Červen 2015

Deset malých černoušků nutilo diváky umírat

17. června 2015 v 19:46 | Hell |  Kultura

Deset malých černoušků

Deset lidí z různých sociálních vrstev přijme pozvání na tajuplný ostrov. Po příjezdu však pozvaní zjistí, že hostitelé chybí. Na úvodní večeři jsou všichni přítomní hlasem z nahrávky obvinění z činů, které v minulosti spáchali, ale nebyli za ně odsouzeni.

Představení na motivy detektivního příběhu Agathy Christie, kterého se režisérsky bravurně ujali Karel a Pavel Peškovi, přimělo diváky umírat. Umírat smíchy! V Divadle Jesličky Josefa Tejkla zkrátka nikdy nic není tak, jak čekáte, protože každý kus tohoto "amatérského" souboru jakákoliv očekávání hravě předčí.

Poslední repríza 10 malých černoušků v letošní sezóně proběhla 16. 6. 2015 a já jen lituji, že jsem propásla premiéru i další reprízy, tudíž teď musím čekat na další sezónu, než se budu smět na představení vydat znovu!

Když zhaslo světlo, diváci se ztišili a čekali, co přijde, spustila dramatická hudba a na scéně se stejně dramatickým způsobem postupně začali objevovat všichni protagonisté. Mráz mi běhal po zádech a začala jsem pochybovat sama o sobě, když jsem byla přesvědčená, že by tento kus měl být humornějšího ladění, než například Bezkyslíkatí. Poměně záhy se však ukázalo, že se skutečně nemýlím a opravdu se jedná o lehčí představení.

Lehčí (taktéž ne o mnoho) ovšem pokud jde o hloubku tématu. Mluvíme-li o zpracování, jesličkáři jsou skutečně představení od představení nápaditější, originálnější, preciznější. Ať už tu mluvíme o kostýmech nebo plynutí děje, v němž se tentokrát výrazně, leč velmi vkusným a osobitým způsobem střídala přítomnost s minulostí. Abych byla upřímná, z celého představení jsem nadšená, ale kdybych měla jmenovat jeden jediný prvek, který mne naprosto uchvátil, bylo by to právě toto řešení prolnutí děje. Geniální!

Rozebírat postupně všechny postavy a jejich představitele by nakonec bylo pro čtenáře, byť laskavého, nudné, neboť bych se musela opakovat v superlativech, a proto veškeré herecké výkony shrnu tím, že je pochválím všechny najednou, protože byli senzační! Ale je pravda, že to je skutečně asi ta jediná věc, která mě v Jesličkách již nepřekvapuje - herci jsou vždy skvělí.

Soudkyně Sophie Wardgravová (Ivča Hronešová), Věro Claythornová (Monika Janáková), Kapitáne Lombarde (Jirka Černý), Emily Brentová (Klára Kaplanová), generále Mackenzie (Martin Žatečka), doktorko Armstrongová (Martinka Pešková), Tony Marstone (Lukáš Roubíček), detektive Blore (Petr Matyáš Cibulka), Ethel Rogersová (Jana Vašíčková), pane Rogersi (Jarek Plesar), policistko Smithová (Denisa Navrátilová), policisto Maine (Pavel Pešek) a charismatický hlase (Oldřich Hejkal John), děkuji Vám za Vaše výkony a zpříjemnění červnového večera.


A abych nezapomněla...až do konce jsem byla napjatá a vážně netušila, kdo je vrah.

Milí čtenáři,
pokud jste v letošní sezóně toto divadelní představení nestihli navštívit, určitě doufejte v jeho obnovení a neváhejte se na něj vydat v sezóně příští. Rozhodně za to stojí.

Hell


Až jednou...

15. června 2015 v 6:15 | Hell |  Můj život s Božským
Až jednou začneš mé zásluhy zlehčovat
a shlížet na mne jen očima pohrdání,
já budu při tobě sám proti sobě stát
a hájit tvoji ctnost, ač klameš bez ustání.
A že své slabosti sám ze všech nejlíp znám,
já na tvou obranu pak podám věrnou zprávu
o všech těch nízkostech, jež v sobě ukrývám -
a tak, až ztratíš mne, sám získáš jenom slávu.
Já však tím získám též: vždyť přece mířím vším,
každou svou milostnou myšlenkou jenom k tobě,
a jestliže z těch křivd, jež si sám způsobím,
můžeš mít užitek, mám ho já dvojnásobně.
Já tě tak miluji, tak jsem ti odevzdán,
že pro tvé dobro chci nést všecko zlo jen sám.

Sonet 88, William Shakespeare

SHAKESPEARE, William: Sonety. Praha, Mladá fronta 1970.

