Úchyl - Kafe v pět

15. června 2014 v 14:01 | Hell |  Povídky, básně

Úchyl

Tato povídka byla psána jako soutěžní příspěvek na téma "Kafe v pět". Z více jak 180 příspěvků se vybíralo 8 a můj "Úchyl" se mezi vítězné nedostal, tak jsem si řekla, že snad pobavím alespoň návštěvníky svého blogu. :-)

Jsem tak trochu úchyl. Ale tak nějak neškodný úchyl, víte. Přesto je to můj životní problém, abych tak řekla, protože jako přiznaný úchyl si hledám za partnera taky úchyla. Totiž, abyste mi rozuměli - hledám partnera, který je něčím zvláštní, dělá něco, co ostatním připadá divné, ale ne hned asociální nebo snad hůř. Kdybych byla o něco romantičtější, asi bych takového člověka označila jako svou spřízněnou duši...chápete, člověk, který vás bude chápat, protože je vám svým způsobem nějak podobný. Postupem času se pro mě tohle kritérium při výběru partnera stalo asi tím nejdůležitějším. Na všem ostatním se dá nějak zapracovat, ale úchyla pochopí zase jen úchyl. Věřte mi, někteří to se mnou zkoušeli (nebo já s nimi?!), ale po čase zjistíte, že to prostě nejde, protože tolerance to nenahradí. Dřív nebo později to zkrátka krachne...

