Listopad 2015

Naposledy

29. listopadu 2015 v 11:03 | Hell |  Téma týdne
Nikdy neříkej nikdy
Občas si o něčem řekneme: "Tak tohle bylo naposledy!" Ale je to vždycky opravdu naposledy? Jak se říká - Nikdy neříkej nikdy. Nikdo z nás totiž nevidí do budoucnosti.

Špatný odhad?
Někdy se znovu a znovu vystavujeme zbytečné bolesti, smutku a sebeproklínání. A jindy naopak se kvůli své zatvrzelosti možná ochuzujeme o to, co nás v životě může učinit šťastnými.

Pravá chvíle
Kdy je ale správné říct "naposledy"? Kdy je ta správná chvíle? A nad čím je lepší zlámat hůl a už se znovu nevracet? Jak poznáme, že přišla ta správná chvíle, ten pravý čas, kdy už znovu neopakovat, co nám dosud bylo vlastní?

To bylo…
To bylo naposledy, co jsem něčemu takovému uvěřila. Naposledy, kdy jsem si dala cigaretu. Naposledy jsem tolik pila. Naposledy jsem se tak přejedla. Naposledy jsem koupila zeleninu v supermarketu. Naposledy, co jsem nechala všechno na poslední chvíli. Naposledy, kdy jsem si někoho pustila k tělu. Naposledy, kdy jsem někomu jen tak pomohla. Naposledy jsem … dosaďte, co znáte sami

Naposledy je všednost
Zdá se mi, že říkat o něčem, že už to znovu nebudeme opakovat, je tak všední součást našeho života. Když to nakonec jednou myslíte vážně, věnuje tomu někdo pozornost? A když to jednou konečně myslíme vážně, opravdu to tak chceme? Jsme o tom vážně přesvědčeni? Není to jen jedna z dalších emotivních reakcí jako už tolikrát před tím?

Co tedy nakonec znamená "naposledy"…?
Hell

Život bez kouzel

22. listopadu 2015 v 11:01 | Hell |  Téma týdne
Jedno kouzlo
Jaké to musí být ve světě Harryho Pottera? Když se vážně zamyslím nad tím, jaké by to bylo žít ve světě brýlatého studenta čar a kouzel, napadá mě jedno slovo. Závist.

Žiju v (více či méně) normálním světě, kde do školy jezdím běžným linkovým autobusem a ne expresním vlakem z nástupiště 9 a ¾, a myslím, že se s tím dá docela dobře žít. V kampusu nepotkávám skorobezhlavé duchy a ani mě nezdržují mluvící obrazy. Vlastně si ani nic z toho moc neumím představit. Tudíž bez toho celkem v klidu funguju. Ale jednu jedinou věc vážně závidím. Protože jsem si neochvějně jistá, že bych si s ní (alespoň částečně) usnadnila život. Obraceč času.

24/7/28, 30, 31/12
24 hodin, sedm dní v týdnu, 28 - 31 dní v měsíci, dvanáct měsíců v roce je málo. Přála bych si mít čas a energii na školu, na všechny brigády, co mám, na svoje závazky (Čtenářský klub, Herbie, Recenze knih), na pana Božského i na přátele a bezstarostné tlachání s nimi u kafíčka kdykoliv si někdo vzpomene.


Bohužel, na všechno mi ten čas nestačí (někdy potřebuju taky spát a někdy mi není zrovna nejlíp a někdy zkrátka chci mít čas jen sama pro sebe). Což znamená, že musím hodně plánovat a rozhodovat se, co je pro mě kdy důležitější.


Kouzelné slovo VOLBA
Teď jsem hodně poslouchala, jak je všechno věc volby. A jak to má každý člověk takové, jaké si to udělá. V tom případě, když si tak poskládám věci, na které reálně čas mám, pak mi zkrátka nezbývá na ta bezstarostná kafíčka.

