Přišla bída na kozáky

13. září 2016 v 6:30 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Začalo to pitomou otázkou…
Ano, už chápu, proč se chlapa, který se ke mně snaží být vždy upřímný, nikdy nesmím ptát na impertinentní dotazy typu: Nejsem moc tlustá? No, jo. Naběhla jsem si. Při ranní vycházce s Herbem jsem uběhla asi padesát metrů (nenávidím běh) a nevypustila při tom duši. Měla jsem z toho takovou radost (nezdechla jsem!), že jsem se nutně musela Božskému pochlubit. Nečekala jsem potlesk, ale jeho odpověď se mě popravdě dost dotkla: "No, to seš dobrá. Však ono ti to neuškodí." (Ty vogo, jak jako neuškodí?!) Řekl to tak bezelstně. Mohla jsem to s úsměvem přejít a změnit téma. Ale to bych nebyla já. "Ty máš jako pocit, že bych měla zhubnout?!" Naivně jsem čekala, že mu to docvakne a bude mě uklidňovat, že tak to vůbec nemyslel a že se mu líbím a hlavně jde o mě, jestli jsem spokojená. Bla, bla, bla. Nevěřila bych mu, samozřejmě. Ale když mě sjel pohledem a (opět naprosto bezelstně) pronesl: "Hm, možná trošku." Kromě toho, že mi vyrazil dech, tak se mě teda silně dotkl. Byla jsem přesvědčená, že při své výšce můžu být s váhou 68-70kg docela v klidu. No, to bych být mohla.
Shock!
Jenže ono mi to nedalo a přeci jen jsem si skočila na váhu. S představou, že uvidím svůj standart a Božskému druhý den pěkně vyčiním. Abyste mi rozuměli, já jsem šťastná, že je můj muž chytřejší, než já a tolik se toho od něj můžu naučit. Přesto by bylo pro moje ego balzám, kdybych mohla říct: "Hele, já jsem měla pravdu a tobě se jen něco zdá!" Takže když jsem se tak těšila, jak si na něm zgustnu, málem jsem omdlela, když jsem zjistila, že má pravdu, protože jsem fakt přibrala. Kdyby kilčo nebo dvě, ale měla jsem navrch nějakých 5-6 kg. No, ty bláho! Tak to je síla! To už se není čemu divit, že jsem poslední dobou taková unavená a že mě po jedenáctihodinovém stání v práci bolí kolena.

Nejíst?! Ani omylem!
Nějaké rapidní hubnutí mi nehrozí. Na diety moc nevěřím a jojo efekt je pro mě obdobný bubák jako klauni. Ale dolů to jít musí! Jsem (ještě furt relativně) mladá a pár kilo jde dobře, nechci to nechat zajít k tomu, že budu potřebovat shazovat vyžraných dvacet a ještě se k tomu přidají nějaké zdravotní obtíže způsobené nadváhou. Takže jak na to? Jednoduše! Nepřežírat se a trochu se hýbat.

Tak jsem se do toho pustila
První týden jsem si hlídala jídlo. Abych skutečně jedla pravidelně 5x denně po 3 - 4 hodinách a každý den měla aspoň půl hodiny aktivního pohybu. A žádné: tak od zítra. Jakmile si člověk uvědomí, že je něco špatně, musí to změnit hned, protože oddalování je k ničemu. Po týdnu byla první dvě kila dole. To byla, panečku, motivace!

Další level
A tak jsem přeci jen chtěla zkusit dietu. Ale ne takovou, která by příliš zasáhla do jídelníčku, na který jsem posledních pár let zvyklá. A zjistila jsem, že existuje dieta, která má 4 fáze, přičemž čtvrtá fáze je to, jak se stravuju právě teď. (Takže to vlastně není ani tak dieta, jako spíš forma očisty a způsob jak se dostat k ideálním stravovacím návykům.)Tak proč to nezkusit? Neměla jsem pocit, že by byla příliš invazivní, a tak jsem do toho šla pěkně po hlavě.

