Únor 2014

Líbat se mají žabáci

27. února 2014 v 7:15 | Hell |  Můj život s Božským
Jako dětem nám často vypráví a předčítají pohádky. Během dospívání nás chuť poslouchat a číst pohádky opouští, protože chceme raději žít vlastní život. Je nám fuk, jak měla Popelka těžký život, protože naše problémy jsou mnohem skutečnější.

Vlastně si ani nevšimneme, že ty pohádky chceme poslouchat dál, jenže už ne od maminek a babiček. Zvláště my ženy toužíme po tom, aby se náš život zázrakem přeměnil v pohádku. Čekáme na prince. Hledáme prince. Věříme, že náš nový partner by mohl být náš princ.

Není. Žádný muž není. Princové totiž tak nějak neexistují. Nemělo by to být až takové překvapení. Vždyť my taky nejsme zrovna princezny. Copak vás ráno budí místo budíku skřivan, šaty na vás oblékají kouzelné sudičky a bordel za vás uklízí lesní zvěř? Myslím, že ne...

Osobně doufám, že už jsem dostatečně poučená, že princové opravdu nejsou a nebudou. A vlastně ani pohádky opravdu neexistují.

A i kdyb snad existovaly, tak se v nich nikdy nemá líbat kouzelný dědeček, ale žabák. Je to sice nechutné, ale teď už chápu, že to má svůj dobrý důvod. Je lepší chytit exém, než mít zlomené srdce.


Orchidej

25. února 2014 v 7:15 | Hell |  Povídky, básně
Má krásná orchidej je snad tím vinna
začla kvést ve stejnou chvíli,
kdy tvé polibky padaly mi do klína
jak skutečné, jak vášnivé jen byly

Když poprvé jsi zlomil můj srdeční sval,
mou víru nalomil jsi právě v základech
i mou orchidej zabolelo, jak jsi klidně lhal,
jak mýlila jsem se ve svých odhadech

Měla jsem tehdy nechat její květy umřít
a nás ponechat krásné historii jen
ale ne - raději bych ji nechala se udřít
jen aby skutečností stal se můj sen

Kvetla...kvetla a já věřila v nás i v ní
byla symbolem nás dvou
Teď však usychá a já mlčky s ní
že jsem chtěla být jen tvou

To já, jen já jsem ta vinná
a nikdo mě toho břemene nezbaví
snad měla jsem být jiná
jenže být jako ostatní mě nebaví

Tak zůstávám tu sama opět stát
Na mém nebi zapomíná slunce vyjít
Kde sílu teď mám jenom brát
Když mám chuť spíš do pekla už jít

Tvé nesplněné sliby ve spánku mě tíží
jak pohled na mou orchidej
Dřív zvládla bych to málem bez obtíží
Ptám se...Ne...neodpovídej...!


Člověk si musí umět udělat radost

24. února 2014 v 16:41 | Hell |  Potěšení
...i když už to údajně hraničí s nemocí...Dobře, uznávám, že koupit si pět párů bot v jednom týdnu se může zdát poněkud šílené, ale omluvou by mi mohlo být to, že byly za perfektní cenu a všechny mi udělaly radost...!

Lidé přichází a odchází, láska k botám zůstává...


Emily Dickinsonová

23. února 2014 v 11:34 | Hell |  Inspirativní ženy
Nejúžasnější básnířka všech dob (podle mého) se narodila 10. prosince 1830 v Massachusetts ve významné puritánské rodině. Emilyin dědeček založil v jejím rodném městě Amherstu univerzitu a také nechal vybudovat velké panské sídlo přímo na hlavní třídě, kde rodina bydlela. Otec Emily pracoval bezmála 40 let jako pokladník na Amherstské univerzitě a nějaký čas působil i jako zákonodárce.

Emily měla staršího bratra Williama Austina a mladší sestru Lavinii, s nimiž měla velmi hezký vztah. Stejně tak měla blízko k otci, který všem svým dětem dopřál viktoriánské vzdělání, ale s matkou u matky už tolik porozumění a lásky nenacházela.

Během dospívání byla Emily velmi často nemocná a měla sklony k úzkostem souvisejícím se smrtí; zejména ji trápily myšlenky na smrt jejích blízkých, jako kdyby snad tušila, že jí je opravdu vezme.
V roce 1844 jí zemřela blízká sestřenka na tyfus a tehdy se Emily psychicky zhroutila. Od té doby byla melancholická. Na krátký čas našla útěchu v modlitbách a víře v boha, ovšem víru nikdy nepřiznala a pravidelné bohoslužby přestala po pár letech navštěvovat.

