Duben 2016

Zpátky do školy

23. dubna 2016 v 7:55 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Škola bývala jedinou povinností
V době, kdy jsem za svou jedinou povinnost měla školu, jsem se vždycky těšila na víkend. I když nebyly vyhlídky bůhví jaké a čekala mě práce na nějaké seminární práci, nebo příprava na předtermíny.
Koncem bakalářského studia a prakticky celé magisterské bylo o jednom či dvou dnech přednášek. Zbytek týdne jsem dělila mezi odpočinek a brigády.
Zpět do reality
No, nedá se svítit, od března jsem oficiálně stará, tudíž zaměstnaná na plný úvazek. Status studenta už je minulostí a škola už není na prvním místě, neboť jak mi bylo řečeno: "Už makáš, holka. To, že děláš školu, je tvůj boj. Je to jako bys měla náročnej koníček."

(Ne)vykašlat se na to
Dost často, zejména včera ráno před zkouškou, si říkám, že se na to vybodnu. Škola má být můj koníček, ale přitom je to povinnost navíc. Místo abych si užívala volno, když nejsem jedenáct hodin na nohou v práci, jedu do školy, nebo dělám na něčem do školy. K tomu brigáda v reklamce. Občas bývám unavená, otrávená, demotivovaná…mám ale štěstí, že čas od času Božský přemýšlí dál dopředu i za mě.

Jakmile začnu s tím, že na to kašlu a že si jen počkám na dopis z univerzity o tom, že mi ukončují studium, spustí svou oblíbenou písničku o tom, jak jsem chytrá, že už jsem to dotáhla tak daleko, že je škoda to vzdát na konci, že nezná nikoho, kdo by dokázal tak dobře psát, takže zvládnu diplomku za 14 dní, když se do toho zakousnu atd. Vůbec přitom nebere na vědomí můj podezíravý pohled a otázky typu: "Co potřebuješ?"
Ale má pravdu. Teď už by asi vážně byla škoda se na to vybodnout…

Příjemná nostalgie
A musím říct, že na jednu stranu byl tento týden tak trochu nostalgický…Tolik dní po sobě ve škole jsem nezažila od druháku na bakaláři. Sice to byly přednášky v angličtině, která vážně ani zdaleka není mou silnou stránkou, tudíž jsem se víceméně snažila předstírat, že v té třídě vůbec nejsem. Sice to byly přednášky, které mě, bohužel, nijak zvlášť nebavily…nejde o vyučující - ta je skvělá -, ale spíš to téma a studijní materiály…zkrátka jsem zažila větší vodvaz

Ale bylo fajn zase postávat se spolužáky před a po přednášce v kampusu a probírat školu, život a "co je nového". Jako bych zase byla ta čerstvá studentka…
Avšak při odevzdání včerejšího testu jsem se pomalu začala vracet do reality.

Ještě že není hezky
Místo odpočinku mě čeká pracovní víkend. Jediné, co mě vážně uklidňuje, je fakt, že venku je dost hnusně. No, netvrdím, že bych si nedovedla představit, že víkend strávím v posteli s knihou…ale když je venku šeredně, nevadí mi tolik trávit celé dny v práci. Navíc…tento týden byly všechny přednášky zpravidla až odpoledne, tudíž jsme si krásné počasí užívali s Herbertem při dlouhých ranních procházkách.
Hell

Znovu na začátku

21. dubna 2016 v 5:40 | Hell |  Můj život s Božským
Něco se zkrátka nemění
Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. No, to se sice říká a asi to i platí. Ne však pro někoho, kdo od dětství miluje Nekonečné příběhy.
Moje nekouření dlouho nevydrželo. Nepřiznávám to sice ráda, protože považuji tuhle závislost za svou slabost a snad i slabomyslnost. Jenže zkrátka tak silnou vůli, abych s tím doopravdy sekla, nemám.
Nekuřáctví je super a já doufám, že se jednou stane zázrak a opravdu mě to přejde, ale zatím alibisticky zůstávám ve fázi: raději si dám cigaretu, když na ní mám chuť, než se držet a pak vyhulit krabičku naráz a přivodit si nikotinový šok. No a konec konců - nikomu jsem nic neslíbila, a když se s tím vyrovnám já, pak i moje okolí by mělo moje selhání přejít bez posměšků. Snad všichni máme něco, co se nám tak docela nepodařilo, nedaří, na co nejsme dvakrát pyšní.