Do školy chodit musím, protože u nás se docela bazíruje na docházce (alespoň u většiny studentů, nejste-li V.I.P.), pokud ji chci dodělat, což musím. Jenže musím chodit i do práce. Škola a práce je zkrátka jasná. Když to propočítám hodinově, jedná se teď +/- o nějakých 70 hodin týdně, které strávím školou a prací.
Herberta šidit nemůžu, nechci a nebudu (kvůli nikomu!). Je to možná jenom pes, ale pro mě je stejně důležitý, jako bych měla dítě. A kdybych si pořídila dítě, budou mi taky kamarádi vyčítat, že mu můžu plácnout na zadek čistou plínu, do postýlky hodit flašku s mlíkem a jít si sednout na kafíčko? Asi ne…

No a nakonec pan Božský, který je časově velmi vytížený a teď se vidět je skoro zázrak. Mám ráda své kamarády a když to jde, hrozně ráda je vidím. Ale nikdy je nebudu upřednostňovat před svou rodinou nebo partnerem.

Moje volby jsou jasné
Z toho mi tak vyplývá, že když už mám nějaký volný čas, tak ho zkrátka věnuju Herbovi, nebo panu Božskému, když se nám zadaří sladit naše harmonogramy praskající ve švech, a s kamarády si můžu napsat v chatu těsně předtím, než jdu spát. Protože u nich mi stačí, že vím, že jsou v pořádku a mají se fajn - fyzický kontakt s nimi není nezbytnou součástí našeho vztahu (alespoň pro mě ne).

Je však zajímavé, že jsou kamarádi, kteří to naprosto respektují a z jejich strany cítím podporu. Už třeba v tom, že se za mnou zastaví v práci, protože je jim jasné, že jsem občas taky unavená nebo si prostě napíšeme v tom zmíněném chatu.

A pak jsou kamarádi, kteří se rozhodnout, že se mnou chtějí jít na kafe za každou cenu. Bez ohledu na to, jestli jsem či nejsem unavená, jestli mám či nemám jiné plány, jestli mám či nemám náladu.

Kamarádi jsou důležití, ale ne na prvním místě
Na jednu stranu je to milé, je hezké, že se mnou chtějí svůj volný čas strávit. Ale ne za cenu toho, že mi budou vyčítat, že si nejsem schopná udělat víc času i já, že v podstatě nejsem schopná a ochotná se podřídit jejich rozhodnutí.

Mám své kamarády ráda a vždy pro mne byli velmi důležití. A jsou pro mne důležití i nadále. Ale nejsou ze všeho nejdůležitější. Určitě je neodstřihávám ze svého života. Ale priority mám dnes postavené jinak. Mám nějaké povinnosti a mám někoho, s kým svůj čas chci trávit víc, když můžu.

Je zajímavé, že se svou nejlepší kamarádkou Deniskou, která bydlí sotva 8 minut ode mě, se vidíme přibližně jednou za dva měsíce a ta mi nic nevyčítá. Možná proto, že na rozdíl od těch vyčítačů má i ona dvě práce, psa a snoubence, takže chápe, že když má čas a náladu ona, nemusím to tak mít i já a naopak.

Ber nebo neber
Moc bych si přála mít obraceč času. Mít možnost obohatit svůj život o tohle jedno jediné kouzlo. Vážně bych si přála vídat všechny ty, které mám ráda, daleko víc. Jenže žijeme ve světě bez kouzel, v němž je pro mě čas nepřítelem. Není to trvalý stav, do roka by to mohlo pominout, ale po tu dobu si říkám, že ti, kdo jsou opravdu kamarádi, zůstanou a podpoří mě, kdo ne, bude vyčítat a může jít zas o dům dál.


Síla slov

15. listopadu 2015 v 9:21 | Hell |  Téma týdne
Příliš mnoho mluvíme, málo konáme
Když tak sleduji, co se děje, je mi z toho smutno a jen těžko hledám slova, kterými by se dalo komentovat. Nakonec taky…máme právo to vůbec komentovat? Když s tím nemůžu nic dělat, není lepší raději projevit svou úctu mlčením?

Neutišitelné požáry v Indonésii, války po celém světě, teroristické útoky ve Francii. Jak jen musí být rodinám obětí?
Bojím se i představit, co právě prožívají.
Je to sotva dva měsíce, co jsem fotila tuhle fotografii, co jsem ty živé ulice, které dnes zejí prázdnotou a smutkem, sama procházela a bavila se s místními. Byl někdo z těch milých lidí, s nimiž jsem se mohla bavit, mezi obětmi? Nebo je právě tím, kdo o někoho blízkého přišel?

