Únor 2015

Zklamání otevírá oči nebo Pandořinu skříňku?

26. února 2015 v 18:13 | Hell |  Můj život s Božským

Zklamání otevírá oči nebo Pandořinu skříňku?

Od malička mě doma učili, že po posvícení přichází (odpusťte, ale citovat budu přesně) sračka. Když jsem tohle slyšela, nikdy se to netýkalo jídla. Proto jsem se naučila očekávat, že přijdou nějaké potíže, když se bude chvíli něco dařit.

Myslím, že s příbuzenskými diagramy bych měla menší potíže, než s milostnými vztahy. Asi v tom nějak neumím chodit. Urážím se, trucuju a vypínám mobil, žárlím a když přijde problém, aplikuji ženskou logiku.

Něco jsem čekala a teď jsem zklamaná. A nedokážu myslet na nic jiného, než co s tím. Nebo spíš...nejsem si jistá, jestli mi to zklamání otevřelo oči a já až teď vidím, co je špatně? Nebo to jsou právě jen ty poklady Pandořiny skříňky? A já - modelově - dle ženské logiky soudím, že je všechno špatně. Jsou chvíle, kdy bych si přála vidět do budoucnosti. Třeba to je vážně jen momentální záležitost a za pár dní už zase budeme s panem Božským jako hrdličky.
Já to říkám pořád: Když chlapa, tak s manuálem...

Hell

Příliš velká očekávání

25. února 2015 v 21:27 | Hell |  Můj život s Božským

Příliš velká očekávání

Nepřítelem každého vztahu jsou nepřiměřená očekávání. Nebo možná spíše jakákoliv očekávání. A tak se čas od času ukáže, že ani Božský nemá jen božské chvíle.

A tak si vymýšlím program pro sebe a Herberta na zbylé dny volna a snažím se nemyslet na to, jak jsem zklamaná. A snažím se nemyslet na své blížící se narozeniny, které - jak už teď čekám daleko spíš, než dechberoucí překvapení - Božský opět zazdí. Ne, že bych bůhví jak milovala oslavy svých narozenin, ba naopak, ale přece jen...myslela jsem, že 25 stojí za oslavu, ale asi jsem se spletla.

A taky se snažím nepřemýšlet o tom, jak je možné, že člověk, který vás dokáže udělat nejšťastnějším člověkem pod sluncem, přestože se nic moc nedaří, vás dokáže během chvíle zase pěkně srazit z obláčku číslo deset. A přistání bývá tvrdé. Sakra tvrdé...

A tak jsem dnešní podvečer strávila činností, jíž jsem se dlouhé roky vyhýbala - pečení dezertů. Od kamarádky jsem dostala recept na vynikající a celkem jednoduchý koláč. Ingredience jsem sice musela zlehka zaměnit, takže koláč není hruškový s oříšky, ale broskvový se skořicí, nicméně jsem na sebe vážně pyšná! Povedl se a...nemožné se stalo skutečností, on se dá i jíst!

A večer asi strávím s knihou a Herbertem v náručí...

Hell

Čtenářský klub - Hradec Králové

24. února 2015 v 14:19 | Hell
Zdravím všechny!
Nedávno jsem v jedné skupině na FB zaregistrovala dotaz na to, zda v Praze funguje klasický knižní (čtenářský) klub. Už delší dobu jsem uvažovala, že bych něco podobného ráda založila a tento dotaz bylo asi takové to nakopnutí, které mi scházelo. Slovo dalo slovo, a tak jsem Čtenářský klub založila. Zatím funguje ve formě skupiny na FB (protože kdo není na FB neexistuje), ovšem v rámci svých kontaktů se snažím o inzerci i jinde.
1x měsíčně, a to vždy druhé pondělí v měsíci zorganizuji setkání, kde nejen že probere knihu, která se četla - jak se líbila/nelíbila a proč, kdo ji ani nedočetlo a proč apod., ale současně si zadáme knihu na další měsíc.
Tahle volnočasová aktivita se mi vždy zdála jako smysluplné využití času a taky je to příležitost poznat nové lidi.
Tímto bych ráda pozvala kohokoliv, kdo má zájem stát se členem mého Čtenářského klubu (nejde ani o sektu, ani o skupinu, která z vás bude tahat peníze ve formě příspěvků apod., ne díky!) a jedenkrát měsíčně se sejít v Hradci Králové a popovídat si, napiště mi mail na helus.frydrychova@seznam.cz (do předmětu napište Čtenářský klub) a na FB klub najdete na této adrese.

