Srpen 2013

Můj spolubydlící je pěkný drzoun

24. srpna 2013 v 11:54 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Tak mám od neděle nového spolubydlícího...Je tedy pravda, že ho každý den vyhodím, ale nechce se nechat odradit a každý další večer to zkouší znovu.
Poté, co jsem prvně viděla jeho zuby, začala jsem mu říkat Dracula. No, aby ne...má víc zubů, než můj pes...Abych byla upřímná, je poměrně drzý - hned první večer mi vlezl do postele a vůbec nereagoval na ústní žádost, aby mou postel opustil. Pravdou je, že když zaregistroval můj nezájem, demonstrativně se zabarikádoval za skříní, odkud vycházely naprosto příšerné zvuky a čekal, co přijde. Přišlo, co muselo - vyhodila jsem ho. Ne však na dlouho...
V pondělí už jsem zas Draculu měla v pokoji...Tentokrát zalezl pod postel, odvážil se k fyzickému kontaktu - přeběhl mi po noze -, prolustroval mi okolí počítače, televize, prohlídl si pár knih, co se mi tu kupí, aby nakonec stejně skončil zase za oknem...
Ve středu na mě opět čekalo překvapení - tentokrát si lebedil jen na vnitřním parapetu. Zpočátku jsem přemýšlela, že bych ho tam nechala, no ale vzhledem k mé fóbii z bakterií a virů bylo naprosto vyloučené, že bych s ním strávila noc v jedné místnosti...
Dracula je sice fešák, ale jeho volnost by měla být jeho podstatou, kterou mu i trochu závidím, tak mu ji ráda dopřeju...

Hell xxx

Budu šťastná a končím s cukrem!

14. srpna 2013 v 9:32 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Rozhodla jsem se, že budu šťastná!
Zní to naprosto neuvěřitelně, ale rozhodla jsem se, že prostě chci být zase šťastná - tak opravdově, šíleně, střeleně, zkrátka tak, jak to umím jen já (a občas děsím lidi přebytečnou energií a neutuchající dobrou náladou :-D).
Zkusila jsem si jít předevčírem večer lehnout s myšlenkami na to, co se mi za posledních několik týdnů povedlo nebo co hezkého se mi přihodilo. A ono to vážně asi funguje! Ráno jsem se probudila s úsměvem od ucha k uchu a co je důležité a nejdůležitější - ten úsměv byl opravdový, nefalšovaný a já mám zase tu správnou, živelnou chuť do života, což je pocit, jenž jsem už skoro zapomněla!
No, včera jsem to tedy ještě k tomu přepískla s kávou a cukrem (cukr na mě působí stejně jako na jiné lidi pervitin), takže jsem měla pocit, že snad budu lítat. Nemohla jsem vydržet chvíli v klidu a všichni byli strašně zpomalení...:-D Takže ode dneška přestávám sladit kávu...Nebo radši asi přestávám pít i kávu...:-D Jednoduše mi bude stačit pozitivní přístup a udržet si skvělou náladu.
Lidičky, mějte krásný den!!!

Hell

Život

13. srpna 2013 v 7:00 | Hell |  Téma týdne

Život

Jediné slovo, dvě slabiky, pár písmen...a když se nad tím slovem zamyslím a chci mu dát význam, najednou mi slova schází a zároveň je jich tolik, že nevím, která vybrat.

Život není jednoduchý. Život je věčný boj. Život začíná a končí. Život je krásný. Život každého z nás je příběh. Příběh, v němž se mísí prvky romantiky, tragédie, komedie, satiry a ironie- Někdy se blíží detektivce, thrilleru ba dokonce hororu.

Existuje množství citátů o tom, že se má život žít, nikoliv přežívat. Že největší umění je žít život s kartami, které máme, nikoliv s dobrými, s nimiž bychom měli jasně vyhráno. Tolik velkých slov v nepatrných větách. Někdy dovedou dát smysl, naději, jindy přisypou sůl do otevřených ran.

