Březen 2015

Co bude dál?

29. března 2015 v 9:36 | Hell |  Téma týdne

Co bude dál?

Chtěla jsem začít psát, že jsem vždycky byla člověk, který předem plánuje, přemýšlí o budoucnosti, ví, co bude následovat, ale došlo mi, že by to vlastně nebyla pravda. Spíše taktizuji, než že bych měla skutečný strategický plán pro život. Jinými slovy: Vím přesně, co bude zítra, možná sestavím plán toho, co bude celý týden, ale co bude za měsíc, nebo za rok, o tom nemám nejmenší zdání. Jsem jako holubí pírko. Nevím, kam mě vítr zanese.


Když tak o tom přemýšlím, tak je to možná lepší. Asi jinak žít neumím. Většina dopředu plánovaných věcí stejně vždycky na něčem ztroskotala, a tak se raději držím těch krátkodobých cílů a plánů. Pravdou také je, že můžete jen těžko plánovat, co bude dál, v budoucnosti, když jste jako já a žijete přítomností. Snažím se užít si každý den, jako by zítřek neměl přijít. Když přijde šance, využiji ji, nenechám si ji utéct. Neznamená to, že bych vůbec nepřemýšlela o vážných věcech, ale vím, jaká jsem, kdo jsem a nemyslím, že bych za deset dvacet let byla naprosto někým úplně jiným.Vidím to jako Paul Ricoeur - něco v člověku se přizpůsobuje, ale jedna jeho část zůstává neměnná.

Proč se vlastně lidé tolik snaží plánovat, vědět, co bude dál? Proč chodíme ke kartářkám a jiným věštkyním, aby nám poodhalily, co nás čeká? Nejsem sice fanynkou překvapení, ale na druhou stranu - jestli mě čekají těžké chvíle, proč se tím stresovat půl roku předem a čekat, kdy to konečně nastane? Nebo naopak, jestliže mě čeká štěstí, není nesmysl denně vstávat s tím, tak kdy už to přijde, kdy už budu šťastná? Co když nakonec přehlédnete obyčejné štěstí nesmyslným očekáváním nějakého gigantického?


Nejhůř zní otázka "Co bude dál?", když si ji pokládáte v souvislosti s vaším partnerem. Netvrdím, že mě nenapadá a že bych si nepřála vědět víc, ale na druhou stranu si říkám, že si o to víc, když nevím, musím užívat každého možné chvíle s tím, koho miluji. Ono totiž, když se "Co bude dál?" začne vyskytovat častěji, než myšlenky na to, jak je vám s vaším partnerem dobře, i přes těžké dny, i přes malé hádky, a jak si zkrátka chcete celou svou osobností vychutnat každou chvíli s ním, pak je předzvěstí toho, že dál už možná nic není.

Jak jste z mých článků už asi pochopili, jsem fatalistka. Na náhodu nevěřím, zato jsem přesvědčená o moci osudu. Co se má stát, to se zkrátka stane a s tím, s kým se máme setkat, nebo s ním být, tak s ním se setkáme, budeme, i kdybychom měli obejít půl světa. A proto není důležité vědět, co bude dál. A proto to i přes svou zvědavost nechci znát. A proto neplánuji budoucnost dál, než do příští neděle.

Hell

Sobotní výzva

28. března 2015 v 9:30 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle

Sobotní výzva

Hrozně jsem se těšila na víkend! V týdnu jsem uklidila a udělala většinu práce na příští týden do školy. Plánovala jsem si, že v sobotu a v neděli budu jen chodit na procházky s Herbem, posedávat v křesle s Mužem jménem Ove (to jsem netušila, že ji dočtu už v pátek v noci a že při posledních padesáti stranách budu brečet a brečet, takže se zombie variací na Shakespeara Chutná těla od I. Marion), konečně se podívám na Lásku za časů cholery a Lincolna a dnes od 20:30 do 21:30 si budu užívat naprosté tmy jako výraz, že držím "Hodinu Země"...

Zatím to ale vypadá, že toho flákání tolik nebude. Ne, že bych nutně musela, ale cítím takové chvění, že je přece taková škoda proflákat dva dny nicneděláním!

