Višňový sad - premiéra

29. ledna 2015 v 12:31 | Hell |  Kultura

Višňový sad

A dost! K divadelním představením v Jesličkách přestávám přistupovat jako k prezentaci amatérských souborů! S každým dalším kusem, který shlédnu, zjišťuji, že má slovní zásoba je vskutku omezená, nebo se čeština jen tváří jako bohatý jazyk, protože nemám dost superlativů!

V pondělí 26/1/2015, jako obvykle, před půl osmou večer jsem společně s plným sálem diváků zasedla do hlediště a čekala. Než se ztlumila světla, prohlížela jsem si připravenou scénu - "Vypadá to...zajímavě," pomyslela jsem si. S černým pozadím kontrastovaly - nikoliv ale tak, aby šlo o rušivý element odvádějící pozornost od výkonů herců, jak jsem v průběhu hry zjistila,- bílé konstrukce, zavěšené právě tak vysoko, aby nepřekážely ani tomu nejvyššímu z herců. V pravé přední části jeviště již v tuto chvíli předstíral dřímotu na lavičce dobově oděný Jaroslav Pokorný - podnikatel Lopachin, jak bylo možné záhy pochopit.

Světla v sále potemněla a ozvala se příjemná, leč strhující, ovšem nikoliv kýčovitá hudba (skutečně velmi oceňuji výběr - jsem nadšená a byl-li by soundtrack, měla bych zájem) a Čechovova satira o úpadku a naivitě ruské šlechty, zvláštních vztazích a absurditě v podání herců Divadla Jesličky Josefa Tejkla mohla začít.

Od samého začátku mě nadchl představitel již zmíněného Lopachina. O přestávce jsem se dokonce ptala kamarádky, která představení navštívila se mnou, zda herce zná a jestli má skutečně nějakou obrnu lícního nervu či nějaké jiné postižení. Pochopitelně nemá a o to víc jsem byla nadšená jeho přesvědčivostí a lehkostí, s jakou hrál nejen fyzického, ale především duševního, mrzáka.

Každou z postav bych mohla chválit, chválit, chválit. Jen namátkou: Jana Portyková v roli Raněvské, které se podařilo do role vžít především mimicky - každý pohled, zamračení, úsměv, zkrátka jakýkoliv mimický projev pro mne byl přirozený. Student Trofimov v podání Ondřeje Vaňury mi mluvil z duše, když k publiku promlouval o takzvané (já občas užívám spíše označení "samozvané") inteligenci a její neschopnosti a úpadku společnosti, která je přesvědčená o svém rozvoji a posunu vpřed. Kateřina Faltejsková jako Varja byla správně hysterická, uječená - ne, že bych byla fanynkou hysterek, ale takhle nějak jsem si Varju představovala. Zakopávající Martin Žatečka alias účetní Jepichodov velmi hezky propojil zasněný až tupý výraz se svými replikami, které jsou natolik smysluplné, až jsou zcela nesmyslné. A Jan Bílek v roli Firse...(jde o divadlo a vyjádřím se, jako bych sama stála na prknech) srdce mi zaplesá, jen si na něj vzpomenu! Pokaždé, když se objevil na pódiu, hltala jsem každé slovo a toho stařičkého komorníka jsem si natolik oblíbila, že při jeho závěrečných slovech (Firs uzavírá hru) jsem si říkala, že bych si ho nejraději vzala domů.

Aby to nevypadalo, že jsem placená za propagaci, nýbrž nestranná divačka, musím, ač nerada, jednu věc vytknout. Přes veškeré nadšení ať už z hereckých výkonů, kostýmů, hudby, perfektní propracovanosti scény, dva momenty mi nesedly a vypustila bych je. Netuším, zda šlo o osobní intervenci herce, nebo jestli se skutečně držel scénáře, který dostal, nicméně Lopachinovo drobné zanotování Valčíčku a hláška z Dědictví mi nebylo příliš po chuti. Obé vyznělo křečovitě až kýčovitě.
Ovšem i toto je v porovnání s mým nadšením z pojetí Višňového sadu, v režii Josefa Jana Kopeckého, taková drobnost, že ji ráda odpustím a návštěvu reprízy (12. 2. 2015 v 19:30 v Jesličkách) ráda doporučím. Za vše by mohla mluvit (snad) pětkrát opakovaná děkovačka...

Hell
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se