První setkání se bude konat 9. 3. 2015 v 17:00 v klubové kavárně Café Pessoa (Třída ČSA 543/29, HK - u Grandu, druhý vchod od České spořitelny, na dveřích bude cedule Čtenářský klub). Na tomto setkání se členové seznámí, popovídáme si o tom, co kdo od klubu očekává, kdo co rád čte, projdeme organizační věci (např. kdo se ujme postu mého zástupce, když budu nemocná a nebudu moct zorganizovat setkání) a domluvíme se na knize, abychom následující měsíc (duben) už mohli zvesela diskutovat. Tak piště, přidávejte se a pojďte poznat nové lidi!
Hell

Poslední týden volna

24. února 2015 v 12:03 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle

Poslední týden volna

Miluju setkání s přáteli, které nevidím třeba půl roku, ale na tom, jak spolu mluvíme, to vůbec není znát! S kamarádkou, která přijela na skok z Anglie, jsme seděly v Literární kavárně od 9 ráno do tří odpoledne (během dopoledne se k nám přidal náš společný kamarád/spolužák z fakulty, který se ukázal jako pravý gentleman - přijel s květinami), stále bylo o čem povídat a stejně jsem cestou domů přemýšlela, co všechno jsem jí říct chtěla, ale nestihla. Netuším, zda za to může tamější klima nebo způsob života, ale takhle spokojenou jsem svou kamarádku ještě nezažila. Je a jak tam zkrásněla! (Jestli bych taky neměla zkusit změnit prostředí...? Nebo alespoň životního stylu...?)
No a páteční setkání s kamarádkou z bývalé práce dopadlo dle mých očekávání - jako vždy jsme navázaly tam, kde jsme skončily a prakticky jediné, co se za dobu, co jsme se neviděly, změnilo byly odstíny barev našich vlasů - ona ztmavila, já zesvětlila.
Původně jsme v pátek odpoledne měli jít s Božským plavat, jenže to nevyšlo, takže mi to vynahradil večeří (Místo "hubnutí" jsem přibrala asi tunu!). Já si pochutnávala na báječných bramborových nočcích s lesními houbami ve smetanové omáčce sypané parmazánem, Božský si po dlouhém rozmýšlení nakonec vybral Pappardelle s brokolicí, parmskou šunkou a parmazánem. Vzhledem k tomu, že místní číšník kvůli mně objednal vanilkovou coca colu, kterou zbožňuji, nemohla jsem ten koncert pro chuťové buňky zapíjet ničím jiným.

Jelikož maminku položila chřipka, strávila jsem celou sobotu v kuchyni, kde jsem vyvářela a vyvářela...kuřecí vývar s domácí zavářkou, česnečku, kuře po ďábelsku, kuřecí stehna na thajský způsob, řízečky, dušené maso na karamelové cibuli, puding tří chutí...
Neděli jsme si s Herbem užívali v pelíšku! Sem tam pověsit prádlo, umýt nádobí, drobnější úklid, ale jinak: ideální neděle ve spačkách s heřmánkovým čajem, Herbertem v náručí a pěkným filmem. Stihla jsem si u toho udělat ještě manikúru, ale to byl vrchol mé nedělní aktivity.


Tedy alespoň jsem si to myslela, dokud nenapsal Božský, že jdeme ven na medového Jacka. No, copak se mu dá odolat? (Medový Jack Daniel´s je sice fajn, ale tomu se dá odolat poměrně snadno...)