A tak sobota začla už tradičně hodinovou procházkou s Herbem, následně jsem obalila Božského knihu (Zmizelá) starým balicím papírem, aby se nepoškodila, až ji s sebou budu tahat do školy a zabíjet s ní čas při cestování autobusem - to byly ty příjemnější činnosti, ale zbytek dopoledne bych chtěla strávit prací do školy.


Úterní přednáška s Eriksenem a to, že mi pak na FB odepsal na poděkování za ni, mě nakoplo k nějaké činnosti. Takže! Sobotní výzva:

  • Summary: Wilk&Cliggett, chapter 4: Social and Political Economy
  • Přepis rozhovoru na romistický seminář
  • Pustím se do překladu Boasova textu o fenoménu "potlač" na referát do ekonomické antropologie
  • Přeložím do angličtiny svůj projekt na interpretativní seminář (u toho nepochybně vypustím duši)
  • Zvládnu napsat recenzi na Muže jménem Ove do Zlínského nočníku

A dám si k tomu trochu té nostalgie s Barbrou Streisand!


No a večer od půl deváté do půl desáté si budu užívat tmy... Věděli jste o této akci, o "Hodině Země"? Prý už to nějakých pár let funguje...já jsem o tom tedy letos slyšela poprvé díky FB, ale přijde mi to jako fajn nápad. Co vy? Nepřidáte se? Nikdo po vás nechce žádný finanční příspěvek, ani zvláštní aktivitu - zkrátka jen na hodinku zhasnete...

No nic, jdu se ponořit do práce - alespoň mi tak snáz uteče čas do zítřejšího setkání s Božským. Je skoro k nevíře, jak se i po více než roce a půl na něj těším pořád úplně stejně jako když jsem byla čerstvě zamilovaná...


Moji milí čtenáři,
užijte si krásnou sobotu, byť se zdá zamračená - o to víc se sami usmívejte!

Hell

Přednáška T. H. Eriksena

24. března 2015 v 18:34 | Hell |  Kultura

Thomas Hylland Eriksen - přednáška v Hradci Králové

Dnes, tedy v úterý 24. 3. 2015, proběhla v rámci konference "Naše společná přítomnost" přednáška na UHK celosvětově známého norského sociálního antropologa Thomase H. Eriksena.


Byť jsem již ztratila veškeré iluze o svém vlastním působení v roli sociální antropoložky, nemohla jsem si nechat ujít přednášku vědce, jenž je mezi antropology znám jako Karel Gott v Čechách. A jsem ráda, že jsem nezaváhala. Jen nás s kolegyněmi mrzelo, že nedostal více prostoru.

Jeho angličtina byla velmi příjemná, nicméně i pro ty, kteří nemluví anglicky, byla přednáška přístupná díky jedné z pořadatelek, jež po celou dobu překládala.


Eriksen zmínil několik ikon tohoto oboru, například Bartha či Levi-Strausse. Tématicky se dotkl několika témat. Rozebíral fenomén, jímž se posledních pár let sám zabývá, a to přehřívání. Ve smyslu nejen globálního oteplování, ale zejména z hlediska sociokulturního. Přirovnal to k tření dlaní o sebe - třete-li o sebe dlaněmi, vytváříte tak teplo. Stírají se hranice, lidé jsou daleko propojenější, než tomu bývalo kdysi, dochází mnohem častěji k setkávání a interakci různých etnik. V souvislosti s tímto zmiňoval fenomén globalizace. Mluvil o tom, že z tohoto hlediska byl zlomový rok 1991, protože v tomto roce padaly bariéry a ono propojování ve smyslu, v jakém ho známe dnes, začalo právě tehdy - viz vstup mobilních telefonů na trh a možnost, že jsme neustále k zastižení, propojení s ostatními lidmi. Bylo úsměvné, že během jeho přednášky mu začal zvonit telefon, který sice nepřijal, ale čímž v podstatě (nezáměrně) demonstroval, o čem mluví.
Také se dotkl protikladů zachování životního prostředí a např. ropných společností, které zaměstnávají spoustu lidí. Bylo velmi sympatické, že apeloval na to, že kvantitativní a kvalitativní výzkumy jsou stejně důležité, protože potřebujeme vědce, kteří sledují fenomény z letadla, tvoří grafy, tabulky, statistiky, ale i ty vědce, kteří jdou do terénu a zkoumají konkrétní dopady na konkrétní lokality. Zde se zlehka dotkl i v současnosti velmi ožehavého tématu, když mluvil o tom, že přece není možné, abychom se domluvili s islámskými fundamentalisty, když nebudeme schopni domluvit se jako vědci (jen s rozdílnými přístupy) mezi sebou. Jinými slovy a mimo akademickou půdu či současné nábožensko-etnické konflikty - vzájemný respekt a oboustranná snaha o komunikaci je to, co nám pomůže zůstat lidmi a je tím jediným možným východiskem pro společné soužití.

