Říjen 2015

Končím!

30. října 2015 v 12:19 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle

Chtělo to podnět

Včera jsem vyrazila za kamarádem do baru. Během příjemných pěti hodin konverzace s kamarády jsem vycumlala čtyři dvojky vína. Málo to sice není, ale taky tak nepopíjím každý den. Odcházela jsem domů v celkem příjemné náladě s pocitem, že jsem si volný večer vážně dobře užila. Ráno jsem se ale probudila s bolehlavem a podezřením, že jsem přes noc měla na hrudníku zaparkovanou škodovku.

Před pár lety byla moje první myšlenka po většině flámů asi všem dobře známá lež: "Už nikdy nebudu pít!" Dnes jsem tuto první myšlenku nahradila jediným slovem: "Cigára!"

Když jsem zkontrolovala stav cigaret v kabelce, došlo mi, že jsem za ten večer vykouřila 21 cigaret. No, to se pak není čemu divit, že mi není právě do zpěvu (i když bych ještě tak hodinu po probuzení mohla imitovat Louise Armstronga).

Když jsem o tom tak během ranní vycházky s Herbiem uvažovala, dospěla jsem k závěru, že tohle byla poslední kapka. Ano, jistě, už jsem zažila alko-nikotinové kocoviny, které by dnešní vlastně jen lehce pochroumaný stav bez mrknutí strčily do kapsy. Ale možná právě proto, že má mysl byla čistá, došlo mi, že už to takhle nechci. Čtyři sklenky vína (když znich každou piji cca 75 minut) mi neudělají tak zle (když nejsou na denním pořádku) a cigarety nutně nepotřebuji.

Závislost a zlozvyk

Zvažovala jsem, jestli je moje záliba v tabáku závislost nebo spíš zlozvyk. Odpověď je poměrně snadná: zlozvyk!

Nepotřebuji si nutně zapálit každý den. Občas si nezapálím třeba dva tři dny a nic mi neschází. Je to jen zvyk. Dát si cigaretu mezi přednáškami (po přednáškách) se spolužáky ve škole, dát si cigaretu ke kávě v kavárně (když u vedlejšího stolu někdo kouří) a cigareta k alkoholu.

Ale zvyky se dají změnit…Důkazem je to, že před časem jsem vyspávala do oběda a nesnídala. Dnes je vše jinak.

Vážně chci přestat

Tentokrát už vážně jo! Nebudu nic předstírat - už jsem zkoušela přestat několikrát. Ale asi jsem to vždy dělala ze špatných důvodů nebo nebyla pevně přesvědčená.

Dnes jsem překvapila sama sebe, když jsem si bezprostředně po rozhodnutí otevřela Google a začala hledat návody a rady, jak přestat s cigaretami. To jsem nikdy dřív neudělala.

Mám dost důvodů

První věc, kterou jsem udělala (poprvé), že jsem si sepsala obligátní PRO a PROTI. Mám zkrátka o polovičku víc zásadních (pro mě zásadních) důvodů, proč s kouřením přestat. Dalším krokem bylo rozšíření informace mezi mé kamarády a známé s prosbou o pomoc (aby mi nenabízeli, neprodávali a nedávali za žádných okolností ani "jednu výjimečnou").

První den

Někdo potřebuje novoroční předsevzetí, někdo zdravotní komplikace, někdo ultimáta - důvody mohou být různé. Důležité je být přesvědčen o tom, co člověk dělá.

Silnou vůli jsem nikdy neměla a vážně moc nevěřím tomu, že by se u mne jako zázrakem začala projevovat. Ale vážně mám důvody změnit tímhle způsobem svůj život. Co pokládám za vážně, vážně hodně důležité - dělám to sama ze svého rozhodnutí, ne na popud lékaře nebo prosby přítele. A tak chci věřit, že tentokrát to vyjde.

Chci věřit, že dnes je první den mého přechodového rituálu z kuřačky na nekuřačku. Jen doufám, že si za pár dní nebudu přát, aby součástí mého přechodového rituálu byla raději chůze po rozžhavených uhlíkách, oholení hlavy nebo rituální obřízka.

Hell

Podzim má své kouzlo

28. října 2015 v 12:28 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle

Nesmutněte

Jste skleslí? Padá na vás podzimní deprese? Vykašlete se na ní! Podzim je nádherné roční období! Jasně, rýma sice není moc fajn, ale nudli můžete mít u nosu zrovna tak v zimě na sjezdovce nebo v létě u vody. Nemáte rádi podzim? Zkuste mu dát šanci!

