Září 2016

Vegetariánství? Ne, děkuji...

20. září 2016 v 19:19 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Tak ještě jednou…
Před časem jsem si povídala s člověkem, který žije s vegetariánkou, ač sám vegetariánem není. Ona debata mne přivedla k tomu, abych se znovu zamyslela nad svým postojem vůči vegetariánství. K přehodnocení nedošlo a můj názor zůstává stejný, jaký byl.
Nechci nikoho urazit, ani nikomu říkat, jak má žit!
V první řadě chci uvést na pravou míru, že rozhodně nikomu neříkám a nechci říkat, co má či nemá jíst! To je každého věc, každého svobodná vůle, čím se stravuje a já rozhodně nikoho neodsuzuji. Prezentuji pouze svůj názor, jímž nikoho k ničemu nenabádám, a určitě nechci urazit, vytočit, nebo vyprovokovat k hádce (tak to, prosím, tak berte). Zároveň stejný přístup očekávám i já a předem proto prosím všechny militantní vegetariány, aby dále raději nečetli, neboť mi to připadá jako vhodný způsob, jak předejít případnému zcela zbytečnému konfliktu.

Chápu a respektuji jediný argument
Po dlouhé úvaze, zhlédnutí řady videí, přečtení mnoha článků na téma vegetariánství, jsem dospěla k závěru tomu, že jediný argument, proč vůbec nejíst maso, který naprosto chápu a respektuji, je ten, že někdo nechce jíst zvířata z etických důvodů. Argumenty typu "když před dvouleté dítě dáš mrkev a králíka, sní vždycky mrkev" nebo "lidi živočišné bílkoviny vůbec nepotřebují" mne naprosto nepřesvědčují, připadají mi zcestné a mylné.

Samozřejmě, že dvouletý prcek nezabije králíka, když sotva drží i tu mrkev. Pětitýdenní štěně králíka taky nezabije, taky se pustí radši do granulí (alespoň takové mám zkušenosti se psem já, Herbie se ještě na čtvrt roce bál morčat a dodnes, ač je živen i syrovým masem, mi venku nezakousl žádného ptáka ani zajíce). A lidé nepotřebují bílkoviny živočišného původu?! V tom případě asi jak kteří lidé.

Trochu teorie
Proti argumentu, že lidé maso nepotřebují, stojí teorie kulturního antropologa Marvina Harrise, který například kanibalismus u Aztéků vysvětloval tak, jak se vám to pokusím zjednodušeně vysvětlit já. V oblasti, kde se rozkládalo území Aztéků, nežila velká zvířata (dobytek) a lidem chyběl právě ten typ bílkovin, který tito živočichové mají, proto čas od času někoho zabili a snědli, aby tyto bílkoviny doplnili. Zřejmě všichni tušíme, na jaké úrovni byla u Aztéků věda, takže se (dle této teorie) jednalo o přirozený impulz, instinkt. Samozřejmě, neznám žádného Aztéka, který by se se mnou mohl podělit o to, zda je nebo není tato teorie správná, ale už jen vzhledem k tomu, že ji zná (nebo by rozhodně měl znát!) každý sociální antropolog, nejedná se pravděpodobně o nereálnou možnost. O tom, že v pravěku se ne nadarmo lovili mamuti, snad ani nebudu začínat. A o teorii, která tvrdí, že člověk je predátor (tak doslova se to brát nedá, jsme zhýčkaní civilizací) a přirozeně každý predátor loví slabší druhy, taky ne, protože to už by bylo na samostatnou knihu. A ne, že bych se toho bála, ale raději bych se nepouštěla do žádných větších akcí. Pokud by vás nepřesvědčil Marvin Harris (a další) tak, jako mne, pak vám nabízím to, co mě rozhodně přesvědčilo - vlastní tělo.

Trochu empirie
Před pár lety jsem přestala asi na rok jíst maso. Nešlo o žádné zásadní rozhodnutí postavené na manipulativních přednáškách. Možná mě k tomu přivedl fakt, že kvůli tomu, abych se já nacpala masem, musel zemřít živý tvor. Zkrátka se mi z masa začalo dělat špatně. Jakmile jsem cítila v puse chuť masa, otáčel se mi žaludek a nebyla jsem schopná ho jíst.

