Leden 2015

Vybíráme si svůj život

31. ledna 2015 v 6:15 | Hell |  Téma týdne
Celý svůj život si pořád jen vybíráme. Mezi něčím se rozhodujeme. Vybíráme si hračky, oblečení, hřiště, koníčky, školu, předměty v ní, přátele, partnery... Ne vždycky své volby zvažujeme, činíme tak automaticky. Jindy naopak tolik přemýšlíme o tom, co si vybrat, co udělat, že promarníme ten pravý moment KDY to/co udělat. A ne vždycky také myslíme na dlouhodobější důsledky svých současných rozhodnutí. Málokdy si uvědomujeme, že to my jsme ti, kdo si vybírají takový život, jaký máme. Jasně, lze namítat, že ne všichni máme stejné startovní podmínky a já neodporuji, souhlasím, ale všechno nezáleží jen na socioekonomickém kapitálu a život není jen o vzdělání nebo penězích.

Vybrala jsem si na základce nejlepší kamarádku - kdybych vybrala jinou, nedostala bych se na rok do Litomyšle, nepoznala některé lidi a nejspíš bych nešla studovat sociální antropologii. Kdybych nešla studovat sociální antropologii, nejspíš bych se snažila dostat na pajdák (nebo něco takového) a nepoznala bych lidi, které jsem poznala právě v Pardubicích, nebyla bych tak nadšená a přesvědčená, že chci nejmíň do pětatřiceti jezdit po celém světě na terénní výzkumy (ten entusiasmus se nějak vytratil), čímž bych od sebe neodehnala vážně bezvadného chlapa, který už přemýšlel o rodině, nerozešel by se se mnou a já bych tehdy neskončila v baru, kde jsem potkala svéh osudového chlapa a své přátele. Nebýt zdejšího barmana/majitele/kamaráda v jedné osobě, který řekl "neváhej a jeď pro něj", nejspíš bych neměla Herberta. Na náhodou nevěřím, jsem fatalistka a něco mi říká, že i kdyby se vše mělo semlít nějak jinak, stejně by k tomu došlo, nicméně i za předpokladu, že se vše stane za jiných okolností, pořád je to o volbě, kterou učiníme my sami.

Je nepopsatelně úžasné mít možnost volby, i když občas volíme špatně a následně toho někteří litují. Na druhou stranu - i kdybychom se rozhodovali vždycky správně, bylo by to skutečně správné? A navíc - kdyby se v životě občas něco trochu nepodělalo, tak by ten život byl šílená nuda, nemyslíte?

Hell

Autor fotografie: Jarek Plesar

Višňový sad - premiéra

29. ledna 2015 v 12:31 | Hell |  Kultura

Višňový sad

A dost! K divadelním představením v Jesličkách přestávám přistupovat jako k prezentaci amatérských souborů! S každým dalším kusem, který shlédnu, zjišťuji, že má slovní zásoba je vskutku omezená, nebo se čeština jen tváří jako bohatý jazyk, protože nemám dost superlativů!

V pondělí 26/1/2015, jako obvykle, před půl osmou večer jsem společně s plným sálem diváků zasedla do hlediště a čekala. Než se ztlumila světla, prohlížela jsem si připravenou scénu - "Vypadá to...zajímavě," pomyslela jsem si. S černým pozadím kontrastovaly - nikoliv ale tak, aby šlo o rušivý element odvádějící pozornost od výkonů herců, jak jsem v průběhu hry zjistila,- bílé konstrukce, zavěšené právě tak vysoko, aby nepřekážely ani tomu nejvyššímu z herců. V pravé přední části jeviště již v tuto chvíli předstíral dřímotu na lavičce dobově oděný Jaroslav Pokorný - podnikatel Lopachin, jak bylo možné záhy pochopit.

Světla v sále potemněla a ozvala se příjemná, leč strhující, ovšem nikoliv kýčovitá hudba (skutečně velmi oceňuji výběr - jsem nadšená a byl-li by soundtrack, měla bych zájem) a Čechovova satira o úpadku a naivitě ruské šlechty, zvláštních vztazích a absurditě v podání herců Divadla Jesličky Josefa Tejkla mohla začít.

