Květen 2016

Krása v nahotě

16. května 2016 v 22:25 | Hell |  Co se děje?
Nahota ve vší počestnosti
Dnešní článek nebude ani o pornografii ani o uměleckém ztvárnění nahého těla, jak by možná titulek mohl předesílat. Chtěla bych skrze svůj článek spíše apelovat na to, abychom se přijímali a měli rádi takoví, jací jsme.
Šablony kultu krásy
Není to tak dlouho, co jsem o něčem podobném psala. V článku Kult krásy zabíjí krásu jsem mluvila o tom, jak mi připadá hloupé, abychom všichni vypadali jako podle šablon. Navíc - kdo, sakra, určuje ty "šablony"?! Společnost? Ta společnost, jíž tvoří převážně lidé, kteří ani zdaleka nevypadají jako prefabrikát, jenž je nám dennodenně vnucován skrze média? Aha, to dává smysl, no…

Asi mě nikdy nepřestane mrzet a vadit, jak nádherní lidé trpí mindráky z toho, jak vypadají. Dozvěděla jsem se, že slečna, kterou znám - překrásná brunetka s tváří anděla a postavou, pro kterou by leckterá vraždila, a pozor (!!!) chytrá, obdařená smyslem pro humor a velmi milá - má problém svléknout se do plavek.

(Ne)chápu mindráky
Je pro mě celkem nepředstavitelné, jak někdo, koho já vnímám jako krásného člověka, může sám sebe vnímat jinak. Pocit studu mi ale tak cizí není a paradoxně přesně chápu, co tím myslela.

Já mívala problém svléknout se do spodního prádla i u lékaře. Rentgen plic byl pro mne vždycky naprosto frustrující zážitek. Nevím, zda je to věkem, nebo tím, že jsem se začala vnímat jinak, ale dnes už jsem se dostala k tomu, že mi nahota připadá naprosto příjemná a přirozená. Samozřejmě to neznamená, že bych najednou měla potřebu se při každé příležitosti obnažovat. Nicméně už nemám zapotřebí se ani přes léto pařit v džínách jen proto, že mám širší lýtka, než se nosí.

Věřte přátelům, ne nepřátelům a falešným známým
Během mého života se našlo dost lidí, kteří mě ubezpečovali o tom, že nejsem hezká, že jsem pochodující mastodont. Našla se ale řada (a díky bohu delší) těch, kteří se mi snažili otevřít oči, abych se viděla reálně a uvědomila si, že nejsem Cindy Crawford, ale i tak jsem krásná a nemám se zač stydět. (Tímto děkuji své nejlepší kamarádce Dee, která mi od základky vtloukala do hlavy, že žádná ohyzdná mašina nejsem.)

Pravdou je, že se tomu těžko věří a zvlášť v době dospívání člověk daleko snáz uvěří těm, kteří mu chtějí ublížit, než přátelům, od kterých tak nějak čeká, že ho chlácholí právě proto, že jsou to kamarádi.

Jsem přesvědčená, že jsem potřebovala trochu víc dospět a dobrou polovinu zásluhy na to, jak se dnes cítím ve vlastním těle, má pan Božský.

Dospělá a milovaná
Kromě toho, že mi neustále opakuje, jak jsem krásná (a to i po ránu, kdy určitě strašně lže, nebo má šedý zákal), mi pořád dokazuje, že mě takovou opravdu vidí. A co víc - učí mě vidět sama sebe jeho očima a zbavovat se zbytečných letitých zábran (dokonce aniž by si to uvědomoval).

On mě poprvé vzal na nuda pláž. Pro mne bylo naprosto nepředstavitelné svléknout se do plavek před větším množstvím lidí. A svléknout se do naha? No tak to už byla naprostá utopie. S ním to najednou šlo. První takové návštěvy pláží byly poměrně rozpačité, ale dnes už mi koupání na Evu připadá jako to nejpohodlnější (a když vylezu z vody, nemusím se obávat, že chytnu nějaký zánět z mokrých plavek).

A jakmile jsem se dokázala svléknout před plnou pláží cizích lidí, které jsem samozřejmě vůbec nezajímala, ale přesto ve mně bušila na poplach utkvělá představa o tom, že na mě všichni koukají a všichni budou řešit tvar mých prsou a faldy, což je samozřejmě absolutní nesmysl, bylo snadné cítit se dobře ve svém těle.

Když já, proč ne vy?
Při výšce 165 cm vážím 70 kg, mám možná boky jako skříň, malá prsa, široká lýtka, přesto jsem plnohodnotný hezký člověk a cítím se skvěle, tak proč ne vy?

Mým přátelům nikdy nevadilo, že nevypadám jako modelka - většině spíš vyhovovalo, že si umím udělat legraci i sama ze sebe. A tak nějak jsem si přátele vybírala (a časem vyselektovala) podle toho, zda jim záleží na mém vzhledu, nebo zda jim jde o toho člověka uvnitř tělesné schránky. Svému muži připadám krásná. Zdravotní problémy nemám. A já se cítím báječně. Patřím mezi tu většinu společnosti, která nevypadá podle ideálních měřítek a taková měřítka, která způsobují krásným dívkám a ženám mindráky a odpírají možnost, že i tělo, na kterém je víc masa (nebo i tuku či vody), může být krásné, mi jsou ukradená, protože jsou absolutně hloupá. A je mi líto, ale každý, kdo si myslí, že jen prefabrikovaní lidé jsou krásní, je politováníhodný povrchní hlupák, který neví, co znamená vážit si sám sebe.