Nejsem rozený vegetarián
Bylo mi jasné, že musím nějak doplnit bílkoviny, takže jsem doplňovala bílkoviny jiné (např. mléčné výrobky, vajíčka, luštěniny apod.). Po necelém roce, kdy mi začaly vypadávat vlasy, lámaly se mi nehty, měla jsem suchou pokožku, byla jsem unavená, vystresovaná - zkrátka na zabití -, se mi objevily i zdravotní problémy. Po nějakém tom lítání po doktorech zněl závěr jasně: "Nejíš maso! A nenahrazuješ ho správně!"

U mě to vážně nevyšlo
Na základě toho jsem se postupně vrátila ke konzumaci masa a vše se najednou otočilo. Zlepšily se mi vlasy, nehty, pokožka, najednou jsem byla plná energie, spokojená a veselá. Můj závěr je tedy takový, že kdyby člověk nepotřeboval živočišné bílkoviny a další vitaminy obsažené v mase, nemusel by je ani nahrazovat. Stejně jako čokoládu - když ji někdo nejí, nic mu nechybí a rozhodně si nezpůsobí zdravotní problémy (jen se ochudí o jeden z nejdokonalejších požitků…ach můj bože, Studentská pečeť, hm….pardon…!).

Nic není černobílé
Pochopitelně to není tak jednoznačné. Každé tělo je jiné, každému (ne)dělá dobře něco jiného, takže rozhodně netvrdím, že každý vegetarián dřív nebo později zaručeně bude mít zdravotní problémy! Probůh, to vůbec ne! Pouze mluvím o své zkušenosti, na základě níž tvrdím, že s některými argumenty souhlasím, s jinými nikoliv.

Vždycky všeho s mírou
Zároveň bych nerada dělala dojem neomaleného masožrouta, který nic jiného nejí. Vůbec mi nedělají problém bezmasá jídla, ba naopak. Když si jeden den dopřeju pořádně šťavnatý steak, druhý den si klidně dám zapečené kroupy s houbami (nebo cuketu plněnou pohankou se zeleninou) a jsem spokojená. Došla jsem k tomu, že maso je pro moje tělo důležité, ale s mírou, což znamená, že ho nemusím konzumovat denně! Tedy tvrdím, že člověk by měl mít pestrou stravu obsahující dostatek ovoce a zeleniny, masa, luštěnin, mléčných výrobků atd. Zkrátka od všeho něco (pokud samozřejmě nemá zdravotní omezení některých potravin), ale všechno s mírou.

Co závěrem?
Jezte to, co vám chutná a vyhovuje, ale neodsuzujte mě za to, co jím já. No, a protože byla řeč o té Studentské pečeti, mám pocit, že už musím jít... :-)
Hell xoxo

Strážce naší doby

18. září 2016 v 19:22 | Hell |  Téma týdne
Svět vždycky potřeboval své hrdiny
V každé době byl nějaký hrdina. Nějaká ikona, která dávala lidem naději v lepší zítřky. Takový strážce, v něhož mohli lidé věřit. Mám pocit, že my ale nikoho takového nemáme. Občas mívám dojem, že konec světa vážně nastal a my si toho ani nevšimli.
Neděláme si to sami?
Když jsem byla dítě, rodiče mě vedli k tomu, abych si osvojila nějaké morální hodnoty. A abych se ke všem živým tvorům chovala s úctou k jejich životu. Dostal-li někdo ve škole poznámku, rodiče stáli na straně učitele, protože kantor byl vážená autorita, která má pravdu. Dneska? Mám strach, že děti postrádají základní mantinely a mohou si dělat, co chtějí. Dětem se až příliš ustupuje a prostředí se jim až příliš přizpůsobuje. To mi nepřipadá správné.

Je zvrácený hrdina ještě hrdina?
Mluvila-li jsem o nějakých hrdinech, pak myslím (netvrdím, že se nemýlím), že dřív ti "hrdinové" měli nějaký morální kredit. Byl důvod, proč si jich vážit. Dneska? Když už se objeví někdo, kdo by i aspiroval na onoho hrdinu, rozumný člověk záhy zjistí, že je to jen další z lhářů, populista, nebo zkrátka jen někdo, jehož životním mottem je zřejmě rčení: "Účel světí prostředky." Což je sice pravda, ale…vážně i v případě, že záměrně podává nepravdivé (nebo minimálně zkreslené) informace, aby vyvolal paniku?