Změna nemusí být pokaždé nevratná
Chtěla jsem změnit svůj život ve více směrech. Nevyšlo to. Vyzkoušela jsem si na vlastní kůži, že je tisíckrát těžší říct "sbohem" tomu, koho milujete, než tomu, s kým už nemáte nic společného. I když víte, že je to to nejrozumnější, co pro sebe můžete udělat, nevyhnete se pocitu, že ztrácíte kus sebe sama. Tím je to horší, pokud je dotyčný nejen vaší láskou, ale i přítelem, na kterého se spoléháte, s nímž sdílíte svůj život, kterému svěřujete svá přání nebo strachy.

Když jste rozumní, vyhnete se nenávisti a chcete zůstat přáteli. Když překonáte počáteční "divné" chvíle a znovu spolu můžete pracovat na tom, aby alespoň vaše přátelství přetrvalo, když vztah nedopadl pohádkově, máte šanci být skvělými přáteli. Nebo máte šanci, že se k sobě vrátíte.

Jak jsem naznačila - moje nejoblíbenější pohádka byl odmalička Nekonečný příběh. Asi se jím inspiruji i ve svém životě. A víte co? No a!

Je těžké milovat, ale těžší přestat
Nezáleží na tom, co si myslí ostatní. Nezáleží na tom, jak moc to vašemu okolí připadá směšné. Záleží jen na tom, jak se cítíte vy. Pokud víte, že vás někdo trápí, je rozumné se toho vztahu zbavit. Ale pokud bez něho nedokážete žít a jen existujete a každý den se snažíte nalhat sami sobě, že to přejde, že bude dobře, že už je vám líp…a ten dotyčný stejně tak chce být s vámi a hledá nesmyslné záminky, jen aby s vámi být mohl, jděte do toho po hlavě. Láska je ten největší hazard na světě. Když investujete málo, zážitek, výhra či prohra nestojí za řeč. Pokud ale risknete všechno, co máte, možná vás čeká hodně tvrdý pád, ale možná taky ne.

Nejsme stejní, ani naše životy nejsou
Někdo má v osudu napsán idylický příběh lásky (a já to všem takovým párům ze srdce přeji, protože je to krásné a je dobře, když se potkají dva lidé, co spolu mají být a vše jim vychází) "zamilovali se, vzali, měli děti a žili spolu až do smrti". Někdo si pěkně počká. A někdo je povaha, která potřebuje fatální lásku. I když je často bolestivá, stravující, ale taky vroucí, vášnivá, cenná, vybojovaná

Tak stojím zase v téže řece s balíkem kapesníků v ruce. Odhodlaná, šťastná a připravená poslat do háje každého, komu do nás nic není :-)
Protože ne všichni se držíme šablon, ne všichni věříme na standardy ve vztazích, ne všichni chceme od vztahu jen zajištění bydlení a ne všichni jsme zvědaví na názory těch, kteří mají tak nudný život, že mají zapotřebí rozebírat, mentorovat a říkat a ostatním, jak mají žít své životy.

Jasno máte mít vy, ne ostatní
Pokud máte pocit, že jste ve složitějším partnerském vztahu, pak se můžete spolehnout na jednu věc: nemusíte nikomu nic vysvětlovat. Pokud vy jste spokojeni, vyhovuje vám to, nebo prostě jen máte důvod (ať už jakýkoliv), proč to tak mít, pak je to v pořádku. Je to váš život a jen vy jste těmi, kdo by o něm měli rozhodovat. A pokud nestojíte o radu, máte právo poslat každého, aby se raději staral sám o sebe.
Hell

KN - Panna, Sanghari

20. dubna 2016 v 9:57 | Hell |  Recenze
Zbytečně nepřeceňovat, ale nepodceňovat
Pokud milujete Deníky Bridget Jonesové, pak tento román raději neberte do ruky. Anotace slibuje, že by se od Ellie mohla Bridget učit, ale to je hodně…HODNĚ velké přecenění. Tvrzení, že by Panna mohla být Bridget Jones pro náctitelé by ale ušlo (za předpokladu, že se s přibývajícími léty zlepšuje)

Hlavní hrdinka Ellie je tragicky vtipná, ale často se až příliš lituje a může se stát, že vás v půlce knihy její představa, že být v jedenadvaceti letech panna, je největší problém, který může ženu potkat, začne trochu nudit a možná i otravovat. Její nevědomost o některých věcech je ale docela vtipná sama o sobě, i když může působit docela přehnaně, což považuji za jeden z nedostatků autorčina psaní.