I přes všechny životní kotrmelce a nepřízeň osudu se snažím pořád hledat na životě to krásné. Někdy to jde skoro samo, jindy je to těžká písemka. Občas mě přepadnou i černé myšlenky, jestli ta dřina za to vlastně stojí...a pokaždé dojdu k jedinému závěru: Stojí to za to!
I když to tak mnohdy nevypadá a sama si tak často nepřipadám, jsem bojovník. A bojovník se nikdy nevzdává. A už vůbec ne svého života. I kdyby žil osamělý život, což je...tak těžké. Čas od času si tak říkám, že právě ta osamělost je pro mě v životě to nejtěžší, co musím zvládnout. Ač by se to mohlo zdát malicherné v porovnání s tím, co už jsem v minulosti překonala, s čím jsem se dokázala poprat a vyrovnat. Mám skvělou rodinu, báječné přátele a můžu s nimi sdílet všechny své radostné momenty i životní tragédie, přesto mi to nestačí...Ale jsou na tom lidé ještě mnohem hůř. A některým z nich můžu dokonce pomoct a to je ten motor, který potřebuju. To je jeden z důvodů, proč stojí za to žít!

No a když mi je opravdu bídně, vždycky si vzpomenu na Homolkovi a větu, která mi kdysi utkvěla v paměti a už se tam asi usídlila navždycky: "Život je krásnej, i když stojí za hovno!" A tak to prostě je...

Hell xxx

Rozbřesk

7. srpna 2013 v 15:48 | Hell |  Fotografie, video
Dnes jsem se vzbudila v pět hodin ráno a ze svého okna jsem viděla něco naprosto dokonalého! Rozbřesk. Jedinečný moment, který trvá sotva pár minut, před tím, než se slunce vyhoupne na oblohu jako batole, aby večer mohlo ulehnout jako stařec...

Hell xxx

New day...

6. srpna 2013 v 7:35 | Hell |  Fotografie, video

Jak ty paprsky prosvítají skrz mraky a dopadají na život ve městě, evokuje to ve mně pocit, že všechno zase bude v pořádku, že zase bude dobře...Nezdá se vám?

Hell xxx

Kino za 3 pětky!

5. srpna 2013 v 7:30 | Hell |  Kultura

Královéhradecké filmové léto

Bio Central nabízí každý den předvečerní projekci (začátek v 17:30 nebo v 18:00) lahůdek, novinek a dalších filmových počinů za pouhých 30 Kč.
Tato akce trvá od 1. - 31. srpna 2013, tak se nebojte připojit!
Program naleznete na oficiálních stránkách kina http://www.biocentral.cz
Tak s kýmpak se dnes potkám na fantasy dramatu Divoká stvoření jižních krajin, co? :-)

Hell xxx

Láska se ztrácí a co my...?

4. srpna 2013 v 8:00 | Hell |  Co se děje?

Láska se ztrácí a co my...?

Moje kamarádka má dědečka, který ještě před nedávnem žil poměrně aktivně. Jenže dnes, netrvalo to snad ani rok, je takřka připoután na lůžko a je závislý na kyslíku. Vždycky to byl tak nějak dominantní čloěk, ale dnes je z něj prakticky despota. I přesto, že je závislý na kyslíku, tak terorizuje svou manželku, která se o něj stará, a neméně tak ostatní členy rodiny, kteří ho stále navštěvují a snaží se s ním strávit co nejvíce času.

Jeho despotické výlevu už mu vytkl i pan doktor ze záchrané služby, když se téměř dusil, ale i přesto dokázal nadávat své obětavé ženě. Moje kamarádka má obavy, že dřív odejde její babička, protože nezvládne ten psychický teror, který ji denně servíruje nemohoucí dědeček.

I přesto, že je z toho babička mé kamarádky psychicky téměř na dně, stále bojuje ze všech sil, aby zajistila alespoň co nejmožnější pohodlí dědečkovi.

Vzpomněla jsem si na pár let psychologie, které jsem měla, a snažila se to vysvětlit kamarádce tak, že dědeček za to, jak se nyní chová ve své podstatě ani nemůže. Nechová se tak proto, že by je měl všechny najenou méně rád, ale musí si uvědomit, jak to pro něj musí být zoufalá situace. Je odkázaný na pomoc svých bližních, uvědomuje si to a je to pro něj sužující, protože se v něm mísí pocity, že je jim jen na obtíž, touha po životě, protože se nevzdává, ale zároveň závist, že oni mohou žít normální život, což už jemu nehrozí a je si toho vědom. Musí bojovat s tím, že - ač nechce - se musí pomalu smířit s tím, že už tu dlouho nebude a zároveň nevzdat ten boj o život.

Je to logické. Ještě před nedávnem byl plný života a najednou je všechno jinak. To je situace, kterou si málokdo z nás dovede představit, nebo se do ní alespoň vcítit.