Změňte přístup, vy jste společnost
Jestli máte mindrák, tak se svlékněte do naha, postavte se před zrcadlo a začněte milovat každý kousek svého těla, vážit si ho. Se svým tělem budete do konce života - není škoda ho nepřijmout takové, jaké je?

Hell

Jak jsem se stala porotkyní

12. května 2016 v 6:30 | Hell |  Kultura
"Výzva přijata!"
Koncem loňského roku jsem byla oslovená, zda bych nechtěla zasednout v porotě významné celostátní literární soutěže, která dává naději začínajícím autorům už více než tři desítky let. Zrovna jsem byla v dobrém rozmaru, navíc to znělo jako výzva (ty já můžu), a tak jsem bez většího přemýšlení na nabídku kývla.
Až když jsem viděla hromadu textů a začetla se do prvního z nich, zapochybovala jsem o svém rozhodnutí. (O hodnotě a vadách, které mi pily krev, se více rozepisovat nebudu už z etických důvodů…)
Když jsem si (jakž takž) zvykla i na to, co mi vadilo, a našla si systém hodnocení (na doporučení), byla jsem velmi ráda, že jsem se do tohoto projektu měla možnost zapojit. Měla jsem si k soutěžním příspěvkům psát poznámky, které by poskytly zpětnou vazbu soutěžícím.

Kritika neznamená negativismus!
Jen velmi nerada sděluji negativní kritiku. Jsem zastáncem názoru, že kritika v pravém slova smyslu znamená zhodnocení a právě zpětnou vazbu, tedy ne pouze negativní hodnocení, ale naopak i vypíchnutí silných momentů. Mám-li tu možnost, vždycky raději sděluji právě ty pozitivní postřehy.
Když jsem po přečtení všech příspěvků kompletovala hodnocení a dávala dohromady pořadí, znovu jsem zapochybovala o své účasti mezi porotci.

Porotci a já
Nejen proto, že ostatní porotci jsou literární kritici, spisovatelé, překladatelé, vydavatelé - zkrátka lidé, kteří už (na rozdíl ode mne) opravdu něco dokázali. A já. Pro mne je to opravdu velká čest. Ale ta zodpovědnost

Vítězi jsou vlastně všichni
Soutěžící posílají do soutěže práce a doufají, že je potká úspěch. Že zaujmou, zalíbí se, umístí. Že někdo ocení práci, kterou si se svým textem dali. Dolehla na mne právě míra zodpovědnosti, která mi byla svěřena, a napadlo mne: "Co když to budu právě já, kdo někomu vezme sen?!"

Ráda bych všem soutěžícím za sebe udělila první místo už jen za odvahu přihlásit se a jít - jak se tak říká - s kůží na trh. Bohužel, to nejde…A tak jsem ráda, že jim můžu poskytnou alespoň zpětnou vazbu. Mohou se díky našim postřehům a připomínkám zlepšovat a rozvíjet to, v čem vidíme potenciál.

A těm, kteří si letos cenu neodnesou, dát naději, že to vyjde příště.
Hell

Romantika po našem

11. května 2016 v 6:30 | Hell |  Můj život s Božským
Něžná blondýnka
Vždycky jsem byla trochu jiný typ dívky. Nikdy mě nijak zvlášť netáhly diskotéky - radši jsem si doma četla. Nesnáším pečení nějakých buchet a nedej bože snad nazdobených cupcaků, cukroví (vrcholem u mě je upéct medové perníčky a zahrát si na Jacksona Pollocka - nějak "promyšleně" na ně nakydat takovou tu bílou zdobící kaši), ale vůbec mi nevadí stát celé dopoledne u sporáku a vařit, dělat domácí zavářku do polívky apod. Než romantická komedie, tak radši béčkový akčňák s mou první (a doživotní) platonickou láskou Stevenem Seagalem.
Moje představa ideálního romantického večera
A nejúžasnější představa romantického večera pro mne je dobře vychlazený lahváč, kus masa, hodit nohy nahoru, fandit našemu týmu při MS v hokeji a smět si klidně zařvat "Pojď!" nebo "Rvi to tam!", aniž by to znamenalo jakoukoliv sexuální výzvu (a když, tak až po skončení zápasu!).

Piknik jak z "Austenky"
Přesto nás nějak napadlo, že bychom si, jakmile budu mít volný den, mohli udělat hezký den. Vzít deku a jít se někam slunit. Najednou z toho byl piknik s grilovaným kuřetem a předčítání Zápisníku jedné lásky. Z té představy (och, jak sladké) mi trochu trnuly zuby - já na tu zjevnou romantiku vážně zas až tak nejsem. Ale naštěstí se zjevná romantika týká asi jen zjevně romantických lidí.

Pan Durcy každým coulem
Romantika v našem podání zahrnovala půlku kuřete v jednorázové eco krabičce s chlebem, balíček papírových kapesníků na umaštěné ruce a teplou sodovku na trávě u rybníka.
Protože zbožňuji zvířata a labutě mám ráda pro jejich elegantní zjev (zdálky, jinak to jsou pěkný mrchy), rozplývala jsem se: "Podívej, miláčku, labuť," na což se mi dostalo naprosto suché odpovědi: "No, doufám, že nebude somrovat."

