Červenec 2014

KN - Žena v černém, Susan HIll

17. července 2014 v 17:01 | Hell |  Recenze

Žena v černém

První, co mě lákalo na této útlé knížečce, bylo zasazení děje do staré Anglie, jíž si stereotypně
představuji jako děsivé, studené prostředí, které je většinu času zahalené (snad i jen domnělou) mlhou, která se člověku vtírá takřka pod kůži.

Dalším důvodem byla informace, že podle této knihy byl natočen i mysteriózní film, v němž se Daniel Radcliffe snaží (celkem úspěšně, řekla bych) vymanit ze své životní role obrýleného kouzelníka bojujícího se ztělesněním zla v podobě jistého samozvaného lorda.

Po přečtení románu/novely jsem byla tak nějak v rozpacích. Proto jsem se rozhodla, že nechám svůj dojem ještě trochu dojít (jako těstoviny v předražených hrncích) a teprve potom napíšu něco jako recenzi. Už to bude týden. Mám za sebou přečtenou jednu a rozečtenou další knihu, přičemž ve volných chvílích jsem se v myšlenkách stále vracela k Ženě v černém, abych si ujasnila, jaký mám na ni názor. S politováním musím říct, že se nic nezměnilo. Stále jsem z ní rozpačitá. A to bude pravděpodobně můj konečný dojem z této knihy.

Žena v černém je skutečně, jak již bylo v úvodu řečeno, velmi útlá kniha. Přesto se mi nepodařilo ji přečíst během jednoho - tří dnů, jak jsem u knih takového rozsahu zvyklá.
Nevím, zda šlo o nějakou chybu v překladu (originál jsem nečetla), nebo skutečně autorka má pro mě tak nečtivý styl psaní. I přes několikeré pokusy se mi nedařilo se začíst, od čehož se možná odvíjí i můj celkový pohled na knihu.

Atmosféra, na níž jsem se tak těšila, se mi zdála křečovitá, zkrátka umělá. A místy jsem se nudila tak, že jsem se přistihla, že vůbec nevnímám co čtu, protože se mé myšlenky neschopné udržet pozornost u nečeho nezáživného ubírají zcela jiným směrem, a tak jsem se nejednou musela o čtvrt - půl strany vrátit a číst znovu. Přitom ale příběh má, podle mě, skvělý potenciál. Klasické duchařské příběhy mám velmi ráda, mají atmosféru, která vám tak nějak z principu staví do pozoru chloupky vzadu na krku. To jsem u Ženy v černém postrádala. Místy už jsem byla tomuto stavu velmi, velmi blízko, ale bylo to jako sex s nešikovným partnerem - už se skoro blížíte vyvrcholení, ale nakonec to stejně nedopadne a zůstane zase u zápletky.

Kromě toho se mi první část zdála oproti konci neuvěřitelně roztahaná. Poslední kapitola (možná dvě), která má celý příběh dovysvětlit a uzavřít, kde se konečně děje něco zajímavého, tudíž by jí slušel větší prostor, byla v porovnání s předchozími kapitolami uspěchaná. Příběh se musí vyvíjet a gradovat a vyvrcholení má být nejintenzivnější. Jenže tomu předchází právě ten vývoj, který jsem zde postrádala. Ona poslední část měla takový spád, že to působilo, jako kdyby ani nebyla součástí těch předcházejících desítek stran, tím pádem je pro mne kniha nevyvážená, postrádá harmonii.

A smutně musím dodat, že tentokrát film předčil knižní předlohu.


Slova

4. července 2014 v 17:00 | Hell |  Co se děje?
Jen slova...

Asi každý z nás už někdy na vlastní kůži pocítil, že slova dokážou bodat víc, nežli nůž, pálit víc, než by dokázal oheň, zkrátka ublížit mnohem víc, než kterákoliv zbraň.

Ale co když se dostanete do situace, že tím, kdo pár slov užijete tak, že je z nich rázem zbraň hromadného ničení, jste právě vy? Co následuje? Pachuť viny na jazyku, bezesné noci, proudy slz, lítost a vědomí, že jste ztratili něco, co se nedá koupit, co je tak těžké získat - něčí důvěru.
Ne, že by mi bylo nějak do zpěvu, ale pořád mi zní v hlavě Kollerova skladba Čas nejde vzít zpátky...Moje černé svědomí na mě křičí refrén z plných plic a já se nějak nemůžu vzpamatovat z toho, kde se ve mně vzala taková zloba, taková zákeřnost, taková hořkost, když taková ve skutečnosti nejsem. No, mí strážní andělé mě opravdu nezachránili, patrně to ten večer byli opravdu luciferové...Pod rouškou noci v alkoholovém opojení jsem ublížila těm, na kterých mi tolik záleží, za které bych se do posledního dechu rvala jako tygr.
Mám jediné štěstí - jsou lepší, než já, protože mě neodepsali a snad tak mám ještě možnost jejich důvěru znovu získat...jen si nejsem jistá, jestli najdu důvěru v sebe sama.

Kdyby tak šlo vrátit čas...kdybych tak mohla napravit, co jsem způsobila...Kdybych už tak konečně začla používat tu kouli, co nosím na krku...


Divadelňák - Hradec Králové

3. července 2014 v 12:26 | Hell |  Kultura
Iron Maiden Revival

Poslední den divadelního festivalu v Hradci Králové se nesl v duchu pořádného metalu. Sešla jsem se na Kavčím plácku se svými přáteli a panem Božským. A společně jsme zvědavě čekali na začátek koncertu. Kapela se nejprve rozehrála na kvalitních peckách od Jiřího Schelingera. Zazněl například Lupič Willy a Nám se líbí. Pak začal samotný koncert, který vzbuzoval různé ohlasy. Někdo byl nadšený, někdo ne příliš. Pokud můžu mluvit za sebe, my jsme si to s mým Božským užili. Run to the hill dali prostě parádně!

Poté, co jsem do sebe během koncertu nasypala dvě třešňové čtvrtnáctky, rozloučili jsme se s přáteli a šli se s Božským najíst. Ve stanu na náměstí bylo sice poměrně chladno, zato marinovaná krkovička s pečeným bramborem a jogurtovo-česnekovou majonézou a hrstí čerstvé zeleniny nám počasí vynahradila.
Takže co letoší divadelňák a já? Jo! Letos jsem si ho užila! Dobré jídlo (ať už to byla grilovaná kýta nebo zmíněná krkovička), ochutnala jsem medové a třešňové pivo, dobří lidé (s přáteli je člověku vždycky dobře), dobrá hudba...takže za mě jedno velké JO! Jen doufám, že příští rok mi snad vyjde více akcí v rámci festivalu.

A aby Hradec neusnul, včera začal další festival Rock for people na letišti, který letos navštíví má platonická (doživotní) láska - Steaven Seagal!
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)