Kdo dal právo soudit?
Nechci vyvolávat
bůhví kolikátou diskusi, zda uprchlíky bez (nebo s falešnými) dokladů přijímat či nikoliv. To už je na svědomí každého zvlášť. Stejně jako bych si nedovolila tvrdit, že všichni muslimové se podílí na tom, co se v pátek 13. listopadu v Paříži stalo. Nedovolila bych si odsuzovat nikoho, kdo podepsal nebo naopak nepodepsal petici za odmítání palmového oleje.

Česká republika jako demokratický stát, v němž platí základní charakteristika demokracie, je iluze. Někdo si tu může říkat a dovolit cokoliv chce, jiný nikoliv. A pokud to udělá, musí za to nést následky - ať už je to urážení či tvrdá kritika.

Zbytečná slova zahubí respekt
Myslím, že bychom měli raději mlčet, než se opět hádat a stavět do dvou front s protichůdnými postoji a zájmy. Tiše si uvědomit, co se po celém světě děje a postavit se tomu, co přichází, hrdě čelem. Copak je tak těžké najít v sobě hrdost, odvahu a morální kredit, jako třeba Mistr Jan Hus? Copak je opravdu tak těžké, najít společnou řeč? Copak je opravdu tak nemožné respektovat své kamarády a známé s odlišným názorem? (Zvláštní, pokud je někdo schopen akceptovat a respektovat kulturní odlišnosti a zároveň není schopen stejným způsobem akceptovat a respektovat jiný názor lidí, s nimiž má společného daleko víc…)

Slova dokážou být silnější než zbraně. Ale jen za předpokladu, že jsou vhodně využita na správném místě. Bohužel, zatím se mi zdá, že jimi plýtváme, nebo se jimi vzájemně oslabujeme a střílíme tak do vlastních řad.

Gesto, které pobuřuje?
Vyjádřím-li soucit na sociální síti FB prostřednictvím aplikace, která mi umožní upravit fotografii do barev francouzské vlajky, neříkám tím, že je Francie lepší než Sýrie a že jsou oběti ve Francii důležitější, než syrské oběti. Tohle není ani vyjádření, ani debata o tom, co je či není lepší nebo důležitější. Toto gesto nemělo nikoho pobouřit. Nemělo vyjadřovat nenávist. Naopak.
Nejsem správce FB a nevím, proč taková možnost nebyla v souvislosti s Egyptem, Ukrajinou nebo Sýrií. Ale pokud musím někomu vysvětlovat, že tímto malým gestem vyjadřuji vážnost situace a to, že soucítím s obětmi teroristického útoku, pak je síla slov k ničemu, protože na takové vysvětlování je těch slov škoda. Plýtvání slovy, plýtvání drahocenným časem.

Možná přestaňme zběsile soudit a příliš rychle komentovat, raději šetřeme slovy na ty vhodné situace.
Hel.

Svědomí v bezvědomí

13. listopadu 2015 v 9:01 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Mám svědomí v bezvědomí
No, to jsem tomu tedy dala. Špatné svědomí už jsem zažila. Ale špatné svědomí vůči sobě, to je daleko horší. Když totiž zklamete někoho jiného, ten druhý vás může mít natolik rád, že vám to odpustí. Když zklamete sebe, máte smůlu, pokud si neumíte odpouštět.
Je mi zase zle
Ty cigarety mě jednou přivedou do hrobu. Šly jsme si s mamkou sednout po nákupech na skleničku. No a samozřejmě - s vínem přišla chuť na cigaretu. A tentokrát už jsem pokušení neodolala. Ještě kdybych si dala jen jednu…ale já jich za večer vykouřila asi šest. Takže mi je špatně a zle z toho, že jsem byla tak nadšená, jak mi to nekouření docela pěkně jde a tak hloupě si to zkazím.

Součást procesu?
Ale že by ta recidiva byla jen součástí odnaučování se zlozvyku? Vždyť…s ranním vstáváním to bylo podobně. Než jsem ze vstávání k poledni přešla na vstávání opravdu ráno, nikoliv dopoledne, taky jsem si občas uchrápla.

No a Božský se mě v úterý ptal, jestli už jsem to svoje nekouření porušila. Vzhledem k tomu, že i on dřív kouřil (a úspěšně přestal), asi ví, jak to chodí.

Tak třeba tohle uklouznutí bude nakonec k dobru. Jednak mi je vážně hodně špatně a taky jsem na sebe vážně naštvaná.