Helmut...
Helmuta jsem poznala v jedné organizaci, kde jsem pracovala jako dobrovolnice a on zde dvakrát do měsíce pracoval v psychologické poradně (stále si nejsem jistá, jestli na tom nebyl psychicky hůř, než jeho klienti). Jako dobrovolnice jsem v této organizaci byla ráda, jelikož většina klientů mi velmi přirostla k srdci a moc ráda jsem s nimi trávila čas.
Jednoho jarního dne mi ale bůhví proč padl do oka právě Helmut. Znali jsme se samozřejmě už delší dobu, jelikož jsme se potkávali, ale až onoho dubnového odpoledne jsme si potykali a zapovídali se.
Hned jsme se domluvili, že až přijede příště ze Slovenska, kde žije, zajdeme spolu na kávu. Nevím proč, těšila jsem se, až uteče těch čtrtnáct dní.
Často jsem na Helmuta myslela. Přemýšlela jsem, zda se mi líbí a co se mi na něm vlastně tak líbí. Došla jsem k závěru, že mě na něm asi nejvíc přitahuje to, že je studovaný, kultitovaný, žádný hulvát, ba naopak..no, dobře, možná až trochu jemný...ale to jsem přisuzovala spíš prostředí, v němž jsme se seznámili. Ne, že bych ho považovala za hrubiána nebo takového toho chlapa, co si praští dlaní do stolu a zavelí. K tomu měl asi tak blízko jako já k pochopení nukleární fyziky, když jsem naprostého vrcholu v tomto oboru, dosáhla v momentě, kdy jsem pochopila archimédův zákon. Na druhou stranu jsem si říkala, že to vlastně vůbec není problém. No co, jsem po mamince poměrně rázná, tak bych zkrátka převzala ty vzorce, jež se v poslední době dostávají do popředí a ty, jež jsem pokládala za tradiční, bych uklidila do pomyslného šuplíku, v němž už se nachází kariéra rockové hvězdy, Nobelova cena míru a prezidentské křeslo. A pár dalších vizí, které zůstaly spíše nesplněnými sny.
Ty dva týdny utekly poměrně rychle a celou tu dobu jsme byli s Helmutem v kontaktu po telefonu a přes facebook. Vlastně jsme už začali formovat náš vztah. Přišlo mi to trochu rychlé, ale říkala jsem si, že vlastně nemáme na co čekat. A abych byla upřímná, velmi se mi líbila ta představa, že už nejsem tak docela single, ale že budu brzy všem smět říkat, že mám přítele. No, pochopte...dost dlouho jsem při každém setkání s přáteli a známými oznamovala, že zatím nikoho nemám a neumíte si představit, jak otravné jsou ty soustrastné pohledy těch, kteří jsou více či méně šťastně zadaní. A když je pak doplní ještě nějakou hlubokomyslnou útěchou typu: "No, to přijde, až to budeš nejméně čekat," nebo - z té mi bylo skutečně na zvracení pokaždé, když jsem ji slyšela - "Neboj, někoho si taky najdeš." Jako by to snad byla nějaká povinnost. Jako bych snad měla lepru jen proto, že nechodím na setkání všeho druhu s mužem, o němž bych mohla říct, že ke mně patří.
Představa, že všem těm radilům vytřu zrak s tím, že můj přítel je o deset let starší, je to psycholog a ve společnosti se chová velmi kultivovaně, mě nadchla. Přiznávám, že víc, než Helmut sám.
Když přijel, už ráno jsme se domluvili, že se sejdeme v jedné kavárně v centru města v pět hodin odpoledne. Čas a místo jsem záměrně navrhla já. To proto, že jsem asi měsíc před tím, než to mezi námi zajiskřilo, byla u kartářky a ta mi předpověděla, že si dám kávu v pět s mužem, na kterého nikdy nezapomenu. Z čehož jsem si odvodila, že to zřejmě bude můj osudový muž.
Potom jsme si šli oba po své práci.
Do kavárny jsem přišla docela včas. Helmut mě hned políbil, objednali jsme si kávu a povídali jsme si dlouho do večera. Celou dobu jsem se snažila přijít na to, co je jeho úchylka. Rozuměli jsme si, byl docela pohledný, opravdu se uměl hezky chovat a jeho slovenština mě zcela fascinovala.
Seznámila jsem Helmuta i s maminkou a přáteli. Všichni ho přijali celkem hezky. Jen se nikdo nemohl ubránit narážkám na jeho jméno. Odevšud jsem poslouchala, jestlipak můj Helmut taky opravuje komíny. Ale nezlobila jsem se. Naopak. Věděla jsem, že to nikdo z nich nemyslí zle, vždyť já jsem taky každou chvíli objektem humoru.
Několik týdnů jsme spolu tedy byli. Když byl na Slovensku, odkud jezdil jednou za čtrtnáct dní do Hradce, tak jsme si alespoň denně psali a volali. Když přijel, bydlel u nás. Mluvil o společné dovolené, o společné budoucnosti. To mi přišlo už vážně poněkud přehnané, ale proč ne - třeba to bude to ono. "A vlastně nemusí mít ani žádnou další úchylku, ono bohatě stačí to jméno," říkala jsem si, abych sama sebe chlácholila tím, že mu nechybí to, co u svého partnera hledám. Z ničeho nic se mi ale přestal ozývat. Jeden den. Dva dny. Tři dny. Nic. Přišlo mi to divné, vzledem k tomu, že od doby, kdy jsme si potykali, to bylo poprvé, co jsme o sobě nevěděli, co mi neodpověděl na žádnou zprávu. Do toho mě chytil slepák. Skončila jsem v nemocnici a doufala, že se mi konečně ozve. Nemocnice jsou pro mě naprosto nejhorším místem na světě, snad i ve vesmíru, tudíž jsem se upla k myšlence, že se mi ozve, mně se uleví, nebudu myslet na to, že jsem v nemocnici na kapačkách. Za tři dny mě z němocnice pustili. Helmut ten den přijel do Hradce. Ale ani tehdy se neozval. Natožpak aby se za mnou třeba zastavil, přestože už od naší společné známé věděl, co se stalo. Od člověka, který vám básní o tom, jak spolu budete mít krásné děti, byste čekali, že vám aspoň zavolá, jak se cítíte, ne? Nic...Místo toho mi nechal zprávu na sociální síti, že se mu moje chování ani trochu nelíbí a že by byl rád, kdybych mu vrátila tričko, které si u mě doma zapomněl.
Netušila jsem, jestli se smát, nebo brečet. Takže jsem svolala babinec, vše vylíčila svým kamarádkám a mamince a čekala, co mi na to takhle odborná porota poví. Všechny byly v šoku, přibližně jako já, tak jsme to společně zapily a já našla to triko, které jsem mu i s plyšovým medvěděm, kterého mi jednou přivezl, nechala při jeho další pracovní návštěvě v kanceláři.
Na Helmuta mi tak zbyly jen vzpomínky na to, jak při každé příležitosti přesvědčivě naříkal, že: "Niesú peniažky," za což jsem docela ráda, protože tato věta mě a kamarádky vždycky rozesměje.
Helmut nakonec byl úchyl. Ale tak nějak jiný, než jakého jsem si přála potkat...no, uznejte - ponožky v sandálech?! Fuj!