Zlatý pragmatismus
Když jsme zbagrovali kuře a zbyly jen ohlodané kosti a kousek kůrky, vyvalili jsme bůčky a já začala předčítat jeden z nejromantičtějších příběhů. Asi po pěti stránkách, jsem knihu odložila, protože to byla příšerná nuda, a radši jsem Božskému namasírovala nohy.

Byl to ale krásný den. Jen příště to chce víc jídla a místo romantiky radši Saturnina.
Hell

KN - Kabinet milostných dopisů, Alyson Richman

10. května 2016 v 6:30 | Hell |  Recenze
Máte rádi malé-velké životní příběhy? Pak neváhejte a pusťte se do Kabinetu milostných dopisů.

Na pozadí hrůz druhé světové války, kde při vyslovení "Polsko" sebou každý (včetně čtenáře) instinktivně trhne, se na různých místech Itálie odvíjí dva milostné příběhy. Ještě před vypuknutím války potká Angelo dívku s košíkem citrónů a postupně vám vypráví, co s nimi bylo dál. Mladinká, přesto velmi odvážná, hudebně nadaná Elodie obdařená dokonalou pamětí v odboji potkává Luka. Vypráví nejen o svých přísně tajných úkolech, za něž by ji gestapo mučilo a zabilo, ale i o křehkém rodícím se vztahu.

A zároveň, ve třetí linii příběhu, se dozvídáme, jak se potká Angelo s Elodie a co jejich smutkem ztrápené duše přivede opět k životu.

Kabinet milostných dopisů není klasická romantika. Nevystupují zde dokonalé postavy v dokonalém světě, kterým se nedaří z malicherných důvodů a oni bojují proti všem a všemu. V této knize poznáte obyčejné lidi, kteří neprožívají velkolepé příběhy. Žijí obyčejné životy, které jsou neobyčejné nadějí, vírou a láskou, která se rodí i v tak kruté době, jakou druhá světová válka bezesporu byla.

Jakmile si zvyknete, že je příběh utkán ze tří rovin, které se v průběhu knihy střídají, aby nakonec daly všemu smysl a střetly se v poetický konec, budete spokojeným čtenářem.

Dvě mladinké dívky v odboji možná mohou působit poněkud naivně, ale i naivní děvče v sobě může najít sílu po svém bojovat s představiteli zla. A může být inspirací i vzorem.

Kabinet milostných dopisů je neobyčejný příběh o obyčejných lidech, jenž je velmi čtivý a jeho nejsilnější stránkou je atmosféra, kterou dokáže vyvolat. Ať jsem četla kdekoliv, vzduch najednou voněl mořem a květinami, kolem bylo zvláštní teplo a světlo jaksi změklo…

Tato kniha je jako srpnové nostalgické nedělní odpoledne…musíte na ni mít náladu, ale když ji máte, zanechá silný dojem.
Hell

My děláme svět místem pro život

6. května 2016 v 6:30 | Hell |  Téma týdne
Nic není jednoznačné
Existují různé pohledy na život, na svět, na společnost. Je snadné říct, že svět je špatný, lidé povrchní a život těžký. Zároveň je naivní tvrdit, že žijeme v dokonalém světě, v němž jsou všichni lidé báječní.
Nic není dokonalé. Nic není černobílé. Říká se, že vždycky může být líp, ale také hůř. Sama jsem si prošla obdobím, kdy jsem přistupovala k životu naprosto pesimisticky. "Ať udělám, co udělám, dopadne to špatně." Pak se ve mně cosi zlomilo a já si uvědomila, že když budu negativní, nic pozitivního mě nepotká. Ale asi jsem to vzala za špatný konec. Naivně jsem věřila, že každý člověk je v podstatě dobrý. Ať se dělo cokoliv, snažila jsem se v tom hledat jen to dobré. Zkrátka jsem skočila z extrému do extrému. Nevím, nakolik je to v pořádku, ovšem věřím, že i to patří k vývoji osobnosti.
A myslím, že v době, kdy je člověku 16 - 20 let a hledá se, zjišťuje, kým je, kým chce být, je to snad i omluvitelné.

Přílišný optimismus se mi taktéž mnohdy nevyplatil. Nakonec jsem si z obou pohledů na svět odnesla především to, co provází mé názory, můj způsob života, a to: všeho s mírou.

V co věřit?
Audrey Hepburn tvrdila: "Věřím v růžovou. Věřím, že smích je nejlepší spalovač kalorií. Věřím v líbání, v hodně líbání. Věřím, že šťastné dívky jsou ty nejkrásnější dívky. Věřím, že zítřek je novým začátkem, a věřím v zázraky."

Já věřím, že existuje spousta lidí, s kterými si padnete do noty, i lidé, kteří nemusí dělat dobrý dojem, přesto časem zjistíte, že je máte rádi. Ale potkáte i takové, kteří jsou názorově, morálně či mentálně tak daleko, že si zkrátka neporozumíte.

Ve smrti blízkého člověka se dá opravdu jen těžko hledat něco pozitivního. Přesto jsou situace, které zabolí, mrzí, trápí, snad se s nimi i nelehko vyrovnáváme, abychom po čase skutečně viděli i onen pozitivní dopad.