Nadšení netrvalo dlouho
Zpočátku jsem byla nadšená, nicméně když jsem zjistila, že téměř po týdnu jsem shodila jen necelá dvě kila, rozhodla jsem se vrátit zpět k tomu, nač jsem zvyklá. Takže každé ráno pěkně hodinka pohybu, jím pravidelně, ale míň - zkrátka žádné přežírání a už jsem zase pěkně na svých 68 kg.

Pohyb = nepředstavitelné utrpení
Když jsem začínala, tak jsem se víceméně těšila, až ten přebytečný bordel shodím, a budu moct zase chodit jen na procházky. Žádné dřepy, žádné sed-lehy atd. První týden byl fakt krize. Postupně jsem zvyšovala počet dřepů i sed-lehů. Začínala jsem na dvaceti a měla pocit, že už se zbytek dne nehnu. Po překonání počátečního odporu se stalo něco, co by u mě nejspíš nikdo nečekal. Od dětství jsem nenáviděla jakoukoliv formu sportování. Jednak proto, že jsem si pravidelně udělala úraz, nikdy mi nic nešlo (jen běhy na krátkou trať, protože jsem rozpohybovala své objemné tělo a setrvačnost mě vlastně hodila do cíle sama), vypadala jsem u toho jako Šlejharovo kuře melancholik…no, a prostě mě to nebavilo! Dnes je to v podstatě něco, nač se neuvěřitelně těším! Ta hodinka pohybu, u něhož jsem si (zatím) neublížila, se stala součástí vstávacího rituálu. Mám daleko víc energie, jsem pozitivně naladěná a vážně si to užívám. Jakmile člověk překoná počáteční odpor, fakt si začne užívat uvolněné endorfiny.

Nebyla jsem na to sama!
Musím ale uznat, že kdyby nebylo mojí úžasné maminky, která mě moc podporuje a jí se mnou lehčí jídla, a mých dvou kolegyň v práci, které mi říkaly už po prvních dvou kilech, že to je na mně vidět, asi bych to nezvládla s takovou chutí a radostí. Možná bych se na to i vybodla. Tím chci tedy říct, že ze sebe mám (narcistně) docela radost, protože jsem nic nepodcenila, a zakousla se do toho, abych se dostala na svou obvyklou váhu, s níž jsem spokojená já i Božský, ale bez té podpory by to nešlo. Takže holky, moc vám děkuju! Všem třem! :-*

Mám radost, že to jde, ale fitnessgirl ze mě nikdy nebude!
Ne, dietářka ze mě nikdy nebude, čokolády a bůčku s kyselou okurkou se prostě nevzdám. Nikdy! Ale ani nemusím. :-) Ono prostě jen stačí, dát si cokoliv, nač mám chuť, ale nepřežírat se tím a netlačit to do sebe v deset večer. A trošku se hýbat. No, jo…holt už mi pomalu táhne na třicet a už nemůžu spoléhat na to, že můžu žrát, jak chci, válet se s knížkou a nikde se to výrazně neodrazí, protože přece chodím na dlouhé procházky se psem (to fakt nestačí, no).
A co na to ten, kdo to spískal?
Jo a mimochodem, kdyby vás zajímalo, co na to Božský…Čuměl jako puk (zvlášť, když jsem mu řekla, kolik dřepů a sed-lehů teď dělám)! A je nadšený. (Je docela příjemný, když vám partner i po letech říká: "Ty jsi fakt kočka!" To je pro to moje ego skoro stejně příjemný, jako když mám pravdu...:-D) Jediné, co ho štve, že se mi zmenšil zadek. No, holt si bude muset zvyknout, no…já jsem taky před pár týdny vyházela spoustu věcí, do kterých jsem se nevešla, a teď musela kupovat nové gatě, protože jsem spadla na velikost 38.
Takže…chtě nechtě musím být ráda za jeho upřímnost. On mě teda má rád i s kily navíc, nenalíčenou a s brutálním beďarem na čele, takže…Ne, že bych hubla jenom kvůli němu, ale díky němu jsem zjistila, že bych měla. No, ještě že ho mám.
Hell
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se