Na druhou stranu si babička mé kamarádky, podle mě, zasluhuje neuvěřitelný obdiv. Ne každý by měl na to, aby se TAK obětoval! To mě přivádí k myšlence, že kdyby ho nemilovala, tak by to přece nedělala. Jistě, člověk cítí určitou povinnost postarat se o svého životního partnera. Ale co si budeme povídat - láska je věc pomíjivá a mnohdy spolu manželé zůstaávají prakticky ze zvyku a protože se naučili být jeden vůči druhému tolerantní. Ale v případě, že vás váš manžel skutečně terorizuje a máte možnost ho odeslat do nějakého ústavu, kde se o něj postarají lidé, kteří jsou za to placení, tak tu možnost přinejměnším zvážíte. Babička mé kamarádky to nechce dopustit a tuto možnost ani nebere na zřetel, protože má strach, že by v nějakém takovém ústavu, kam máme ve zvyku své nemohoucí příbuzné odesílat, velmi brzy zemřel a s tím není ochotná se smířit.

Možná jsem naivní a chci věřit něčemu, co není, ale věřím, že tohle všechno podstupuje z lásky a úcty k člověku, s nímž strávila celý život.

Zajímalo by mě, jestli i moje generace je nebo bude někdy schopná takového citu nebo sebeobětování. Když už teď sleduji, jak je pro všechny snazší při sebemenším zaskřípání vztahu všechno to hezké zahodit, vzdát a opustit. Žijeme v době, která moc nepřeje iracionálním přístupům jako je láska, nezištnost, touha být do poslední chvíle na blízku. "V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví" je dnes jen frází, jíž všichni znají, ale její podstatu málokdo chápe a přijímá jako tu správnou. Pokládám si tedy otázku: Kam to vlastně míříme?

Hell xxx

Pane Javerte, pane Javerte, tady jsme!

3. srpna 2013 v 7:00 | Hell |  Povídky, básně
Pane Javerte, pane Javerte, tady jsme
"Za jak dlouho nám to jede?" Zeptala se mě Kris, strčila si do pusy posledního gumového medvídka a vyhodila prázdný obal. "Přesně ve čtvrt na pět, takže máme ještě sedmnáct minut, abychom se dostaly na nádraží," odpověděla jsem a přitom se mračila na ciferník červených hodinek.
"Stíháme to pěšmo?"
"Něčím přejedem."
"Ty víš, co tady jezdí na nádro?"
"Myslim, že desítka a taky trojka - podíváme se támhle na zastávce. Něco určo pojede. Dave, Sášo, zvedejte zadky, jdem na zastávku," houkla jsem na naše další dva kamarády sedící opodál na obrubníku.
"Neříkej mi Sášo," řekla nasupeně Alexa, když se s Davidem připojili ke mně a Kristýně.
Podrbala jsem ji na hlavě plné kudrnatých hnědých vlasů: "Tak se tak nečerti."
"Jó, se tak nečerti," pitvořil se Dave.
"Hele, sklapni, ty kudrnáči," zareagovala pohotově Alexa a narážela tím na jeho holou hlavu. Dave se jen zamračil, ale nic neřekl. Na tohle téma byl na kluka příliš přecitlivělý. Ještě před časem měl své kaštanově hnědé vlasy dlouhé až po lopatky - jako správný rocker, ale prohrál sázku s Alex a musel jít na milimetr. U kadeřnice jsme s ním byly všechny, abychom ho podpořily a hlavně abychom to měly z první ruky. Dave jako tvrdý chlap, který nikdy nebrečí, jen tiše seděl a se zaťatými zuby se díval do zrcadla, jak pomalu ztrácí svou hřívu.
"No no, abyste se samou láskou nesežrali," křikla na ně rozverně Kris.
"Příště s náma musí jet i Pepek, protože bejt s váma ženskejma sám, to abych se začal za chvíli bát," dodal s úšklebkem Dave.