Ani ikony nejsou zbožňovány všemi
Věřím, že jednou z nejdůležitějších vlastností, kterou si člověk může pěstovat, je schopnost přijímat život takový, jaký je. Snažit se něco změnit, když k tomu máme aspoň minimální šanci, i kdyby se to zpočátku zdálo jako předem prohraný boj. Zároveň se naučit vyrovnat s tím, že lidé nejsou vždy takoví, jaké si je představujeme, že se vždy všechno neděje podle našich představ. A že jsme jen lidé; a jako takoví máme své chyby, které nám někdo odpustí, někdo nás pro ně bude milovat, někdo nenávidět a někoho vůbec nezajímáme.

Věřím, že přespříliš optimismu škodí, ale není nic špatného na tom, když se člověk dokáže radovat z maličkostí - třeba z toho, že je venku hezky, nebo že se na něj usměje pán v autobuse.

Nemyslet jen na sebe
Věřím, že by si lidé měli pomáhat. Nejen nabídnout nevidomému, že ho převedete přes silnici bez semaforů, ale třeba i paní s kufrem do autobusu (Jen nezapomínejte, když máte 12cm vysoké podpatky, že je těžší zvednout kufr vážící asi tunu - v úterý jsem si málem zlomila nohu a pobavila tak nejen paní, které jsem pomáhala, sama sebe, ale i okolí).

Stejně jako Audrey věřím v úsměv a smích, v líbání i zázraky a že štěstí je ten nejkrásnější make-up. Právě tak ale věřím, že je důležité netrápit se tím, co nedokážeme změnit. Také v to, že je lepší nechat odejít ty, kteří už do našeho života nepatří, a ponechat si jen hezké vzpomínky, namísto živení zbytečné zášti.

Je to na nás
A věřím, že to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je žít život tak, abychom se sami sobě mohli podívat do očí a každý den si užít, jako kdyby měl být tím posledním. Protože svět, který nás obklopuje, vytváříme my sami.
Hell

Opravdu chceme generaci tyranů?

5. května 2016 v 10:52 | Hell |  Co se děje?
Malí útočníci
Koncem minulého týdne asi většina z nás zaznamenala zprávu o napadení malého pejska na Blansku. Útočníkům nebylo ještě ani 15 let. Jak se vůbec něco takového může stát?!
Pohybuji se mezi pejskaři, které tento incident rozpaluje do běla. Ale ani další, s nimiž jsme se k tomuto tématu dostali, nenechává událost chladnými.

Většina je naprosto konsternovaná krutostí a agresí u takhle malých dětí. Mnozí považují za rozumné snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti, jiní by je s chutí ohnuli přes koleno a vysvětlili jim to stručně ručně. Další viní především rodiče.

Když se nad událostí zamyslím, jsem přesvědčená, že důvodů, které způsobují takové chování, je hned několik a asi není možné jednoznačně říct, čí je to vina.

Generace zloby?
V dnešní době poháněné individualismem mají mnozí rodiče (ne všichni, samozřejmě!) čím dál méně času věnovat se dětem a především jim vštěpovat morální zásady, nebo alespoň základy slušného chování. K tomu média, v nichž od rána do večera běží kriminální a pořady, které nějakým způsobem podporují agresivitu, a nuda. Zdá se mi, že dnešní děti mají příliš mnoho volného času, s nímž si nevědí rady. Když chodím kolem hřišť, kde jsem prakticky ještě před deseti lety běhala s partou střílet na koš, a vidím, jak zejí prázdnotou, zato obchodní domy jsou přeplněné dětmi, které zde zabíjejí čas a ještě se u toho tváří hrozně dospěle, mám dojem, že se ani nic jiného nedá čekat.

Dítě, které vylije na živého tvora žíravinu a ještě ho bije klackem, pravděpodobně není psychicky zrovna v pořádku. Nejsem si ani jistá, jestli by 100% pomohla cílená výchova. Nicméně však věřím tomu, že kdyby rodiče vyměnili benevolentní styl výchovy za demokratický a svému potomkovi se věnovali, poznali by, že s ním něco není v pořádku, včas. Možná. Možná taky ne. To se skutečně můžeme jen domnívat.

Řád, pravidla a hranice
Ovšem toto je nešvar doby. Vidíme to dnes a denně. Začíná to tím, že děti neumí ani pozdravit, rodiče pod záminkou odmítání tělesných trestů nechají dítě s hysterickým záchvatem, aby se válelo po zemi a půl hodiny řvalo, namísto toho, aby ho zvedli, zaklepali s ním, nebo ho mírně plácli přes zadek (neříkám řezat jak žito! Ale s námi to fungovalo a vyrostli z nás docela slušní lidé) a zkouší mu cosi vysvětlovat. Ano, dítě, které řve takovým způsobem a je v takovém afektu, že ani nevnímá, že na něj někdo mluví, určitě pochopí, když mu maminka mírným hlasem vysvětluje, že takhle se chovat nesmí. Fakt bomba. Pokud vám dítě nedá v patnácti letech pěstí, běžte si koupit los, protože jste učiněný šťastlivec.

Ne, opravdu nejsem zastáncem zbytečného bytí, nebo hysterického řvaní na dítě kvůli každé prkotině. Ale nezvýšit hlas nebo neplácnout přes ruku, popřípadě zadek, v pravou chvíli, to je cesta k tomu, aby dítě získalo dojem, že může cokoliv a nic se mu nestane. Nemá jasný řád, nemá žádné hranice a pravidla, pokud vůbec nějaká existují, jsou tak flexibilní, že jejich absence by si dítě ani nevšimlo.