Umět si odpouštět
Asi by se na sebe člověk neměl zlobit příliš dlouho. Ono přeci jen všeho moc škodí. Ale chvíli by to mělo vydržet. Tak pro výstrahu. Vždyť když se zlobí člověk sám na sebe, daleko lépe si uvědomuje, proč to tak je a co vlastně udělal špatně.

Takže to vidím tak, že dneska na sebe budu namíchnutá, ale zítra už si zase budu fandit, že mě to škobrtnutí nestáhne zpátky. No jo, zkrátka v kavárně, baru či hospodě, když si trochu líznu vína, přijde chuť a odolávání je daleko těžší, než když mám hodně práce nebo jsem tak zabavená, že si ani nevzpomenu.

Hezký pátek třináctého všem!
Hell

Nekouřím a plány dotahuji do konce

9. listopadu 2015 v 7:00 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Změna je život
Před deseti dny jsem se rozhodla zbavit svého zlozvyku - cigaret. Kromě toho, že se zatím docela slušně držím, dokonce ani zběsile nežeru tak, jak jsem se obávala, že budu, když se vzdám kouření, měním věci, o kterých jsem doposud jen mluvila. Vlastně stejně jako o tom, že přestanu kouřit.
Neodkládám to
Od svých prvních dní na vysoké jsem si vtloukala do hlavy, jak si žádné referáty a žádné úkoly nenechám na poslední chvíli. Jak to vypadalo ve skutečnosti? Noc před odevzdáním jsem ještě dopisovala bakalářku.

Lale, přednášející, jejíž jméno zní podobně jako značka babského alkoholu a které neustále (nevědomky) přejmenovávám na název onoho alkoholu, proto raději jen Lale (soudě dle toho, že o ní všichni mluví jako o Lale, což je křestní jméno, snadno vyslovitelné, bude nás víc), nám vždy na úvodní hodině každého svého kurzu klade na srdce, že když máme hodinu jednou za 14 dní, máme si práci rozvrhnout do těch dvou týdnů tak, abychom summary, které máme odevzdávat vždy den před seminářem/přednáškou, nepsali v den deadlinu. Celý loňský rok a začátek letošního semestru jsem dopisovala své summary těsně před tím, než jsem je odevzdala.

Asi jsem s jedním zlozvykem odložila i další - odkládání věcí na později -, protože mám ještě víc jak týden čas a už na svých úkolech pracuji. Yes!


Nemluvím, konám
Dlouho jsem mluvila (nebo nad tím často přemýšlela) o tom, že si koupím čipové hodinky do bazénu a budu chodit pravidelně plavat. Ne proto, že bych chtěla zhubnout (jestli někdo tvrdí, že se plaváním hubne, v životě neviděl velryby), ale proto, že je to příjemná forma relaxace a třeba by mi to mohlo pomoct od časté bolesti zad způsobené sezením nad knihami a prací.

Když říkám "dlouho", pak nemluvím o časovém úseku několika týdnů či měsíců, nýbrž rozmezí asi tří, možná čtyř let! Minulý čtvrtek mi ten nápad opět padl na mysl. Když jsem v pátek večer jela z práce, pořád mě držel a něco mě nutilo to konečně dotáhnout do konce. V sobotu jsem byla pevně rozhodnutá, že už mě nic neodradí. Bohužel. Bazén byl uzavřen pro veřejnost. Obvykle bych ten nápad zase založila ke zbytku těch věcí, které jsem kdy chtěla udělat, ale nebyla vhodná příležitost. Tentokrát ne.

Jakmile byl v neděli plavecký bazén otevřen, naběhla jsem k pokladně a už jsem hlásila své nacionále pracovnici za vyleštěným plexisklem.

Hned jsem samozřejmě musela své nově získané čipovky zajet, takže jsem si dala deset bazénů (a přemýšlela, jestli se už zadýchávám míň, než před týdnem a něco) a čtvrthodinku v páře. A zbytek neděle jsem strávila zpracováváním svého nadšení, že jsem něco vážně dotáhla do konce.

Nemám čas
Asi právě proto, že se teď soustředím víc na věci, které jsem dřív dělala napůl, rady a nápady držela v mysli, ale nerealizovala je, nemám tolik příležitostí k tomu, abych myslela na to, že bych si dala kuřpauzu.