Počínaje včerejším dnem mi začal poslední týden volna před začátkem LS...A tento týden jsem začla tím, že jsem zaspala a v osm ráno mě vzbudil telefonem Božský, že jdeme na kávu - no to byly, panečku, fofry...
Dnešní den se nese v duchu zápisu předmětů, tudíž jsem si pohlídala, abych nezaspala. Snažím se ukořistit, co jde, a zároveň si srovnat rozvrh s kamarádkou ve škole...vzhledem k nabídce předmětů a počtu otevřených kurzů to nebude až takový problém. Zatím budu mít, zdá se, pěkně perný semestr. A to se blíží mé milované jaro!

Ale víkend! Toho se nemůžu dočkat. S kamarádkou už delší dobu plánujeme filmový večer...nakonec jsme se domluvily, že to klapne v sobotu, že nás bude očekávat s Herbertem oba, dáme si perníčky, které předem napeču, budeme popíjet heřmánkový čajík s medíkem a zatím to vypadá na Dům u jezera a Nespoutaného Djanga...

No a vzhledem k tomu, že mám poslední týden volna, tak čekám, s čím se ještě vytasí Božský...svou schopnost překvapit mě, popřípadě vyrazit mi dech nevyužívá příliš často (asi abych si příliš nezvykla), zato dokonale.

Mějte se krásně a nenechte se odradit deštivým počasím, jaro už je ve vzduchu, vážně!

Hell

Strach uvnitř nás

22. února 2015 v 10:35 | Hell |  Téma týdne

Strach uvnitř nás

Má oblíbená básnířka Emily Dickinson tvrdí, že "naděje je to s křídly uvnitř nás". Ta představa se mi zdá dokonalá! Bohužel mi ji neustále cosi narušuje. A to je myšlenka, že uvnitř nás nehnízdí jen naděje, ale plno dalších pocitů včetně strachu.

Jestliže naději vnímám podobně jako Emily Dickinson a představuji si ji jako sněhobílou holubici, pak strach ve mně evokuje cosi temného, černého, velkého, těžkého, něco co působí těžkopádně, ovšem dovede tišit svůj krok, plížit se zcela nenápadně a pak využít moment překvapení a zaútočit. Myslím, že takhle nějak jsem si v dětství představovala zlého vlka jdoucího po Karkulce. Řekla bych, že se mi ta představa zdá optimální. Ano, strach považuji za zlého vlka, který číhá ve stínu a čeká na svou chvíli...
Asi neznám člověka, jenž by se něčeho nebál. Jsou to strachy různé - od fóbií až po strach o své blízké. Mám trochu dojem, že na mně by se psychiatr skutečně vyřádil. Mám něco okolo třicítky fóbií (červi, výšky, hloubky, uzavřené prostory, klauni, žraloci, krokodýli, ryby, výtahy, zrcadla v noci...) a strach o mé blízké mě pronásleduje denně. Božský je pořád někde na cestách a já trnu hrůzou, jestli je v pořádku, zvlášť, když jsou silnice namrzlé nebo mokré. Ale úplně stejně se bojím o svou rodinu a přátele, kteří vyráží na cestu, a tak jim obvykle kladu na srdce při loučení, aby se mi ozvali hned jak dorazí na místo, abych věděla, že jsou v pořádku. A to je přesně ten číhající vlk...než mi přijde zpráva, tak je to přesně jako by ten vlk už pomalu a tiše našlapoval ze stínu, jako by bylo slyšet tichounké zavrčení...

Na druhou stranu si ale stejně myslím, že strach je naprosto přirozená emoce a k člověku, potažmo ke každému živému tvoru, tak nějak patří. Ono nebát se ničeho taky není úplně dobře. Nebojsa díky tomu sice podle Wericha zachránil pár zakletých karbaníků, ale přece jen...kolik znáte nešťastných duchů?