Od samého začátku mě nadchl představitel již zmíněného Lopachina. O přestávce jsem se dokonce ptala kamarádky, která představení navštívila se mnou, zda herce zná a jestli má skutečně nějakou obrnu lícního nervu či nějaké jiné postižení. Pochopitelně nemá a o to víc jsem byla nadšená jeho přesvědčivostí a lehkostí, s jakou hrál nejen fyzického, ale především duševního, mrzáka.

Každou z postav bych mohla chválit, chválit, chválit. Jen namátkou: Jana Portyková v roli Raněvské, které se podařilo do role vžít především mimicky - každý pohled, zamračení, úsměv, zkrátka jakýkoliv mimický projev pro mne byl přirozený. Student Trofimov v podání Ondřeje Vaňury mi mluvil z duše, když k publiku promlouval o takzvané (já občas užívám spíše označení "samozvané") inteligenci a její neschopnosti a úpadku společnosti, která je přesvědčená o svém rozvoji a posunu vpřed. Kateřina Faltejsková jako Varja byla správně hysterická, uječená - ne, že bych byla fanynkou hysterek, ale takhle nějak jsem si Varju představovala. Zakopávající Martin Žatečka alias účetní Jepichodov velmi hezky propojil zasněný až tupý výraz se svými replikami, které jsou natolik smysluplné, až jsou zcela nesmyslné. A Jan Bílek v roli Firse...(jde o divadlo a vyjádřím se, jako bych sama stála na prknech) srdce mi zaplesá, jen si na něj vzpomenu! Pokaždé, když se objevil na pódiu, hltala jsem každé slovo a toho stařičkého komorníka jsem si natolik oblíbila, že při jeho závěrečných slovech (Firs uzavírá hru) jsem si říkala, že bych si ho nejraději vzala domů.

Aby to nevypadalo, že jsem placená za propagaci, nýbrž nestranná divačka, musím, ač nerada, jednu věc vytknout. Přes veškeré nadšení ať už z hereckých výkonů, kostýmů, hudby, perfektní propracovanosti scény, dva momenty mi nesedly a vypustila bych je. Netuším, zda šlo o osobní intervenci herce, nebo jestli se skutečně držel scénáře, který dostal, nicméně Lopachinovo drobné zanotování Valčíčku a hláška z Dědictví mi nebylo příliš po chuti. Obé vyznělo křečovitě až kýčovitě.
Ovšem i toto je v porovnání s mým nadšením z pojetí Višňového sadu, v režii Josefa Jana Kopeckého, taková drobnost, že ji ráda odpustím a návštěvu reprízy (12. 2. 2015 v 19:30 v Jesličkách) ráda doporučím. Za vše by mohla mluvit (snad) pětkrát opakovaná děkovačka...

Hell

Gordon, Edith Templetonová

26. ledna 2015 v 9:00 | Hell |  Román

Gordon

Autor: Edith Templetonová
Rok vydání: 1966
Překlad: Ladislav Nagy
Ilustrace: Obálku s použitím obrazu Symbióza Václava Tikala navrhl Pavel Hrach
Nakladatelství: Odeon, Praha 2004
Počet stran: 204 (včetně překladatelova doslovu)

Sadomasochistický psychologický román se odehrává krátce po 2. světové válce v Londýně, kam přijíždí vypravěčka příběhu Louisa. Hned na začátku příběhu se zde setkává s psychiatrem Richardem Gordonem, který ji ani v nejmenším nepřitahuje, přesto dojde ke koitu a od této chvíle se rozvíjí příběh dvou lidí. Sadistického Gordona ve středním věku a o dost mladší Louisi, jež se mu oddává a s rozvíjejícím se příběhem v sobě nachází submisivní ženu, které vztah s Gordonem a způsob, jakým se k ní chová na veřejnosti i v soukromí vyhovuje. Skrze dialogy mezi hlavními postavami se čtenář brzy dovtípí, že submisivita a touha po starším muži je v hlavní ženské postavě dávno zakořeněná.