Armagedon...
O dva měsíce později už jsem přemýšlela, jak na oslavě narozenin své kamarádky Laury zapůsobím na jednoho policistu ve středním věku, kterého jsem znala z fotek, které mi Laura ukazovala. Sice se jmenoval úplně jinak, ale s Laurou jsme mu daly kricí jméno Armagedon...Možná už to mě mělo připravit na to, jak to dopadne...
Na oslavě narozenin nás Laura seznámila a vážně to zajiskřilo. Během oslavy jsme si spolu povídali, pozval mě na pití...Netrvalo to dlouho a skončili jsme spolu sami v úplně jiném baru. Bylo pět ráno a Armagedon nám oběma objednával kávu. Poté mě šel doprovodit domů - asi aby mě někdo neukradl, o čemž dost pochybuju, jelikož oslava byla ve stylu maškarní party a můj kostým Morticie Addamsové byl opravdu povedený. Armagedon mě šel sice doprovodit, ale byl společensky více unavený, než já, tudíž by možná byl uvítal doprovod on sám.
Ráno jsem se vzbudila a při kontrole stavu své peněženky jsem zjistila, že jsem toho sympatického policajta, který mě zval na pití, kávu a ještě mě tak gentlemansky - asi jsem byla ještě opilá, že jsem si vybavila jen to, co jsem zrovna chtěla a ještě ke všemu v poněkud pokroucených obrazech - doprovodil až domů, nějakým mně nevysvětlitelným způsobem tak trochu okradla. Peněženka, kterou jsem totiž toho rána kontrolovala nebyla moje, ale jeho. Okamžitě jsem chtěla svůj nešťastný omyl napravit, a tak jsem neprodleně zašátrala v kabelce po telefonu a volala Armagedonovi, že jsem u sebe - naprosto nevím proč - našla jeho peněženku. Byly asi tři hodiny odpoledne, tak jsme se domluvili, že se v pět sejdeme u Grandu, abych mu mohla předat svůj lup. Pro Armagedona jsem byla spíš ale poctivý nálezce, a tak mě pozval na pozdní oběd do luxusní restaurace na náměstí.
Moc hezky jsme si povídali. Sice jsem v duchu chvílemi přemítala o tom, co všechno jsem pila a proklínala alkohol a především sebe, že jsem ho tolik pila, zkrátka jsem prožívala drobnou - no, řekněme středně silnou - kocovinu, přesto bych naše posezení u dobrého jídla a malého vyprošťováka (potřebovali jsme ho oba) označila jako velmi povedené první rande. Ve chvíli, kdy mě tohle napadlo, začla jsem hned uvažovat, co tak asi může mít za úchylku. Pod vlivem neutichající kocoviny - asi nebyla jen středně silná - jsem na to přišla. On je hrdina. Hrdina moderní doby! To je jeho úchylka.
Po obědě mě šel opět doprovodit domů. (Hrdina, zachránce...) Když jsme se loučili, oznámil mi můj pětačtyřicetiletý hrdina, že jsem krásná a chytrá a hrozně ho přitahuju, ale že by chtěl být věrný své sedmnáctileté přítelkyni. Fuj! (Taky jsem na starší, ale v sedmnácti jsem ještě sbírala plyšové medvídky, četla Harryho Pottera a jediný chlap v mým životě byl Beethoven.)
Armagedon měl úchylku...na mladší ženy...spíše slečny, ale my po dvacítce už jsme pro něj holt za zenitem...A ještě k tomu měl přihlouplé poznámky k mým oblíbeným balerínám a nedokázal pochopit, že si (čistě pro lepší přehled) pojmenovávám boty...