Možná zlatý Gotham…
Nejsem zas takový idealista. Žádný člověk není ztělesněním dobra (a co to vlastně je dobro, že?). Však taky můj nejoblíbenější komiksový hrdina je Batman (taky žádný sluníčko), ale přeci jen…nežijeme v Gothamu a neohrožuje nás Joker ani Tučňák.
Naše životy však ohrožují jiní strašáci. Nezaměstnanost, nedostatečně oceněná práce (schválně - kdo z vás má průměrnou mzdu…?), nespravedlnost, nadbytečná byrokracie, zvrácená logika městských projektů, vedoucí pracovníci bez předpokladů k vedení týmu (dej volovi moc, uvidíš, co umí), závist, nenávist, strach z budoucnosti, nejistota…Ten seznam je tak dlouhý, že bych ho mohla doplňovat ještě za týden.

A to se nám blíží volby…
Ani o komunální, ani o vysoké politice nemám ani nejmenší iluze. Ač mě za to spousta lidí odsuzuje, podle mě poslední progresivní politička na svém místě byla Thatcherová. A u nás? Hm…možná tak nebožtík pan Lux. A to už je, sakra, nějaký pátek. A z těch víceméně současných? Kdybych měla jmenovat jednoho politika, jehož názory a práce mě alespoň částečně oslovily, pak bych jmenovala doktorku Zuzanu Roithovou. Protože se blíží volby, přemýšlím, komu svůj hlas dám.

Jsi někde?
No, hrdinu jsem přestala hledat. Je mi líto…hrdinové, zdá se, vymřeli. A co tedy strážce naší doby? Jestli někde podřimuješ, bylo by na čase, aby ses probral…svět tě potřebuje.
Hell

KN - Chris Carter a jeho detektivky

15. září 2016 v 6:30 | Hell |  Recenze
Na lovu tipů
Před časem jsem brouzdala na sociální síti mezi knihomoly a hledala nějaký zajímavý tip ke čtení. Někdo sháněl detektivní příběh, v němž by vrah vraždil podle největších strachů svých obětí. A kdosi doporučoval titul "Popravčí".

Název jsem si poznamenala na svůj booklist a pořád si říkala, že se na to musím podívat. A samozřejmě na to zapomínala, protože vždycky je tisíc jiných věcí na práci, že ano. Až jsem jednou pobíhala po knihovně a co se nestalo? Narazila jsem na Popravčího! Obálka vypadala poněkud morbidně a anotace velmi zajímavě. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám, a když mě kniha neosloví, můžu ji hned odnést zpět do knihovny. Jenže se stalo něco úplně jiného…

První fáze budoucí závislosti
Naprosto jsem panu Carterovi propadla! Píše neuvěřitelně čtivě, umí pracovat s napětím, dokáže čtenáře pěkně překvapit, a co mě oslovilo jako první - píše velice krátké kapitolky, takže se dá číst v MHD, o pauze na oběd (máte-li tedy silnější žaludek), nebo večer, když si jdete lehnout a máte potřebu si něco přečíst, ale jste fakt unavení, takže se cítíte jen na pár stránek, Chris Carter je pro vás naprosto ideální! I když je tedy pravda, že se mi s ním jednou stalo, že jsem o půl třetí ráno zvažovala, zda se nevybodnout na spánek, když chci za necelé tři hodiny vstávat. (Jo, až tak mě chytil!)

Znamení!
Popravčího
jsem společně s hlavním vyšetřovatelem Robertem Hunterem chytla za dva dny. A když jsem o pár týdnů později objevila jeho prvotinu "Dvojitý kříž" v Levných knihách (Podržte se/mě!!! Za stovku!!!), nemohla jsem odolat. Bylo to bezesporu znamení, že Carter a já patříme k sobě (Ne, nejsem jako ta praštěná ženská v Misery nechce zemřít! Nemyslím autora, jen jeho knihy!!!)

Propadla jsem mu…naprosto!
Přečetla jsem si tedy druhou knihu. Onehdy jsem se pustila do třetí v pořadí "Noční lovec" a byla uchvácena! Když jsem zkraje minulého týdne dočítala čtvrtý případ detektiva Huntera "Sochař smrti", který teda bohužel měl nějakou tu mušku, přesto byl skvělý, pochopila jsem, že Chris Carter se mi dostal pod kůži takovým způsobem, že ho s klidem mohu prohlásit za svého oblíbeného spisovatele a nejoblíbenějšího autora detektivek. No…a taky to, že jsem se platonicky zamilovala do detektiva DLV(divize loupeží a vražd v LA) Roberta Huntera (proboha, jen to nikdo neříkejte Božskému…myslím, že stačí, že ví, že se o mou náklonnost musí dělit s mou životní platonickou láskou - Stevenem Seagalem).

