Leden 2016

Čekám...

31. ledna 2016 v 7:00 | Hell |  Téma týdne
O naivitě i naději
Jsem sice cynik, ale naivní. Alibisticky tvrdím, že se jedná o naději, protože naděje přeci umírá poslední. Ale když to tak sleduju, musím zkrátka s pokorou připustit, že jsem naivní.
- Čekám, že na české a slovenské politické scéně, které vládnou herci, komedianti a chybí zde už jen šáša Krusty, se jednou zadaří i lidem inteligentním, čestným, přímým, hrdým…

- Čekám, že všichni lidé jednou dospějí a začnou se chovat tak, jak by sami chtěli, aby se k nim chovali druzí - tedy že nebudou nikoho urážet, zesměšňovat, pomlouvat, povyšovat se…zkrátka že všichni jednou vyrostou z kretenismu.

- Čekám, že zase nastane doba, kdy lidé budou číst knihy proto, že je to opravdu baví, ne proto, že je to právě módní.

- Čekám, že jednou budou zase děti na hřišti, ne u počítačů a tabletů…

- Čekám, že v sobě jednou všichni najdou hrdost a čest postavit se za sebe a své názory…samozřejmě tím míním mimo internet a bez přezdívek typu: King007, anonymní uživatel, Borec kanec, Micinka apod. (Tyto přezdívky jsem si mimo "anonymního uživatele" právě vymyslela, pokud se tedy shodují s něčí přezdívkou, jedná se o náhodu)

- Čekám, že mi jednou dojde, že nemá smysl házet perly sviním.

- Čekám, že jednou dojde k tomu, že si děti budou vážit svých rodičů.

- Čekám, že jednou hatefree lidé pochopí, že podstatou života bez nenávisti je tolerovat i lidi s odlišným názorem, nejen s odlišnou sexuální orientací, náboženstvím, etnicitou atd.

- Čekám, že jednou pochopíme, že pomoc potřebným neznamená jen uspořádat sbírku pro lidi v tísni z druhého konce světa a hádat se na sociálních sítích, ale zvednout zadek a pomoct třeba starému nebo nevidomému člověku přejít přes přechod bez světelné signalizace, nebo se sebrat a jet pomoct při záplavách v Česku.

- Čekám, že lidi jednou pochopí, že zvířata nejsou hračky a věci, nýbrž živí tvorové, kteří cítí bolest a utrpení, stejně jako radost a štěstí.

- Čekám, že mě jednou přestane fascinovat, když si v prázdném autobuse starší paní řekne, jestli bych se nemohla zvednout a pustila jí laskavě sednout.

- Čekám, že jednou lidi pochopí, že je lepší zajít si společně na čaj, namísto dvouhodinového chatování.

- Čekám, že i u mě jednou nadejde den, kdy prohlásím, že miluju svůj dotykový telefon (zatím jsem spíš nešťastná…chybí mi tlačítka…fakt…jako kdyby se mi po několika letech rozpadl vztah…je to krutý…)…

- Čekám, že jednou mi ty roky studia k něčemu vážně budou…(:-D)

- Čekám, že až umřu, dám si v pekle panáka s Amy, Janis, Davidem, Frankem…

- Čekám, že mě jednou zabije láska…láska k čemu, to zatím nevím…

Hell

Děti patří na hřiště, ne do kavárny

29. ledna 2016 v 14:38 | Hell |  Co se děje?
Pořád se něco děje
Spolužák onehdy sdílel na sociální síti zajímavý článek s ještě zajímavějším komentářem. Jednalo se o matky malých dětí a "generaci kavárenských dětí". Pod tímto příspěvkem se rozjela celkem zajímavá debata.

Někdo je radikálně proti, další naopak hlásá něco, co by šlo shrnout klasickým sloganem "vše pro naše děti", jiný shledává, že je třeba najít nějakou míru, aby se matky na MD nemusely kvůli svému mateřství vylučovat ze společnosti, ale zároveň, aby netahaly svoje děti do prostředí, které pro ně není určené.