Hell

To je život...v Jesličkách Josefa Tejkla

21. února 2015 v 21:44 | Hell |  Kultura

To je život

Byla středa večer a v doprovodu své velmi blízké kamarádky jsem opět dorazila do svého oblíbeného divadla - do Jesliček v Hradci Králové. Na programu byla mikrotragikomedie To je život na motivy rakouského satirika J. Hoffmanna o složitosti vztahu umělce a jeho manželky, která dříve bývala také jeho múzou. V tomto případě se režie mistrně chopil Jan Dvořák, v hlavních a současně jediných rolích se představila mladinká, velice talentovaná Lucie Voňková, která se navzdory svému věku ujala role manželky, která již rezignovala, velmi zdařile a na jevišti působila opravdu přirozeně. Mně osobně velmi zaujal její procítěný, avšak nijak přehnaný projev ve scéně, kdy se zcela otevřeně svěřuje svému lékaři. Druhou, ovšem nikoli druhotnou, hlavní roli si střihl Jarek Plesar, u něhož by se možná dalo předpokládat, že už má nějakou tu životní zkušenost za sebou a pracuje s ní přece jen trochu jiným způsobem, nežli mládí, tudíž zde bych si dovolila tvrdit, že jeho vyzrálost a talent mu pomohly při každé replice ovládnout jeviště i hlediště.
V řadách diváků se ozvala kritika na kouření na jevišti a zazněl názor, že to úplně kazilo celý umělecký zážitek. Tento názor nesdílím, ba právě naopak tvrdím, že to umělecký dojem a přesvědčivost obou herců jen podtrhlo.

I přesto, že šlo o takovou mikrohru, její téma bylo natolik silné, že jsme s kamarádkou (a jistě nejen my) uvítaly kratičkou pauzu, která byla zvolena i z technických důvodů - aby se mohlo jeviště uzpůsobit dalším částem představení.

Následoval přednes velkého talentu, Karla Peška. Karel si zvolil Michaela Bulgakova "O prospěšnosti alkoholismu", kapitolu 3. Egyptská mumie. Publikum zaujal, jeho přednes byl precizní, vtipný, intonačně i dramaticky velmi dobře zvládnutý, škoda, že kapitola třetí není delší...Jsem přesvědčená, že o Karlovi ještě bude slyšet, a to nejen v souvislosti s Jesličkami.

Poslední částí představení byla kratší dramatizace Domu na zbourání od T. Williamse, kde se opět představili jen dva herci: Jaroslav Pokorný a Tereza Mičiaková. A i v tomto případě jsem nebyla ani trochu zklamaná. Oba byli přirození, přesvědčiví, opravdu velmi příjemný zážitek. Vlastně ne! Trochu zklamaná jsem byla. Tereza si (v roli) odložila na zem hodně zralý banán a stále okolo něj tak nebezpečným způsobem poskakovala, přešlapovala a kroužila, že jsem čekala, kdy na něj šlápne, ovšem ona ho nakonec zcela obyčejně zvedla a v rámci role snědla. Ovšem toto nelze vytýkat ani režii, ani hercům, nýbrž pouze autorovi.

Takže i tentokrát jsem odcházela z představení nadšená, vlastně jako vždy. Už to tak nějak pokládám za jesličkový standard, ale ani přesto mě nadšení neopouští, ba právě naopak! Už nyní se těším na příští představení, kterým je premiéra Kostlivce v silonkách již v pondělí 23.2. od 19:30 v režii Josefa Jana Kopeckého!
Hell

Počítá se mnou

21. února 2015 v 13:31 | Hell |  Můj život s Božským

Počítá se mnou

Včera jsem si byla s kamarádkou posedět a popovídat po dlouhé době nad šálkem čaje. Probraly jsme různá témata, až přišla ona otázka, které se prakticky nikdy nevyhnu: Tak co Tvůj pan Božský?
No a tak jsem spustila: jsme spolu už tak a tak dlouho a pořád jsem do něj zamilovaná jako na začátku, možná snad ještě víc, růžové brýle už opadly, ale jeho chyby, které mě u ostatních ničí, mi stále nevadí atd. Až jsem došla k tomu, že bylo příjemné zjistit (několikrát), že se mnou počítá do budoucnosti.

Uvažovala jsem o tom tentýž den, jen o něco později, když jsem netrpělivě čekala, až zazvoní telefon a kolonka oznamující volajícího mi ukáže jeho, a napadlo mě, jak důležité pro nás je vědomí, že s námi náš partner počítá? A kdy vlastně přijde ten moment, kdy to, že s vámi někdo počítá v budoucnosti, není děsivé, ale naopak žádoucí?