V 18 letech se seznámila s advokátem Benjaminem Newtonem, jenž u ní první objevil talent. Daroval jí básnickou sbírku Ralpha W. Emersona, která ji silně ovlivnila. Emily byla velmi sečtělá. Orientovala se v Bibli, ale také v soudobé populární literatuře (Lydie Child, H. W. Longfellow či Charlotte Brönteová). Nejen na tvorbu, ale i na život básnířky měl vliv William Shakespeare, jehož genialitou byla zcela uchvácena.

Na počátku padesátých let začala propadat depresím, což bylo pravděpodobně zapříčiněno zvyšujícím se počtem zemřelých blízkých.

I přes nepříliš harmonický vztah s matkou to byla právě Emily, která se dobrovolně ujala péče o umírající matku a domácnost. Tehdy se začala stranit světu, což ovšem mělo pozitivní vliv na její tvorbu. Během několika let sestavila své rukopisy čítající 40 svazků a na osm set básní. Toto dílo bylo objeveno až po její smrti.

Na počátku šedesátých let 19. století požádala písemně známéhho básníka a literárního kritika Thomase W. Higginsona, aby jí s její tvorbou pomohl, na základě jeho výzvy v novinách začínajícím básníkům.

V dopise poslala několik svých básní a Higginson v ní okamžitě uzřel talent. Začali si tedy pravidelně psát a pro Emily se Higginson stal učitelem, přítelem, byť nikdy nezměnila jedinou ze svých básní, kterou poslala Higginsonovi ke konzultaci. Dopisovali si až do Emilyiny smrti.

Emily byla velmi samotářská, lidem se stranila. Nejvěrnějším přítelem jí byl po šestnáct let její pes Carlo. Kromě poezie se věnovala též botanice. Dokonce sestavila herbář čítající několik set stran a více než čtyři sta rostlin.

Básnířka zemřela v 55 letech 15. května 1886 v rodném městě po dvou a půl letech boje s Brightovou nemocí. Byla pohřbena v bílé rakvi do rodinného hrobu. Thomas Higginson při obřadu přečetl její oblíbenou báseň od Emily Brönteové "Zbabělost je mi cizí".

"...Kdybyste spatřil, jak se do ptáka strefila kulka, a on by Vám tvrdil, že není postřelený, možná byste zaplakal nad jeho zdvořilostí, ale o jeho slovech byste jistě pochyboval. … Vesuv ani Etna nemluví. Jeden z nich před tisíci lety vyslovil slabiku, a když to Pompeje zaslechly, navěky se schovaly. Řekla bych, že se potom nemohly podívat světu do očí. Upejpavé Pompeje! ..."

(Dopis neznámému adresátovi, 1861)











Dickinsonová, Emily: Neumím tančit po špičkách
Dickinsonová, Emily: A básníkem být nechci
Dickinsonová, Emily: V zahradě

Láska a ponížení

22. února 2014 v 8:00 | Hell |  Můj život s Božským
"Nikdo si nezaslouží tvé slzy a ten, kdo si je zaslouží, tě nikdy nerozpláče." Tenhle citát znám už roky a vždy se mi zdál jasný, ač mi na něm cosi až tak zcela nesedělo. Myslím, že už jsem na to přišla...I ta nejmilovanější osoba nás někdy rozpláče. Spíš bych řekla, že člověk, který nás miluje, nás nikdy nepřiměje se ponížit. (Pokud tedy nemáte společnou zálibu v jisté oblasti...)

Nevěřila bych, že se to někdy stane i mně. Ať jsem se kvůli nějakému klukovi a posléze muži trápila sebevíc, vždycky jsem měla svou hrdost. Než jsem narazila...zamilovala jsem se. Tak, jako nikdy. Nejen že mě zkrotil, ale taky mě změnil...Jenže pro něj jsem nebyla víc, než zlozvyk...

Rozešel se se mnou, ale mně to v první chvíli vůbec nedošlo. Když jsem pochopila, co se stalo, nejspíš jsem měla dojem, že jsem se ještě neukázala v dostatečně přikrčené póze, a tak jsem mu psala...za tu zprávu bych si, věřte, později nafackovala. Navíc kdyby v té situaci byla moje kamarádka, přesvědčila bych jí, že rozhodně nemá tohle dělat. Proč to ale nedokážeme sami u sebe? Proč umíme rozumně radit svým přátelům a sami pak děláme ty chyby, před nimiž se snažíme druhé chránit?

Rozchody nikdy nejsou hezké. Mnohdy rozchod způsobí, že najednou nějak zapomeneme na to, co hezké opravdu bylo, co mu dávno předcházelo. Najednou se nám jen těžko vybaví vzpomínky na to, jak nás náš milý hladil po tváři a líbal do vlasů...A když náhodou, přetluče to vzpomínka na ta poslední slova, co nám řekl, začnou nám docházet věci, které jsme se snažili nevidět a začne se vkrádat pocit, že jsme se opravdu ponížili před někým, kdo za to vlastně ani nestál, protože o nás ve skutečnosti nikdy nestál.