Velmi neobjektivní recenze
Páni…původně jsem zamýšlela, že vám nabídnu recenzi na první čtyři knihy Chrise Cartera, ale obávám se, že vzhledem ke svému zaujetí a citovému rozpoložení vůči autorovi a jeho hlavní postavě, nebyla bych ani trochu objektivní.

Ale přece jen to zkusím…
Takže jediné, co mohu říct je to, co už jsem naznačila výše - píše čtivě, chytlavě, napínavě. Jeho příběhy jsou velmi dobře promyšlené. Hlavní postava sice nemá bůhví jaký vývoj, ale stejně je tak dokonale vykreslená, že vás čapne za srdce. Nedoporučuji číst všechny jeho knihy najednou, ale třeba s rozestupem 4-6 týdnů.

Aaaah, málem bych zapomněla! Chris Carter pracuje jako soudní psycholog. Netuším, zda (a do jaké míry) se inspiruje pro psaní příběhů v práci, ale každopádně mě na něm uchvátilo to, že v morbidních scénách se nevyžívá jako jiní autoři. Detailně popíše i sebebrutálnější vraždu, ale s takovým lehkým odstupem, že čtenáře zkrátka nenapadne říct si: "Autor je skrytý sériový vrah, totální blázen, prase."

Máte-li chuť na dobrou (trochu drsnější) detektivku, určitě zkuste Chrise Cartera. Je děsivě skvělý vypravěč!
Hell

Přišla bída na kozáky

13. září 2016 v 6:30 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Začalo to pitomou otázkou…
Ano, už chápu, proč se chlapa, který se ke mně snaží být vždy upřímný, nikdy nesmím ptát na impertinentní dotazy typu: Nejsem moc tlustá? No, jo. Naběhla jsem si. Při ranní vycházce s Herbem jsem uběhla asi padesát metrů (nenávidím běh) a nevypustila při tom duši. Měla jsem z toho takovou radost (nezdechla jsem!), že jsem se nutně musela Božskému pochlubit. Nečekala jsem potlesk, ale jeho odpověď se mě popravdě dost dotkla: "No, to seš dobrá. Však ono ti to neuškodí." (Ty vogo, jak jako neuškodí?!) Řekl to tak bezelstně. Mohla jsem to s úsměvem přejít a změnit téma. Ale to bych nebyla já. "Ty máš jako pocit, že bych měla zhubnout?!" Naivně jsem čekala, že mu to docvakne a bude mě uklidňovat, že tak to vůbec nemyslel a že se mu líbím a hlavně jde o mě, jestli jsem spokojená. Bla, bla, bla. Nevěřila bych mu, samozřejmě. Ale když mě sjel pohledem a (opět naprosto bezelstně) pronesl: "Hm, možná trošku." Kromě toho, že mi vyrazil dech, tak se mě teda silně dotkl. Byla jsem přesvědčená, že při své výšce můžu být s váhou 68-70kg docela v klidu. No, to bych být mohla.
Shock!
Jenže ono mi to nedalo a přeci jen jsem si skočila na váhu. S představou, že uvidím svůj standart a Božskému druhý den pěkně vyčiním. Abyste mi rozuměli, já jsem šťastná, že je můj muž chytřejší, než já a tolik se toho od něj můžu naučit. Přesto by bylo pro moje ego balzám, kdybych mohla říct: "Hele, já jsem měla pravdu a tobě se jen něco zdá!" Takže když jsem se tak těšila, jak si na něm zgustnu, málem jsem omdlela, když jsem zjistila, že má pravdu, protože jsem fakt přibrala. Kdyby kilčo nebo dvě, ale měla jsem navrch nějakých 5-6 kg. No, ty bláho! Tak to je síla! To už se není čemu divit, že jsem poslední dobou taková unavená a že mě po jedenáctihodinovém stání v práci bolí kolena.