Nemusím být matka, abych věděla, že dítě se musí vychovávat
Nemám děti a věřím, že řada matek se vůči mně ohradí, že tohle vůbec nemůžu chápat, když jsem bezdětná. No, ten dojem nemám. Studium pedagogiky a psychologie a vlastní dětství je mi dostatečnými podklady k tomu, abych si mohla vytvořit názor. Nehledě k tomu, že nemusím mít rakovinu, abych mohla říct, že je to hnusná nemoc.

Co stojí za dětskou krutostí?
Moc nevěřím na něco jako je gen zla, ale na druhou stranu - geny dělají opravdu dost. A častokrát je možné, že se můžete dítěti věnovat, dát mu tu nejlepší výchovu, a on z něj stejně vyroste darebák. Pravdou ale je, že pokud se dítěti věnujete, tak vidíte, že něco není v pořádku a je šance to řešit.

Mám ale dojem, že je kolem dětípříliš agrese - ať už z médií či počítačových her -, příliš benevolentní výchova je spíše na škodu (nejeden psycholog tvrdí, že taková výchova dětem škodí, už jen z toho důvodu, že postrádají pocit jistoty) a mají až moc volného času (a protože nejsou moc k ničemu vedeni, nevědí, jak ho využít).

Abych se vrátila zpět k článku, který mě přiměl zamyslet se nad dětmi obecně. Mě osobně rozohnil především výrok, že se malí útočníci patrně vyhnout trestu, neboť nejsou trestně odpovědní. Prosím?!

Jednak jsou za ně trestně odpovědní rodiče, takže někdo potrestán určitě být musí. Kdyby rozbili někomu auto, rodiče musí škodu zaplatit. V tomto případě jen těžko penězi vynahradit utrpení malého zvířete, jeho psychický stav, ale i starosti (a každý pejskař ví, o čem mluvím), strach a bolest, jakou prožívá majitelka napadeného pejska. Minimálně však by se měli rodiče dětí, kteří něco tak ohavného udělaly, složit a financovat veškerou léčbu psa, který pravděpodobně přijde o oko. O omluvě chovatelce snad ani nemusí být řeč, to by mělo být snad automatické.

Děti by měly být potrestané!
Jenže peníze nejsou podle mne konečným řešením situace. To zabolí rodiče a malí darebáci by si z toho opravdu nic neodnesli. Nejsem tak radikální, jako někteří (opravdu hodně) naštvaní pejskaři, kteří se vyjádřili, že by se jim mělo udělat totéž. To není řešení. Ale určitě bych je nahnala na psychoterapii. Jestliže jsou v tak nízkém věku schopní takové krutosti, co se bude dít, až povyrostou? Umlátí bezdomovce (jako by se to snad také nedělo!)? Dnes to byl pes, zítra to bude mladší spolužák? Ústavní léčba taktéž není dobré řešení - děti se tam zpravidla naučí, co dosud neuměly.
Ale dlouhodobá práce s odborníkem by mohla odhalit třeba příčiny jejich jednání. A k tomu alespoň veřejně prospěšné práce a nařízenou pomoc v nějakém zařízení pro zvířata, třeba v útulku (samozřejmě pod dozorem).

Jenže co s tou trestí odpovědností? Naprosto nechápu (a nejsem jediná), proč by trestní odpovědnost nutně měla souviset s povolením sexuální aktivity. V současné době se to má tak, že nějaká zodpovědnost je od 15 let, stejně jako možnost sexuálního styku. Myslím, že uvědomit si, jestli jsem dost zralá na sex, je něco úplně jiného, než si uvědomit, že když něco ukradnu, něco rozbiju, nebo někomu vědomě ublížím, je to špatné. Pokud mi rodiče dají již jako dítěti nějaký morální základ, pak ve 12 letech vím, že ubližovat, rozbíjet cizí věci nebo krást, je špatné. Ve 12 letech můžu tajně koukat na porno, můžu si prohlížet kámasútru a pociťovat vzrušení (jasně, hormony pracují), ale nejsem dostatečně vyspělá na sex. Myslím si, že u mnohých, je i těch 15 let málo. Nehledě k tomu, že snižování této věkové hranice nahrává pedofilům. Ale to je další velké téma samo o sobě.

Můj článek nic nevyřeší. Stejně tak nic neřeší ani kauza napadeného pejska. Ale minimálně by se měla společnost pozastavit nad tím, co se děje, a zamyslet se nad tím, jak zabránit tomu, aby z dětí vyrůstali budoucí zločinci.
Hell

Kult krásy zabíjí tu vnitřní a přirozenou

4. května 2016 v 6:30 | Hell |  Co se děje?
Jak je to vůbec možné?!
Onehdy jsme se v práci s kolegyní pozastavovaly nad publikací pro dívky cca 12 let, která byla zaměřená na tipy na hubnutí a obsahovala karikaturistické ilustrace doplněné o opravdu sofistikované komentáře: špek, tlustoprdka, tlusťoška a další.

Kromě toho, že jsme nechápaly, jakou literární hodnotu má taková publikace a že vůbec někdo zainvestuje do takové produkce, dostaly jsme se k dalším - podle mého - závažným otázkám.
Nefandím obezitě, ani posedlosti vzhledem
Pokud čekáte, že budu ve svém článku obhajovat obezitu, jste na velkém omylu. A jestli si myslíte, že budu propagovat fitness, tzv. zdravý životní styl, diety nebo hodiny strávené v posilovně, na váze a před zrcadlem, pak jste vedle i v tomto případě.