Na zastávce jsme zjistili, že nám na nádraží jede prakticky všechno a to asi za dvě minuty, takže budeme mít ještě dost času dát si před halou cigaretu na cestu. Jen jsme domluvili onu zmíněnou předcestovní cigaretu, přijel autobus, tak jsme do něj naskočili.
Cestou na nádraží jsem se musela usmát, když jsem si zase uvědomila, jak šílená parta jsme: Dave - rocker bez vlasů, kterého ženská část naší party občas trochu stírá, což ale všichni bereme s humorem, jelikož je to náš mazlíček a při výšce 168cm hraje basket, Kris - zlehka promiskuitní a dost sarkastická blondýna, jejímž největším snem je pracovat na pitevně, hraje na harfu, miluje gumové medvídky, Simpsonovi a seriál Mrtví jako já, Alexandra - kudrnatá barbie, jejíž výroky by občas nevyplodilo ani dítě ve školce, ale možná právě pro tuhle vadu ji máme rádi a patří do naší bandy, sleduje telenovely a věří na osudovou lásku a peče luxusní čokoládové mufiny, Pepek - zrzek s bradkou ještě zrzavější než vlasy, který má báječné organizační schopnosti, zpravidla je s to cokoliv zařídit, co ho znám, nevynechal jediné hokejové utkání svého oblíbeného týmu, i když ho to stálo opakování semináře lingvistiky, pije vodku na hrubo a tvrdí, že aspoň třikrát do týdne se musí něco oslavit. A pak jsem tu já. Vintage gotička, která se směje jako když hrbatý padá ze schodů, po vysoké škole chci jít k policii, miluju Billie Holiday, Stevena Seagala, japonskou kulturu a souhlasím s Pepkem, jen tu vodku už nepiju na hrubo, ale s energetickým nápojem.
"Copak Stevne?" Promluvil na mě Dave, který patrně zaregistroval můj pobavený úsměv.
"Ále, tak mě napadlo, že jsme skvadra k pohledání..."
"No, to jo, no," zasmál se Dave.