Nejíst?! Ani omylem!
Nějaké rapidní hubnutí mi nehrozí. Na diety moc nevěřím a jojo efekt je pro mě obdobný bubák jako klauni. Ale dolů to jít musí! Jsem (ještě furt relativně) mladá a pár kilo jde dobře, nechci to nechat zajít k tomu, že budu potřebovat shazovat vyžraných dvacet a ještě se k tomu přidají nějaké zdravotní obtíže způsobené nadváhou. Takže jak na to? Jednoduše! Nepřežírat se a trochu se hýbat.

Tak jsem se do toho pustila
První týden jsem si hlídala jídlo. Abych skutečně jedla pravidelně 5x denně po 3 - 4 hodinách a každý den měla aspoň půl hodiny aktivního pohybu. A žádné: tak od zítra. Jakmile si člověk uvědomí, že je něco špatně, musí to změnit hned, protože oddalování je k ničemu. Po týdnu byla první dvě kila dole. To byla, panečku, motivace!

Další level
A tak jsem přeci jen chtěla zkusit dietu. Ale ne takovou, která by příliš zasáhla do jídelníčku, na který jsem posledních pár let zvyklá. A zjistila jsem, že existuje dieta, která má 4 fáze, přičemž čtvrtá fáze je to, jak se stravuju právě teď. (Takže to vlastně není ani tak dieta, jako spíš forma očisty a způsob jak se dostat k ideálním stravovacím návykům.)Tak proč to nezkusit? Neměla jsem pocit, že by byla příliš invazivní, a tak jsem do toho šla pěkně po hlavě.

Nadšení netrvalo dlouho
Zpočátku jsem byla nadšená, nicméně když jsem zjistila, že téměř po týdnu jsem shodila jen necelá dvě kila, rozhodla jsem se vrátit zpět k tomu, nač jsem zvyklá. Takže každé ráno pěkně hodinka pohybu, jím pravidelně, ale míň - zkrátka žádné přežírání a už jsem zase pěkně na svých 68 kg.

Pohyb = nepředstavitelné utrpení
Když jsem začínala, tak jsem se víceméně těšila, až ten přebytečný bordel shodím, a budu moct zase chodit jen na procházky. Žádné dřepy, žádné sed-lehy atd. První týden byl fakt krize. Postupně jsem zvyšovala počet dřepů i sed-lehů. Začínala jsem na dvaceti a měla pocit, že už se zbytek dne nehnu. Po překonání počátečního odporu se stalo něco, co by u mě nejspíš nikdo nečekal. Od dětství jsem nenáviděla jakoukoliv formu sportování. Jednak proto, že jsem si pravidelně udělala úraz, nikdy mi nic nešlo (jen běhy na krátkou trať, protože jsem rozpohybovala své objemné tělo a setrvačnost mě vlastně hodila do cíle sama), vypadala jsem u toho jako Šlejharovo kuře melancholik…no, a prostě mě to nebavilo! Dnes je to v podstatě něco, nač se neuvěřitelně těším! Ta hodinka pohybu, u něhož jsem si (zatím) neublížila, se stala součástí vstávacího rituálu. Mám daleko víc energie, jsem pozitivně naladěná a vážně si to užívám. Jakmile člověk překoná počáteční odpor, fakt si začne užívat uvolněné endorfiny.

Nebyla jsem na to sama!
Musím ale uznat, že kdyby nebylo mojí úžasné maminky, která mě moc podporuje a jí se mnou lehčí jídla, a mých dvou kolegyň v práci, které mi říkaly už po prvních dvou kilech, že to je na mně vidět, asi bych to nezvládla s takovou chutí a radostí. Možná bych se na to i vybodla. Tím chci tedy říct, že ze sebe mám (narcistně) docela radost, protože jsem nic nepodcenila, a zakousla se do toho, abych se dostala na svou obvyklou váhu, s níž jsem spokojená já i Božský, ale bez té podpory by to nešlo. Takže holky, moc vám děkuju! Všem třem! :-*

