky, skupina, nebo obojí ;-) ), nebo napište email na hellena31557@gmail.com

Hell xoxo

Usmívej se na svět, vrátí ti to!

21. ledna 2017 v 9:51 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Sue mi vnukla myšlenku
Při sledování jednoho ze svých oblíbených sitcomů jsem si uvědomila, v čem obdivuju Američany, přestože o jejich chování, jednání, inteligenci (o lidských projevech vůbec) nemám bůhví jak vysoké mínění (nejsem rasistka, jenom zkrátka nevzhlížím k Američanům). Je to sebedůvěra.

Já a ti druzí
Mám takový pocit, že my Češi nejsme k nějakému sebevědomí a hrdosti příliš vychováváni. Odmalička bylo mnohým z nás vštěpováno, jak je důležité, co si o nás myslí druzí. Nebudu si hrát na nějakou pokrokářku a tvrdit, že jsem se povznesla nad tenhle přízemní způsob života. Vůbec ne.

Samozřejmě, že i mně, jako většině z nás, záleží na tom, jak působím na své okolí. Jenom už ne tolik jako dřív. Nějakou váhu to má, ale naučila jsem se, že lidé si o vás nakonec stejně myslí, co sami chtějí. Nikdy se nezavděčíte všem a nebýt sám sebou jen proto, aby se člověk líbil, to je přeci hloupost!
A tak jsem se rozhodla, že se nebudu zbytečně (nadmíru) stresovat (nebo vůbec zabývat) tím, co si o mně kdo pomyslí, protože pro mě je mnohem důležitější a zdravější, co si o sobě myslím já, když se podívám do pomyslného zrcadla. A co hlavně? Tenhle rok bude můj rok!

Mám v plánu velké věci!
  • Chci si svou práci užívat a být z ní pořád tak nadšená, jako jsem teď; pracovat na sobě a zlepšovat se.
  • Chci uspořádat svatbu svým rodičům!
  • Změnit své příjmení a oprostit se tak od věcí, které nemůžu změnit a lidí, kteří o mně nestojí a neváží si mě.
  • Chci si užívat každý den, jako by neexistoval žádný zítřek!
  • Chci prostě jen být v pohodě
Neplácám prknem o vodu!
Pro tohle jsem se rozhodla už před pár dny. A víte co? Když něco vážně chcete, tak to dokážete…Vážně to jde! Přesvědčila jsem se o tom právě včera. Ráno, před prací, jsem šla na ORL, protože už mi dva dny píská a šumí v uchu a hůř slyším. Po vyšetření mi bylo sděleno, že tohle je přechodný stav, ale paní doktorka přišla na to, že mám (zřejmě) geneticky dáno, že se mi za pár let sluch bude zhoršovat, a tak si ho musím hodně chránit. Ale i přesto budu za 20 let nedoslýchavá.

V první chvíli jsem moc nevěděla, jak s informací naložit. Mám teď hystericky chodit po bytě a zeslabovat zvuk televize ve všech místnostech? Mám hubovat Herbiemu za každé štěknutí mi do ucha? Netelefonovat s Božským, protože řve do telefonu?

Hlavně zachovat klid
Ale houby! Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?! Není přeci takový problém vyhýbat se rizikům, ale začít šílet? Co bych z toho života měla?! A navíc! Jak podotkla moje kolegyňka, mám 20 let na to, abych se naučila odezírat ze rtů.

Cítím to samozřejmě jako takovou nespravedlnost. Jiní dostávají po prarodičích byty a peníze, já předpoklady k nedoslýchavosti a kardiovaskulárním onemocněním. Ale mohlo by být i hůř! A tak jsem se vybodla na nějaké negativní úvahy o té nespravedlnosti, nebo nedej bože přemýšlení o tom, co a jak bude, až to přijde, a prostě jsem si šla užít den!

Nakonec to byl báječný den!
Zažila jsem skvělý pracovní den, který jsem si s kolegyní moc užila, udělala jsem si radost pár novými věcmi, dala jsem si obídek s rodiči a svou skvělou kamarádkou, která mi (jen tak pro radost) věnovala úžasný Pobertův plánek (záložku do knihy), k mé nakupovací náladě se připojili i rodiče a den, který nezačal právě šťastně, byl nakonec plný skvělých zážitků a radosti.


Co teda od Amíků potřebujeme?
Co na tom všem je teda ten "americký vzor"? No, řekla bych, že úsměv, s nímž se dívám na svět, i když se mi třeba právě nedaří. A ta víra v sebe a v to, že tenhle rok bude prostě můj, ať se stane cokoliv, protože všechno zvládnu! Myslím, že to je právě to, co mnohým z nás hodně schází a co potřebujeme, abychom dokázali být šťastní.

Hell xoxo

Welcome 2017

13. ledna 2017 v 13:51 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Další rok je za námi!
Rok 2016 byl podle mě hodně zlomový. Nejen že uměleckou scénu opustily špičky jako David Bowie, Leonard Cohen nebo George Michael, ale i pro mnohé obyčejné smrtelníky (alespoň v mém okolí) šlo o rok plný změn, velkých rozhodnutí, bolestných rozchodů, nevyhnutelných konců i náhlých a zcela nečekaných odchodů.

Silvestr jde mimo mě
Jako každý rok, bránila jsem se křečovitým silvestrovským oslavám. Tentokrát jsem však vynechala svoje zpruzelé výkřiky, že "prostě chci jít spát v deset a tečka" a místo toho jsem se s krutým rokem loučila četbou velmi kruté knížky až do všemi očekávané půlnoci, kdy jsem si symbolicky přiťukla se svými nejbližšími, lehce zanadávala na petardovou smršť a šla spát.
Má přání a očekávání
Petardové řádění mě i přes nová velmi slušně těsnící okna rušilo v klidném usínání, a tak jsem si tak přemýšlela o tom, co bych si přála od roku 2017. První, co mě v danou chvíli (celkem přirozeně) napadlo, bylo přání, aby se vlády všech zemí zaměřily na věci důležité, podstatné a přestaly zakrývat problémy, schvalovat nesmyslné, ba dokonce protiústavní zákony, a protěžovat své vlastní zájmy nad zájmy občanů svých zemí.

Po odpočinkovém Novém roce jsem naskočila do nové práce a mým druhým (fakticky velkým) přáním je, abych byla ve svém kolektivu spokojená tak, jak jsem teď. Abych stále (nebo aspoň většinou) chodila ráno do práce s pocitem, že dělám něco, co má smysl, co mě baví, naplňuje, že svou zodpovědnou prací můžu někomu pomoct.

Moc bych si přála, aby všichni moji blízcí byli zdraví, měli se dobře a abychom se zase společně těšili, co přinese další Nový rok.

Mělo by být líp
Možná je dobře, že jsem ty příšerné petardy slyšela i po půlnoci. Třeba to jen ten tragický rok s velkým rámusem odcházel, abychom si více vážili roku 2017, který bude úplně jiný a třeba konečně klidný…Tak haló, 2017, ať jsi lepší, než tvůj mladší brácha…

(A do nového roku s klasikou!)

Hell xoxo
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se