Hned jsem si vzpomněla, jak jsem na začátku našeho vztahu nebyla zdaleka přesvědčená o době jeho trvání (tudíž by mě plánování toho, co bude za rok nejspíš dost vyděsilo) a pak, jak mi pomalu docházelo, že už jsme spolu rok a pak rok a půl a já si neumím představit, že by to bylo jinak a na druhé straně je to pravděpodobně stejné vzhledem k tomu, že on je ten, který většinu našich malých i větších hádek zachraňuje a vrací mi mé POhádky, což mu ale dost usnadňuju tím, že se na něj vážně nedovedu dlouho zlobit nebo trucovat.

Současně se mi začaly vybavovat všechny momenty, z nichž vyplývalo, že se mnou počítá ještě přinejmenším za rok - třeba když mluvíme o mé promoci a o tom, že mě musí odvézt do univerzitní knihovny, aby pak věděl, kde bude parkovat. Pravda, trochu mě vyděsil, když jsem mu nadšeně vyprávěla o tom, že má nejlepší kamarádka se právě zasnoubila, požádala mě o to, abych jí to odsvědčila a samozřejmě jsem nevynechala informaci o tom, že je samozřejmě zvaný jako můj doprovod. Hned se ptal, kdyže se ta velká sláva bude dít a když jsem odpověděla, že příští léto, tak se jen s jistou dávkou ostychu vyjádřil ve smyslu, že bůhví co bude za rok a půl, což mi asi tak na půl minuty zastavilo srdce, než jsem se vzpamatovala a zeptala se, jak to myslí. "No, to budou tak dlouho zasnoubení, co když se u nich něco změní?" nepotěšil mě, že pochybuje o vztahu mojí nejlepší kamarádky, na druhou stranu se mi ulevilo, že v tomto časovém horizontu zapochyboval o jiném páru, ale o nás ani v nejmenším.

Kromě toho, že mě uklidňuje vědomí toho, že nás vidí spolu, když se zamyslí, co bude dál, tak jsem si (ZASE) uvědomila, že ten chlap je vážně božský, nebo musí mít někde schovanou svatozář, protože ono vydržet se mnou, to je někdy oříšek i pro mě, natožpak pro něj. A tak se tu usmívám a když vidím ten telefon vedle jeho netbooku, myslím, že bych mu měla napsat něco hezkého...

Ženy, máte-li vedle sebe chlapa, který vás miluje i po probuzení, kdy nevypadáme jako princezny (no co si budeme vykládat, opravdu ne), chce vás líbat, i když ještě nemáte vyčištěné zuby, nebo vám nosí dobroty, když jste nemocné, vezměte teď hned telefon a napište mu něco pěkného, nebo třeba jen pošlete :-* (ono to někdy mluví za vše) a pokud ho máte vedle sebe, popřípadě ve vedlejší místnosti, zvedněte své krásné zadky a jdete své muže políbit. Možná už na mě zase leze jaro, ale není to hezké dát své lásce pusu jen tak, i když občas umí pěkně pít krev? JE! Jak by řekl Cimrman: "...můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat."

Hell

Dva týdny do začátku letního semestru...

17. února 2015 v 22:16 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle

Dva týdny do začátku letního semestru...

Ještě na bakalářském jsem se nemohla dočkat, nyní jsem typickou studentkou a konec flákání (oficiálně známého jako studijní volno po splnění všech zkoušek a zápočtů ve zkouškové období) mě děsí! Takže si těch 14 dní chci pekelně užít!!! V letním semestru mě čeká téměř dvojnásobný počet předmětů, než v zimáku, tudíž o zábavě budu asi snít ty dvě vteřiny před usnutím nad skripty...
Vzhledem k tomu, že domácí med, tuna citrónu, teplé fusky ve spojení s pravidelnou (a poctivou) konzumací Ditustatu přemohli mou chřipku z dovozu za víkend, od pondělí funguji opět na svých obvyklých 110 %!

