Emily Dickinsonová

23. února 2014 v 11:34 | Hell |  Inspirativní ženy
Nejúžasnější básnířka všech dob (podle mého) se narodila 10. prosince 1830 v Massachusetts ve významné puritánské rodině. Emilyin dědeček založil v jejím rodném městě Amherstu univerzitu a také nechal vybudovat velké panské sídlo přímo na hlavní třídě, kde rodina bydlela. Otec Emily pracoval bezmála 40 let jako pokladník na Amherstské univerzitě a nějaký čas působil i jako zákonodárce.

Emily měla staršího bratra Williama Austina a mladší sestru Lavinii, s nimiž měla velmi hezký vztah. Stejně tak měla blízko k otci, který všem svým dětem dopřál viktoriánské vzdělání, ale s matkou u matky už tolik porozumění a lásky nenacházela.

Během dospívání byla Emily velmi často nemocná a měla sklony k úzkostem souvisejícím se smrtí; zejména ji trápily myšlenky na smrt jejích blízkých, jako kdyby snad tušila, že jí je opravdu vezme.
V roce 1844 jí zemřela blízká sestřenka na tyfus a tehdy se Emily psychicky zhroutila. Od té doby byla melancholická. Na krátký čas našla útěchu v modlitbách a víře v boha, ovšem víru nikdy nepřiznala a pravidelné bohoslužby přestala po pár letech navštěvovat.

V 18 letech se seznámila s advokátem Benjaminem Newtonem, jenž u ní první objevil talent. Daroval jí básnickou sbírku Ralpha W. Emersona, která ji silně ovlivnila. Emily byla velmi sečtělá. Orientovala se v Bibli, ale také v soudobé populární literatuře (Lydie Child, H. W. Longfellow či Charlotte Brönteová). Nejen na tvorbu, ale i na život básnířky měl vliv William Shakespeare, jehož genialitou byla zcela uchvácena.

Na počátku padesátých let začala propadat depresím, což bylo pravděpodobně zapříčiněno zvyšujícím se počtem zemřelých blízkých.

I přes nepříliš harmonický vztah s matkou to byla právě Emily, která se dobrovolně ujala péče o umírající matku a domácnost. Tehdy se začala stranit světu, což ovšem mělo pozitivní vliv na její tvorbu. Během několika let sestavila své rukopisy čítající 40 svazků a na osm set básní. Toto dílo bylo objeveno až po její smrti.

Na počátku šedesátých let 19. století požádala písemně známéhho básníka a literárního kritika Thomase W. Higginsona, aby jí s její tvorbou pomohl, na základě jeho výzvy v novinách začínajícím básníkům.

V dopise poslala několik svých básní a Higginson v ní okamžitě uzřel talent. Začali si tedy pravidelně psát a pro Emily se Higginson stal učitelem, přítelem, byť nikdy nezměnila jedinou ze svých básní, kterou poslala Higginsonovi ke konzultaci. Dopisovali si až do Emilyiny smrti.

Emily byla velmi samotářská, lidem se stranila. Nejvěrnějším přítelem jí byl po šestnáct let její pes Carlo. Kromě poezie se věnovala též botanice. Dokonce sestavila herbář čítající několik set stran a více než čtyři sta rostlin.

Básnířka zemřela v 55 letech 15. května 1886 v rodném městě po dvou a půl letech boje s Brightovou nemocí. Byla pohřbena v bílé rakvi do rodinného hrobu. Thomas Higginson při obřadu přečetl její oblíbenou báseň od Emily Brönteové "Zbabělost je mi cizí".

"...Kdybyste spatřil, jak se do ptáka strefila kulka, a on by Vám tvrdil, že není postřelený, možná byste zaplakal nad jeho zdvořilostí, ale o jeho slovech byste jistě pochyboval. … Vesuv ani Etna nemluví. Jeden z nich před tisíci lety vyslovil slabiku, a když to Pompeje zaslechly, navěky se schovaly. Řekla bych, že se potom nemohly podívat světu do očí. Upejpavé Pompeje! ..."

(Dopis neznámému adresátovi, 1861)











Dickinsonová, Emily: Neumím tančit po špičkách
Dickinsonová, Emily: A básníkem být nechci
Dickinsonová, Emily: V zahradě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)