Louisa
Ani ne třicetiletá žena, která v mužích stále něco hledá, občas zakotví, ale dokud nenajde sama sebe, nepovede se jí nalézt ani ideální vztah. Pro mě naprosto nesympatická postava, která se chvílemi chová jako sebestředná pindulína, čemuž i odpovídá její intelekt a vzápětí nato přijde s hlubokou - no, řekněme hlubší - myšlenkou. Celkem nevyrovnaná, zmatená. Velmi povrchní. Snaží se o jakousi revoltu, emancipaci, přitom ve skutečnosti nejen že taková není, ale otázkou je, zda takovou vůbec chce být?

Gordon
Od samého začátku působí velmi rozhodným, pevným dojmem. Z této postavy na mne přecházel určitý druh klidu, vyrovnanosti, jako by jasně věděl, co chce/potřebuje a šel si za tím, tedy až na sklony k výraznému sexismu. Má své sexuální fantazie, které si se svou mladinkou subinkou plní, až přichází zvrat a až na konci příběhu se dozvídáme, že takový Richard Gordon vůbec není, ba naopak. A tím, kdo měl celou dobu nad někým moc, nebyl on, ale naopak Louisa.

"A já bych přitom tak ráda byla hloupá ženská, tak ráda bych vyměnila všechnu svou inteligenci za jedno jediné slůvko, kterým by ocenil mé ženské půvaby, a bylo by mi úplně jedno, jak by ta chvála byla otřepaná."

Gordona jsem četla na doporučení, když jsem se poptávala na román/novelu, která by byla ve stylu Příběhu O. Mám dojem, že mému milovanému Příběhu O se už asi nikdy nic nevyrovná, přesto musím říct, že nejsem zklamaná. Přestože jde o román s BDSM tématikou, autorka se zdařile vyhla vulgárním popisům sexuálních aktů. Kniha tak může působit až velmi prudérně, nicméně já to pokládám spíše za velké plus, jelikož mnohé tak zůstává čtenářově fantazii a stejně jak je pro mne u hororů děsivé právě to, co není vidět/co není popsáno, je tomu očividně stejně i u erotiky - a přesně to, co není barvitě popsáno do posledního detailu je nakonec mnohem více vzrušující.
Pokud jde o psychologii postav - Louisa je pro mne určitým způsobem archetypální, řekla bych dokonce, že mi v souvislosti s ní někde vzdadu v hlavě vyvstává slovo klišé, ovšem Gordon, to je jiná! Gordon mě bavil a i když jsem neviděla vývoj jako takový, naprosto mne dostal zvrat na konci jeho dějové linky. Nejsem si jistá, zda to byl skutečný záměr autorky, nebo takový charakter zkrátka vyplynul během psaní, ale efekt pro mě perfektní.

Hell

(Ne)smyslné zákazy...

25. ledna 2015 v 6:30 | Hell |  Téma týdne
Jsou zákazy a společenská pravidla, která mi zkrátka nejdou na rozum...
Proč se smí pornografie kupovat a sledovat od 18 let, když sex můžete mít od 15 let?! Proč nesmí psi třeba do knihovny a na další místa, když tam mohou kojenci a děti, které mnohdy nadělají daleko větší hluk a nepořádek, než stádo zvířat? Proč se za psy platí cestovné, když zaberou daleko méně prostoru, než děti do šesti let? Proč je vždycky zákaz kouření přesně tam, kde se nacházíte a jste v situaci, že by vám cigareta "zahránila život"? Proč se zákaz vstupu objeví vždycky právě ve chvíli, kdy potřebujete někam na chvilku utéct...? Proč je zakázáno pít alkoholické nápoje na náměstí, kde se to hemží restauracemi a bary se zahrádkami, kde se konzumovat smí? Proč ty zakázané věci vždycky vypadají tak lákavě...?!