Ráno začít příjemně

Odmalička mi doma vtloukali do hlavy, že snídaně je základ dne. Heuréka! Ve čtyřiadvaceti letech jsem to konečně pochopila a už téměř rok vážně neodejdu z bytu, aniž bych se pořádně nasnídala. A užívám si to! Raději jdu večer o chvilku dřív spát, abych ráno vstala a připravila si snídani, na kterou se mi sbíhají sliny už při přípravě, v klidu posnídám a den začíná hned veseleji.

Není to ani tak podzimem samotným, jako zkrátka změnou ročního období, ochlazením, které na lidský organismus nepůsobí příliš dobře, a proto je důležité dodat tělu spoustu vitamínů - kromě čajíků s citrónem a medem, popř. se zázvorem, v mojí snídani nikdy neschází alespoň pár kousků zeleniny - i kdyby to měl být jen ledový salát a rajče v sendviči ke snídani…
A jablka jsou super! Kromě toho, že mají blahodárné účinky na zažívání, peristaltiku střev, posilují funkce plic a močových cest, snižují hladinu cholesterolu v krvi, dezinfikují ústní dutinu, udržují správnou činnost mozku, tak obsahují minerální látky, železo, hořčík (ten je dobrý na nervy), vápník, fosfor a vitamín C, který se pravděpodobně podílí na tom, že vás ráno jedno jablko může nastartovat daleko lépe, než kofein.


Buďte rozzáření

Venku je pod mrakem? Tak zkuste zářit vy! Počasí může mít zásadní vliv na to, jak se cítíme. Další rok se nám sice překulil k té části, kdy sluníčko dělá Zagorku a objevuje se jen výjimečně, nicméně mohli bychom na tom být hůř - co třeba polární den a polární noc! Když není jasno dnes, může být třeba zítra. A když nic nezáří venku, buďte rozzáření vy sami. Udržte si dobrou náladu - to dělá divy.

Podzimní procházky jsou inspirativní

Nechce se vám sedět doma? Nemusíte! Natáhněte teplé fusky, návleky, šálu a šup šup ven na procházku! Čerstvý vzduch udělá vašemu organismu dobře. A máte-li možnost dostat se do přírody, tak neváhejte. Užívejte si vůni podzimu - určitě odněkud ucítíte vlašské ořechy -, a ty barvy…no není to nádhera?

Jste-li alespoň trochu kreativní člověk, pak pro vás může být podzimní příroda zdrojem inspirace. A pokud jste majitelem aktivního (nebo trochu střeleného) psa, minimálně váš miláček ocení, že ho vypustíte do spadaného listí s klackem!

Radujte se z maličkostí

Ráno a večer už nám sice řádně přituhuje, ale dokud ještě potkáváte venku tu 6 - 8 nohou havěť, pořád je dobře! A některé ty potvůrky jsou tak hezky barevné…

A třeba nedělní podvečer (po odpolední procházce) si můžete zpříjemnit zachumlaní v teple svého domova s oddechovou knihou, čajem a nějakou tou mňamkou!

Přátele máte celý rok

Pokud vás ani jedna z možností nepřesvědčila, že byste svůj vztah k podzimu mohli přehodnotit, pak už mě napadá jen příjemně strávený večer s přáteli v retro stylu - Curacao (likér, ne ostrov!) s pomerančovým džusem vás vrátí nejen o pár let zpátky, ale možná navodí i atmosféru letního plážového baru.
Hell

10 důvodů

25. října 2015 v 20:06 | Hell |  Téma týdne

10 důvodů, proč je důležité být spokojený sám se sebou

1. Můžete se podívat ráno do zrcadla a říct si: Dobrý!
Vaše motivační formule může znít i jinak, než jako Willisova v Posledním skautovi…(Jen bych ty rozhovory se zrcadlem nevedla déle než půl minuty, pak už to začíná vypadat vážně, vážně dost divně…)

2. Lidé vás budou mít radši!
Stejně jako ta nejkrásnější žena nemusí být středem pozornosti, protože nemá tolik sebevědomí jako ta tuctovka, okolo níž se točí všichni muži, i přijetí mezi lidmi je ovlivněné tím, jak přijímáme sami sebe. Jste-li spokojení sami se sebou, tak i vaše okolí vás bude takhle brát (Pokud tedy nejste totální debil, což je stejné jako být mrtvý - dotyčný o tom neví…).

