Láska a ponížení

22. února 2014 v 8:00 | Hell |  Můj život s Božským
"Nikdo si nezaslouží tvé slzy a ten, kdo si je zaslouží, tě nikdy nerozpláče." Tenhle citát znám už roky a vždy se mi zdál jasný, ač mi na něm cosi až tak zcela nesedělo. Myslím, že už jsem na to přišla...I ta nejmilovanější osoba nás někdy rozpláče. Spíš bych řekla, že člověk, který nás miluje, nás nikdy nepřiměje se ponížit. (Pokud tedy nemáte společnou zálibu v jisté oblasti...)

Nevěřila bych, že se to někdy stane i mně. Ať jsem se kvůli nějakému klukovi a posléze muži trápila sebevíc, vždycky jsem měla svou hrdost. Než jsem narazila...zamilovala jsem se. Tak, jako nikdy. Nejen že mě zkrotil, ale taky mě změnil...Jenže pro něj jsem nebyla víc, než zlozvyk...

Rozešel se se mnou, ale mně to v první chvíli vůbec nedošlo. Když jsem pochopila, co se stalo, nejspíš jsem měla dojem, že jsem se ještě neukázala v dostatečně přikrčené póze, a tak jsem mu psala...za tu zprávu bych si, věřte, později nafackovala. Navíc kdyby v té situaci byla moje kamarádka, přesvědčila bych jí, že rozhodně nemá tohle dělat. Proč to ale nedokážeme sami u sebe? Proč umíme rozumně radit svým přátelům a sami pak děláme ty chyby, před nimiž se snažíme druhé chránit?

Rozchody nikdy nejsou hezké. Mnohdy rozchod způsobí, že najednou nějak zapomeneme na to, co hezké opravdu bylo, co mu dávno předcházelo. Najednou se nám jen těžko vybaví vzpomínky na to, jak nás náš milý hladil po tváři a líbal do vlasů...A když náhodou, přetluče to vzpomínka na ta poslední slova, co nám řekl, začnou nám docházet věci, které jsme se snažili nevidět a začne se vkrádat pocit, že jsme se opravdu ponížili před někým, kdo za to vlastně ani nestál, protože o nás ve skutečnosti nikdy nestál.

Ale co nás nutí tohle dělat? Co nás nutí se dobrovolně ponižovat a pak toho litovat? To opravdu tak zoufale potřebujeme milovat a být milováni?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The Wall The Wall | E-mail | Web | 25. února 2014 v 18:55 | Reagovat

Zkratové jednání. Člověk reaguje v návalu prudkých emocí pouze instinktivně a až pak si svou chybu uvědomí, ale už je pozdě.

2 HellenaF HellenaF | E-mail | Web | 25. února 2014 v 19:03 | Reagovat

[1]: Děkuji za názor...a ano, s tím bych mohla souhlasit. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se