Fakt nejsem radikál
Děti
sice nemám, pravda. Netoužím po nich a upřímně jejich společnost nevyhledávám, spíše přetrpím, když už k nějakému tomu kontaktu dojde. A tak se možná může někomu zdát, že jsem radikálně proti
dětem vůbec.

Ne, to ne. Naopak si myslím, že je skvělé, když si lidé, kteří děti chtějí, mají je rádi, pořizují potomstvo, podporují natalitu a jsou spokojení. Ovšem proč si pořizovat dítě, když ho pak vláčí maminka po kavárnách, kde dítě sedí ve společnosti maminčiných dvou bezdětných kamarádek a poslouchá jejich tlachy? Ještě tak kavárna s dětským koutkem. Prosím. Proč ne? Je možnost, že přijde víc matek a že si tam i to dítě vyhraje, zatímco zmíněná maminka potřebuje vést dialog taky s někým jiným, než se svým užvatlaným drobečkem nebo partnerem, jehož nejdůležitějším sdělením bývá informace, že má hlad a že toho má z práce plné kecky.

To je naprosto v pořádku a podporuju (spíš jim fandím) maminy, které si nepěstují mlíko na mozku a rády si popovídají i o něčem jiném, než jsou plínky, odsávačky na mlíko a opruzeninky…a kdoví co ještě :-) Ale to ještě neznamená, že mi přijde v pořádku, když toho prcka vezme s sebou do kavárny, nedej bože ještě kuřácké, a následně si ho tam víceméně nevšímá a nezajímá jí, že tam je třeba spousta lidí, které to její dítko pěkně otravuje.

I tolerance s mírou!
Tolerance
je velmi důležitá, ale myslím, že snad nikdonemůže nutit (nebo vyčítat odmítavý postoj), abych odpoledne po práci byla urvaná z toho, že si jdu sednout na kávu s kamarádkou, chci se odreagovat a místo toho se ani v klidu nemůžu bavit, protože u vedlejšího stolu huláká cizí dítě. Je mi líto, ale zkrátka zastávám názor, že k dobré kávě patří pišingr, ne dítě.

Možnosti jsou. Lenost brání je hledat.
Je mi jasné, že v dnešní uspěchané době to ty maminy nemají jednoduché. A zdaleka jim nezávidím. Na druhou stranu, mají možnosti jak nakrmit vlka tak, aby koza zůstala celá. Například v Hradci je dětská herna s kavárnou. Sice jsem tam nebyla (on totiž nikdo nechce uznat, že Herbie je moje miminko, jen chlupatější, než ta ostatní, no…), ale od spousty známých (rodičů i prarodičů) jsem o ní dost slyšela. Tam si ty maminky můžou klábosit celý den (mohou tam i ty jejich bezdětné kamarádky, dítě nefunguje jako V. I. P. vstupenka), prcek je v prostředí, které je pro něj vhodné, obvykle tam je i řada dalších dětí, takže můžeme mluvit i o nějakém tom sociálním rozvoji, když na to přijde.

Ale je i řada jiných možností. Ať už hlídací agentury, hlídací babičky, partner, kamarádka, která miluje děti, ale žádné nemá (tak to vaše prubne jako trenažer), kamarádka, která děti má a na dvě hodinky jedno navíc zvládne…Vždycky je jiná možnost, než tahat s sebou dítě do prostředí, kde se nudí, tudíž otravuje a omezuje ostatní hosty.

Vymlouvat se je krásně jednoduché, a proto o to víc obdivuju a vážím si právě těch matek, které se věnují svým ratolestem, a zároveň si udržují i svůj sociální život, byť logicky v omezenější míře, ale nejsou tak naivní, aby si myslely, že to sfouknou obojí naráz v prostředí, které tomu není zrovna nakloněné.

Žít a nechat žít
Je mi jasné, že řadu maminek jsem právě naštvala a třeba se vůči mě ohradí, že to pochopím, až se do té situace dostanu. Ne, nepochopím. Protože i kdybych si dítě pořídila, do kavárny nepatří, a když si chci jít dát kafe, tak v klidu a ne s tím, že z rozhovoru s kamarádkou stejně budu mít sotva třetinu, neboť se neustále budu věnovat dítěti - to do té kavárny vůbec ani nemusím lézt a můžu si kamarádku pozvat k sobě domů. Když chci, aby lidé brali ohledy na mne, tak je v první řadě musím brát já na ně.