3. Většinou máte dobrou náladu
Neřešíte nesmysly, proto vám obvykle nic nebrání, abyste vstávali s dobrou náladou. (No, aspoň do chvíle, než si ji necháte zkazit nějakým debilem - ale to už je taky na vás…)

4. Zbytečně si nelámete hlavu
Nemusíte sedět zavření doma s lahví nebo XXL čokoládou a říkat si, jak k vám je život nespravedlivý, protože vám do cesty nepošle toho pravého partnera, nebo proto, že jste se narodili s malými prsy a tlustými kotníky. (Pokud jste norek nebo závislák na čokoládě, nepotřebujete k tomu ani fňukat nad nedostatky…)

5. Více času a prostoru na to, co máte rádi
Když netrávíte hodiny před zrcadlem detailním pozorováním svých nedostatků nebo se sebekoučovacími knihami, můžete si užívat každou volnou hodinu na plno a dělat to, co vás vážně baví - proč číst 4 dohody a podobné slinty, když si konečně můžete přečíst toho Remarqua, co jste si pořídili za super cenu už před deseti lety a pořád se k němu nedostali…(Pokud 4 dohody a tomu podobné nehltáte proto, že vám to připadá jako super literatura…to máte úplně jiný problém…)

6. Můžete se radovat z maličkostí
"Venku je tak krásně! Ale copak já si s těma svýma lýtkama můžu dovolit sukni?!" Sakra a proč ne?! Jestliže nemáte při 150cm 160kg a plnou skříň jen minisukní (a pokud nejste chlap), v kterých - když vás někdo uvidí, tak mu to vypálí díru do mozku - proč byste měla na sobě nosit pytle? Nemáte vkus? Tak se poraďte s někým, kdo ho má. Každý jsme nějaký! I lejno má své mouchy. To je přece přirozené! Tak s tím normálně žijte a nekazte si radost, protože bla bla bla! Když se naučíte mít rádi, můžete se pak radovat z toho, že je hezky bez jakýchkoliv "ale"!

7. Pomluvy vás nerozhází
Víte jací jste, víte že máte svoje nedostatky jako každý jiný, ale také víte o svých světlých stránkách. Možná nejste Einstein, ale na přechodu vždycky pomůžete starším lidem nebo nevidomým (nemyslím mlaskat do ucha, když je červená!)? Nebo cokoliv jiného? Pak vás nerozhází, že o vás někdo řekne, že nejste zrovna mentální sprinter…Nebo že vás pomlouvá štíhlejší, hezčí dívka/žena? Ani ona není bez chyb a možná má daleko větší mindráky, než si vůbec myslíte…
Někdo vás pomlouvá? Tak se usmívejte, asi lidi vážně zajímáte a něčím ukrutně štvete - možná právě tím, že jste v pohodě.

8. Recept na šťastný vztah
Mít hezký vztah sám k sobě, to je jednou z cest jak mít funkční partnerský vztah. Ufňukaný chlap, který na sobě vidí nedostatky a není si sebou jistý, nebo žena, která neustále kňourá, že má celulitidu na zadku a pokládá stupidní otázky typu: Nepřipadám Ti tlustá? - těžko říct, co z toho je méně přitažlivé…(Ženy, až budete pro svého chlapa příliš tlustá, poznáte to i bez ptaní!)

9. Lépe zvládnete neúspěch
Ať už jde o rozchod, nepovedený úkol v práci, zpackané vystoupení - cokoliv. Pokud znáte svou cenu, tak se tím nebudete užírat nepřiměřeně dlouho kvůli občasným neúspěchům (pokud jsou na denním pořádku, tak jste fakt packal), ale zvládnete si říct, že prostě není každý den posvícení a že to příště vyjde lépe.

10. Všichni potřebujeme Barneyho
Znáte seriál Jak jsem poznal vaši matku (A kdo ne?!)? Pak dobře víte, kdo je Barney Stinson. Je strašnej! Je arogantní! Je na pěst! Ale víte co? Každý v sobě potřebujeme mít kousek Barnehy Stinsona (nemyslím tím jeho penis a ani tu promiskuitu)! Když znáte svou cenu, tak zkrátka víte, že…JSTE BOŽÍ! :-))
Hell


Paříž, mon amour

25. října 2015 v 10:37 | Hell |  Potěšení

Velký sen malé holky

Od dětství mě nějakým způsobem táhla Paříž. Francouzština je asi nejkrásnější jazyk na světě, francouzská jídla patří k nejvybranějším pochoutkám, Francii opěvovali i velcí spisovatelé, v Paříži je snad největší koncentrace umělců, Paříž je jedno z center módy…Odjakživa jsem zkrátka měla tendence mluvit v souvislosti s Paříží v superlativech.

Cesta do Paříže byl už roky jedním z mých životních snů. A ten mi splnil táta. Dostala jsem poukaz na poznávací zájezd do Paříže. Abych si svůj sen maximálně užila, podpořili mě rodiče ještě i finančně, protože i k nám do Hradce Králové se doneslo, že v Paříži není právě lacino.