Sociocon 2015 report

9. června 2015 v 7:30 | Hell |  Kultura

Sociocon 2015 aneb "Všichni jsme tu cizí"


(Autorem designu letošní konference: Jakub Vaněk)
Květen byl v letošním roce nejen měsícem zamilovaných, ale především měsícem konferencí. Studenti Katedry sociálních věd pardubické filozofické fakulty se jako každoročně pod vedením Tomáše Samka svého úkolu chopili s největším úsílím o odvedení dobré práce a co nejdůstojnější prezentaci této katedry. Letošní ročník, v řadě již šestý, nesl podtitul "Všichni jsme tu cizí" a naznačoval, že se 20. kětna od 9:00 bude v pardubickém Divadle 29 diskutovat jinakost a jak se s ní vyrovnáváme. Výjimečnost šestého ročníku tkvěla také v tom, že se organizační tým, tvořený převážně sociálními antropology, snažil oslovit a zapojit do programu i příspěvky z jiných kateder, což se povedlo hned v několika případech.
Celodenní akce byla rozdělena do čtyř bloků; ve většině z nich byly návštěvníkům představeny tři příspěvky doplněné o otevřenou diskusi. Akci zahajoval vedoucí Katedry sociální věd PhDr. Michal Tošner, Ph.D., jenž přítomnému publiku nastínil program celého dne, svými slovy povzbudil a popřál úspěch organizátorům. První blok byl věnován příspěvkům s romskou tematikou, v němž jsme se od Anety Balejové dozvěděli o historii českých Romů v Letech, od Martiny Šafářové o stereotypech, které se šíří v médiích, a díky filmovému příspěvku Zbyňka Andrše jsme nahlédli do romské osady při jednom z přechodových rituálů, a to křtinách.
Po krátké přestávce následoval ekologicky laděný blok, který svižně otevřela Barbora Chvojková představením Hnutí Brontosaurus, jehož je součástí a v němž prováděla terénní výzkum. Následoval krátkometrážní etnografický film, v němž Helena Frydrychová poukazovala na problematiku úhlu pohledu, a aktivistický snímek kritizující lidský přístup ke zvířatům, jehož autorem je talentovaný vizuální antropolog Jakub Švec. Tereza Randáková nám nakonec přiblížila aktivisty z hnutí Foot not Bombs.
Po obědě představil Ondřej Matys intelektuála 15. století Mikuláše Kusánského a jeho pojetí Muhammada, na což tematicky navázal Ivan Štampach, jenž rozebral současnou situaci a vztahy Čechů k Islámu. Blok pak uzavřel host Socioconu Filip Tesař hovořící o vztahu mezi konfliktem a nenávistí. Poslední blok zahájila Lenka Rejfířová prezentací své práce, v níž se zabývá BDSM+ komunitou. David Bradna nás posléze uklidnil svým příspěvkem o japonském duchovním životě ovlivněném Západem a nakonec se nás Tomáš Ryška snažil vyvést z omylu, že pomáháme, když se zapojujeme do humanitární pomoci.
Rozmanité příspěvky a zajímavé diskuse uvádělo snad ještě rozmanitější, přesto výborně se doplňující, trio moderátorů tvořené Agathou Hrůšovou, Karlem Kopeckým a Ondřejem Nešetřilem.
V tak deštivém dni se ani většina organizátorů neodvažovala doufat v hojnou účast, avšak hlediště bylo po celý den zaplněno takřka do posledního místa. Již v průběhu konference zazněla slova
chvály od návštěvníků, ba dokonce bylo řečeno, že byl v některých směrech překonán loňský ročník, jenž nasadil laťku tak vysoko, že si letošní tým organizátorů dal za cíl se k ní alespoň přiblížit. Sociocon je jako katederní miminko, které se každým rokem zlepšuje, překonává samo sebe a získává si své místo, svou prestiž a své pravidelné návštěvníky z čím dál širšího okruhu zájemců.

Video a program s konkrétními názvy naleznete zde.
Za korekci textu děkuji Tomáši Samkovi.
Hell

Jeden den v cizím těle

7. června 2015 v 7:06 | Hell |  Téma týdne

Jeden den v cizím těle

Překvapilo by mne, kdyby se našel alespoň jediný člověk, kterého nikdy v životě nenapadlo, že by chtěl být někým nebo něčím jiným, než je. Já chtěla být princeznou, pak mě docela dlouho držela představa, že budu rocková hvězda; popravdě, ten životní styl bych zvládla, ale ony ty rockové hvězdy buď fakt musí něco umět, nebo musí mít zvlášť dobré kontakty a já nemám ani jedno, takže moje vystoupení zase ocení jen sprchový závěs a žínka. Také jsem věřila v kariéru uznávané antropoložky. Neustále jsem si něco plánovala, chtěla být lepší, než jsem, chtěla mít lepší život.