Mám radost, že to jde, ale fitnessgirl ze mě nikdy nebude!
Ne, dietářka ze mě nikdy nebude, čokolády a bůčku s kyselou okurkou se prostě nevzdám. Nikdy! Ale ani nemusím. :-) Ono prostě jen stačí, dát si cokoliv, nač mám chuť, ale nepřežírat se tím a netlačit to do sebe v deset večer. A trošku se hýbat. No, jo…holt už mi pomalu táhne na třicet a už nemůžu spoléhat na to, že můžu žrát, jak chci, válet se s knížkou a nikde se to výrazně neodrazí, protože přece chodím na dlouhé procházky se psem (to fakt nestačí, no).
A co na to ten, kdo to spískal?
Jo a mimochodem, kdyby vás zajímalo, co na to Božský…Čuměl jako puk (zvlášť, když jsem mu řekla, kolik dřepů a sed-lehů teď dělám)! A je nadšený. (Je docela příjemný, když vám partner i po letech říká: "Ty jsi fakt kočka!" To je pro to moje ego skoro stejně příjemný, jako když mám pravdu...:-D) Jediné, co ho štve, že se mi zmenšil zadek. No, holt si bude muset zvyknout, no…já jsem taky před pár týdny vyházela spoustu věcí, do kterých jsem se nevešla, a teď musela kupovat nové gatě, protože jsem spadla na velikost 38.
Takže…chtě nechtě musím být ráda za jeho upřímnost. On mě teda má rád i s kily navíc, nenalíčenou a s brutálním beďarem na čele, takže…Ne, že bych hubla jenom kvůli němu, ale díky němu jsem zjistila, že bych měla. No, ještě že ho mám.
Hell

Strach z vlastních myšlenek

10. září 2016 v 6:20 | Hell |  Téma týdne
Na nic nemyslet? To bych chtěla umět!
Upřímně obdivuji každého, kdo dokáže na nic nemyslet. Zkoušela jsem meditovat. Asi tisíckrát. Nevyšlo to. "Jsem amatér, tak to je jasný, že mi to nejde, že jo," říkala jsem si. Zkoušela jsem tedy meditovat pod dozorem někoho, kdo v tom nejenže umí chodit, ale dovede ke stavu "nemyšlení" i jiné. Neklaplo to. Myšlenky se mi pořád honily hlavou jak splašené a pak jsem usnula. A zdál se mi sen.

A tehdy jsem pochopila, že jsem odsouzena k tomu, abych obdivovala ty, kteří se dovedou od svých myšlenek oprostit, protože to je schopnost, kterou jsem si neosvojila, a pravděpodobně se to v nejbližší době nezmění. A já se svých myšlenek zkrátka nezbavím ani na chvíli.

Patří k člověku
Myšlenky tvoří podstatu člověka. To by pak znamenalo, že mít strach z vlastních myšlenek, ve skutečnosti znamená, že má člověk strach sám ze sebe? No, dobře. Tak ne přímo ze sebe, ale z nějaké (ne)určité (to záleží) části. Ono to je především o povaze myšlenek, jichž se bojíme. Nikdo asi netouží po tom, aby se mu honilo hlavou, jestli je dost dobrý v tom, co dělá, jestli je dost dobrý pro své blízké, zkrátka pochybnosti o sobě samém. No, ale ani myšlenky na to, že vás někdo blízký zradil či zrazuje, nejsou právě nejsympatičtější. A třeba myšlenky na to, že chcete někomu ublížit, taky nevypovídají o ničem dobrém. I když…představa, jak toho, koho nenávidíte, vezmete něčím po hlavě, abyste ho omráčili, zalepíte mu pusu vteřinovým lepidlem, aby nemohl křičet, a naporcujete elektrickým kuchyňským nožem, může být velmi uvolňující. Pokud tedy zůstane jen u představ. A pokud nejsou příliš časté. No, a pokud máte takové představy pouze ve chvíli, kdy dotyčného třeba potkáte, a potřebujete tímto způsobem upustit páru. (pozn. Protože není nikdo, koho bych nenáviděla /koho nemám ráda, o tom ani nepřemýšlím, neboť lidi, které nechci ve svém životě, mi jsou burák/, podobné představy vážně nemám. Jedná se pouze o ilustrační myšlenky, které jsou posbírané /a poupravené/ z detektivek Chrise Cartra.) Nicméně kdybyste podobné myšlenky u sebe začali nějak často vnímat, určitě jsou dostatečně děsivé a měli byste pravděpodobně vyhledat pomoc odborníka. Jen tak pro jistotu…

Nemusí děsit jen strašidla…
Pravdou je, že člověk nemusí mít nutně sadistické představy, aby ho jeho vlastní myšlenky nějakým způsobem děsily. Po svých zkušenostech s některými lidmi už bývám poměrně nedůvěřivá. No, dobře, občas až nepatrně paranoidní, než někoho poznám blíž a zjistím, zda můžu důvěřovat nebo si raději dávat pozor na pusu.