Hell

3-iron (film)

24. ledna 2015 v 20:33 | Hell |  Recenze

3-iron

Režie: Kim Ki-duk
Hlavní role: Jae Hee a Lee Seung-yeon

Oficiální text:
Hrdiny vizuálně vytříbeného vyprávění nového filmu Kim Ki-duka jsou dva mladí lidé, jejichž náhodné setkání přeroste ve zvláštní milostný vztah. Mladík Tae-suk vlastní jen silnou motorku, s níž objíždí různé městské čtvrtě a vyhledává prázdné byty. V těch pak stráví nějaký čas. Nají se a na oplátku vypere prádlo a spraví rozbité věci. Snaží se zmizet před návratem majitelů, což se mu ne vždy zdaří. V jedné domněle prázdné vile se setká s týranou manželkou bohatého muže... Kim Ki-duk natočil snímek během velmi krátké doby; nenápadnou formou v něm nabízí osobitou meditaci nad násilím, nespravedlností a krutostí, v níž se převracejí role.

Na tento film jsem narazila asi před dvěma lety zcela náhodou v nějakém výprodeji. DVD mě praštilo do očí! Nádherná fotografie na papírovém přebalu mě na první pohled tak uchvátila, že jsem po něm ihned sáhla a začala zjišťovat, copak je to za film. Po přečtení textu jsem měla jasno - za tak směšnou cenu (snad 10 Kč!) to musím vidět. Ještě týž den jsem se na snímek podívala. A od té doby jej pokládám za jeden ze svých oblíbených.

Od prvních minut je jasné, že film má svou atmosféru, svůj specifický způsob plynutí. Poetičnost dokresluje nejen vkusná, ale zároveň velmi příjemná hudba.
Od japonské produkce bych (snad na základě předsudků) nečekala tak kouzelnou romanci, která ale rozhodně není kýčem, nýbrž naopak jemným a příjemným vyjádřením touhy, rodícího se citu.

Velmi nevtíravým způsobem nám snímek ukazuje, jak je těžké určovat role, jak se mnohdy můžeme mýlit - ten, jenž, bez debat, páchá trestnou činnost, je ale nakonec daleko slušnějším a čestnejším člověkem než ti, které společnost uznává.

Herecké výkony pokládám za perfektní už z toho důvodu, že nic důležitého nevyjadřují textem. Lee Seung-Yeon předvádí dokonalou hru očí, resp. dokazuje, jak mnoho za nás vyjádří náš pohled. Na začátku filmu je její pohled strnulý, prázdný, pokořený a v průběhu se mění s rodícím se citem mezi ní a kolegou Jae Hee a na konci filmu už z ní jen ten pohled dělá naprosto jiného, šťastného člověka - ta proměna mi málem vyrazila dech.

Nakonec - když vezmu v úvahu omezené zdroje a fakt, že byl film natočen během 16 dnů a posléze sestříhán během 10, pak tvrdím, že se svou kvalitou a především působením na diváka hravě vyrovná nákladným velkofilmům a pro milovníky dobrých snímků určitě nebude špatnou volbou.

Hell

Stačí se nadechnout...

24. ledna 2015 v 10:45 | Hell |  Co se děje?

Ještě je zima, ale...