Usadit a vyjíždíme

Se sto eury, kufrem a kabelkou jsem tedy v pátek odpoledne vyrazila v doprovodu maminky - aby mi měl kdo zamávat - k autobusu.
Jeli jsme přes noc a tomu, co probíhalo cestou přes Německo k Francii, se spánek moc říkat nedalo. Ale první "Bonjour madame" na benzince před Paříží mě tak nadchlo, že i únava na mé nadšení byla krátká.

Jsem vážně v Paříži!

Když jsem na Place de la Concorde vystoupila z autobusu, otočila se a spatřila poprvé v dálce Eiffelovu věž, která se tyčila na horizontu s vycházejícím sluncem, nahrnuly se mi slzy do očí - nemohla jsem uvěřit, že tam vážně jsem!

Pak už to šlo ráz na ráz! Place de la Concorde s monumentálním Obeliskem, cesta do centra Paříže, první rozchod a moje první nákupy. Začínala jsem skromně - spočítat, komu všemu musím poslat pohled, a jít je koupit. Obavy ze stereotypních varování, jak Francouzi nesnáší, když cizinci neumí francouzsky, se rozplynuly s první prodavačkou, jíž jsem se lámanou francouzštinou omluvila, že nerozumím a zda by mohla mluvit anglicky, která mi velmi ochotně radila a ještě se ptala odkud že to jsem.

Následovaly Galerie Laffayett, kde jsem zamačkávala slzu v patře s kabelkami LV. Místní prodavač se se mnou dal do řeči a když zjistil, že jsem z Čech, prohlásil, že má pár kamarádů v Čechách a nabídl se, že mi večer představí noční život v Paříži (k čemuž nakonec nedošlo, protože náš hotel se nacházel 40km od centra), ale minimálně můžu být nadšená, že jsem hned první den v Paříži dostala pusu na tvář od velmi milého Pařížana.

Později Louvre a Tuilerijské zahrady, kde byl další rozchod. Návštěvy Louvru jsem se dobrovolně vzdala, sedla si v zahradách a poobědvala maminčin řízek (to je prostě klasika!). Při procházce jsem se seznámila s dalším milým Francouzem, s nímž jsem vlastně celý ten rozchod prokonverzovala.

O něco později a řadu památek později jsem - jako místní - posedávala na schodech nedaleko centra Pompidou a rozplývala se nad novými kabelkami, které jsem si zde už stihla koupit.

V pokročilejších odpoledních hodinách už jsem žasla nad nádherou a majestátností Notre-Dame, kde se vedle mne posadil další Pařížan a vyprávěl mi, jak je Paříž nádherná a jak je pyšný na to, odkud pochází a kde žije (nedivím se).

Procházkou podél Seiny jsme se vraceli zpět na Place de la Concorde, kde nás vyzvedával autobus a odvážel nás na hotel.

Byla sobota a poslední možnost nakoupit v Auchan sýry a víno za přijatelné ceny. Jak jsem se za celý den neztratila, večer mě můj nově nalezený orientační smysl opustil a já se v potemnělém cizím městě ztratila. Jako obvykle jsem měla víc štěstí, než rozumu, a tak jsem se zase celkem rychle našla, sýry a víno nakoupila a byla potěšena místním Francouzem, který byl překvapen, že nejsem z Paříže, když vypadám jako pravá Francouzska.

Maratón pokračuje

Neděle byla v duchu historie. V Paříži byl den bez aut, a tak jsme byli odvezeni do Versailles, kde jsem navštívila interiéry i nádherné zahrady se zpívajícími fontánami.

Historii střídala moderna La Défance, kde jsme s kolegyněmi ze zájezdu poobědvaly, abychom nabraly dostatek sil na Sacré-Coeur a Montmartre. Na Montmartre jsem se těšila jako malé dítě už jen kvůli Amélii z Montmartru - jednomu ze svých nejoblíbenějších filmů…

Před Moulin Rouge nás vyzvedl autobus a převezl na Trocadéro, abychom stihli v devět večer nejen osvětlenou ale i blikající Eiffelovu věž.