Jako v korzetu

16. ledna 2016 v 13:45 | Hell |  Téma týdne
Paradox? Styl života!
Je zvláštní, jak něco, co člověka dělá šťastným, může být zároveň tím, co ho dokáže pěkně sešněrovat. Pravdou je, že já jsem vždycky milovala paradoxy…

Dnes a denně si uvědomuji, jaké jsem v posledních měsících měla štěstí a jak jsem vděčná za život, jaký momentálně vedu. I když jsem bohužel v průběhu studia zjistila, že škola, jejíž bakalářský program jsem hltala jak krupicovou kaši, mě už nijak zvlášť nebaví a postrádám jakýkoliv smysl nebo vizi uplatnění v budoucnosti, můžu být ráda, že mě rodiče a partner podporují, stojí při mně, a že se třeba jednou v budoucnu těch pár písmenek před jménem přece jen bude hodit. Totéž práce. Po předvánočním maratonu jsem se vrátila ke svému celkem osvědčenému modelu: dvě zaměstnání stačí.

Nuda? Neznám!
Můžu říct, že jsem plně vytížená a taky, že je naprosto skvělé, že nemám ani chvilku, kdy bych se snad mohla nudit. Na druhou stranu si říkám, že to nemusí být až tak úplně špatné - mít celý den jen pro sebe a smět si říct: Dneska na všechno kašlu! A nedělat vážně vůbec nic, když se člověku nechce.

Takový den už jsem pěkně dlouho nezažila. A to je to, o čem vlastně celou dobu mluvím. Je fantastické, že využiju každý den svého života. Zároveň je to ale svazující. Nabrala jsem si spoustu povinností a každá z nich je jako kostice korzetu, která mě nenechá lenošit, ale naopak mě udržuje stále v pozoru.

Můj život, moje rozhodnutí, moje následky
Ale to už je úděl rozhodnutí. Já jsem se nějak rozhodla, a tak s tím teď musím pracovat. Podobnou debatu jsme vedli i na čtenářském klubu v pondělí. Když se probrala kniha, dostala prostor diskuse na volnější témata. Ovšem…složení je takové, že volnější témata stejně nemají prostor, a tak se často stejně filozofuje nebo polemizuje o těch vážnějších.

Tentokrát jsme řešili protekci, nekvalifikované a neschopné pracovníky dosazované do funkcí na základě známostí, zodpovědnost, svědomí, referáty stažené z wikipedie a schopnost podívat se sám sobě do očí.

Více méně jsme se s účastnicemi shodly, že nás mrzí, když vidíme, že svou práci, své povinnosti odvádíme zodpovědně oproti těm, kteří kdeco ošulí a prochází jim to a ve výsledku jsme na tom stejně, nebo i hůř.

No, já tvrdím, že hůř na tom jsme spíše materiálně, ovšem žádné majetky nebo finance člověku nevynahradí, že se může podívat do zrcadla, pohlédnout sám sobě do očí a být na sebe pyšný právě proto, že je čestný. Vůči druhým, ale především sám vůči sobě. A to je pocit k nezaplacení. Možná za deset dvacet let budu litovat a budu si říkat, jak jsem byla pitomě poctivá a titul jsem si mohla koupit a pracovat přes tlačenku na vysněném místě, byť na něj nemám kvalifikaci nebo (třeba jen zatím) ty správné zkušenosti, předpoklady. Ale taky si možná za těch dvacet let řeknu: Všechno, co jsem měla, jsem si vždycky sama vybojovala a můžu být na sebe pyšná.

Je to stejné jako s tím korzetem. Tenhle přístup k životu mě možná někdy hrozně svazuje, ale zároveň mě udržuje ve vzpřímené poloze.A to za to stojí! :-)

Tak nadechnout a makat! Mám teprve polovičku splněných předmětů v tomto semestru a kupu další práce před sebou. :-)
Mějte se krásně, užijte si víkend a (asi tak za sto tisíc let :-D ) nashle,
Hell

Jak na Nový rok, tak po celý rok

2. ledna 2016 v 16:35 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Překvapení
Jak nemám moc ráda Silvestr, tak na Nový rok se pokaždé těším. Je to zkrátka první den nového roku. Nový začátek. A pokaždé jsem překvapená. Jak jsem zvyklá plánovat si každý den dopředu a posledních pár měsíců prakticky na hodiny (!!!), tak u 1. ledna jsem předem věděla, že události dne budou překvapením. A taky že ano!

