Jako v korzetu

16. ledna 2016 v 13:45 | Hell |  Téma týdne
Paradox? Styl života!
Je zvláštní, jak něco, co člověka dělá šťastným, může být zároveň tím, co ho dokáže pěkně sešněrovat. Pravdou je, že já jsem vždycky milovala paradoxy…

Dnes a denně si uvědomuji, jaké jsem v posledních měsících měla štěstí a jak jsem vděčná za život, jaký momentálně vedu. I když jsem bohužel v průběhu studia zjistila, že škola, jejíž bakalářský program jsem hltala jak krupicovou kaši, mě už nijak zvlášť nebaví a postrádám jakýkoliv smysl nebo vizi uplatnění v budoucnosti, můžu být ráda, že mě rodiče a partner podporují, stojí při mně, a že se třeba jednou v budoucnu těch pár písmenek před jménem přece jen bude hodit. Totéž práce. Po předvánočním maratonu jsem se vrátila ke svému celkem osvědčenému modelu: dvě zaměstnání stačí.

Nuda? Neznám!
Můžu říct, že jsem plně vytížená a taky, že je naprosto skvělé, že nemám ani chvilku, kdy bych se snad mohla nudit. Na druhou stranu si říkám, že to nemusí být až tak úplně špatné - mít celý den jen pro sebe a smět si říct: Dneska na všechno kašlu! A nedělat vážně vůbec nic, když se člověku nechce.

Takový den už jsem pěkně dlouho nezažila. A to je to, o čem vlastně celou dobu mluvím. Je fantastické, že využiju každý den svého života. Zároveň je to ale svazující. Nabrala jsem si spoustu povinností a každá z nich je jako kostice korzetu, která mě nenechá lenošit, ale naopak mě udržuje stále v pozoru.

Můj život, moje rozhodnutí, moje následky
Ale to už je úděl rozhodnutí. Já jsem se nějak rozhodla, a tak s tím teď musím pracovat. Podobnou debatu jsme vedli i na čtenářském klubu v pondělí. Když se probrala kniha, dostala prostor diskuse na volnější témata. Ovšem…složení je takové, že volnější témata stejně nemají prostor, a tak se často stejně filozofuje nebo polemizuje o těch vážnějších.

Tentokrát jsme řešili protekci, nekvalifikované a neschopné pracovníky dosazované do funkcí na základě známostí, zodpovědnost, svědomí, referáty stažené z wikipedie a schopnost podívat se sám sobě do očí.

Více méně jsme se s účastnicemi shodly, že nás mrzí, když vidíme, že svou práci, své povinnosti odvádíme zodpovědně oproti těm, kteří kdeco ošulí a prochází jim to a ve výsledku jsme na tom stejně, nebo i hůř.

No, já tvrdím, že hůř na tom jsme spíše materiálně, ovšem žádné majetky nebo finance člověku nevynahradí, že se může podívat do zrcadla, pohlédnout sám sobě do očí a být na sebe pyšný právě proto, že je čestný. Vůči druhým, ale především sám vůči sobě. A to je pocit k nezaplacení. Možná za deset dvacet let budu litovat a budu si říkat, jak jsem byla pitomě poctivá a titul jsem si mohla koupit a pracovat přes tlačenku na vysněném místě, byť na něj nemám kvalifikaci nebo (třeba jen zatím) ty správné zkušenosti, předpoklady. Ale taky si možná za těch dvacet let řeknu: Všechno, co jsem měla, jsem si vždycky sama vybojovala a můžu být na sebe pyšná.

Je to stejné jako s tím korzetem. Tenhle přístup k životu mě možná někdy hrozně svazuje, ale zároveň mě udržuje ve vzpřímené poloze.A to za to stojí! :-)

Tak nadechnout a makat! Mám teprve polovičku splněných předmětů v tomto semestru a kupu další práce před sebou. :-)
Mějte se krásně, užijte si víkend a (asi tak za sto tisíc let :-D ) nashle,
Hell
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se