Že by nakonec přestat vážně bylo jednodušší, než jsem doufala? Že by svítalo na lepší časy? :-)

Hell

Přednáškový týden

7. listopadu 2015 v 11:18 | Hell |  Kultura
Hrobnice sociálního života
Kamarádka, kolegyně, vrchní dealer knih, seriálů a hlavní hromosvod, když se potřebuji vynadávat/vypovídat z nějaké knihy mě přitáhla taktéž na temnou stranu: komiks. Již díky výše zmíněnému ohrozila můj sociální život, ale s prvním Supermanem mu zasadila poslední hřebíček do rakve.
Výzva zněla jasně
No a co bych to byla za komiksového fanouška, kdybych nereagovala na výzvu, že vyrazíme na přednášku s příznačným názvem Superhrdina? A tak jsme společně oslovily ještě pár lidí a už se jen těšily na úterní podvečer.

Od Herkula k Batmanovi
V Nové Akropolis jsem využila studentskou slevu (dokud pořád ještě můžu) a ušetřila celou dvacku! Poté, co zbylá část výpravy odevzdala po 90Kč za vstupenku, jsme se usadili v malinké místnosti, kde se skvěl řečnický pultík před dvěma řadami nepohodlných šedých polstrovaných židlí, které zpravidla potkáváte v bankách a na úřadech.

Přednášející
byl mladý a znatelně nervózní. Vzhledem k počtu jeho známých, kteří tvořili prakticky celé publikum, ho naše čtyřka zcela neznámých pravděpodobně vyvedla z míry. Těžko říct.

Po poměrně dlouhém úvodu, v němž vyjmenoval a popsal dvanáct Herkulových úkolů, se konečně dostal k tomu, na co se naše čtyřka nejvíc těšila.
Soudě dle času stráveného u Supermana jsme s mou dealerkou odtušily, který superhrdina je řečníkův oblíbenec.

Nadšení se nedostavilo
Prezentace, která byla promítána z dataprojektoru umístěného na skříňce mezi židlemi druhé řady, byla plná obrázků a videoukázek, což bylo osvěžující. Stejně jako krátká přestávka asi v polovině přednášky.

Nutno dodat, že si přednášející dal tu práci a donesl i na ukázku několik komiksů a grafických románů, které si mohli účastníci dle libosti prohlédnout.

Ač byl řečník sympatický a zjevně opravdu zapáleným fanouškem komiksů, u toho to asi zůstává. Od přednášky v Nové Akropolis, která je placená 90 Kč (70 Kč zlevněné vstupné), bych bohužel čekala daleko vyšší úroveň. Chápu, že nervozita dělá své a že přednášející pravděpodobně nemá příliš zkušeností s přednáškami, ale výkon srovnatelný s referátem doplněným o PP prezentaci odpovídající snaze průměrného studenta prvního ročníku vysoké školy, mě zkrátka příliš neoslnil.

Neříkám, že přednáška byla špatná, nebo ztrátou času - jako komiksová novicka jsem si alespoň udělala větší pořádek v tom, kdo patří pod DC a kdo je z Marvelu. Ale to by mi jistě s chutí objasnila i má vrchní dodavatelka, netrvalo by to hodinu a půl a ušetřila bych pár kaček (třeba na komiks).

Jiné místo, jiné téma
Tento týden byl přednáškový (když nepočítám ty školní). Ve čtvrtek dopoledne jsem se z FB Studijní a vědecké knihovny dozvěděla, že od 17h zde bude přednášet docent Vladimír Koblížek o Mistru Janu Husovi.

Středověký superhrdina
Přenáška v konferenčním sálu SVK začala a záhy bylo jasné, že docent Koblížek, jenž působil jako historik a bohemista, je odborníkem na slovo vzatým. Představil osobnost Jana Husa nejen coby reformátora církve, významného autora středověkého písemnictví či tvůrce diakritiky, ale především jako člověka ctícího morální hodnoty, bojovníka za své přesvědčení, člověka, jenž raději trpěl, než by popřel to, v co věří.

