Září 2015

KN - Podivná knihovna, Murakami Haruki

22. září 2015 v 6:19 | Hell |  Recenze

Murakamiho jednohubky se dají

Podivná knihovna je další z kratších útvarů současného japonského fenoménu známého v našich i jiných světových končinách pod jménem Haruki Murakami. Osobně tohoto autora nepreferuji a často mám pochybnosti, jestli i jeho velcí čtenáři ho opravdu mají rádi, nebo si jen udržují styl s Murakamiho knihou v jedné a kávou z CrossCaffe či Starbucksu v druhé ruce...Buď jak buď, nepatří k těm, které vyhledávám, ale ty kratší útvary jsou fajn!

Opět, stejně jako v případě povídky Spánek (http://www.zlinskynocnik.cz/web/kultura/knizni-tip-spanek-japonska-jednohubka-od-murakamiho/), se jedná o počin Odeonu a ani tentokrát nechybí velmi expresivní ilustrace německé výtvarnice Kat Menschik, které se již jednou velmi osvědčily.

Podivná knihovna je ovšem jedinečná v tom, že se zcela vymyká autorově stylu. Popravdě, jen těžko uvěřit, že tento až horrorový výjev vyšel z pera poetického Murakamiho.

Osobně jsem při čtení těch několika stránek zažívala pocity úzkosti, jako by autor útočil přesně na naše kdesi zakořeněné obavy a jemně do nich cinkal, jako harfistka do strun svého nástroje.

Být hnidopich, asi bych Podivné knihovně vytkla, že mi schází jasnější pointa, důvod celého příběhu, ale nejsem ani zastáncem stereotypů a už vůbec nelpím na zaběhnutých pravidlech a nutnosti (v mnoha případech často spíš křečovité) dotaženosti příběhu. Zvlášť když se jedná o takhle krátký útvar.

Podivnou knihovnu pokládám za osvěžující narušení současného trhu plného převážně severských detektivek či zdlouhavých thrillerů.

Pokud nemáte příliš času na čtení, nejste zastáncem sáhodlouhých románů, nebo prostě rádi poznáváte nové a neotřelé, pak je Podivná knihovna tím, co by vám mohlo zpříjemnit či narušit rutinní každodennost.

Hell

KN - Chutná těla, Isaac Marion

14. září 2015 v 6:08 | Hell |  Recenze

Ach, Rome, Romeo, proč jsi jen...zombie?!

Mezi všemi upírskovlkodlačími ságami a young adult romancemi s metrosexuálními upíry či jinými "justinobieberovskými" pseudohrdiny, kterých je v současné době na pultech knihkupectví nepřeberné množství, se skví variace na Shakespearovu milostnou tragédii v podání Roma a Julie.

Postavami Marionova románu jsou mladičká dívka Julie a "R". Ovšem o viktoriánsky rozháraném mladíkovi a naivní nedospělé šlechtičně tu nemůže být řeč, jelikož náš příběh se neodehrává ani ve Veroně a už vůbec ne v 16. století, nýbrž v postapokalyptické Americe. Julie je dcerou jednoho z přeživších vůdců a "R" je zombie, který zabije Juliina přítele, sní jeho mozek a díky jeho vzpomínkám se zamiluje do Julie. Čímž spustí cosi jako regeneraci mrtvých, znovu se učí mluvit a zachrání Julie. Díky této netradiční dvojici začíná docházet ke změnám, přesto hrozí závěrečná bitva, kterou je třeba vybojovat a zachránit, co zbylo ze světa, jak ho známe.

Zajímá vás, co ohrožuje regenerující zombíky i přeživší lidi? Pak neváhejte a začtěte se do vtipně podané romance s řadou zajímavých ilustrací a vtipných momentů. Avšak ti citlivější z vás by si měli při čtení odpustit něco na zub, zejména při scénách popisujících konzumaci největší zombie mňamky - mozku. Nicméně si dovoluji tvrdit, že i přes tento detail bude "R" jediným napůl uhnilým hrdinou, kterého si zamilujete.

Kniha byla dokonce zfilmována pod názvem "Mrtví a neklidní", ovšem - jak už tomu tak bývá - literární předlohu film ani zdaleka nepřekonal.
Hell xo

Život není fér

13. září 2015 v 10:01 | Hell |  Téma týdne

Život není fér

Ne, to opravdu není. Můžeme se ptát, proč se zdravým párům, kteří žijí zdravě rodí postižené děti. Proč žena, která by si přála otěhotnět, nemůže mít děti. Proč věříme na pravdu a lásku, když kolem sebe vidíme ty sebestředné, prohnilé, jak si žijí na vysoké noze, zatímco my se můžeme strhat. Proč ti, kteří ve škole podávali nevydřené skvělé výsledky, nakonec končí v Kaufu na kase a flákači mají tak dobré konexe, že dostávají i místa, na něž nemají kvalifikaci. Proč na rakovinu plic umírají nekuřáci. Proč si nemůžeme rozhodovat o svém životě a své budoucnosti, přestože nám je vnucována představa svobody a pocit, že bychom za ni měli být vděční.