Autobus se zastavil a motor utichl, což naznačovalo, že dál už asi nepojede. To bylo ale dost divné, jelikož jsme rozhodně nebyli na nádraží, nýbrž na silnici kdesi na kraji města. Dveře autobusu se otevřely, a tak jsme vystoupili s tím, že se prostě vrátíme zpět do města a pojedeme až dalším vlakem, poněvadž ten ve čtvrt na pět s největší pravděpodobností nestihneme.
"Hele, všimli jste si, že v tom buse nebyli kromě nás žádný lidi?" Zeptala se Alexa, když jsme mířili zpět k městu.
"Hm, asi věděli, proč do něj nelezou. Co to je za debilní bus, když jede tak akorát na kraj města," odpověděl Dave.
"Počkat...Vážně, jaký emhádéčko jede na kraj města a tam prostě zastaví?!" Zareagovala jsem na Davidovu trochu naštvanou poznámku a v tu chvíli nám došlo, že něco opravdu není úplně v pořádku. Všichni čtyři jsme se otočili směrem, kde měl stát autobus, ale na tom místě už nebylo nic - jen prázdná silnice.
"Třeba vodjel a my si toho prostě nevšimli," zkusila Alex.
"Jako že by nikdo z nás neslyšel odjíždět nastartovanej autobus?!" Zeptala se jí kousavě Kris.
"Tak nastartoval potichu, ne?" Nenechala se Alex.
"No jasně, řidič to startování zeslabil jak volume na rádiu," neodpustila si Kris. Podívali jsme se na sebe s Davidem a oba vytočili oči vsloup, jelikož jsme věděli, že tyhle dvě to mají na delší dobu, přičemž Alexandra bude vymýšlet všelijaké nesmyslné důvody a teorie, zatímco Kristýna všechny okamžitě zazdí a to s elegancí sobě vlastní, až to dojde konce, kdy se Alex usměje a uzná, že to asi nevymyslí. A tak jsme prostě šli dál a jen se ohlédli, zda ty dvě jdou za námi. Šly. Po chvíli jsme už procházeli městěm a já za sebou zaslechla Alex, jak říká: "Víš co, moudřejší ustoupí..."
"Řekl mozek a opustil Tě?" Zeptala se Kris, což trochu přehnala. Za normálních okolností bychom se tomu všichni i Alexa zasmáli, ale teď nebyla nejvhodnější chvíle na takový žert.
"Hej, vy dvě, to už by stačilo. Myslim, že není vhodná chvíle na hádky. Alex, ty máš ten chytrej telefon, viď?" Zeptala jsem se a ona mi místo odpovědi mírně přikývla, a tak jsem pokračovala:
"Tak se, prosim tě, podívej, esli to de, kde teď jsme a kudy to bude nejrychlejší na vlakáč."
Alexandra bez váhání vytáhla z kapsy telefon, jezdila ukazovákem po display a zamračila se: "Asi se vybil, nebo co."
"A sme v prdeli," neodpustil si Dave.
"Počkejte, zkusim ho ještě zapnout." Telefon však nereagoval vůbec na nic.
"No jo, tak se někoho zeptáme na cestu," řekla jsem po chvilce.
"Hm, sorry, fakt nevim, proč nefunguje, ještě než jsme šli na tu zastávku, tak jsem měla skoro plnou baterku."
"No jo, to jsou ty vaše chytrý telefony - na něco super, ale moje tatranka vydrží, co žádnej chytrej telefon na světě," říkala jsem a zamávala svým starším omláceným mobilem, když jsem si všimla, že se mi taky vypnul. I já ho zkusila zapnout, ale nic.
"Koukám, jak ta tvoje tatranka drží," zasmál se Dave.
"Netlem se a radši si zkontroluj svůj mobil a ty taky, Kris," vyzvala jsem své přátele nervózně.
I jim se zničeho nic vyply telefony. Všichni jsme tak nějak ztuhli a došlo nám, jak jsme bez telefonů nemožní, když jsme na ně v dnešní době tak zvyklí.
Rozhlédla jsem se a došlo mi, že vážně vůbec netuším, kde jsme. "Hele, zdá se vám to tady aspoň trochu povědomý?" Zkusila jsem, zda třeba jen nepanikařím, ale dostalo se mi odpovědi, kterou jsem si vážně nepřála - všichni tři zavrtěli hlavou a Kris naší situaci nasadila korunu: "No a jako i ten styl je takovej divnej, ne? Jako třeba ty baráky natřený pastelovejma barvama a co ta cesta? Jako kde je nějaká silnice a chodníky?"
Najednou nám všem došlo, že stojíme na široké žluté prašné cestě mezi domy, jejichž nátěr vůbec neodpovídal stylu města, v němž jsme byli ještě před půlhodinkou.
"Lindo, jsi teď jediná, kdo tady má hodinky - kolik je?" Prolomil naše mlčení David.
Podívala jsem se na hodinky a nahlásila čas: "Půl pátý."
"Tak zkusíme jít po tý cestě a uvidíme kam dojdem, nebo se cestou někoho zeptáme," řekla Kris a my s ní tiše souhlasili a vydali se na cestu.
Lidi jsme sice potkávali, ale jakmile se někdo z nás na někoho podíval a chtěl se ho zeptat na cestu, ten dotyčný se rychle otočil se a odkráčel jiným směrem, což jsme nechápali a pokračovali dál po prašné cestě středem města.
Nikdo z nás neměl chuť mluvit, dokonce i Alexandra držela jazyk za zuby.

Už jsme byli na cestě nějakou chvíli a stále jsme nepotkali nikoho, kdo by se nám nevyhnul. "Kolik je?" Narušil Dave opět ticho, které se kolem nás neslo jako pohyblivá zeď, jako by se dalo nahmatat. Bezděčně jsem pohlédla na ciferník a nahlásila čas: "Půl pátý."
"Trochu blbost, ne?" Zvolal Dave a mně došlo, že má pravdu, a tak jsem se znovu podívala na hodinky v domnění, že jsem se přehlédla a je už půl šesté, ale k mému překvapení mi ručičky ukazovaly skutečně půl páté.
"No super," povzdechla jsem.
"Co je?" Zeptala se Alex.
"Tak kolik je?" Přidal se Dave v domnění, že jsem překvapená, kolik už je.
"Nevim,"vypěnila jsem.
"Jak jako nevíš?" Zapojila se do hovoru Kris.
"Zastavily se mi hodinky," vysvětlila jsem.
"V půl pátý," dodala Alex.
"Přibližně v tu dobu jsme vešli do města," doplnila Kris.
"Paráda! Takže nemáme ani jeden mobil, nevíme ani kolik je, nevíme kde jsme a jak se vodsud dostanem...Že jsem radši neseděl doma na prdeli!" Rozčiloval se Dave, kterého však umlčela Kris:
"Kdyby, kdyby - kdyby ryby nepotřebovaly vodu, nemusely by bejt rybníky! No co, no! Mohli jsme na tom bejt i hůř."
"Jo? No to mně teda řekni jak," přidala se k Davidovi Alex.
"Mohly nám dojít cigára," snažila jsem se uvolnit situaci, což se mi částečně povedlo, jelikož jsme se na sebe všichni podívali, lehce se zasmáli a já pokračovala: "Tak pojďte, ať někam dojdem."

