Ten, kdo neumí být šťastný

19. ledna 2014 v 11:45 | Hell |  Můj život s Božským
Už jsem přišla na to, proč někteří lidé nemohou být šťastní. Oni to prostě neumí. Patřím mezi ně i já, takže vím, o čem mluvím.

Tvrdím, že nejsem pesimista. Za tím si stojím, považuju se spíš za realistu. Navíc za realistu věřícího, že Murphyho zákony v praxi fungují mnohdy lépe, než třeba ten Archimedův.
Což je obvykle ku prospěchu věci, jelikož jsem málokdy překvapená (nesnáším překvapení) a obvykle už mám v záloze aspoň základní kámen řešení. Jenže jsou věci, na které se člověk nikdy nemůže dost připravit. A je jedno, jestli to je očekávané úmrtí někoho vám blízkého, konflikt, ke kterému se už delší dobu schyluje nebo konec lásky.

Ale zpět k věci. Ano, málokdy jsem překvapená, ale zároveň prostě nedokážu být jen tak obyčejně šťastná. Když se mi podaří kapitola bakalářské práce, aniž by k ní má vedoucí měla nějaké zásadnější poznámky, zaraduji se, ale za chvilku už propadám panice, že další kapitolu prostě nemůžu napsat! Když mám dobrý den v práci, odcházím domů s úsměvem, ale ještě než stihnu nasednout do MHD, tak už mi je naprosto jasné, že další den v práci bude katastrofa, protože si šéf jistojistě najde něco, zač by mě mohl pokárat nebo co by mi mohl vytknout jako nedostatek.
Když mi chlap, za kterého bych dýchala, kvůli kterému bych skočila před letící kulku, řekne, že mě miluje, pár dní se raduju, ale vzadu v hlavě už se ozývá ten temný hlas, který mi říká, že lže, aby si mě udržel, protože pro něj nejsem víc, než hračka nebo zlozvyk. A po pár dnech už se ani neraduju, protože ten hlas, který jen tak tichounce šeptal vzadu v mojí hlavě na mě teď řve snad už i z radia...A slyším ho, když usínám, když vstávám...Když mi od toho chlapa přijde zpráva, tak k tomu hulákání přidá i pár jedovatých slin.

No a já, jako správný realista pozorující a přijímající Murphyho zákony v praxi, se k tomu stavím čelem, ale samozřejmě na úplně špatnou stranu - nepošlu do háje ten štkající hlas, ale uhodím na toho chlapa a nasednu tak do vlaku, který mě odveze dost rychle na konec. Konec toho, čemu bych při troše dobré vůle snad i mohla říkat vztah.

My, co neumíme být šťastní, si za to můžeme sami. Nedokážeme hodit za hlavu obavy, strach z toho, co přijde dál a prostě se jen tak radovat z toho, co máme teď. Z toho, co by mohlo mít delší trvání, kdybychom to ze strachu neutnuli už v zárodku.

S láskou
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monika Monika | 20. ledna 2014 v 9:44 | Reagovat

Uplně se v tom vidím... ale zkrátka MUSÍME se naučit myslet pozitivně a ty hnusné hlasy poslat někam... ;)

2 HellenaF HellenaF | E-mail | Web | 20. ledna 2014 v 10:09 | Reagovat

[1]: Zkouším to celý život...

Jenom technická k těm hlasům - jsou pomyslné, je to metafora pro něco, co by se expresivně dalo nazvat třeba také svědomím; vážně nejde o sluchové halucinace spojené s psychickým onemocněním (alespoň u mě)! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se