V pondělí jsem den začala typickou ranní hodinovou procházkou s
Prďákem Frajerovičem, známým ve zdejších krajinách pod zcela všedním jménem Herbert, následovala bohatá snídaně po vyčerpávající fyzické ranní fyzické aktivitě, dále proces zženštění: umýt, učesat, namalovat nový obličej na ksicht (detaily tohoto bolestivého a místy chemicky poměrně riskantního zákroku raději vynechám), vybrat vhodné ošacení: jednoznačně šaty, neboť jsem se rozhodla, že kalhoty budu nosit pouze v nejzazších případech, neboť sukně je pravým vyjádřením ženskosti...aspoň pokud není unisexová. A už si mě vyzvedával můj Božský na (resp. "ve", ale "na" zní líp) svém stříbrném oři a vyrazili jsme směr Pardubice, kam jsem potřebovala vrátit knihy do univerzitní knihovny. Protože mu neříkám "Božský" jen náhodou, ale protože skutečně je, dostala jsem svou nejzamilovanější čokoládu: Višňovou Studentskou pečeť, kterou jsem samozřejmě musela hned otevřít, což nebyl nejrozumnější nápad, neboť jsem v ten moment nevěděla jistě, koho miluju víc - jestli tu sladkost, nebo svého obdarovatele (ale pšššt).

Pan Božský si potřeboval něco zařídit, tak jsem zatím čekala v autě. Za normálních okolností mi to vůbec nevadí a jsem ráda za každou minutu čekání navíc, jelikož mám s sebou takřka pokaždé knihu a od těch se lze jen těžko odtrhnout, jsou-li dobré. To je právě ono. Tentokrát jsem s sebou neměla zrovna nic převratného - zklamání ve formě Bestiáře, a tak se dostavil moment nudy, jenž zachránil foťák v mobilu, a tak už i já mám trapnou duckface fotku v autě (už i na FB, jen místo trapného popisu v autíčku mám ještě trapnější vysvětlení, které patrně není třeba rozebírat)...a pár dalších!

Protože je Božský božský, při návratu zpět do nejkrásnějšího města v republice (No jistě že tím míním Hradec Králové, jaké asi jiné město?!) mě vysadil u další knihovny, kde jsem našla nový poklad. Tak trochu úžasní od Dawn Frenchové. Alespoň doufám, že to bude poklad, neboť po přečtení první strany jsem se přistihla, jak se usmívám a tiše šeptám: "No ty jo!"

Dnešní, tedy úterní ráno jsem - jak jinak - strávila s Prďákem venku. Vzhledem k tomu, že se konečně naučil pořádně aportovat (no, až na to odevzdávání kořisti...na tom ještě musíme zapracovat), je naší nejoblíbenější činností házení tenisáku, nejlépe přes alespoň metr vysoké překážky. A dnes se ukázal jako charakter. Před místními městskými ochránci pořádku poslouchal ani ne na slovo, ale na luskutí a aniž bych musela cokoliv říkat, přesně věděl, co po něm chci.
Během dopoledne jsme stihli ještě poklidit, připravit oběd a uklidit tu nejzáhadnější věc na světě: kabelku, vníž jsem našla již druhý poklad tohoto týdne - ztracenou náušnici.
Odpoledne jsem si naordinovala dvě hodinky rozmazlování, takže manikúra a Zoufalky...
Večer už snad konečně dočtu tu zpropadenou slátaninu prezentovanou pod názvem Bestiář...nebo víte co? Budu podvádět! Těch pár stránek zkrátka přeskočím a vrhnu se raději na trochu toho humoru v Tak trochu úžasní.

A protože jsem mluvila o užívání si posledních volných dnů, zítra jedu s Božským na výlet do Brna...Takže s sebou bestofku Bryana Adamse (ta se mu cestou do Německa moooc zalíbila) a soundtrack k Hříšňáku. To abych ho zase mohla oslňovat, ve které scéně je ta a ta píseň a on se mohl zase zeptat, kolikrát jsem ten film viděla...Taky nesmím zapomenout nějakou tu knihu - dostatečně zábavnou, ale ne příliš těžkou (už takhle má kabelka váží snad tunu)...no, to se uvidí ráno, každopádně Bestiář to jistě nebude...