Fotbalista...
O dva měsíce později už jsem nadšeně psala na ubrousek své telefonní číslo a pak ho podávala mladíkovi v brýlích s okouzlujícím úsměvem. Bylo něco kolem půlnoci a bylo to v baru. Nečekala jsem, že by se ozval, ale proč to nezkusit, když má tak rozkošný úsměv, že?
Jak jsem čekala - neozval se. Tedy ne hned. Napsal mi asi za čtvrt roku. Vyměnili jsme si pár sms zpráv, pak jsme se náhodou asi dvakrát potkali v tom baru, v němž ze mě tak snadno dostal telefonní číslo, až mě nakonec pozval na rande. Sešli jsme se v jedné příjemné kavárně v pět odpoledne. Vypadlo z něj, že je to nadšený fotbalista. "Pane bože! Jen to ne! Fotbalisti jsou namyšlení idioti," připomněla jsem si část rozhovoru s kamarádkami, které už své zkušenosti s těmito sportovci měly. Ale při pohledu na ten jeho úsměv jsem si říkala, že třeba bude jeho úchylkou to, že je jiný, než všichni ostatní fotbalisti. Byl to sympaťák, docela hezky se s ním povídalo, na pár zásadních věcech jsme se shodovali. Bylo to příjemné odpoledne.
Asi měsíc jsme se občas sešli, psali si sms a volali. Pak mě jednoho dne pozval na kávu. Vyzvedl mě u nás doma a vyrazili jsme procházkou k McDonaldu. Už když navrhl zrovna tohle místo, došlo mi, že mi chce říct, že to nikam nevede. Četla jsem totiž návod pro muže, jak se mají rozejít se ženou a nejvíc mě tam pobavila část, kde autor radil, že by měl muž vzít ženu k McDonaldu nebo do jiného rychlého občerstvení, jelikož jediné, co po něm může hodit je nedojedený burger, krabička od burgeru, kelímek a v nejhorším případě plastový tác. Když jsem to četla, hrozně mě to pobavilo, než mi došlo, že si můj společník nejspíš myslí, že jsem hysterka a bojí se, abych po něm nemrskla něco skleněného či porcelánového. Teď už mi to tak vtipné nepřišlo...
Mé tušení nebylo daleko od pravdy. Fotbalista mi koupil kafe. Vzhledem k tomu, že jsme si ho dávali tam, dostali jsme ho v porcelánových hrncích, a tak si svůj proslov začínající něčím jako: "Víš, není to tebou..." (zbytek si nepamatuju, jelikož už jsem přemýšlela, jaké si půjdu koupit lodičky, abych si zlepšila náladu, protože jedině vztah ke kvalitním nebo alespoň krásným botám, má nějaký smysl) nechal až na cestu zpátky k centru města. Plkal až do naší ulice, kde se zeptal, zda jdu domů nebo ještě někam vyrazím. Tak jsem přiznala, že si jdu koupit nějaké nové střevíčky. Vyrazil mi dech, protože mi oznámil, že jde se mnou. Nasadil tomu korunu, když začal všechny ty vystavené kousky kritizovat. To už jsem nevydržela: "Hele, nemusíme spolu chodit a klidně to může být mnou, ale rozhodně přede mnou neurážej boty!" Projevila jsem se jako úchyl, což on zřejmě vůbec nebyl, takže ani za mák nemohl pochopit, proč bráním něco, v čem ostatní jen chodí. Nebo byl naopak úchyl v tom, že potřeboval neustále něco kritizovat, nejlépe něco, co nemá šanci se bránit a říct mu: "Hej, podívej se na sebe!" Ale co můžete čekat o někoho, jehož oblíbená obuv jsou kopačky! A ty jeho okopané, zahnojené kecky - no taky žádný šlágr...
A tak jsme se rozloučili jako staří kamarádi - objal mě a dal mi pusu na tvář - a odešel za svými přáteli. A já si toho odpoledne koupila kabelku.