Ano, jsem z něj nadšená a přiznávám se bez mučení. Thomas Hylland Eriksen je nejen jedním z těch, díky nimž jsem si v prvním ročníku svého vysokoškolského studia zamilovala antropologii (jeho publikace Sociální a kulturní antropologie byla první kniha, která nám byla doporučena a od mnoha studentů z vyšších ročníků jsem se tehdy dozvěděla, že díky/s ní došli až na navazující magisterské studium), ale je to neuvěřitelný sympaťák a člověk, jenž má takový pohled na svět, s nímž víceméně souhlasím.

Hell
Pozn.: Za poskytnuté fotografie srdečně děkuji Kristýnce K. :-)

Zvláštní týden...

23. března 2015 v 6:30 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle

Zvláštní týden...

Roky jsem ze všech stran slýchala ódy na hradeckou restauraci Mexitu. Konečně jsem ji navštívila a - byť jdu nerada s davem, tentokrát naopak velmi ráda udělám výjimku - mohu jedině doporučit! Příjemná obsluha, příjemné prostředí, můžete si vybrat kuřáckou/nekuřáckou část podniku, naprosto luxusní pálava...a to nejdůležitější: skvělé jídlo! Moje domácí těstoviny s panenkou, houbami a parmezánem neměly chybu!


Božský začátek týdne s Božským s sebou nesl příslib dokonalého týdne...Ale jak už to tak bývá, očekáváte-li, že vše bude šlapat jako na drátkách, vždycky se něco nějak zvrtne...no minimálně premiéra Bezkyslíkatých mě - mírně řečeno - vyvedla z míry a popravdě rozkopla ještě na celý čtvrtek...


Víkend vypadal, že bude skvělý! No a nakonec k těm superlativům vlastně neměl ani tak daleko...Páteční večer jsem strávila se svou kamarádkou u ní v bytečku, kde jsme se vybodly na chlapy, připravily si společně během konverzace asi tunu jídla, pustily film a popíjely čaj...a bylo nám fajn! Prosluněné sobotní dopoledne prolítané s Herbem v parku bylo jako nový příliv energie do žil, takže jsem se později téhož dne mohla pustit do práce do školy...a že jsem odvedla pořádný kus!

A neděle byla konečně relaxační! Ráno jsme vyrazily s maminkou na psí hřbitov, protože naše Ladynka měla v pátek první výročí, takže jsme vyrazily na lesní hřbitov, abychom jí tam zasadily macešky. Doma jsem si pak dopřála svou zamilovanou kávu s mlékem a maminčinou bábovkou.


Odpoledne s Dobou ledovou a večer jsem rodičům připravila večeři - kus-kus se sojovým masem a zeleninou - no a pak už jsem netrpělivě očekávala svůj nejoblíbenější seriál The Walking dead s hrnkem horkého kakaa...


Bylo by fajn, kdyby tento týden byl tak pohodový jako neděle...
Přeji krásné pondělí vám všem!

Hell

Mít, nebo být?

22. března 2015 v 12:55 | Hell |  Téma týdne

Mít, nebo být?

Celý týden přemýšlím nad tématem týdne. Ano, uznávám, že to není právě poetický úvod, ovšem o to je pravdivější. Mít, nebo být?