Ne, život opravdu není fér. A co s tím naděláte? Budeme sedět všichni na zadku a doufat, že se stane zázrak? Budeme sedět všichni na zadku a litovat se, jak nám bylo nebo je ubližováno? Tak to pěkné posezení, přeju, ale ne díky. Je každého věc, jak se naučí žít s tím, že život nikdy nebyl, není a nebude fér.

I mě to štve, i já jsem občas pěkně znechucená. Ale než sedět, brblat nebo se snad litovat, tak svou naštvanost investuji jako energii do toho, abych byla lepší. To negativní, co mě v životě potkalo, vnímám jako to nejlepší, co se mi mohlo stát, protože mě to posílilo. Každý, kdo mi kdy chtěl nějak ublížit ze mě nakonec udělal bojovníka a lepšího člověka, než je on sám.

Život není fér, ale my bychom měli být férový především vždy a za všech okolností sami k sobě. Tím, že se necháme ubít, odradit, znechutit, otrávit tím, že těm, kdo si to nezaslouží se daří a ti, kteří by si zasloužili lepší život se o něj věčně musí rvát, tím ze sebe uděláme nakonec jen chudáky, kteří se utápí v sebelítosti a nic lepšího si opravdu nezaslouží.
Svět patří těm, co se nepose*ou! Tak buďme čestní a nedejme se.

Pěknou neděli všem, kdo bojovníkům a bojovnicím!
Hell

Houpačky

12. září 2015 v 9:55 | Hell |  Můj život s Božským

Houpačky

Onehdy jsem tak brouzdala po internetu a najednou jsem objevila článek o vztazích, které připomínají houpačku. Okamžitě jsem ho otevřela, protože si často říkám, že takový nějaký je ten náš.

Jsem ráda, že jsem to udělala, protože mě uklidnil. Psalo se v něm, že ve vztazích je to zcela přirozená věc. Stejně jako lidé nejsou konstantně v pohodě a na jejich vnímání a chování se projevují vnější vlivy (jako třeba stres, nepříjemnosti, zdravotní problémy atd.), ve vztahu je to stejné. Když se nad tím zamyslíte, tak je to vážně naprosto logické.
Co mě však "potěšilo" byla zmínka o tom, že vztahy, v nichž dochází právě k tomu střídání období radosti a štěstí s obdobím o něco (nebo o dost) kritičtějším, mají daleko vyšší předpoklad k trvání. Už proto, že jsou partneři schopni neskrývat a nepotlačovat negativní emoce, nespokojenost, ale i za cenu konfrontace jsou k sobě upřímní. Není-li tomu tak, partneři mají zjevně problém s komunikací, což je jedním ze základních stavebních kamenů každého funkčního vztahu.

Na začátku každého vztahu se o střídajících se obdobích nedá moc mluvit. Zamilovanost z nás dělá tolerantní, milující, obětavé, nesobecké altruisty. Když opadne zamilovanost, buď zůstane láska, nebo přijde konec.

Odborníci i laická veřejnost se shodují, že zamilovanost trvá rok, sporadicky téměř dva roky. Tohle období je svým způsobem kouzelné! Nevidíte chyby svého partnera a ty, které vidíte, vám nějakým zázrakem připadají vlastně roztomilé. Rozbuší se vám srdce vždy, když se s ním máte vidět, zvedá vám tlak, tvář vám často zdobí přiblblý úsměv, neustále se snažíte vypadat pro svůj protějšek přitažlivě…

Mně už růžové brýle spadly, vidím to, co mě na Božském neuvěřitelně štve, stejně tak já ho bezpečně dokážu přivádět k šílenství. Pravda, nesnáším, když se hádáme, ale na druhou stranu…alespoň víme, co nás štve, a jestliže se v našem vztahu střídají období stejně jako je tomu u každého člověka a je to vlastně v pořádku, pak jsem ráda i za každou hádku. Každou slzu. Nejenže vím, že to, co mezi námi je, je vážně intenzivní, ale i pevné. Když zvládneme každou menší krizi a kolize, pak spolu zvládneme všechno.
Hell xoxo
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)