Lékárník...
Asi o dva měsíce později jsem v půl třetí v ráno tupě zírala na hlavní stránku facebooku a hledala něco, co by mě zaujalo, pobavilo, překvapilo - zkrátka něco, co by u mě vyvolalo nějakou příjemnou emoci. Nic. Podívala jsem se, kolik lidí je přihlážených na chat. Jeden. Jeden?! "Tak kdopak tu je v tuhle hodinu," ptala jsem se sama sebe, když jsem rozklikla ikonku. Lékárník. Hmmm. Samozřejmě, že se nejmenuje Lékárník, ale pro mě už to navždy bude Lékárník.
Zkusila jsem mu napsat. Odepsal a rozběhla se asi dvouhodinová debata o hudbě a filmech a o tom, co děláme v tak pozdní hodinu on-line na sociální síti. Bylo to docela milé. Pak jsme se rozloučili a domluvili se, že to zase zopakujeme, ale snad v nějakou normálnější hodinu, abychom druhý den oba nebyli polomrtví v práci.
Druhý den jsem skutečně šla do práce poněkud ospalá. Volala mi kamarádka Míša a ptala se, co jsem dělala večer. Tak jsem jí informovala, že jsem si psala s tím Lékárníkem, s nímž nás kdysi seznámila. Nadšeně mi začala sázet informace o tom, že je pořád sám a že je takovej jinej, tak že bychom se k sobě určitě straně hodili. Že prý u sebe nosí tlakoměr a náplasti a možná by se u něj našel i teploměr a nějaký ten brufen. Rozbušilo se mi srdce: "Fakt??? Páni! Já jsem takový ten kalamitní typ...No a s těmi mými nehodami...No to je přesně chlap pro mě," zahlásila jsem do telefonu a začala kout plány, jak na Lékárníka zapůsobit dojmem, že i já jsem pro něj ta pravá.
Kuj železo, dokud je žhavý - se prý říká...Tak jsem to zkusila...Každý den jsme si psali a domluvili se, že půjdeme do kina. Přišel na poslední chvíli s kamarádem. "Asi je nesmělej," říkala jsem si. Když skončil film, zeptal se mě, zda s ním (tentokrát asi myslí, že přijde fakt sám...doufám) půjdu druhý den na jiný film. Že bychom se mohli sejít třeba v pět v kinokavárně a dát si spolu kafe. Souhlasila jsem a Lékárník i s kamarádem už mizeli ve dveřích.
Těšila se, že tentokrát už to vyjde trochu lépe. Sešli jsme se, dali si kávu, poté jsme dvě hodiny svorně mlčeli a jak uhranutí sledovali film (byl vážně dobrý, aspoň ten za to fakt stál) a při závěrečných titulcích jsme ho oba nadšeně okomentovali a rozloučili se s tím, že zas na něco určitě zajdeme a určitě se zase potkáme na kávu.
Ještě nějakou dobu jsme si občas něco napsali, ale nedopadlo ani kino, ani káva. Nicméně je pravda, že kdybych ho někdy potkala, může mi aspoň změřit tlak, protože jsme vlastně nikam nezabředli a zůstali jsme dál přáteli, jimiž jsme byli před tím, než mě uchvátila představa, že bych mohla mít muže s vlastním tlakoměrem. I když...snad ani lékařský kufřík s kompletní výbavou by nezachránil ty jeho naprosto nudné polobotky...

On...
Asi o tři týdny později jsem seděla ve svém oblíbeném baru. Bylo něco před desátou večerní. Kamarád, který seděl vedle mě, se zničeho nic zeptal: "Co ten tvůj Lékárník, Helenko?"
"Ale nic...je na mě moc plachej..." odvětila jsem s rezignovaným úsměvem a On se začal smát.
"Hele, netlem se a radši mi poškrabkej záda...prosííím," usmála jsem se. Moc přemlouvat jsem ho nemusela a škrabkal mi záda až do půl jedné ráno, než jsme se rozutekli každý domů.
Druhý den jsme si začali psát. Od té doby si píšeme a voláme denně, pokud je to jen možné, tak se vídáme. Píše mi ráno, aby se mi lépe vstávalo, večer, aby mi popřál dobrou noc, a během dne volá, protože mě chce alespoň slyšet. To je on. On. Ten můj pravý úchyl...Abych si zachovala tvář slušného úchyla, ve výčtu jeho zásadních úchylek zůstanu jen u jedné - má mě rád. A mně u něho dokonce nevadí ani to, co mě u kohokoliv jiného naprosto ničí. Třeba to, že si občas hodí jídlo na triko nebo že se večeře v indické restauraci neobejde bez rýže rozsypané po celém stole. Představte si, že mi ani nevadí jeho pracovní polorozpadlé outdoorové boty. Zato miluju jeho pískové kožené polobotky, o nichž tvrdí, že jsou "fotrovské" (ale nemá pravdu). A co víc - vždycky si všimne, že mám nové střevíčky a vždycky je z nich nadšený - skoro stejně jako já. (Aby ne, když vyrostu minimálně o dvanáct centimetrů a on se pak ke mně nemusí tolik sklánět.)
Hledala jsem svého úchyla, který by se ke mně hodil, a doufala, že ho potkám u kávy v pět...Nějak jsem se ale zapomněla rozhlížet kolem sebe. Vlastně seděl celou dobu u stejného
baru a smál se stejným věcem jako já. A "potkala" jsem ho u rumu s kolou pozdě v noci...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Markéta Markéta | E-mail | 27. srpna 2014 v 9:40 | Reagovat

Vtipné a čtivé.Povídka mně pobavila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)