Ale co nás nutí tohle dělat? Co nás nutí se dobrovolně ponižovat a pak toho litovat? To opravdu tak zoufale potřebujeme milovat a být milováni?


Nedává mi smysl...

21. února 2014 v 6:42 | Hell |  Téma týdne
Nedává mi smysl, proč je na světě tolik lidí, kteří hladoví.
Nedává mi smysl, proč je po celém světě tolik dětí, které nikdo nechce.
Nedává mi smysl, proč se rodí děti s vrozenými chorobami a postiženími.
Nedává mi smysl, proč by měl někdo důvod týrat vlastní zvíře.
Nedává mi smysl, proč milující rodiče umírají opuštění v domovech důchodců.
Nedává mi smysl, proč je tolik úžasných umělců, o nichž nikdo nemá ani zdání.
Nedává mi smysl, proč moje srdce nikdy nedokáže spolupracovat s mozkem.
Nedává mi smysl spousta věcí, na něž se ptám.

Dává mi smysl se na ně ptát.


Když se jedny dveře zavřou, jsou nějaké další?

19. února 2014 v 2:51 | Hell |  Můj život s Božským
Od dětství slýcháme, že se nemáme příliš trápit, když něco končí, protože když se jedny dveře zavřou, otevřou se další. Na to, co zůstává za zavřenými dveřmi, bychom si měli uchovat jen ty hezké vzpomínky a z bolesti, která s většinou konců přichází, bychom si měli vzít to nejlepší, poučit se pro příště a tak dále...Jenže někdy (nebo spíš obvykle) nám tohle všechno zní jako fráze, protože míváme pocit, že se dostáváme na dno. Ti nejbližší se i v tuto chvíli snaží ukázat nám to pověstné světlo na konci tunelu a přesvědčují nás o tom, že být na dně není tak zlé, protože se máme od čeho odrazit.

Když se na tím zamyslíte, zní to vlastně docela logicky. Jenže ve chvíli, kdy máte pocit, že se vám život rozpadá pod rukama, logika jde stranou. Přes den je ještě jakž takž možné nepropadat panice, protože každý máme své povinnosti nebo možnost alespoň přežívat - práci, školu, rodinu a přátele. Ale během osamělých nocí, když všichni spí a ruch města utichá, kdy vám dělá společnost jen zoufalství, strach, tíseň a ta prokletá samota, která by se snad dala i nahmatat, vkrádá se naprosto iracionální pocit, že není úniku. Není cesty zpět a dveře, které by se měly otevřit, jsou olověné a jištěné třemi bezpečnostními zámky, od nichž nemáte klíče.

Dokola si pokládáme ty otázky, na něž nám nikdo neodpoví: Co mám dělat? Co bude dál? Jak se mi to mohlo stát? Proč se to stalo právě mně? Kdy jsem dovolila, aby se mi tohle stalo? - a samozřejme nesmím zapomenout - Co jsem udělala špatně?

Každý potřebuje určitou dobu na to, aby truchlil, smutnil, trpěl, zapomněl, svou záležitost uzavřel, odložil a šel dál. Ta doba je u každého různá. A ve chvíli, kdy to období přejde, zdají se nám odpovědi na ty otázky snadné. Nebo alespoň jasnější.

Ale kde se v nás bere ta síla, která nám umožní jít zase dál, někam se posunout? A není množství sil, které nám zbývají na další neúspěchy, karamboly, krize a osobní katastrofy omezené? A co počet dveří, které se nám mohou ještě otevřít? Není i ten limitovaný? A co když nám dojde veškerá vůle dřív, než otevřeme konečně ty správné dveře? Existují vůbec správné dveře? A jsou pro každého nějaké?

Kolikrát člověk může opravdu milovat? Tak skutečně, nesobecky, že by skočil před letící kulku, aby milované osobě zachránil život. Kdosi mi řekl, že je to jen věc stavu mysli. Někdo jiný mi naopak odpověděl, že se to může stát maximálně jednou za život a to ještě musí mít člověk víc štěstí než rozumu. Pokud je to stav mysli, nemám moc šťastné vyhlídky. A pokud máme opravdu šanci potkat pravou lásku jen jednou, pak jsou mé vyhlídky do budoucnosti ještě smutnější. Moje správné dveře se zabouchly. Patrně právě proto, že nebyly naše, ale moje. Takže...Co mám teď dělat? Jak se mi to mohlo stát? Co bude dál? Kde jsem udělala chybu? ...
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se