Paříž, mon amour

25. října 2015 v 10:37 | Hell |  Potěšení

Velký sen malé holky

Od dětství mě nějakým způsobem táhla Paříž. Francouzština je asi nejkrásnější jazyk na světě, francouzská jídla patří k nejvybranějším pochoutkám, Francii opěvovali i velcí spisovatelé, v Paříži je snad největší koncentrace umělců, Paříž je jedno z center módy…Odjakživa jsem zkrátka měla tendence mluvit v souvislosti s Paříží v superlativech.

Cesta do Paříže byl už roky jedním z mých životních snů. A ten mi splnil táta. Dostala jsem poukaz na poznávací zájezd do Paříže. Abych si svůj sen maximálně užila, podpořili mě rodiče ještě i finančně, protože i k nám do Hradce Králové se doneslo, že v Paříži není právě lacino.

Usadit a vyjíždíme

Se sto eury, kufrem a kabelkou jsem tedy v pátek odpoledne vyrazila v doprovodu maminky - aby mi měl kdo zamávat - k autobusu.
Jeli jsme přes noc a tomu, co probíhalo cestou přes Německo k Francii, se spánek moc říkat nedalo. Ale první "Bonjour madame" na benzince před Paříží mě tak nadchlo, že i únava na mé nadšení byla krátká.

Jsem vážně v Paříži!

Když jsem na Place de la Concorde vystoupila z autobusu, otočila se a spatřila poprvé v dálce Eiffelovu věž, která se tyčila na horizontu s vycházejícím sluncem, nahrnuly se mi slzy do očí - nemohla jsem uvěřit, že tam vážně jsem!

Pak už to šlo ráz na ráz! Place de la Concorde s monumentálním Obeliskem, cesta do centra Paříže, první rozchod a moje první nákupy. Začínala jsem skromně - spočítat, komu všemu musím poslat pohled, a jít je koupit. Obavy ze stereotypních varování, jak Francouzi nesnáší, když cizinci neumí francouzsky, se rozplynuly s první prodavačkou, jíž jsem se lámanou francouzštinou omluvila, že nerozumím a zda by mohla mluvit anglicky, která mi velmi ochotně radila a ještě se ptala odkud že to jsem.

Následovaly Galerie Laffayett, kde jsem zamačkávala slzu v patře s kabelkami LV. Místní prodavač se se mnou dal do řeči a když zjistil, že jsem z Čech, prohlásil, že má pár kamarádů v Čechách a nabídl se, že mi večer představí noční život v Paříži (k čemuž nakonec nedošlo, protože náš hotel se nacházel 40km od centra), ale minimálně můžu být nadšená, že jsem hned první den v Paříži dostala pusu na tvář od velmi milého Pařížana.

Později Louvre a Tuilerijské zahrady, kde byl další rozchod. Návštěvy Louvru jsem se dobrovolně vzdala, sedla si v zahradách a poobědvala maminčin řízek (to je prostě klasika!). Při procházce jsem se seznámila s dalším milým Francouzem, s nímž jsem vlastně celý ten rozchod prokonverzovala.

O něco později a řadu památek později jsem - jako místní - posedávala na schodech nedaleko centra Pompidou a rozplývala se nad novými kabelkami, které jsem si zde už stihla koupit.

V pokročilejších odpoledních hodinách už jsem žasla nad nádherou a majestátností Notre-Dame, kde se vedle mne posadil další Pařížan a vyprávěl mi, jak je Paříž nádherná a jak je pyšný na to, odkud pochází a kde žije (nedivím se).

Procházkou podél Seiny jsme se vraceli zpět na Place de la Concorde, kde nás vyzvedával autobus a odvážel nás na hotel.

Byla sobota a poslední možnost nakoupit v Auchan sýry a víno za přijatelné ceny. Jak jsem se za celý den neztratila, večer mě můj nově nalezený orientační smysl opustil a já se v potemnělém cizím městě ztratila. Jako obvykle jsem měla víc štěstí, než rozumu, a tak jsem se zase celkem rychle našla, sýry a víno nakoupila a byla potěšena místním Francouzem, který byl překvapen, že nejsem z Paříže, když vypadám jako pravá Francouzska.

Maratón pokračuje

Neděle byla v duchu historie. V Paříži byl den bez aut, a tak jsme byli odvezeni do Versailles, kde jsem navštívila interiéry i nádherné zahrady se zpívajícími fontánami.

Historii střídala moderna La Défance, kde jsme s kolegyněmi ze zájezdu poobědvaly, abychom nabraly dostatek sil na Sacré-Coeur a Montmartre. Na Montmartre jsem se těšila jako malé dítě už jen kvůli Amélii z Montmartru - jednomu ze svých nejoblíbenějších filmů…

Před Moulin Rouge nás vyzvedl autobus a převezl na Trocadéro, abychom stihli v devět večer nejen osvětlenou ale i blikající Eiffelovu věž.


Poslední den…

Pondělní dopoledne jsme strávili právě u dominanty Paříže - Eiffelovy věže. Abych si vše užila naplno, vyšla jsem si do druhého patra pěšky a měla Paříž jako na dlani (dokonce i mé obvyklé závratě se mi v tento tak důležitý den vyhly). Bylo to nepopsatelné! Tak dlouho o něčem sníte a pak se vám to splní - nemohla jsem se přestat usmívat…

Následoval lehký oběd na nábřeží Seiny, procházka po dalších pamětihodnostech. Sorbonna dýchala majestátností a v Pantheonu jsem lapala po dechu fascinována pověstným Foucaltovým kyvadlem a mezi nebožtíky hledala poslední místo odpočinku Victora Huga. U kostela, kde se ženil Victor Hugo, jsem žasla nad naprosto nevkusnými botami současné nevěsty, která na nich bez opory sotva stála.

Závěrečnou tečkou celého zájezdu pak byl výlet lodí po Seině. Ještě posledních pár fotek a pak už Au revoir, mon amour!

Z Paříže budu ještě dlouho žít…

Paříž je ještě úžasnější, než jsem vůbec doufala a Pařížané…oh la la! Tak milí, přátelští, usměvaví. O tom, jak jsou krásně upravení a voňaví snad nemůžu ani začínat - po návratu jsem překonávala kulturní šok z toho, jak se v Hradci spousta lidí tváří nepříjemně… I když Hradec miluju a asi bych se ho jen těžko kdy vzdávala, Paříž je zkrátka mou platonickou láskou a (teď už) splněným snem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)