Mít doma tak aktivního pejska, jakým australští ovčáci, byť křížení, nepochybně jsou, to je něco úžasného, neboť nemáte výmluvu a v jakémkoli počasí zkrátka musíte vstát od počítače, rozečtených skript či knih a musíte jít ven, což je něco naprosto osvěžujícího, když neprší, příliš nefuní vítr nebo nemrzne. Na druhou stranu - vidět, jak to štěně nadšeně lítá v dešti anebo ze všech sil běží vstříc silnému větru (mráz s ním naprosto nic nedělá), to za to stojí!
Před časem jsme si zvykli s Herbem dodržovat jakýsi takový režim - brzy ráno vstáváme, nasnídáme se a jdeme alespoň na hodinku či dvě na procházku. Jednak je Herbie po zbytek dne celkem v klidu, protože se při ranní procházce unaví, a mě taková ráznější procházka na čerstvém vzduchu pro změnu nastartuje na celý den. Nehledě na to, že mám dost času na přemýšlení o všem možném - programu na zbytek dne, přečtených knihách, filmu, který jsem viděla předchozí večer, diplomce, zkouškách, které mě toto zkouškové ještě čekají atd.
Dnes ráno jsme si opět vykračovali naší oblíbenou trasou a já si náhle uvědomila, že je něco cítit ve vzduchu...Mráz mě štípal do tváří a v duchu jsem se chválila, že jsem tentokrát nezapomněla čepici ani rukavice (jako obvykle), přesto už je cítit ve vzduchu, že se blíží. Meteorologové varují, že pořádná zima má teprve přijít. Tak ať, ale já už ve vzduchu, kromě zimy, cítím nepatrnou a sotva znatelnou vůni jara. Cesty, které před pár dny byly už zase rozblácené, se dnes ráno chvěly a vzpamatovávaly z ledového polibku, vycházející slunce nehřálo, ale zatím jen dokreslovalo romanci sobotního rána, avšak i přesto cítím, že předjaří se blíží, i když zatím jen velmi volným krokem...
Vždyť přeci po noci vždycky přijde ráno, po zimě jaro a po malých, zbytečných hádkách krásné usmíření...


ZOO TÁBOR MÁ FINANČNÍ PROBLÉMY

2. ledna 2015 v 22:51 | Hell |  Kultura
VĚDĚLI JSTE, ŽE V TÁBOŘE JE ZOO A ŽE SE DOSTALI DO PROBLÉMŮ, STÁT JIM NECHCE POMOCT A ZVÍŘATA ZDE CHOVANÁ MOHOU BÝT V OHROŽENÍ??? PROSÍM, ČTĚTE A SDÍLEJTE - JSOU INFORMACE, KTERÉ BY SE MĚLY DOSTAT MEZI LIDI SVÉPOMOCÍ, KDYŽ MÉDIA V NAŠEM STÁTĚ NEFUNGUJÍ TAK, JAK BY MĚLA...

Tiskové prohlášení společnosti
Zoologická zahrada Tábor - Větrovy, a. s.
k současné situaci

V minulých dnech se objevila v různých médiích řada vesměs zavádějících či dvojsmyslných článků a informací o současné situaci v ZOO Tábor - Větrovy, ve kterých byly podstatné a důležité informace prakticky zatajeny. Dotčení novináři se dožadovali naší reakce. Tuto jsme ve slušnosti odmítli poskytnout s tím, že není dostatečný časový prostor ani vůle samotných novinářů k tomu, aby poskytli svým čtenářům opravdu objektivní sdělení vycházející z našeho vyjádření a v kontextu se skutečností a faktickým stavem. V dnešní nelehké době se bohužel většina novinářů zaměřila pouze na negativní informace, popř. na to, aby jejich článkem tuto negativní informaci vytvořili. S politováním musíme konstatovat, že se za celou dobu nikdo nezeptal, proč tato situace vznikla, co je její pravou příčinou a kdo tuto způsobil. Kdyby takováto otázka zazněla, odpověď by zněla asi následovně.

Jsou zde tři faktory:

Společnost EUROVIA CS, a. s., nepostavila stavbu penzionu a restaurace v souladu se Smlouvou o dílo, ani v souladu se stavebním povolením, ani v souladu se změnou stavby před dokončením, ba ani v souladu s projektovou dokumentací. To bylo hlavním důvodem, proč nebyla stavba uhrazena. To mělo také za následek, že jsme neobdrželi na tento projekt ani jednu korunu dotace, přičemž kdyby vše bylo postaveno v souladu se smlouvou, společnost Zoologická zahrada Tábor - Větrovy, a. s. by získala od Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad částku ve výši 12.264.131,34 Kč. Z výše uvedených důvodů jsme podali žalobu na určení, aby byla předmětná stavba určena do vlastnictví společnosti EUROVIA CS, a. s. Na skutečnost, že se jedná o úplně jinou stavbu, jsme Regionální radu regionu soudržnosti Jihozápad upozornili sami a dávno před tím, než společnost EUROVIA CS, a. s. podala zcela účelové a nesmyslné trestní oznámení.