Stát si za tím, čemu opravdu věřím
Přednáška byla velmi obsáhlá, publikum dostalo velkou spoustu informací a bezesporu si mnohé odneslo. Pro mne bylo setkání s docentem Koblížkem příjemným zážitkem a z jeho přednášky jsem si odnesla především to, že bojovat za vyšší cíle, nebo třeba dobro, má smysl. Hrdina vždy nemusí být polobůh, mimozemšťan nebo miliardář oblékající netopýří kostým. I obyčejný člověk může být povzbuzením, inspirací nebo třeba i vzorem hrdiny.

Víkendové radovánky
Protože jsem tento týden absolvovala hned o dvě přednášky víc, než mívám ve zvyku, zasloužím si, myslím, víkend prožít o něco aktivněji, než sezením na nepohodlných židlích v přednáškových sálech.
A tak jsme hned ráno vyrazili s Herbem na procházku. Že prší? No a co! Vždyť není špatné počasí, jen špatné oblečení! Takže nepromokavou bundu s kapucí na sebe, staré okopané botky na nohy (kdybychom potkali bláto) a jde se!




Následovat bude nejspíš řádění v bazénu a relax v sauně.

A protože jsou klišé, která člověk musí milovat, tak deštivé odpoledne doporučuji strávit v teplých fuseklích, svetru, s čajem a veselou knihou.

Krásnou sobotu vám všem!
Hell


Indonésie a informace

6. listopadu 2015 v 22:26 | Hell |  Co se děje?
Začalo to článkem
spolužačka sdílela na sociální síti článek o tom, proč nás nezajímá, že v současnosti Indonésii sužují požáry. Její komentář, k tomuto sdíleném článku, který byl ve smyslu: Jestli to opravdu nikoho nezajímá, mě nutil zamyslet se nad touto problematikou.

Ten pravý problém
Ani v nejmenším mě nenapadlo, že by to myslela nějak útočně. Ani moje reakce nebyla snahou vyvolat hádku, byť tak možná mohla být někým chápána. Konkrétně mi jde o úplně jiný problém.

Co se změní, když nás to bude zajímat?
Samozřejmě vůbec nejsem proti šíření informací takového druhu, ba naopak - informovanost lidí kvituji. Ovšem někdy už jsem trochu unavená z té polovičaté iniciativy.

Ať se to týká vlastně čehokoliv, jakéhokoliv tématu - požáru v Indonésii, lovkyně, která nemá úctu vůči zabitým zvířatům a na fotkách s mršinami se usmívá, jako dítě pod vánočním stromkem, nebo migrační vlny - to, co je problémem není (ne)informovanost, nad níž bychom se měli pozastavovat, ale následek.


Dostanu-li informaci, která mě motivuje k činu, pak je to super a měla by se rozšiřovat a sdílet a mělo by se podporovat vědění o ní. Dostane-li se ke mně ale informace, kterou můžu tak akorát poslat dál mezi lidi, kteří jsou na tom stejně jako já - nemají prostředky, ze své pozice nemají jak by s ní jinak naložili, než ji poslali zase dál, pak to vede k tomu, že si následně parta lidí může popovídat o tom, jak je něco špatného, ale to je tak celé.

Informace a informace
Problém s požáry jsem zasadila ke konkrétnímu příkladu (prostě ráda pracuji s konkrétními příklady) povodní v ČR. Postavím-li vedle sebe povodně v ČR a požár v Indonésii, pak povodně jsou pro mě informace s daleko větší váhou, protože vždycky půjdu a minimálně se přihlásím k dobrovolníkům, kteří jezdí pomáhat do zasažených oblastí. Je to konkrétní reakce na konkrétní problém. Jako jednotlivec toho taky moc nedokážu, ale i kdyby se zapsalo 150 dobrovolníků z celé republiky a nakonec se jich reálně zapojilo jen 50, je to znát.

Schválně jsem spolužačku vyzvala, aby mi řekla, co konkrétního můžeme udělat pro Indonésii. Ani ona nepředpokládá, že bychom se mohli všichni sebrat a odjet hasit, ale možnost pomoci vidí v tom, že bychom nekupovali výrobky s palmovým olejem, který je jedním z příčin požárů.

Skvělý! Ta myšlenka je super! A já bych ji brala všemi deseti (už jen proto, že palmový olej je opravdu levný hnus, který nejenže devastuje přírodu, ale i konzumenta - nás všechny!), ale do jaké míry je realizovatelná?


