Duben 2015

Mučení zdroj rozkoše

12. dubna 2015 v 17:26 | Hell |  Téma týdne

Mučení zdroj rozkoše

Padesát odstínů čehokoliv v současné době láká všechny do kin, statisíce žen po celém světě podlehly šedivému šílenství, což osobně moc nechápu, protože po přečtení prvního dílu jsem znechuceně knihu odložila a nejde mi na rozum, co všechny tak přitahuje na chlapovi, který připomíná podomního pojišťováka. No ale dobře, proti gustu...

Jen by bylo fajn, kdyby si pak polovička z těch nadšených čtenářek o sobě nemyslela, že jsou subinky. To je problém pro dominantní muže, ale i pro mě, protože při hledání vhodných respondentek na diplomky jsem často zklamaná. Ono totiž BDSM není jen o tom, že vám chlap naseká na prdel páskem, abyste si posléze mohla pobrečet ve výtahu...
To tak na úvod, abych vysvětlila, že mučení je zdrojem rozkoše, ale nejsem fanynkou Padesáti odstínů a určitě jsem nezjistila po přečtení tohoto bestselleru, jak je BDSM strašně super a jak jsem vlastně sama subinkou.


Jestli ale existuje nějaká kniha, která by mohla mít vliv na uvědomění si vlastní submisivní či dominantní stránky, pak je to určitě Příběh O od Pauline Reage. Nejen že jde o kvalitní literární dílo, kde nefiguruje žádná trapná vnitřní bohyně, kterou byste nejraději uškritili, když je zmíněná už snad po dvacáté, ale opravdu se jedná o BDSM román.

Čili...mučení může být zdrojem rozkoše, pokud to je opravdu vzrušující mučení, ne mučení v hlavní roli s pojišťovákem a uřvanou naivkou.

Hell

P. S.: Pokud jsem se někoho dotkla, tak se omlouvám, ale vězte, že jsem neměla v úmyslu urazit čtenáře, nýbrž vyjádřit svůj negativní názor na produkt.

Štve mě, ale miluju ho...když potřebuju vychladnout...

6. dubna 2015 v 20:45 | Hell |  Můj život s Božským
Jsou dny, kdy to ve vztahu nefunguje právě pohádkově. To už tak k životu patří. No a pokud jste na tom jako já, že prostě nesnášíte hádky a na toho, koho milujete, nechcete řvát, je dobré najít si způsob, jak vychladnout...

Když venku svítí sluníčko, tak s Herbouškem neleníme a zvlášť, když tu teď řádí aprílové počasí, vyrážíme na procházku.


Taky je báječné, když máte dostatek přátel a kamarádů, kteří na vás (a vaši až úchylnou radost z dostávání neformální pošty) myslí i v zahraničí...Pohled z marocké západní sahary se vzkazem, že se uvidíme v červnu má neuvěřitelnou moc vykouzlit i ve smutné tváři záživý úsměv.


No a nesmím zapomenout na humor v psané podobě...Chutná těla coby zombie variace na Shakespeara - to musí být vtip!


A kdyby i to selhalo, chce to cukr...hodně cukru a Annie Lennox...


Dát si smetaňák a kelímek vyblíznout pejskovi...


A jestli nic nezabere, tak se na to vykašlete, nalakujte si nehty barvou, kterou vaš drahý na nehtech nesnáší, což je pro obě strany příjemnější způsob, jak dát najevo "ŠTVEŠ MĚ!!!", a sáhněte po ještě vtipnější knize...V mém případě je to Nekromant Johannes Cabal!



Ať si chladne on, vy si hoďte nohy nahoru a nestresujte se, protože žádná bouřka netrvá věčně.

Hell

I ty, Brute?

5. dubna 2015 v 14:45 | Hell |  Téma týdne

I ty, Brute?

Zrada. Zrada je to nejodpornější, co si dovedu představit. V dnešní době je tak těžké získat si něčí důvěru a ještě mnohem těžší je někomu důvěřovat. A zradit je tak snadné. Snadnější, než jsem si kdy dovedla představit. Zrada je jako malý červotoč, který vrtá a vrtá...Nikdy by mě nenapadlo, že bych byla kdy schopná vůbec reálné myšlenky na zradu. A ono nakonec k tomu, aby člověk nad něčím tak ohavným, jako zrada bez nejmenších pochyb je, začal přemýšlet stačí tak málo. Tak strašně málo. Malá, téměř nepatrná hádka, pocit osamělosti a vědomí, že by to tak být nemuselo. Trocha pozornosti, pohlazení a začnete uvažovat nad tím, jestli sousedův dvorek opravdu není zelenější, jestli vlastně všechny okolní dvorky nejsou zelenější a jestli by nebylo lepší se prostě k tomu jinému sousedovi přestěhovat.


Jsem ze sebe zklamaná, protože jsem zjistila, že jsem schopná uvažovat o zradě. O tom, že bych zradila. A to jsem byla neochvějně přesvědčená, že taková nejsem a nikdy se mi nic takového nemůže stát. Po pár dnech, co jsem vychladla, už o tom zase nedovedu ani přemýšlet, ale co až jednou...a do jaké míry budu smět vinu přisuzovat sobě a do jaké tomu, který mi sám zasazuje brouka do hlavy svým věčným "nemám čas"?

To, že jsem se nakonec vrátila ke svému čekacímu standardu a nestal se ze mě republikán Brutus, je nejspíš tím, že jsem urputná a a umanutá a když mi na něčem záleží, nedokážu se toho vzdát, i když už dávno vím, že je pozdě, že to nějak nefunguje, že je to rozbité. Tak jako neopakuji stejné chyby dvakrát, ale raději tak pětkrát pro jistotu, tak věřím v něco, v co nikdo jiný už dávno nevěří.
Co ale bude potom? Co nastane, až ztratím víru? Stanu se tím pravým Brutem? A co bude s lidstvem, až se každý z nás na základě alibistických vysvětlení stane zrádcem?

Hell
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)