Stavební úřad Městského úřadu Tábor vydal celou řadu nezákonných rozhodnutí, kterými mimo jiné zamítl žádosti naší společnosti o dodatečné povolení staveb. Tato nezákonná rozhodnutí bohužel následně po našem odvolání potvrdil i Krajský úřad Jihočeský kraj. Naší společnosti za dané situace pak nezbylo nic jiného, než se obrátit s příslušnými žalobami na Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozhodl v náš prospěch, našim žalobám v plném rozsahu vyhověl a všechna nezákonná rozhodnutí zrušil a navrátil stavebnímu úřadu Městského úřadu Tábor k novému projednání. Již těmito nezákonnými rozhodnutími oprávněné úřední osoby způsobily škodu velkého rozsahu a vážnou poruchu v činnosti právnické osoby, která je podnikatelem, tedy společnosti Zoologická zahrada Tábor - Větrovy, a. s. Dlužno dodat, že právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán. Stavební úřad Městského úřadu Tábor však dne 29. 10. 2014 vydalopět zamítavá rozhodnutí, která vykazují ještě fatálnější vady, než ta předchozí. Jedná se o celou řadu vad procesního charakteru, ale i o mnoho vad věcně právního charakteru, a to, že ani v nejmenším oprávněné úřední osoby nerespektují pravomocné rozsudky, kterými se mají zcela jednoznačně řídit, je pouhou třešničkou na dortu. Za dané situace byla ZOO po celou tuto dobu, tedy od roku 2011, prakticky paralyzována a nemohla se v souladu s podnikatelským záměrem a studií proveditelnosti rozvíjet, což de facto znemožnilo její faktické podnikání.

Dílo zkázy pak dovršili někteří rádoby novináři a média, která mohou prakticky z kohokoliv a během pár dní udělat génia, chudáka, ale stejně tak i podvodníka, což se stalo i v případě ZOO.

Přes všechna veškerá příkoří jsme dělali a dělíme vše pro to, aby se lidská neschopnost, nebo naopak všehoschopnost, stejně tak jako zloba, zášť a závist nedotkla námi chovaných zvířat a toto budeme činit i nadále. V současné době jsou zvířata řádně krmena, je o ně našimi chovateli a ošetřovateli pečováno, jsou v dobré výživové kondici a v žádném případě netrpí hladem. Důležitým faktorem je, že nikdo ze zaměstnanců společnosti Zoologická zahrada Tábor - Větrovy, a. s. nikomu z Města Tábor ničím nevyhrožoval, ba naopak představitele Města Tábor a následně radu jsme informovali o situaci a žádali je o pomoc. Pořád si myslíme, že ZOO byl dobrý podnikatelský záměr, který za dobu její existence přilákal do města Tábor statisíce návštěvníků. Přes všechny naše negativní zkušenosti pořád věříme ve vítězství zdravého rozumu s tím, že likvidovat něco smysluplného a sloužícího široké občanské veřejnosti, čímž ZOO nepochybně je, je nesmysl.

Kdyby se i v dnešní době našel nějaký opravdu slušný a objektivní novinář, který by chtěl ZOO opravdu pomoci, měl zájem podat veřejnosti ucelenou a objektivní zprávu týkající se ZOO Tábor - Větrovy, jsme připraveni tomuto poskytnout veškeré informace a doklady, které naše výše uvedená tvrzení pouze dokládají.


Lenka Hrubá
tisková mluvčí ZOO Tábor - Větrovy
lenka.hruba@zootabor-vetrovy.cz

Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se