Neustále mi vrtalo hlavou, z jaké strany to vezmu, jak o tom přemýšlet? Jaký konstrukt na tu otázku napasovat. A vlastně až dnes mi to došlo. Mezi "mít" a "být" je neuvěřitelný rozdíl. Tím pochopitelně nemám na mysli ten lingvistický. Jestli, tak možná sociolingvistický...Ale nebudu se pouštět do větších akcí, není čas na hrdinství, chci článek sdílet ještě za světla a jestliže se tu pustím do oboru, v němž si často připadám jako Alenka v říši divů, pak by se hravě mohlo stát, že ještě o půlnoci budu na míle vzdálená konci. A tak bez jakýchkoli teorií a ukotvení to zkrátka vezmu tak, jak je mým (snad) dobrým zvykem - od srdce.

V čem je tak velký rozdíl mezi "mít" a "být"? To je jednoduché. Mít dítě není totéž jako být matkou/otcem. Mít partnera ještě neznamená být partnerem. Mít na tváři úsměv od ucha k uchu není totéž jako být šťastný.

Je spousta věcí, jež zdánlivě máme, nebo je máme, aniž o ně stojíme. Každý z nás něčím bezpochyby je - dcerou, synem, otcem, matkou, ženou, mužem, studentem, zaměstnancem, živnostníkem, pejskařem, ochotníkem - těch identit, nebo statusů je...A ještě víc je toho, čím bychom chtěli být. A z nějakého důvodu se nám to nedaří.


Důležité ale je MÍT naději, že můžeme být tím, čím chceme, čím potřebujeme být, nebo BÝT odhodlaný si za tím jít, bojovat za to, co chceme.

Hell

Bezkyslíkatí...to sedí!

19. března 2015 v 20:39 | Hell |  Kultura

Bezkyslíkatí? To sedí!

Opět jsem navštívila představení divadla Jesličky Josefa Tejkla. Jednalo se o včerejší premiéru čtyř jednoaktovek na motivy polského dramatika Ingmara Villqista v režii Moniky Janákové (Osudu navzdory) a Pavla Peška pod názvem Bezkyslíkatí. Od několika herců účinkujících v tomto představení jsem byla varována, že je to pořádná dávka deprese, proto jsem byla připravená na cokoliv. Na tohle ne... O přestávce mě stálo dost sil, abych byla vůbec schopná konverzace a po představení už jsem odcházela emocionálně naprosto rozebraná s nepříjemnou nauzeou do baru na uklidňujícího panáka se svým doprovodem, ovšem ani ten nezabral a doma jsem si nakonec musela vzít prášek na spaní, abych byla vůbec schopná usnout a dnes fungovat.
Paradoxně musím říct, že to bylo tak skvělé představení, že už ho nedchci nikdy vidět.

S tradičním minutkovým zpožděním se na prázdné scéně objevovaly již známé postavy místního divadla, kteří za zvuků hudby poetickým způsobem postavily scénu a když hudba utichala, začal dialog dvou žen v posteli. Kostka sádla se sušeným ovocem. Exkurz do lesbického vztahu, v němž jedna (Monika Janáková) celý život stojí té druhé po boku, je jí neustále na blízku a čeká, zatímco druhá (Lucka Zoulová) má manžela, děti, rodinný život. Po hádce, vyčítání, pláči - jak už to tak ve vztazích chodí a známe to asi všichni - přišlo usmíření a rozseknutí celé taktovky, které bych označila jedním slovem: ŠOK!

Opět se rozezněla hudba, znovu se objevili herci s kulisami, upravili scénu a už začínal druhý příběh. Po prvotním možném tápání asi všichni pochopili, oč v příběhu jde, jak silný příběh ženy (Denisa Navrátilová), která nemůže mít děti, se na jevišti odehrává. Jak těžký je takový život s vysokou židličkou i pro jejího muže (Martin Žatečka). Přesto se může zdát, že to nějakým zvráceným způsobem může fungovat. Dokud se neobjeví jejich přítel (Vojta Houska) se svou těhotnou snoubenkou (Radka Husarová).
Jestliže mi na konci prvního příběhu ukápla slza, tak teď už jsem cítila, jak mi slzy kanou do výstřihu, když se ozvala rána a Denisa Navrátilová se neubránila pláči a hlasitému vyjádření bolesti ze ztráty Fantoma. Ještě teď se mi derou slzy do očí.