Po chvíli jsme narazili na cosi, co připomínalo pódium. Bylo to jako udusaná žlutá hlína asi půl metru vyvýšená nad hlavní cestou, na níž se kolem dokola, až na vstupní prostor, tyčila přibližně stejně vysoká zídka stejné barvy, na které seděl zavalitý muž ve fialovém saténovém plášti a volných saténových kalhotách se žlutými květy, blankytně modrým šátkem ze stejného materiálu u krku a dalším takovým šátkem, žlutým, uvázaným kolem hlavy jako turban. Kromě naprosto nevkusného oděvu mě zaujalo, že muž nemá žádné boty. Z mého zaujetí mě vytrhl nepříjemně skřípavý hlas onoho zavalitého muže: "Vítejte a přisedněte si," rázem seskočil ze zídky a zamířil k nám, obešel nás a tlustými prsty nám jemně klepal do zad, aby nás popohnal a pokračoval: "Už tady na vás s děvčaty čekáme, zvlášť na Tebe, Lindo." Všichni jsme vzhlédli k pódiu a zahlídli tři dívky, které smutně seděly na zídce na druhém konci, než prve seděl muž. Dívka úplně na pravo měla vlasy černé jako uhel a na sobě stříbrné jednoduše střižené saténové šaty ke kotníkům, prostřední měla vlasy rudé jako čerstvá krev a stejné šaty, jen brčálově zelené a třetí měla vlasy žluté jako paprsky jarního slunce v pravé poledne a šaty v barvě tyrkysu. Všechny tři byly stejně bosé jako mužík, který mohl měřit maximálně 160 cm, jak jsem vypozorovala, když se motal okolo nás. Od chvíle, co spustil svým nepříjemným hlasem, neztichl, ale ani slůvkem se nezmínil o svém jméně.

Zastavila jsem se těsně před pódiem a vyhrkla ze sebe: "Kdo jste?!" Mužík neodpověděl a jen se hystericky rozchechtal a dál se nás snažil dostrkat nahoru, což se mu podařilo. Teprve nyní jsem si všimla, že ani jedna z dívek nemá ústa a jako by mi to něco připomnělo, jenže jsem si nemohla vzpomenout co, tak jsem to nechala být a dál jen sledovala, co se bude dít - stejně jako moji přátelé. Najednou jsem ucítila zvláštní nasládlou vůni a vtom se mi vše vybavilo. Už jsem tu jednou byla! Před pár lety. A měla jsem co dělat, abych se odsud dostala pryč. Každého, kdo se tu ocitne čeká osud jako ty tři dívky. A už se odsud nikdy nedostane. Nahla jsem se ke Kris, která stála nejblíž ke mně a zašeptala jí do ucha: "Jsme v průseru, musíme hned pryč!" Jenže Kris mě nebrala na vědomí, byla nějak omámená, stejně jako Dave a Alexandra. Na chvilku jsem začala propadat panice, ale když jsem pohlédla znovu na tři dívky sedící na zídce, jako by mě ta blondýnka poznala. Její smutné přivřené oči se náhle rozšířily a nadzdvihla obočí. Rychle se podívala na rudovlásku a černovlásku, kývla na ně a znovu pohlédla na mě. I ony se na mne zahleděly a jejich oči se zvětšily údivem. Byla jsem snad ještě zmatenější než doposud. Pak na mne blondýna mrkla a všechny tři vstaly a smyslným krokem se blížily k zavalitému mužíkovi a snažily se odvést jeho pozornost, což se jim dařilo. Blondýnka se na mě znovu podívala a kývla. Rychle jsem stáhla své kamarády dozadu, pryč z tohoto zvláštního prostoru.

Hned jak stáli mimo něj, jako by se probrali. "Dělejte," sykla jsem na ně a všichni jsme se rozeběhli dál po prašné cestě. Kdesi za sebou jsem zaslechla ten protivný hlas: "Vy tři mrchy! Kvůli vám mi utekli!" Ale to už jsme mířili ven z města, najednou se druhý konec města zdál blíž a já měla pocit, že už brzo se odsud dostaneme.