Doufám, že se stihneme vrátit včas - od 19:30 mám rezervovaná místa v Jesličkách na představení TO JE ŽIVOT!

Ve čtvrtek ráno mě čeká setkání (snad po roce) s kamarádkou, která po státnicích odfrčela do Anglie, a odpoledne světlo na konci tunelu: posezení u kávy v ateliéru s dokonalým výhledem a Jarkem Plesarem. V pátek ráno pro změnu rendez vous s bývalou kolegyňkou z práce. Zatím si nechávám ty dva dny částečně volné, abych měla kam natlačit Božského, případně další zájemce o mou potřeštěnou společnost.

Víkend vidím v duchu dohánění restů (úklid, škola - musím ještě doladit rozvrh a chtělo by to přečíst pár knih na diplomku, připravuji recenze na nějaké knihy), sledování seriálů - musím=strašně moc chci konečně dokoukat 2 broke girls - a dlooouhých procházek s Prďákem. Taky bych si mohla jít zaplavat...Jé a znovu otevřeli jeden příjemný nekuřácký bar, tak by to chtělo zkontrolovat nápojový lístek!

Tak...a teď jen doufám, že se nic nepo - ehm - změní, když to mám tak pěkně naplánované...

Mimochodem: Tímto jsem chtěla naznačit, že další článek se objeví patrně o víkendu...a určitě bude o čem psát!

Tak se zatím mějte, já si jdu užívat každou volnou minutu ze zbývajícího studijního volna!

Hell

Lék na všechnu bolest

15. února 2015 v 19:28 | Hell |  Téma týdne

k na všechnu bolest...neexistuje!

Jsou bolesti, které přichází, ublíží, přebolí a odejdou. Jsou bolesti, které jsou takřka nevyhnutelné. Jsou bolesti, které si, někdy...snad..., nevědomky způsobujeme sami. A také bolesti, které si způsobujeme zcela vědomě, protože...to potřebujeme, protože bez toho (už) neumíme žít, protože jsme v kruhu, z kterého neumíme/nechceme vystoupit, protože tomu, kdo nám ubližujeme, to dovolujeme. Já osobně bolest pokládám za součást života a věřím, že s ní člověk roste (samozřejmě ne do výšky, to bych jinak panu Božskému nepřipomínala na druhém konci potemnělé ulice hobita).

Ať už vás potká bolest jakákoliv, není možné se jí zcela poddat. Nebo rozhodně ne dlouhodobě. Je dobré vědět, čím se na ni dá zapomenout, čím ji lze zmírnit...

Můj lék je Herbie...víc asi nemusím psát - kdo má čtyřnohého/šupinatého/opeřeného/jakéhokoli zvířecího přítele, asi mi rozumí. Když je mi smutno, když mě něco trápí, Herbie je od první chvíle, co ho mám, tím, kdo to na mě ihned pozná, lehne si na mě, položí mi hlavu na hlavu, případně mi slízne slzu z tváře...
Taky dost pomáhá hudba...oblíbila jsem si jedno CD s francouzskými písněmi, Indilu, klasickou hudbu, cokoliv od Annie Lennox a bestofku Bryana Adamse...

A taky film...někdy může smutek ještě prohloubit, ale na druhou stranu - většina psychologů tvrdí, že pláč má blahodárné účinky, a tak proč ho ještě nepodpořit takovým dojákem jako jsou Hodiny? Nebo...a to jsou zkrátka moje srdcovky: Pulp fiction, Kill Bill a Nespoutaný Django (K tomu je i naprosto výborná hudba...a ty momenty, jako když se původní představitel Djanga ptá Foxxe, jak se píše jeho jméno - dokonalé!)

No a samozřejmě...čokoláda! Kašlu na to, že za týden si budu říkat, že se mi celá ta tabulka čokolády vrazila do mých - už tak dost oplácaných - stehen. Říkejte si, co chcete, ale po jablku nebo hroznovém vínu mi nikdy nebylo jako po čokoládě. ;-)

Takže..."To je negr na koni", Herbie už se mi cpe na klín a nějaká ta čokoška se tu taky najde. :-)

Nesmutněte, nepoddávejte se bolesti a mějte se nedělně ;-)
Hell

Nesnáším Den sv. Valentýna...letos!