Následoval příběh Bez názvu. Příběh o umírajícím muži (Jarek Plesar), kterého přijela navštívit maminka (Martinka Pešková), jež netušila, v jak vážném stavu svého syna nalezne. Netušila, že mu bude - jako kdysi malému chlapci - utírat krev řinoucí se z nosu a dívat se na připravený černý oblek. Netušila, že jí syn zemře v náručí.

Poslední příběh Zinková běloba zpočátku dokonale zmate. Blondýnka v županu telefonuje se svým snoubencem, jehož si má za chvíli brát. Milá dívka (Jana Vašíčková), o čem asi příběh bude? Vtom se objevuje shrbený starší muž (Pavel Pešek). Mlčí. Z milé dívky se náhle stává uštěpačná, zahořklá, zlá žena. Psychotička, může někoho napadnout. Ale nikoliv. Jen dcera otce, jenž jí ublížil tím nejhorším způsobem.

Opět se rozeznívá hudba, na scéně se objevují všichni učinkující - každý se svou otázkou. Nejedna z nich možná někdy napadla kohokoliv z nás.

A protože v Divadle Jesličky Josefa Tejkla dostanete vždycky něco navíc, tentokrát zjistíte, že i na malou scénu je možné vcelku jednoduchým způsobem přenést emotivní prvky filmu. Poslední, co divák na scéně vidí, je symbol celého představení.

O hudbu a světla se během celého představení šikovně staral Karel Pešek.

Od první chvíle, kdy jsem slyšela o tomto představení a byla pozvána na premiéru, vrtal mi hlavou název. Bezkyslíkatí. Bezkyslíkatí. Jak? Proč? Už mi připadá naprosto adekvátní. Obecenstvo bylo bez dechu nejen během představení, ale zpozorovala jsem, že se mnohým nedostávalo nejen slov, ale i kyslíku po skončení a čtyřech děkovačkách.

Odvážným či emocionálně silným milovníkům kultury doporučuji reprízu 15. 4. 2015 od 19:30 v Divadle Jesličky Josefa Tejkla.
Hell

Dubnové setkání

17. března 2015 v 9:00 | Hell

Dubnové setkání

Na první schůzce čtenářského klubu jsme se s přítomnými domluvili, že bude vždy na výběr ze tří titulů, z nichž se domluvíme (odhlasujeme) jeden, který se bude daný měsíc číst. V těch 3 navrhovaných titulech bude jeden klasický titul (od počátku do roku 1968), současná beletrie (popř. novinky) a "volná", kterou člen, který bude navrhovat tituly, volí dle svého uvážení, na základě svého rozhodnutí, zaměření atd.

Z následujících titulů:
1.) Paní Bovaryová (Flaubert)
2.) Muž jménem Ove (Backman)
3.) Platforma (Houellebecq)

Byl nakonec vybrán Muž jménem Ove!


Kdo by se chtěl přidat ke čtenářskému klubu, může se přidat do skupiny, kterou jsem vytvořila na FB, nebo mě kontaktovat mailem (helus.frydrychova@seznam.cz) - do předmětu pište, prosím, "Čtenářský klub", nebo prostě přijďte na dubnové setkání, které se bude konat:

V pondělí 13. dubna v 17:00 v Club Café Pessoa

(Třída ČSA 543/29, HK, na dveřích bude cedule v eurodeskách s nápisem "Čtenářský klub" a instrukcemi, kde zvonit, kdyby bylo zamčeno).

Jste srdečně zváni!

Hell

Životní poslání

15. března 2015 v 16:55 | Hell |  Téma týdne

Životní poslání

Životní poslání je něco, čím si jsou někteří (ti šťastnější, řekla bych) jistí už od malička, jiní to své najdou v průběhu života a další (ti méně šťastní) ho hledají celý život.