Když jsme se dostali zase na normální silnici, uvědomila jsem si, že se nic nezměnilo. Stále jsem si nemohla vybavit všechny podrobnosti, ale takhle to být nemělo.
"Co to sakra bylo?!" Vyštěkla Kris.
"Nevim, co to přesně je, ale už jsem tu jednou byla. Před pár lety. Nemůžu si vzpomenout na detaily, ale jsme špatně. Východ je uprostřed města," vysvětlovala jsem.
"Jak může bejt východ uprostřed města?" Ptala se nechápavě Alex.
"Ty holky byly fakt pěkný," poznamenal Dave.
"Dave! A všiml sis taky, že ani jedna neměla pusu?!! Napomenula jsem ho.
"No, to by mohlo mít svoje výhody, když tak koukám na vás tři."
"Dave! Počkat...Lidi v tom městě," začala Kris.
"Nikdo tam neměl pusu," dokončila jsem za ní.
"Proč to ale nikomu z nás nepřišlo zvláštní?" Divila se Alex.
"Nevim, je to divný místo," odpověděla jsem.
"Ještě že toho divnýho chlapa ty tři zabavily, co..." kývala hlavou Alex.
"To díky tý blondýně. Myslím, že mě poznala," řekla jsem.
"A ty?" Ptala se Kris.
Jen jsem zavrtěla hlavou. Netušila jsem, kdo to je. Stejně jako jsem neměla ponětí, kde přesně je ten východ z tohle místa.
"Jak najdem ten východ? Nemohla by ses snažit si vzpomenout aspoň na tohle?" Spustila Kris.
"Já se snažím," bránila jsem se.
Ale pro jistotu jsem zavřela oči a snažila se něco si vybavit. A najednou to přišlo! Na něco jsem si zase vzpomněla! A tak jsem to hned řekla přátelům: "Kavárna! Byla tam kavárna a v ní ňáká flaška, taková obyčejná skleněná flaška, do který se něco šeptalo, ňáký francouzský jméno."
"No a jaký?" Naléhala Kris.
"A není to jedno?! Copak jste viděly kavárnu?!" Vmísil se opět do debaty Dave.
"Ale no tak," snažila jsem se je povzbudit: "Půjdeme hned, čím dřív to najdem, tím dřív odsud vypadnem."

A tak jsme se otočili a znovu se vydali do divného městečka. Lidé, které jsme cestou potkávali od nás odvraceli tvář. Stejně jako předtím, jen teď už jsme věděli, proč to dělají.
Najednou jsem uviděla bílý domek s černými dřevěnými trámy a černým dřevěným plůtkem, který byl porostlý rostlinou s bílými kvítky, jejichž vůně se teď dostala až ke mně a já vykřikla: "To je ono!" Vběhli jsme rychle dovnitř. Nikdo tam nebyl. Zvenčí stavení vypadalo velmi udržovaně, ale uvnitř byly rozbité židle a stolky, spousta prachu, pavučin a skleněných lahví.
"No super! Jak teď najdeme tu pravou?" Zeptal se skepticky Dave.
"Poznám ji," uklidňovala jsem ho, byť jsem si tím sama nebyla jistá.

Chvíli jsme hledali, až jsme si všichni sedli na zem a opřeli se o zeď s tím, že si chvilku odpočineme a hned zase budeme hledat. Vtom jsem ji zahlédla. Byla jen kousek ode mě! "Mám ji," zašeptala jsem, když jsem k ní vztahovala ruku a vybavilo se mi, že se mě musí všichni držet, až budu do hrdla lahve šeptat. Jenže co tam mám šeptat? Francouzské jméno. Ale jaké?! "Teď to jméno," přemýšlela jsem nahlas: "Jméno a...tady jsem. Tady jsme...Jméno, tady jsme. Sakra, jak bylo to francouzský jméno?!"
"Tak vzpomínej, sakra," vyjekla Alex.
"Nevidíš, že se snažím!" Osopila jsem se na ni a vtom mě něco napadlo, a tak jsem přátelům řekla, ať mě chytí všichni za ruku, držela jsem hrdlo láhve blízko svých rtů a šeptala: "Pane Buire, pane Buire, tady jsme!" Nic se nestalo, a tak jsem to ještě párkrát zopakovala, až moji přátelé přestali věřit, že to kdy může fungovat.