Čekám to nejhorší…
A velmi často se bojím svých myšlenek, jež jsou spojené s Božským. Když se pohádáme, dopředu vím, jaké nesmyly mě budou napadat. A přestože vím, že jsou to nesmysly, stejně si s nimi lámu hlavu a děsí mě. Nebo když vím, že je na cestách a dlouho se mi neozývá, hrůzou mi div nešediví vlasy, protože mě napadají ty nejhorší scénáře a pomalu si připravuju černé šaty.

Pochybnosti nejsou tak špatné…
Když o tom ale tak přemýšlím, mám pocit, že všechny ty děsivé myšlenky, které máme, jsou vlastně jen výsledkem toho, že buď někoho velmi milujeme a bojíme se, že ho ztratíme, nebo že nám na někom tolik záleží, že si děláme starosti, abychom ho nezklamali. Nebo vás pronásledují černé myšlenky proto, že vám o něco jde, na čem závisí vaše budoucnost. A pochybování o sobě vás může vybičovat k těm nejlepším výkonům. To není úplně k zahození, ne? Pakliže myšlenky, které nás straší, začneme vnímat tímto způsobem, už nejsou tak děsivé, co říkáte?

Přeji vám samé pozitivní myšlenky! A když by mělo jít o děsivé představy, pak vám přeji, aby vás hecly k těm nejlepším výkonům, nebo abyste si díky nim uvědomili, jak moc vám na někom záleží.
Hell xoxo

Zrušit či nezrušit? To byla otázka...

9. září 2016 v 12:05 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Radikální rozhodnutí
Po dlouhé době jsem se přihlásila ke svému účtu na blog.cz, ale ne se záměrem napsat zase jednou článek. Chtěla jsem blog zrušit. Měla jsem pocit, že původní záměr totiž už velmi dlouho neplní.
Volný čas? To vážně existuje?
Kvůli pracím a škole nějak nezbývá čas na kulturu, v Jesličkách jsem nebyla…už ani nepamatuju! O galerii, muzeu či kinu nemluvě. Dokonce i slavnosti královny Elišky, na které se každoročně tolik těším, jsem strávila zavřená v práci.

Po nocích aspoň čtu
Co si vzít nedám, jsou knihy (letos už jsem jich stihla přečíst něco přes 70), ale knižních blogů jsou hromady. A i když knihy zbožňuji, pracuji s nimi a neskutečně mě těší si o nich povídat, myslím, že knižní blog přece jen přenechám těm, kteří už to mají zmáknuté.

Herberta jen s mírou
Abych psala desítky článků o procházkách s Herbertem - to by bylo poněkud jednotvárné (i když mě ten šaškoidní miláček denně překvapuje svými kousky…nicméně - já ho miluju, proto mi všechno, co udělá, připadá úžasňácké, ale jsem dostatečně objektivní na to, abych uznala, že pro ostatní to tak zajímavé být nemusí).

Že by přece jen…
Při hledání možnosti "smazat blog" v nastavení jsem si vzpomněla na téma týdne. Psát na téma týdne mě vždycky moc bavilo. Byla to pokaždé výzva. A vždy jsem se moc těšila, co si správci blog.cz na nebohé blogery zase vymysleli. ;-) Jen tak ze zvědavosti jsem se chtěla podívat i dnes.

A nesmažu ho!
A díky tématu pro tento týden jsem si smazání svého blogu rozmyslela. Uvědomila jsem si, že (vzhledem k statistikám návštěvnosti) existuje pár desítek lidí, kteří můj blog pravidelně navštěvují a zřejmě je zajímá, o čem píši. A kromě toho, že jim patří velká omluva za mou pasivitu několika posledních týdnů, nechci zklamat. Doteď si velmi dobře pamatuju, jak jsem byla smutná, když moje oblíbená blogerka Blažena zrušila svůj blog, nebo když jsem týden co týden chodila na jiný blog a doufala, že přibude nový článek a ono nic. Dodnes tam občas zabloudím, ale nic se nemění. A pokaždé je to zklamání. Jako když voláte starému příteli a on vám nezvedá telefon a nevolá zpátky.

No, a pokud někdo můj blog máte právě takhle rádi, nemůžu vám to udělat. Už jen proto, jak úžasná jste podpora. Tímto se tedy omlouvám a moc děkuju!

A mimochodem…jdu se vrhnout na to téma týdne!
Hell xoxo
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)