Popravdě patřím - doufám, že jen zatím - mezi ty hledače. Od dětství jsem měla velké sny, které jsem často zaměňovala právě se svým posláním. Chěla jsem zachraňovat "svět" jako pracovnice nějaké neziskové organizace, pak jsem přešla k tomu, že budu zachraňovat ohrožené děti jako přítel dětí UNICEF, následně jsem měla představu, že mým životním posláním je zpříjemňovat lidem život formou toho, co napíšu jako novinářka a posléze spisovatelka, hlasatelka v rádiu, moderátorka televizního zpravodajství. Asi na rok jsem přestala jíst maso, abych ušetřila zvířata, která bych normálně snědla, což byla naprostá hloupost nejen proto, že jsem si přivodila zdravotní obtíže, přestože jsem měla pocit, že bílkoviny a minerály z masa nahrazuji tak, jak by se mělo, ale protože to, jestli si dám či nedám 3x v týdnu maso opravdu nemá vliv na jeho produkci.
Když jsem nastoupila na vysokou, tak jsem byla přesvědčená, že jako sociální antropoložka dělající terénní výzkumy přijdu s nějakým převratným objevem. Ne, že bych byla typ člověka, který něco začne a v půlce ho to přestane bavit, takže nic nedotáhne do konce. Spíš je to tak, že se velmi často nadchnu a do všeho jdu po hlavě a až po čase mi dojdou všechny okolnosti, zastavím se, zamyslím se, zvážím své nadání, kvality, možnosti a dojdu k závěru, že tenhle krajíc je příliš silný a mohla bych se jím taky zadusit.


A tak teď vlastně ani nehledám, spíš beru vše, co mi vstoupí do života jako šance. Něco nového zkusit, něco začít, stát se něčeho součástí. Někdy je to šlápnutí vedle, jindy pěkně horká polívka, u níž je třeba počkat, až malinko vystydne, ale v zásadě jsou to všechno zkušenosti. I chyby, které dělám (a že jich dělám sakra dost) se snažím pokládat za empirii, z níž se pro příště mohu poučit, popřípadě se z chyb mohu poučit. I když některé opakuji ne dvakrát, ale raději čtyřikrát či pětkrát - jen tak pro jistotu.

Ať tak či tak, život je neustálé hledání sebe sama a svého poslání a ty chyby, o nichž jsem mluvila, děláme všichni. Patří k životu úplně stejně jako spousta dalších věcí, událostí, které bychom raději vypustili. A pokud mohu mluvit sama za sebe, pak nelituji ničeho, co jsem v životě udělala, zkusila, podělala, protože v ten moment jsem věřila tomu, že to je správné rozhodnutí a vždycky jsem se snažila dělat vše dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a toho by nikdo neměl litovat, i když se to nakonec ukáže jako chyba. Třeba i díky tomu člověk nakonec najde to, co je tím jeho životním posláním.
Hell

Nespoutaný Django (film)

13. března 2015 v 6:30 | Hell |  Recenze

Nespoutaný Django

Režie: Quentin Tarantino
Hlavní role: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson

Oficiální text distributora:
Kultovní režisér Quentin Tarantino natočil jižanské drama z období před vypuknutím Občanské války, jehož hlavním hrdinou je otrok Django. Ten má šanci získat díky nájemnému lovci lidí dr. Schultzovi svobodu, pokud se mu povede dopadnout vraždící bratry Brittlovi. Djangovi se tak zároveň naskytne příležitost najít ženu, kterou musel před lety nedobrovolně opustit. Ani jeden z hlavních hrdinů však netuší, jak blízko jsou nejnebezpečnějšímu dobrodružství svého života.

Když jsem se doslechla, že můj oblíbenec Tarantino pracuje na westernu, trochu jsem se bála. Říkala jsem si, jestli už to není přece jen trošku moc. Popravdě, moje vesternové představy skončily někde mezi Tenkrát na západě a Rudým gentlemanem, takže jsem si asi neuměla tak docela představit, jak to Tarantino pojme a co z toho vyleze. Ale nakonec...je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů nejen od tohoto režiséra, ale vůbec!
Předně je třeba vyzdvihnout herecké výkony. Jamie Foxx mě zaujal už jako představitel Raye Charlese, teď mě mě přesvědčil o tom, že je to skvělý herec a své místo na výsluní si bez jakýchkoliv pochyb zaslouží. Christoph Waltz coby doktor Schultz...k němu se nemohu vyjadřovat, neboť jsem příliš zaujatá - do toho Rakušana jsem se prostě zamilovala po prvních třech slovech! Leonardo DiCaprio - k němu jsem od dob Titanicu měla své výhrady, a přestože mě již v několika předchozích snímcích přesvědčil o svých hereckých kvalitách a o tom, že zvládne víc, než učit Kate Winslet flusat za zábradlí, tak i tentokrát jsem byla překvapená. Svou roli zahrál naprosto dokonale, protože ho od prvního shlédnutí snímku nesnáším víc, než za celé ty roky za Titanic. Kerry Washington jako Brunhilda, malá potížistka mě neurazila, ale popravdě ani příliš nenadchla. Což ovšem není ani tak tím, že by snad herecký výkon nebyl hoden tohoto snímku, ale tím, že ze všech hlavních rolí byla pro mne asi nejméně výraznou. A nakonec Samuel L. Jackson...(předem se omlouvám za následující vulgarismus) tak odporného hajzla by snad lépe nikdo nezahrál!
Tarantino beze sporu má čuch na herce a ví, jak díky nim povýšit dobrý film na skvělý film! Klobouk dolů! Na různé perličky, vtípky, narážky se samozřejmě i v tomhle jeho filmu můžete těšit.