Den začal celkem obvykle - procházkou s Herbertem. Ovšem překvapením pro nás (pro Herberta obzvlášť milým) byl sníh. Po němž následovala pohodička u horké kávy a posledních zbytečků cukroví.
Žádná zahálka
Domácí pohodu
jsem odpoledne vyměnila za návštěvu plaveckého bazénu. No, jsou-li v hradeckém bazénu tak hodní zaměstnanci, že pracují i ve svátek, pak by byla škoda toho nevyužít a nepopřát jim osobně do nového roku!

Ve všech pádech skloňovaný novoroční ohňostroj
Z bazénu jsem pak šla rovnou na novoroční ohňostroj pořádaný městem. Byť jsem se setkala s mnoha nespokojenými lidmi, za sebe tvrdím, že jsem byla naprosto spokojená! 15 minut mi mrznul zadek na náměstí a bohatě mi to stačilo! Projekce připomínající historii města ve mně rozpumpovala srdce Hradečáka. Na své město jsem velmi hrdá a projekce byla nádherná!
Ohňostroj sice byl skromnější než třeba na podzim při Slavnostech královny Elišky, ale to mi ani v nejmenším nevadí! Ve spojení s projekcí stačil a navíc - není povinností města něco takového dělat. O to víc mě mrzí ti, kteří spustili salvu kritiky, aniž by se zamysleli nad tím, co pro nás město dělá (například všichni zapomněli, že na místě bylo možné dát si novoroční čočkovou polévku nebo punč na zahřátí) a když se něco podaří, zpravidla nechválí, zato jakmile můžou hanit, jejich aktivita náhle nezná hranic. To je asi jediné, co mi zážitek trochu kazí, ale za akci jsem vděčná, vážím si toho a musím říct, že jsem si to opravdu užila!

S kamarádkou jsme si pak daly tataráčka a šampíčko. Miluji obé, ale celý rok bych to mít nemusela, to přiznávám rovnou! :-)

Můj milý tuze milý je
Večer jsem zakončila tím, že jsem díky malému omylu (sms pro kamarádku, s níž jsem strávila večer, odeslaná panu Božskému), zjistila, že můj milovaný na mne po více než dvou letech žárlí…a jak krásně! A to mě láskou spoutal!
Snad po tisící jsem se tak do něj znovu zamilovala. On je prostě nejlepší!

To by byl krásný rok
Platilo-li by "Jak na Nový rok, tak po celý rok," znamenalo by to, že budu opravdu šťastná, budu se neustále radovat i z maličkostí, budu nadále spokojená sama se sebou (jako tomu bylo i v loňském roce), budu mít více času na ty, které mám ráda, nebudu strádat a budu celý rok zamilovaná jako první měsíc. Oj, to by byla krása!
No, pravdou je, že i druhý den stojí za to! Vybrala jsem si domácí pekárnu, kterou - jak se zdá - dostanu od svých milujících rodičů k narozeninám. A Ježíšek znovu naježil - moje oblíbená značka oblečení zavelela sezónní výprodej, a tak se mi šatník rozšířil o rolák, mikinu, sukni, halenku a nejdokonalejší kulíšek (to byla láska na první pohled)! A to nesmím zapomenout!!! Obchůdek byl narvaný zákazníky k prasknutí, přesto všechny prodavačky byly až neuvěřitelně milé, usměvavé, příjemné, za což jim patří velký dík, pochvala a smekám klobouk, že i v tomhle masakru si zachovají takové vystupování.
A co vy? Jaké byly vaše první dny roku 2016? Vstoupili jste do nového roku tou správnou nohou a dobře naladění?
Doufám, že ano! Mějte se krásně a hezký víkend!
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se