Tak pěkně popořadě... Jak jsem řekla, neobhajuji ani obezitu, ale nejdu ani s proudem, abych se nechala strhnout moderní vlnou. Nestojím ani na jedné z těchto stran. Stojím kdesi uprostřed. Kult krásy mi připadá hloupý. Je jasné, že potřebujeme idoly, ale vážně za každou cenu?

Nejsem ani krásou a módou posedlá, ani natural královna džungle. A popravdě - takové i takové jsou mi celkem jedno. Neříkám, že se nepousměju nad přehnanou péčí a centimetrovou vrstvou make-upu a že se nepozastavím nad trendy typu: neholme si podpaží a porost si obarvěme na co nejpraštěnější barvu. Ale ve výsledku je to každého věc. Osobně si myslím, že by o sebe každá žena měla pečovat. To ale neznamená, že na sebe bude kydat něco, co je jí nepříjemné a že si nepochutná na jídle, které by si chtěla dát, jen proto, že má strach, aby nepřibrala. Ta péče se může projevovat upravenými nehty, vlasy, make-upem, vypracovaným tělem, ale také duševním světem, charakterem, sofistikovaností.

Každý má možnost volby, proč soudit?
Je-li pro ženu daleko příjemnější strávit hodinu u oblíbené knihy nebo meditací, nežli péčí o tělo, pak říkám: proč ne?! To nejdůležitější přece je, aby se člověk cítil dobře! A pokud se cítí dobře ve svém těle, proč by se měl stát obětí současných módních trendů?

Na ženách je pro řadu mužů nejpřitažlivější ženskost. A ta netkví v postavě podle mediálních měřítek krásy, v perfektním make-upu, ani v sexy zevnějšku. Jsem přesvědčená, že ženskost vyzařuje právě z ženy, která se cítí dobře. A je jedno, jestli je vysportovaná, štíhlá, nebo baculka.

Nechci se určitě nikoho dotknout! Pokud se někdo ve fitness způsobu života našel a cítí se díky němu dobře, pak je to skvělé! Ale nezapomínejte, že existují i ženy, kterým nevadí, že nemají míry 90-60-90, a přesto jsou naprosto spokojené a šťastné. Kromě toho, že si myslím, že je nesmysl, abychom všechny byly jako přes kopírák - štíhlé a vždy perfektně nalíčené, protože je to totéž, jako by po světě běhaly jenom blondýny, jenom brunety, nebo jenom zrzky (Nebyla by to trochu nuda?), existuje také něco jako nemoci či genetické predispozice, které zkrátka nedovolují všem dívkám a ženám, aby měly tzv. ideální míry.

Nebýt prase, ale žít jak to člověku vyhovuje - možná cesta?
Jak jsem zmínila - určitě neobhajuji obezitu. Když se zdravá, hezká holka vyžere na metrák, protože je líná hnout zadkem, zato není líná nacpat se těsně před spaním hranolky s tatarkou nebo tabulkou čokolády, pak je to husa. O to větší, když si pak ještě stěžuje, že je tlustá. Dámy, je mi líto, ale pokud je jediným pohybem cesta do ledničky a jediným cílem pořádně se nažrat, pak to vážně nesouvisí nic s revoltou vůči kultu krásy a spokojeností sama se sebou. Tohle zavání průserem, který je třeba řešit.
Nehledě k tomu, že si koledujete o zdravotní problémy.

Klobouk dolů před těmi, které se do podobné situace (výše uvedené nepopisuje konkrétní osobu, je to záměrně vyfabulovaný extrém) dostaly, uvědomily si, že jim to nevyhovuje a něco se sebou udělaly. Pokud se z nich nestanou notorické dietářky nebo namyšlené holky, které pak uráží ty, jimiž samy byly, nebo všechny, kdo nejsou hubení, zaslouží si respekt. Ne obdiv, protože to udělaly samy pro sebe a na tom nic obdivuhodného nevidím. Ale respekt určitě ano.

Nejsem ideál…a komu to vadí?!
Já nejsem
žádná modelka. Nikdy jsem nebyla a nikdy jsem o to nestála. A nestojím. V době dospívání jsem měla své mindráky. Sebevědomí pod bodem mrazu. Ve chvíli, kdy jsem si ale konečně začala vážit sama sebe, došlo mi, že nemám důvod se za sebe stydět. Ne, nemám ideální míry. Klidně bych uvítala větší prsa, míň dioptrií a menší lýtka. Ale váhu mám v normálu, podle lékaře minimum tuku v těle, zato hodně svalové hmoty (to jsou ty procházky s Herbertem a páté patro bez výtahu :-)) a vody (té se nezbavím, protože kvůli zdravotním problémům musím víc solit).

Při rozhovoru s kolegyní v práci jsem došla k závěru, že pokud se svléknu do naha a vzruším svého muže, nezhnusím se při pohledu do zrcadla a nemám zdravotní problémy způsobené svou postavou, potažmo váhou, pak nemám důvod se znepokojovat a omezovat.

Nepatřím mezi ty, kteří by si hlídali každé deko a každý přijatý kJ. Nejsem ale ani z těch, kteří by se ve velkém ládovali uzeninou, bůčkem, čokoládou a nejlépe před spaním, aby se to pěkně všechno uložilo.