Abyste si Pannu užili a pobavili se u ní, je nutné vcítit se do role jedenadvacetileté studentky, která si užívá vysokoškolského života mimo domov plnými doušky, a uvědomit si, že je to doba, kdy vás nic moc netrápí, a tak si můžete dovolit zveličovat své takzvané problémy.

Oceňuji, že autorka do děje nezahrnula příliš mnoho postav, takže se vám jen těžko stane, že budete přemýšlet, kdo je kdo a kdo s kým co. A právě tak oceňuji, že z příběhu, u něhož jsem se obávala, že sklouzne k nápodobě románu od Rosamunde Pilcher, nevznikla žádná klišé romance, ale byla v něm v podstatě čtenáři naservírována realita současné mládeže, jak v mnoha případech vypadá (ano, i na českých státních vysokých školách).

Dle ohlasů a boomu okolo Panny jsem ale asi čekala víc. S politováním musím konstatovat, že jsem se občas trochu nudila, místy děj neměl takový spád, jak bych očekávala. Kniha se mi zdá v tomto ohledu poměrně nevyrovnaná. Ale je pravda, že z větší části jsem se u knihy opravdu bavila, a když jsem zavzpomínala na své začátky na vysoké škole, tak jsem chvílemi poznávala jak sebe, tak důvěrně známé prostředí akademické půdy mimo přednáškové sály. Celkově ale stojí za přečtení - pokud jste zvědaví a zajímá vás, jak asi mohla vypadat Bridget Jones, než se z ní stala ta Bridget, kterou musíte milovat -, jen nemějte přehnaná očekávání, která se (jak asi všichni víme) nevyplácí nikdy v ničem.

Závěrem asi tolik, že Panna je slušný průměr na jarní víkend.
Hell

If it makes you happy

19. dubna 2016 v 6:30 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Na hraně lásky a posedlosti
Poslední dobou zvažuji, jestli jsou knihy má životní láska, nebo posedlost. Mnozí známí a kamarádi se mne ptají, jestli mi nevadí, že s vysokoškolským vzděláním prodávám knihy. Inu, co se dá dělat, když je mám tak ráda?

Není to můj životní cíl
Samozřejmě, nestudovala jsem, neodevzdávala seminární, semestrální či ročníkové práce jen tak z plezíru. Jistě, že jsem si nepotřebovala odnést z university diplom proto, abych mohla zbytek života strávit tím, že budu chodit mezi regály, hlídat zloděje a donekonečna opakovat "Můžu vám nějak pomoct?" či "Máte přání?" lidem, kteří si velmi často myslí, že když někdo prodává knihy, automaticky je to blbec, který stěží dochodil základní školu.

Ale zatím jsem spokojená. No tak jasně, o penězích, náročných směnách a lidech, které bych raději v životě nepotkala, nemá smysl ani začínat. Ale pokud zrovna nechodí mentální sprinteři, ale lidé, kteří opravdu mají ke knihám vztah, rádi si o nich popovídají, nebo si nechají doporučit i něco nového, jsem nadšená!

Jen jestli to není trochu moc
Včera mi Božský při snídani říkal, jak se těší do práce. Že to je divný, že po tolika letech se ještě těší do práce, ale že to je hrozně motivující, když ví, že to, co dělá, má nějaký smysl. A jo, chápu ho. Sice nemůžu říct, že bych už tolik let doporučovala a prodávala knihy, ale když se vrátí zákazník, který začne slovy: "Já jsem dvacet let nečetl a vy jste mi tu doporučila knížku a já bych chtěl od toho autora další, protože to je fakt dobrý," mám radost a pocit, že jsem někomu pomohla zpříjemnit pár hodin života a v tom vidím smysl práce, kterou teď dělám. A díky takovým lidem mě vážně baví. (A když mě štvou, přijdu domů a dělám svou druhou práci - tu v reklamce a jsem zase spokojená! :))

No a navíc…nevím, jestli je to stále ještě láska, nebo už mám našlápnuto k nějaké psychické poruše, ale když mám den volna, jsem hnedle v knihovně. A onehdy se mi stalo, že jsem šla jen vrátit knihy a říkala jsem si, že teď mám výpůjček dost na celý měsíc, mám co číst, a tak se nebudu ani zdržovat. Jenže když jsem viděla ty regály plné knih, jako kdyby na mě každá volala a nabízela mi svůj příběh. Chodila jsem uličkami, brala jednu po druhé do rukou a přistihla se, že se usmívám a jsem vážně, vážně nadšená.