Poslední den…

Pondělní dopoledne jsme strávili právě u dominanty Paříže - Eiffelovy věže. Abych si vše užila naplno, vyšla jsem si do druhého patra pěšky a měla Paříž jako na dlani (dokonce i mé obvyklé závratě se mi v tento tak důležitý den vyhly). Bylo to nepopsatelné! Tak dlouho o něčem sníte a pak se vám to splní - nemohla jsem se přestat usmívat…

Následoval lehký oběd na nábřeží Seiny, procházka po dalších pamětihodnostech. Sorbonna dýchala majestátností a v Pantheonu jsem lapala po dechu fascinována pověstným Foucaltovým kyvadlem a mezi nebožtíky hledala poslední místo odpočinku Victora Huga. U kostela, kde se ženil Victor Hugo, jsem žasla nad naprosto nevkusnými botami současné nevěsty, která na nich bez opory sotva stála.

Závěrečnou tečkou celého zájezdu pak byl výlet lodí po Seině. Ještě posledních pár fotek a pak už Au revoir, mon amour!

Z Paříže budu ještě dlouho žít…

Paříž je ještě úžasnější, než jsem vůbec doufala a Pařížané…oh la la! Tak milí, přátelští, usměvaví. O tom, jak jsou krásně upravení a voňaví snad nemůžu ani začínat - po návratu jsem překonávala kulturní šok z toho, jak se v Hradci spousta lidí tváří nepříjemně… I když Hradec miluju a asi bych se ho jen těžko kdy vzdávala, Paříž je zkrátka mou platonickou láskou a (teď už) splněným snem.

(Ne)kompromis

17. října 2015 v 18:03 | Hell |  Můj život s Božským

Přizpůsobit se

Ze všech stran slyšíte, že vztahy jsou o kompromisech. Co si budeme vykládat, na tom asi není co vyvracet. Kompromis je nedílnou součástí asi všech druhů mezilidských vztahů.

Ustoupit či neustoupit?

Přátelé mi často vytýkají, že pokud jde o Božského, pořád se mu podřizuju, ustupuju a on si je mnou příliš jistý. Přiznávám, že mě samotnou tahle myšlenka dost často napadá. Jenže ono všechno vždycky nemusí být tak, jak to zvenku vypadá.

Je pravda, že pokud jde o naše časové možnosti, prakticky v 9 případech z 10 se přizpůsobuji já. Kdybych se totiž nepodřídila jeho časovým možnostem, prostě se neuvidíme. Což je ale docela pochopitelné. Je to pracovně hodně vytížený člověk. Já taky, ale já si často mohu práci přeorganizovat, jelikož jestli si přečtu text mapující historii migrace a napíšu na něj elaborát v pátek nebo v sobotu, je mi celkem jedno a jestli svou copywriterskou činnost budu provozovat v pět ráno, během dne nebo až večer - na tom také zas až tolik nesejde. Zato Božský těžko kvůli mně může posunout servis stroje, kvůli kterému stojí celá výroba a firma, které stroj prodal, tak přichází každou hodinu o statisíce.

To "ustupování" je přesto oboustranné. Já ustupuju pokud jde o nějaké termíny, i když si občas říkám, že už si nenechám organizovat život (a vždycky na to okamžitě zapomenu jen mi volá, že se můžeme vidět), on zase ustupuje pokud jde o mou emocionální flexibilitu (jinými slovy náladovost).

Je to něco, co nás oba vzájemně na sobě vytáčí. Ale je to náš způsob kompromisu. Žádný vztah není zcela dokonalý a bez mráčků, ale jestliže cítíte, že váš vztah pro vás je důležitý a chcete spolu být, tak vždycky najdete způsob, jak to může fungovat.

Kompromisy zkrátka jsou součástí vztahu

Na začátku vztahu ty kompromisy možná ani nevnímáte, vidíte je až po čase, ale pokud vám to za to stojí, z krásného období zamilovanosti zvolna přejdete k plnohodnotnému vztahu s jeho krásnými i těmi ostatními stránkami.

Ještě jsem neslyšela, aby existoval pár, který by se občas nepohádal, nebo v němž by to čas od času neskřípalo. Pokud takový je, pak je něco špatně a ti dva se asi moc neznají, nebo si stále užívají období zamilovanosti. Moje maminka mi vždycky říkala, že hádky nemusí být zrovna na denním pořádku, ale lidé se prostě občas nepohodnou, ale k životu to patří, a pokud u partnerů občas nepřijde nějaká ta výměna názorů, pak ti dva nežijí společný život, ale spíše vedle sebe tak nějak existují.

Důležité je umět věci řešit

Zastávám názor, že komunikace je základem všech vztahů - od rodinných, přes přátelské až k těm milostným. Když vám něco vadí, neduste to v sobě, ale promluvte si o tom, protože mlčení vždycky nadělá víc problémů, nežli užitku. Možná vás štve něco, co ten druhý ani netuší. Jste-li schopní si o problémech promluvit, pak jste schopní je i vyřešit.

Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se