Mám ráda jídlo, ale i sebe!
Pokud jde o jídlo, snažím se zahrnout to, co je podle mne zdravé a pro moje tělo dobré - ať už to je pěkný hovězí steak, ryby, ovoce a spousta zeleniny, luštěniny nebo chia semínky a ořechy doladěný jogurt. Ale když na to přijde, nebráním ani svým chuťovým buňkám prožít orgasmus z vynikajícího prejtu, jaký dělá můj kamarád.

Mám velikost M - L a jsem spokojená. Když jdu, nic se mi neklepe jak puding a když poskočím, netřese se mi zadek ještě druhý den. Celulitidu neznám a energie mám občas i na rozdávání, ač jsem dost časově vytížená.

Pohybu mám dost a nevadí mi, ale určitě se ze mě nestane nadšená klienta fitka, protože svůj drahocenný volný čas raději strávím na delší procházce s Herbem, nebo s knihou. Nehledě na finance - mé priority jsou někde jinde, určitě ne ve vzhledu. Ráda se upravím, ráda se líbím, ráda reprezentuji svého muže, ale nemám problém vyrazit ven, do města či do baru bez make-upu.
Nebylo těch varovných vykřičníků už přeci jen dost?!
Když čtu občas na internetu příběhy skutečných bulimiček a anorektiček, sem tam zaslechnu hezkou holčinu s normální postavou vzdychat, jak je tlustá (když vážně není!), nebo vidím, jaké knihy se vydávají pro náctileté dívky, které jsou tak snadno ovlivnitelné, je mi z toho smutno. Stejně tak, když vidím holčinu, které nemůže být víc, než deset let, zmalovanou jak focení do katalogu dekorativní kosmetiky. Je mi zle z těch povýšených blábolů holek, které vyhrály genetickou loterii, je mi smutno i z keců těch holek, které si v životě nedají to, nač mají chuť, protože jsou to doživotní dietářky. Je mi zle především z toho, že jsou lidé tak povrchní, že předem odsuzují ty, kteří nejsou v tahu kultu krásy.

Myslím si, že by se lidé měli více starat o to, co není vidět. A že by to především měli vštěpovat další generaci. Myslím, že nezletilých i zletilých, kteří zemřeli vinou anorexie, nebo si vzali život, protože neustáli šikanu či deprese z vlastního vzhledu, bylo už víc než dost.

Nepodporujme obezitu, ale ani nevnucujme všem automaticky onen nenáviděný i obdivovaný kult krásy. Co takhle se držet hesla: všeho s mírou a mít se rád a vážit si sám sebe?
Hell

KN - Robert Vano: fotka nemusí být ostrá

3. května 2016 v 6:30 | Hell |  Recenze
Všichni jsme zvědaví...
Určitá míra zvědavosti a voyaerství je v podstatě vrozena každému člověku. V prvním ročníku jsem se na přednáškách vizuální antropologie dozvěděla, že právě tato vrozená úchylka (Pokud není rozjetá do míry, že máte v ložnici dalekohled a víte, v čem chodí vaši sousedi spát, je to v pořádku!) je důvodem, proč většina lidí sleduje televizi, chodí do kina a zajímá se o svět kolem sebe.
Patříte-li mezi ty čtenáře, kteří rádi nahlédnou do života umělců, jistě vám nesmí uniknout naprosto perfektně pojatý životopis našeho předního fotografa Roberta Vana.

Nejsilnější stránka - přirozenost
Robert Vano je člověk, který působí dojmem "co na srdci, to na jazyku". I při předem připraveném rozhovoru působí velmi přirozeně a upřímně. A stejně tak působí jeho kniha. S nadhledem, lehkostí a nenuceným odkazem, jako když otec říká svému synovi "Hochu, tohle tě v životě čeká, pokud se rozhodneš jít touhle cestou," nám dává možnost nahlédnout nejen do svého vlastního života, odkrývá nejen své vlastní začátky v módní fotografii, ale mnohé může zbavit růžových brýlí, které si možná naivně přidržují na nose.

Při čtení knihy budete mít dojem, že s vámi Robert sedí v kavárně uprostřed městského ruchu a s expresí sobě vlastní vám jen tak vypráví.

Chcete-li si zpříjemnit sobotní odpoledne, neváhejte a sáhněte po Vanově životopisu "Fotka nemusí být ostrá", jenž je obohacen o řadu fotografií (Nebylo by zvláštní, kdyby v životopise fotografa chyběly jeho fotografie?), které nejenže umocní náladu kapitol, jež se čtou takřka samy, ale zároveň vás přesvědčí o možnostech fotografie vyjádřit ono pověstné "cosi".
Hell

Jaro je tu!

2. května 2016 v 6:30 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Jaro v plném proudu
Je to sotva pár dnů zpátky, kdy jsem se rozčilovala, že je jeden hezký den v týdnu a zrovna je to den, který trávím v práci. Kdosi mi při mém zoufání řekl: "Počkej, za chvilku bude těch dnů tolik, že se do některého s volným dnem určitě trefíš." A měl pravdu…
Ta rána kouzelná
Mám ráda dny, kdy se probouzím, a škvírou mezi zataženými závěsy se do mého pokoje snaží vloupat ranní paprsky slunce. Přiznávám, že dvakrát nadšená nejsem, když se mi snaží vypálit do ksichtu díru (někdy ten dojem po ránu fakt mívám), ale když se v klidu vzbudím v šeru a zahlédnu jen pár paprsků, je to něco jiného - mám se na co těšit. Těším se, že roztáhnu závěsy, otevřu okno a kromě čerstvého vzduchu pustím do bytu nový den, nové zážitky, spoustu pozitivní energie, život…