Kdybych se mezi podobnými regály neprocházela nějakých 170 hodin měsíčně v práci, asi by to mé nadšení bylo o něco pochopitelnější. A tak teď trochu balancuji mezi cvokem a knihomolem. Ovšem…kdo tvrdí, že se to vylučuje, že ano?

Radost z radosti
Protože už nemám knihy ani kam dávat - a to díky bohu za městskou a vědeckou knihovnu -, rozhodla jsem se, že si uděluji - jak říká kolegyně - embargo na nakupování knih. Které ovšem neplatí v případě, že kniha stojí do 50,- Kč, nebo je primárně určena jako dárek. Samozřejmě, že to jsou kličky na vlastní nařízení, ale co se dá dělat…

Božskému se moc líbil jistý průvodce. No, není to zrovna publikace, kterou bych si chtěla přečíst i já, ale v první řadě by z toho mohl kápnout zajímavý výlet na HD breakout a moje nakupovací mánie už byla tak jako tak k nevydržení. (I kdybych si měla koupit příběh guru Járy, který v životě nehodlám číst, klaplo by to.)

S blaženým výrazem jsem brožovanou publikaci koupila, úhledně zabalila do modrého balicího papíru a nemohla se dočkat, až ji budu moct darovat. Jaké bylo moje nadšení, když Božský papír odtrhnul a zjistil, cože to pro něj mám za dárek, a začal se smát jako malý kluk. Měl radost! Dokonce měl radost, jakou z knih obvykle pociťuji a projevuji já! Juchů!!!

Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou…zase
Potěšilo mě, že jsem se trefila a udělala mu nefalšovanou radost. No a taky mě uklidňuje, že buďto mám posedlost knihami stále pod kontrolou a pořád ji můžu vydávat za lásku a hobby, nebo v tom zdaleka nelítám sama.

Úchylní knihomolové z celého světa, spojme se! :-)
Hell

KN - Dokonalá chuť Natalie Young

18. dubna 2016 v 15:15 | Hell |  Recenze

Naštvat manželku se nevyplácí...

Máte-li dostatečně silný žaludek, pak se pusťte do neotřelé pitvy manželství v podobě prvotiny Natalie Young Dokonalá chuť.

Příběh je zdánlivě banální. Lizzie je žena v domácnosti, které bylo nedávno padesát, bydlí s manželem a psem v domku u lesa, sousedům se povětšinou vyhýbá, přestože pro obživu peče pro druhé dorty. Jejího manžela už pár dní nikdo neviděl. No, není se čemu divit, protože ho Lizzie v náhlém hnutí mysli umlátila rýčem.

Co s tím? Komu by se chtělo do vězení za vraždu? Lizzie napadá, že po třicetiletém manželství, kdy žila v Jacobově stínu si i ona zaslouží konečně začít nový život. Jenže co s mrtvolou…A tady už začíná místy vtipný a velmi bizarní, neotřelý příběh, jenž nám vysvětluje, proč si Lizzie zaslouží druhou šanci.

Jak jsem naznačila již v úvodu, knihu bych doporučila spíše lidem, které jen tak něco nerozhodí. Nejsem právě květinka, co se rozklepe z kdečeho, ale i mně bylo, zejména zpočátku, opravdu těžko od žaludku. Ale po čase si možná zvyknete a dokonce oceníte i zajímavé recepty - no když si místo Jacobových údů dosadíte třeba vepřové, hned to vypadá lépe.

Osobně velmi oceňuji promluvy hlavní hrdinky k sobě samé. Než jsem si zvykla, běhal mi mráz po zádech z té chladnokrevné odhodlanosti a čisté pragmatičnosti.
Pravdou je, že by se příběhu dalo leccos vytknout. Námět je velmi neotřelý, avšak v částech, kde autorka právě nepopisuje přípravu večeře, se místy poněkud táhne díky poměrně zbytečným detailům.

Čtenář může snadno nabýt dojmu, že autorka chtěla spíše šokovat, než vyprávět životní příběh.
Každopádně je to příjemná změna a Lizzie je opravdu velmi zvláštní literární hrdinka, která si vás svým způsobem tak jako tak nakonec nějak získá.

Nezbývá než jen popřát dobrou chuť, pěkné počtení a pokud nebydlíte na samotě, pak asi není nejvhodnější nápad pokládat Dokonalou chuť za návod. ;-)
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se