14. února 2015 v 19:29 | Hell |  Můj život s Božským

Nesnáším Den sv. Valentýna...letos!

Přiznám se, že patřím mezi ty láskou šílené, kteří se na Spojenými státy zprofanovaný tzv. svátek lásky neskonale těší, respektive letos tomu tak bylo. Těšila jsem se jako malá holka, protože to měl být druhý Valentýn s Božským a první vůbec, na který se vážně těším a předem připravuji. Už v pondělí jsem dvě hodiny běhala po městě a sháněla perníkové koření, které se snad rozhodli všichni stáhnout z prodeje, protože nebylo k sehnání, a následně jsem tři hodiny šaškovala v kuchyni: pekla jsem perníková srdíčka čtyř různých velikostí, která jsem následně zdobila polevou (tyrkysovou, i na mě by červená nebo růžová byla přece jen už opravdu trochu moc) a zatímco poleva na perníčcích tuhla, vyráběla jsem papírový kornout zdobený - jak jinak - srdíčky...

Jako bych tušila, že se dnes s Božským neuvidím, dostal svou Valentýnku už ve středu. On je chlap a jeho Valentýnka bylo žrádlo - jo, ocenil to. Kornout i zdobení ho nějak minulo, ale perníčky mu chutnaly, tak aspoň že tak...

Středa s Božským byla báječná - poté, co ochutnal své (mnou premiérově, a proto pracně vyráběné) perníčky, ubytovali jsme se v hotelovém pokoji s výhledem na moře, po dlouhé únavné cestě jsme vyzkoušeli pohodlí místního lože a vyrazili jsme do víru města. Prošli jsme se po městě a potkali růžový telefon, jemuž jsem nemohla odolat, navštívili námořní muzeum, kde Božský nemohl odolat tomu, aby mě fotil v roli kormidelníka, zasmáli se u obchodu s fetišemi, koupili si lahev francouzského šampaňského, k tomu vynikající sýr, zastavili jsme se v kavárně, kde jsme oba pozřeli odpornou překapávanou kávu, ale naprosto luxusní malinový dezert a když se začínalo smrákat, vyrazili jsme zpět k hotelu. Ovšem cestou jsme neodolali asijské restauraci, což způsobilo, že jsme se k hotelu spíš courali tmou (zejména při myšlence na to, že nás čeká ještě lahev a sýr), což mi tak nevadilo - pohled na noční osvětlený přístav byl jednou z nejromantičtějších věcí, které jsem kdy viděla.
Jenže to bych nebyla já, abych si z výletu něpřivezla i něco jiného, než pěkné zážitky či suvenýry v podobě pohlednice, fotografií a gumových medvídků, které zde dávají na polštář místo čokolády, já si přivezla kvalitně vyvedenou chřipku. Tudíž místo jakékoliv formy romantiky jsem dnes skončila v posteli v teplých antisexuálních fuseklích, ucucávám čaj s medem, hrnu do sebe pomeranče a chleba s máslem a cibulí, nutím se do dočtení Bestiáře a těším se na večerní program: Schindlerův seznam.

Ještě že existují telefony - když mi není dobře, jsem protivná i sama sobě, takže nikoho nechci první dny ani vidět - Božský mi tak posílá :-* alespoň v textovkách a když nic jiného, tak jsem ho aspoň slyšela. V záplavě stupidních a romantických (popřípadě stupidních romantických) filmů typu Na sv. Valentýna nebo Dokonalá partie, kde obvykle nikdo nemarodí, nikdo nevypadá strašně a všechno dopadne dobře, mi to jeho obligátní zlatíčko moje krásný zvedlo trochu náladu...

A tak všem zamilovaným, i kdyby snad nešťastně, přeji krásný den sv. Valentýna a všem, kteří 14. únor neprožívají významněji, než jako čtrtnáctý den druhého měsíce nového roku přeji krásnou sobotu!

Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se