Přesvědčte lidi
Vezměte si, jak dlouho se u nás jedlo pečivo světlé mouky. Jaký boom přišel s celozrnným. Jak dlouho trvalo, než většina aspoň ochutnala tmavé pečivo, když na něj tedy rovnou nepřešla. Jak je to finančně - obyčejná houska stojí 1,50 Kč celozrnná cca 4 Kč. Nehledě k tomu, že i tmavé pečivo se šidí a všichni jsme asi slyšeli, jak se do bílé mouky v pekárnách jen přimíchává barvivo. Co je na tom pravdy, nevím, a o tom polemizovat nechci. Ale pečivo je produkt - ať už z bílé nebo celozrnné mouky, který je snadný na přípravu a všechny suroviny jsou v našem prostředí dostupné, tudíž se nemusí dovážet. A zde se dostávám k dalšímu, velmi zásadnímu problému, který tu máme.

Česko alias popelnice Evropy
Už o tom bylo napsáno desítky, stovky, ba možná tisíce článků, natočen obdobný počet reportáží a nic. Porovnejte si složení Nutelly nebo kečupu, koupených v ČR a třeba v Německu (příklad vypůjčený z blogu Tomáše Samka).

U nás mnohdy dokonce dražší produkty mají katastrofální složení. To, co by jinde na světě, nepozřeli lidé ani zadarmo, se u nás prodává za draho. A dokud to bude takhle fungovat i nadále, pak je to nejen náš velký problém, ale tím pádem nemůžme realizovat ani nápad mé spolužačky. Jestliže si nemohou lidé koupit to, nač mají chuť, aniž by to obsahovalo palmový olej, přičemž cena by byla srovnatelná, dál to kupovat budou.

Nula od nuly pojde
Současná situace v Indonésii je ekologická katastrofa a mělo by se o ní vědět, ale jestliže nemáme možnost s tím něco udělat, pak je to jen problém, o němž můžeme teoreticky polemizovat v kavárně či večer u piva, ale v čem jsme nakonec lepší než ti, kteří možná něco zaslechli, ale vlastně se nad tím ani tolik nepozastavují, nebo jim to je opravdu jedno?


Informace a činy
A co když je jim vážně jedno, co se děje v Indonésii, protože se ve volném čase věnují dobrovolnictví ve svém regionu? A nezbývá jim proto čas na řešení věcí, které nemohou změnit?
Asi všem (minimálně těm narozeným počátkem devadesátých let) utkvěl v paměti slogan "Důkaz místo slibů"... Můžeme se rozčilovat, můžeme se hroutit kvůli vážným informacím ze světa, ale mnohem víc uděláme, když se zamyslíme nad tím, co můžeme udělat a děláme tam, kde k tomu máme příležitost. A pokud zbyde čas a energie na tu polemiku o celosvětových problémech, není to nic proti ničemu. :-)

Hell

První dny nekouření

2. listopadu 2015 v 9:32 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Nebylo tak zle
V pátek ráno jsem se rozhodla, že večer předtím jsem měla svou poslední cigaretu. Od pátku jsem nekouřila a popravdě, čekala jsem, že to bude horší…Ovšem raději neříkám "hop", dokud jsem se k překážce ještě pořádně ani nedostala, natož abych ji přeskočila…

První den
Pátek byl ten den, kdy mi entuziasmus prýštil ze všech pórů a při pomyšlení na cigaretu se mi vybavilo ranní vstávání a dojem uzených plic. Tedy nebylo tak těžké odolávat pokušení. A jen tak pro jistotu jsem odpoledne strávila v knihovně…a večer s přípravou do školy a horkou čokoládou...

Nemám ráda Murphyho zákony
Protože v sobotu bylo venku přímo kouzelně, rozhodla jsem se, že den ani omylem nehodlám strávit doma u učení, a tak jsme vyrazili s Herbem na procházku. Dokud jsme se pohybovali převážně tam, kde snad lišky dávají dobrou noc, užívala jsem si sluníčka, barev, vůně podzimu a toho nadšení, které vyzařoval Herbie.

První nepříjemná chvilka přišla, když jsme míjeli skupinku lidí, kteří si pravděpodobně odběhli ven na cigaretu. Byla to jen setina vteřiny, kdy mě napadlo, že bych si zapálila. Ale vybavila jsem si, jaké to je, když jsem venku, absorbuju čerstvý vzduch a pak si zakouřím - nic moc, obvykle mi ta cigareta tak v půlce vážně moc nechutnala.