Až jsem se jednoho dne pozastavila sama nad svou vlastní chamtivostí. Pořád jsem si říkala, že nemám tohle a tamto a že chci víc. Ale co bych chtěla ještě víc?! Mám rodiče, kteří mě podporují ve všem, co dělám. Mám báječného chlapa, který mě má rád a dokazuje mi to dost často na to, abych se chtěla nakopat do zadku, když si uvědomím, že zase dělám zbytečné scény. Mám úžasného psa, který mě sice občas přivádí k šílenství, ale taky je to nevyčerpatelný zdroj energie. Mám kolem sebe vážně dost přátel, kterým na mně záleží, za což bych měla být a jsem opravdu vděčná, protože jsou lidi, kteří nemají tak dobré kamarády. Splnila jsem si takový menší sen a brigádničím v knihkupectví, kde mám skvělé kolegyňky. Školu zvládám víceméně bez větších obtíží nato, že se nešprtám tak, jak jsem si vždycky myslela, že musím. Od tohoto měsíce jsem začla pracovat v reklamě, což je obor, který mě zajímá, baví a se svým vzděláním bych tam mohla i zakotvit. Stala se ze mě stálá recenzentka knih pro zlínský zpravodaj. Vedu svůj čtenářský klub v Hradci Králové, který jsem založila a i když zatím nemám výsledky, jaké bych si přála, tak i těch pár lidí, kteří se zapojují jsou úžasná odměna za úsilí s klubem spojené. V neposlední řadě jsem spokojená s tím, jak vypadám. Na světě není tolik šťastných lidí!
Samozřejmě, když bych se na to podívala očima pesimisty, najdu ve všech těch důvodech k radosti řadu nedostatků, na které bych si mohla stěžovat, ale proč?! To může každý...

Vsadila bych botky, že kdybych mohla být jeden den v těle třeba Karla Gotta, budu mít tisíc důvodů ke štěstí a stejný počet argumentů, proč není snadné a nejšťastnější být právě Karlem Gottem.

Ono to totiž není ani tak o tom, kým jsme a jestli být někým jiným, ale o tom, jestli chceme a dokážeme být šťastní s tím, co máme. Tuším, že to byla Oprah Winfrey, která řekla cosi ve smyslu, že ten, kdo počítá, co všechno má, bude mít vždycky všeho dostatek, ale ten, kdo počítá, co nemá, nikdy nebude mít dost. Známe to všichni - vždycky může být lépe, ale taky daleko hůř!

Co tedy závěrem? Vykašleme se na to, co mají ostatní a my ne. Raději zkusme vidět, v čem je naše vlastní štěstí.

Hell

SCORPIONS...return to forever tour 50th anniversar

5. června 2015 v 11:22 | Hell |  Kultura

Scorpions v pardubické ČEZ areně!


Začátkem letošního roku jsem "oslavila" první čtvrtstoletí a k tomuto výročí jsem dostala od kamaráda ten nejlepší dárek - vstupenku na koncert německé legendy SCORPIONS! Nadšení mě drželo celé dva měsíce, kdy jsem se na datum 8. 5. 2015 klepala jako batole na sunar, a po tom zážitku mě rozhodně neopustilo, ale právě naopak! Jestli jsem do letošního května měla tuhle kapelu ráda, tak od onoho pátečního večera je Klaus Maine dalším v řadě rockových dědků, které miluju!

Koncert měl začínat ve 20:00 a mám dojem, že již hodinu předem bylo na prostranství před stadionem několik tisíc lidí těšících se na legendární rockery. Jen jsme se konečně dostali za turnikety, cítila jsem drobné chvění - očekávání, radost, nervozita...nejspíš pel mel všemožných emocí.

Krátce po osmé jsme se dostali na svá místa (Tribuna přímo naproti pódiu! Sekce 108, 6. řada) a kapela už hrála! Doslova mě uchvátilo, že začínali v podstatě přesně. Stačilo pár vteřin, abych se zaposlouchala a už jsem byla naprosto pohlcená! Při následujícím songu Is there anybody there už jsem se jen tupě usmívala a sledovala každý pohyb toho chlapíka menšího vzrůstu, kterému ale leželo u nohou dobrých 15 tisíc lidí a jehož hlas poznáte mezi tisíci.

Koncert to byl naprosto dokonalý. Musím říct, že nejlepší v mém životě a myslím, že tento zážitek jen tak něco netrumfne. Celou dobu mi stálo chmíři vzadu za krkem, ale když (jen jednou jedinkrát za celý koncert!) při písni Send me an angel Klaus nedotáhl jeden tón a poklepal si zlehka na srdíčko a celý sál začal bouřit, čímž chtěli fanoušci dát najevo, že to nevadí, protože je to stejně frajer (!!!), měla jsem už husí kůži jako rumové pralinky. A když si pak od fanoušků u pódia převzal českou vlajku a hodil si ji přes rameno při písni Wind of change, byla jsem dojatá tak, že i slza ukápla.

Kromě jiných mě "Škorpíci" velmi potěšili mou oblíbenou We built this house, takže jim odpustím, že nezahráli Humanity nebo Holiday (a chtít Tainted love už by byla neskutečná drzost).

Vzhledem k věku musím vážně vyzdvihnout, že hráli dvě hodiny a jejich výkony byly opravdu naprosto excelentní. Co se týká třeba bubeníka, tak nepochybuji, že Kottak je šílenec - jak jinak vysvětlíte, že je schopen převléknout si tričko během písničky, k níž normálně hraje a není poznat, že by dělal něco jiného, než bubnoval...?

Co závěrem? Vidět tyhle chlapíky naživo byl nepopsatelný zážitek na celý život. Jsou to totální šílenci, profíci a miluju je!
...myslím si totiž, že je fyzicky nemožný jim nepodlehnout!

Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se