Nejradši mám podzim, ale jaro…
Můj favorit je sice podzim, ale jaro má takové kouzlo, že je v těsném závěsu. Zbožňuju ranní procházky, které člověka nabijí na celý den! Odevšud se ozývají zvuky přírody, která se předvádí a dává vědět, že je fresh a my bychom měli být též. :-D Ptáci, čmeláci - všude to žije! Do toho vůně (jo, chápu, že alergici z toho nejásají jako já, ale snad je uklidní, že si to užívám i za ně)! Všechno kvete, každý strom, každá bylinka, pampelišky září do dálky, sedmikrásky a blatouchy se nastavují slunci. Poetika, romantika…že i takovému cynikovi, jako jsem já, občas srdce poskočí radostí a dojetím.
Jsem vybavená
No, a protože mám jaro ráda, jsem na něj pěkně vybavená! Superjarní a superinfantilní tričko s medvídkem - o to jsem svůj šatník nemohla ochudit…A botičky…botičky, střevíčky, sandálky. Někomu se "zapalují lejtka" a leze na něj jaro, na mě leze moje úchylka na botičky. A tak už směle prošlapuji své lodičky a sandálky.

A protože s Herbem, když je pěkně, rádi vyrážíme do přírody s dekou, sváčou, hračkou a knihou, musela jsem porušit své - jak říká kolegyně - embargo na nakupování knih a doplnit zásobu (jo, jako bych jich snad měla málo…).
Mějte krásný den plný milých lidí, dobré nálady a upřímných úsměvů!
Hell

Moje osudová ženská

1. května 2016 v 9:41 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Dobrý přítel vám pomůže zakopat mrtvolu. Nejlepší sedí naproti vám v cele a suše poznamená: "Kámo, to jsme trochu podělali…"
Jsem poměrně přátelská. Lidi mám opravdu ráda. Ale těch, u kterých bych si vsadila, že od nich právě tohle uslyším (ne, že bych plánovala vraždu…myslím to čistě teoreticky…vážně!!!) je rok od roku méně. Ne, že bych si jednou měsíčně sedla a v duchu vyřazovala lidi ze svého okolí jak facebookfriends ze svého účtu. To vážně ne. Spíš je to o nějakém vzájemném sdílení, poznávání a bohužel, nutno přiznat, že i čas prověřuje přátelství.

Mám ji
Popravdě - stěžovat si nechci a ani bych nemohla. Když jsme měly období vzájemné nepřekonatelné nenávisti, překonala ji jediná osoba - naše třídní učitelka na základce, která nás k sobě posadila. První den jsme obě dvě málem explodovaly vzteky, že budeme pět dní v týdnu trávit společně v jedné lavici. Druhý den už naše nevraživost pomalu mizela a třetí den vzala dočista zasvé. Od té doby si bez ní neumím představit život.

I v přátelství, zvláště v tom, které trvá tolik let (a obě zúčastněné strany jsou ženského pohlaví…pardon dámy, ale ať jsme sebeinteligentnější, chlapi tohle přece jen umí trochu líp…), se občas prožene nějaký ten mráček. Ale když je to právě ten druh přátelství, tak se můžete třeba poslat i do háje a nakonec si stejně odsvědčíte svatbu a budete si říkat: "Ty druhý džíny jsou lepší, v těchhle máš divnej zadek."

Přátelství je…
Každý si pod slovem přátelství představí asi něco trochu jiného. Když tohle slovo slyším (vidím napsané) já, vybaví se mi v první chvíli její senzační nos, který jí celý život závidím (a ona stále nepřišla na to, jak mi půlku věnovat), a to, že je to člověk, na kterého se můžu spolehnout. Vzájemně se vždycky podržíme. Jsme k sobě upřímné, říkáme si pravdu, i když bolí (ne, abychom si ublížily, nebo dokazovaly, jak je život té druhé lepší, ale protože si ukazujeme jinou perspektivu a jiné možnosti), ale neříkáme jedna druhé, jak má žít. I když spolu občas nesouhlasíme, respektujeme svá rozhodnutí a podporujeme se.

Jing a jang
Jsme totiž každá úplně jiná. Dee dobře ví, co nesnáším, a já vím, co si ona myslí o některých mých rozhodnutích. Obě víme, co bychom udělaly jinak, kdybychom byly v botách té druhé. Ale právě proto, že si jedna druhé vážíme a respektujeme svůj způsob života, dokážeme při sobě stát a říct: "Víš, že bych to udělala jinak, ale jsem tady pro tebe a stojím za tebou, ať uděláš cokoliv."

Jinými slovy: přítel není ten, kdo nám říká, jak máme žít a co dělat se svým životem. Přítel je ten, kdo nám ukáže jiné možnosti, ale nakonec nám nechá šanci se rozhodnout podle svého, raduje se s námi, byť si pro nás přeje lepší život, a nabídne rameno, když si potřebujeme pobrečet nad dalším neúspěchem. Případně podá lopatu a pomůže kopat.

P.S.
Dendelíne, všechno zmákneme a až se jednou za sto let (budeme vypadat pořád na 25!!!) sejdeme v pekle (v nebi by nás to nebavilo, věř mi), dáme si tam panáka, cigárko, nohy na stůl a budeme mít na co vzpomínat…
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se