Moment, kdy jsem netušila, jestli se smát, nebo lamentovat přišel o chvíli později. Šli jsme okolo zimáku, a tak jsme si šli sednout na zpívající schody. Jen jsme tam došli, na lavičce ležela ona. Krabička ještě nerozdělaných Camelek. To už jsem neustála a začala té krabičce nadávat: "Teď?! Jako fakt?! To si snad ze mě děláte p*del?!" Kolemjdoucí asi nabyli dojmu, a já se jim ani nedivím, že nejsem psychicky asi moc v pořádku a že bude lepší rychle se vzdálit.

Nicméně jsem se sebrala, krabičku nechala tam, kde se válela, a odešla s tím, že ji nebudu nosit domů, abych cestou nepodlehla a no…upřímně - u nás doma se kouří - nebudu tedy nosit krabičku domů, abych se ještě více vystavovala pokušení.

Důležité je být zaměstnaný
V neděli jsem si tak intenzivně užívala nedělního klidu (a pak práce do školy), že mě ani nenapadlo, že bych si dala kuřpauzu.

A nenechat se vytočit
Myslím, že tou velkou překážkou bude chvíle, až mě Někdo řádně naštve…No a taky až si půjdu sednout do Centrálu…To bude teprve zkouška té vůle, kterou postrádám.

Přeji vám krásné pondělí!
Hell

Čas říct sbohem

1. listopadu 2015 v 9:54 | Hell |  Téma týdne
Karel Gott vyděsil celou republiku
Českou republikou v posledních dnech mává zdravotní stav Karla Gotta. Ať chcete nebo ne, ať to tak cítíte také (nebo ne), Karel Gott je zkrátka kultovní postavou české kultury.

Má fanoušky napříč věkovými kategoriemi a myslím, že právem. Sama si ho velmi vážím a i já mám od něj svoje oblíbené pecky.
Řešilo a spekulovalo se, zda šlo o infarkt, nebo mrtvici, televizí dokonce proběhly ilustrační záběry údajné operace, kterou měl mistr podstoupit.

Ať je to tak či onak, důležité je, že zdravotní stav našeho slavíka je stabilizovaný. Dnes ráno jsem vlezla na internet a zjistila, že už se šíří články o tom, že by si fanoušci přáli, aby raději přestal koncertovat.

Téma týdne
Nevím, co je na tom pravdy, protože českým médiím vážně moc nevěřím, ale dovedlo mě to k zamyšlení (právě o Karlu Gottovi), které je shodou okolností tématem tohoto týdne. Čas říct sbohem. Čas odejít. Jak zjistíme, že je ten pravý čas něco ukončit? Jak víme, že to není předčasné? Nebo naopak, že neodcházíme příliš pozdě?

Sbohem může být i au revoir
Karla Gotta si, jak jsem již zmínila, opravdu velmi vážím. Nicméně už je to pán v letech. V jeho prospěch sice hovoří to, že kromě kyčle pravděpodobně netrpěl závažnějším onemocněním, nicméně jeho pokročilý věk nelze jen tak přejít.

Nemyslím si, že by měl odejít do hudebního důchodu - pokud má ještě dojem, že má co říct a zpívá mu to, proč by měl končit? Ale asi by stálo za zvážení koncertování. Není žádným tajemstvím, že živé koncerty jsou poměrně hodně fyzicky i psychicky náročné a i pro jeho mnohem mladší kolegy můžou znamenat pěkný "záhul".

A tak si myslím, že by se z velkých koncertů mohl třeba jen omezit na pár recitálů a vystupování v televizi či rádiu. Svým fanouškům tak zůstane na očích a nedá jim šanci na něj jakkoliv zapomenout, zároveň ale nebude své zdraví vystavovat přílišnému tlaku.

Rozhodnutí je na něm
Jako fanoušci či bdělá veřejnost si můžeme myslet cokoliv, avšak nakonec - je to jeho zdraví, jeho věc. Věřím, že Karel Gott sám nejlíp ví, jak se cítí a na co ještě má kapacitu, a protože ho považuji za člověka zodpovědného, nepochybuji, že se rozhodne správně.
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se