Láska se ztrácí a co my...?

4. srpna 2013 v 8:00 | Hell |  Co se děje?

Láska se ztrácí a co my...?

Moje kamarádka má dědečka, který ještě před nedávnem žil poměrně aktivně. Jenže dnes, netrvalo to snad ani rok, je takřka připoután na lůžko a je závislý na kyslíku. Vždycky to byl tak nějak dominantní čloěk, ale dnes je z něj prakticky despota. I přesto, že je závislý na kyslíku, tak terorizuje svou manželku, která se o něj stará, a neméně tak ostatní členy rodiny, kteří ho stále navštěvují a snaží se s ním strávit co nejvíce času.

Jeho despotické výlevu už mu vytkl i pan doktor ze záchrané služby, když se téměř dusil, ale i přesto dokázal nadávat své obětavé ženě. Moje kamarádka má obavy, že dřív odejde její babička, protože nezvládne ten psychický teror, který ji denně servíruje nemohoucí dědeček.

I přesto, že je z toho babička mé kamarádky psychicky téměř na dně, stále bojuje ze všech sil, aby zajistila alespoň co nejmožnější pohodlí dědečkovi.

Vzpomněla jsem si na pár let psychologie, které jsem měla, a snažila se to vysvětlit kamarádce tak, že dědeček za to, jak se nyní chová ve své podstatě ani nemůže. Nechová se tak proto, že by je měl všechny najenou méně rád, ale musí si uvědomit, jak to pro něj musí být zoufalá situace. Je odkázaný na pomoc svých bližních, uvědomuje si to a je to pro něj sužující, protože se v něm mísí pocity, že je jim jen na obtíž, touha po životě, protože se nevzdává, ale zároveň závist, že oni mohou žít normální život, což už jemu nehrozí a je si toho vědom. Musí bojovat s tím, že - ač nechce - se musí pomalu smířit s tím, že už tu dlouho nebude a zároveň nevzdat ten boj o život.

Je to logické. Ještě před nedávnem byl plný života a najednou je všechno jinak. To je situace, kterou si málokdo z nás dovede představit, nebo se do ní alespoň vcítit.

Na druhou stranu si babička mé kamarádky, podle mě, zasluhuje neuvěřitelný obdiv. Ne každý by měl na to, aby se TAK obětoval! To mě přivádí k myšlence, že kdyby ho nemilovala, tak by to přece nedělala. Jistě, člověk cítí určitou povinnost postarat se o svého životního partnera. Ale co si budeme povídat - láska je věc pomíjivá a mnohdy spolu manželé zůstaávají prakticky ze zvyku a protože se naučili být jeden vůči druhému tolerantní. Ale v případě, že vás váš manžel skutečně terorizuje a máte možnost ho odeslat do nějakého ústavu, kde se o něj postarají lidé, kteří jsou za to placení, tak tu možnost přinejměnším zvážíte. Babička mé kamarádky to nechce dopustit a tuto možnost ani nebere na zřetel, protože má strach, že by v nějakém takovém ústavu, kam máme ve zvyku své nemohoucí příbuzné odesílat, velmi brzy zemřel a s tím není ochotná se smířit.

Možná jsem naivní a chci věřit něčemu, co není, ale věřím, že tohle všechno podstupuje z lásky a úcty k člověku, s nímž strávila celý život.

Zajímalo by mě, jestli i moje generace je nebo bude někdy schopná takového citu nebo sebeobětování. Když už teď sleduji, jak je pro všechny snazší při sebemenším zaskřípání vztahu všechno to hezké zahodit, vzdát a opustit. Žijeme v době, která moc nepřeje iracionálním přístupům jako je láska, nezištnost, touha být do poslední chvíle na blízku. "V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví" je dnes jen frází, jíž všichni znají, ale její podstatu málokdo chápe a přijímá jako tu správnou. Pokládám si tedy otázku: Kam to vlastně míříme?