Musím říct, že v kině jsem byla celých 165 minut přišpendlená do sedačky a radši bych si bývala nechala prasknout močový měchýř, než bych přišla o jedinou minutu a následně jsem při každé příležitosti o film mluvila ještě dalších několik měsíců.

Pokud jde o hudbu k filmu, opět mohu jen chválit! Nejen, že jsem si zamilovala hned několik písní z ost, ale naprosto mě samotnou překvapilo, že mě bavil rap (který obecně nijak nevyhledávám) ve spojení s westernem! Jako když si obléknete lila šaty a jediný svetr, který máte ve skříni, je té divně žluté barvy, ale ono to ladí a dokonce vypadá překvapivě vážně dobře.

Co ještě dodat? Střih, kamera, efekty...nemám jedinou výtku! Ale je pravda, že je to Quentin Tarantino a ne každý je milovníkem jeho tak typických dialogů, hektolitrů použité krve atd., tudíž...nejste-li právě fanouškem úchylného režiséra, existuje jistá pravděpodobnost, že vaše nadšení nebude tak velkolepé. Ale za shlédnutí snímek bezpochyby stojí!

Hell

Spánek, H. Murakami

10. března 2015 v 7:30 | Hell |  Povídka

Spánek

Autor: Haruki Murakami
Rok vydání: 2013
Překlad: Tomáš Jurkovič
Ilustrace: Kat Menschik
Nakladatelství: Odeon, Praha 2013
Počet stran: 78

Povídka vypráví o ženě, která nemůže již několik nocí spát. Vzpomíná, že už jednou tento stav zažila během studií, ale její organismus pomalu kolaboval, což se tentokrát neděje, ba naopak. A ona získaný čas využívá opravdu pozoruhodně.

Osobně jsem se nenechala strhnout fenoménem jménem Haruki Murakami. Zkoušela jsem od něj číst víc věcí, ale nějak mě nechytil, nezačetla jsem (to už spíše do jeho jmenovce Rjú Murakamiho), až jsem se dostala k této krátké povídce. První, co mě uchvátilo byly ilustrace německé ilustrátorky a autorky komiksů Kat Menschik, které jsou naprosto fenomenální a fantastickou atmosféru celé této surrealistické povídky perfektně podtrhují. No a když už se mi líbily ilustrace, řekla jsem si, že to tentokrát přečtu! Navíc, když je to prakticky jen pár stránek...A tak jsem se do ní pustila. Tentokrát jsem se začetla hned a celou tuhle japonskou jednohubku slupla jako malinu! Neříkám, že odteď je Haruki Murakami mým oblíbencem, ale spíš to, že další kratší útvar od něj si s chutí přečtu.

Nicméně mám dojem, že z té povídky jsem asi tak nadšená především proto, že mi tak trochu otevřela oči v tom, že mé dny byly poměrně chaotické a čas jsem nevyužívala dostatečně efektivně. A tak jsem si na základě přečtení této knihy trochu více a lépe začla plánovat den.

Tak tedy...povídka - námět i zpracování - je víceméně průměrná, ovšem ilustrace perfektní a i přes svou průměrnost zanechala silný otisk v mém životě. Suma sumárum nadprůměrná jednohubka, která osloví i člověka, jenž není fanouškem tohoto autora.

Hell

Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se