Hell xxx
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | E-mail | Web | 4. srpna 2013 v 11:42 | Reagovat

Já ti nevím. Pokud se člověk obětuje pro druhého i za cenu toho, že ho ten druhý psychicky deptá ( a ani nemocný člověk nemá právo druhého ničit), není to dobré pro oba. Znám ze svého okolí dost takových případů - za všechny jeden takový nejkřiklavější. Manželka se stará o svého nemohoucího a mnoho let na lůžko upoutaného manžela, podřídila mu celý svůj život, zničila dětství dvěma klukům. Ti neznali nic jiného než skákat kolem tatínka, který jim za péči a obětavost jen nadával. Jeden z kluků odešel z domova úderem osmnáctin, protože už to nevydržel a ten druhý jen čeká, až bude moci jít taky. Paní je v péči psychiatra, váží sotva čtyřicet kilo a je z ní troska. Nevím, jestli taková forma obětování stojí za to. Podle mě by bylo lepší péči kombinovat s odborníky a nesnažit se zvládat všechno za každou cenu.
A kromě toho si myslím, že i nemocný člověk, který je určitě nešťastný a zlomený, nemusí být na své okolí zlý. Takové případy taky znám. Ne každý zvládne být pečujícím a ne každý to ustojí. Je to psychicky i fyzicky velmi náročné a je potřeba spolupráce celé rodiny. A to je dnes problém.

2 blažena blažena | Web | 4. srpna 2013 v 12:19 | Reagovat

Měla jsem podobně založenou sestřenici, byla hodně dominantní ještě když byla zdravá. Potom přišly problémy s dýcháním, i ona byla na kyslíku, ale klidně u toho i kouřila.
Na manžela postupně přesouvala veškerou práci doma i na zahradě a byla jsem svědkem, že odměnou mu nebyla pochvala, ale spíš výtky (slušně řečeno)
Několik posledních let už skoro nechodila, odumřely jí svaly a tak manžel musel za ní převzít i hygienu, já často říkala, ať s tím něco dělá, že cvičit a posilovat svaly se dá i na lůžku,  jenže se jí nechtělo, pohodlnější podle mne bylo nechat všechno na manželovi.
Na podzim minulého roku se její stav prudce zhoršil, objevilo se zhoubné onemocnění a manžel stál při ní až do konce, byl jí k dispozici ve dne, v noci, i když sám je nemocný, trpí navíc ke všemu silnou cukrovkou. V květnu sestřenice zemřela a její manžel mi zrovna nedávno volal.
Ptala jsem se, jak se mu teď vede a překvapila mě jeho odpověď, že se mu daří celkem dobře, konečně si prý na zahrádce může dělat to, co nikdy nesměl.
Přijde mi to smutný, že téměř v 75 letech si může konečně realizovat své plány se zahrádkou a přiznám se, že mne napadlo, jestli svou manželku tolik miloval až do konce, nebo jestli to byla jeho oběť, každopádně má můj hluboký obdiv.

3 HellenaF HellenaF | E-mail | Web | 4. srpna 2013 v 12:44 | Reagovat

Samozřejmě, že nic se nesmí přehánět, to vůbec. Chtěla jsem spíš v článku upozornit na to, že moje generace ani příliš nepočítá s tím, že by vůbec byla tomu nemohoucímu nablízku...a taky na to, co jsou někteří lidé schopni pro svého životního partnera udělat, obětovat...

4 blažena blažena | Web | 6. srpna 2013 v 9:40 | Reagovat

[3]: Myslím, že převážná většina dnešních mladých lidí je už někde úplně jinde, snaží se žít naplno a odmítají vstřebávat jakékoliv starosti,  ono je to asi částěčně i výchovou a částečně i dnešní dobou.
Proto jsem ráda, že existují lidé, jako Ty.

5 HellenaF HellenaF | E-mail | Web | 6. srpna 2013 v 15:50 | Reagovat

[4]: Jéé, děkuju. :-) To je tak hezké...Pro mě s pohledem na svět, jaký mám ["I přejícní lidé jsou také jen sobci, jen znalejší." (Na větrné hůrce)] a sama na sebe, jako součást generace, která mi moc nejde pod nos, je to jedna z nejpěknějších věcí, jaké o mi o mně může někdo říct. Taková naděje, že třeba nejsem ještě tak zkažená a když ne já, pak jsou i další takoví, a to je dobré vědět. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)