Uslyšeli jsme, že se k nám někdo blíží. Postavili jsme se a - rozhodnuti se bránit, i když jsme vlastně moc netušili před kým...neb před čím - každý z nás popadl kus dřeva, kterých se všude kolem válelo dost z rozbitého nábytku. Naštěstí se tu objevila nám známá blondýna. Všimla si, co držím v ruce a usmála se. Podívala se mi přímo do očí a jako bych slyšela její hlas: "To jméno je Javert!" Nechápavě jsem na ni pohlédla, zda si to jen nepředstavuju a ona na mě mrkla na důkaz, že se mi to nezdá. Znovu jsem vybídla přátele, aby se mě chytli a došlo mi, že blonďaté dívce za dost vděčím, a tak jsem natáhla ruku, aby se mě chytila i ona, ale ta jen zavrtěla hlavou a mě v hlavě zněl její hlas: "Já už patřím sem, nejsem jako ty. A pospěš, jde sem!" Rychle jsem zašeptala do hrdla lahve, stejně jako předtím, jen jsem tentokrát použila správné jméno a ono to vyšlo.

"Za jak dlouho nám to jede?" Zeptala se mě Kris, strčila si do pusy posledního gumového medvídka a vyhodila prázdný obal.
Jsme zase zpátky. Dívala jsem se na své přátele - Kris žvejkající bonbón a Davida s Alexandrou sedící kousek od nás na obrubníku -, ale oni se tvářili, jako by se nic nestalo, a tak jsem nevěděla, zda se to skutečně stalo, nebo jestli jsem se jen zasnila.
"Lindo, tak stíháme to?" Naléhala na mě Kris.
"Půjdeme pěšky a uvidíme, kdyžtak pojedem dalším. Vždyť o nic nejde," řekla jsem nejistě.
"Je ti něco?"
"Ne, všechno je v pohodě. Jen se mi zdá zbytečný vyhazovat peníze za emhádéčko, když nádraží je jen kousek od nás a nikam přece nespěcháme, ne?"
"Jo, máš recht," usmála se Kris.
Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že nefungují. Zastavily se přesně o půl páté, přestože tolik ještě nemohlo být...

Hell xxx

KN - Křídla, Aprilynne Pike

2. srpna 2013 v 8:00 | Hell |  Recenze

Křídla

Román o patnáctileté dívce Laurel, která jde poprvé do školy, protože ji doposud učila maminka doma, a je plná nejistoty, zda vůbec zvládne být zavřená uvnitř nějaké budovy s lidmi, kteří se oblekají, chovají a stravují úplně jinak než ona.

Brzy však potkává Davida, který se jí stane skutečným přítelem a oporou, když Laurel zjistí, že není tak docela člověk, ale vyšší forma života, totiž florela. Zkoumat pod mikroskopem okvětní lístky, které rostou Laurel ze zad a vypadají jako křídla, a šikovně je schovat všem na očích, je snadný úkol v porovnání s tím, co mladé přátele čeká.

Modelovým čtenářem Aprilynne Pike je, podle mě, dívka od 13 do 19 let, ale myslím si, že je příběh natolik krásný, že by mohl upoutat i jiné věkové kategorie.
Kromě ústředního tématu se v knize odehrává i příběh rodící se lásky mezi Laurel a Davidem a neméně silným citem mezi Laurel a florem Tamanim. Autorka se romantické části knihy chopila poměrně vkusně.

Kniha se moc hezky čte, příběh je celkem originální, ale je pravda, že některé části by si zasloužily více propracovat, ale uvidíme (tedy asi spíš já, protože už se chystám na druhý díl), jestli nedoustanou více prostoru v dalších dílech (Kouzlení, Osud, Iluze), poněvadž Křídla jsou teprve první částí.

Velmi oceňuji nápaditý, velmi jemný obrázek na přebalu knihy a zvolené písmo a řádkování - i to je příčinou, proč se tak pěkně, prakticky jedním dechem, Křídla čtou. Jen bych vytkla dost časté překlepy, což ovšem není vina autorky samotné, ale spíše nastala chyba v českém překladu (sem tam chybí písmenka, občas přebývají).

Celkový dojem? Vzhledem k tomu, pro jakou cílovou skupinu je kniha psaná a že jde o debut, musím říct, že jsem nadšená! Na léto naprosto ideální. Dokonce můžu říct, že by se klidně mohlo stát, že jsem Křídla nečetla naposledy. Takže pro romantické duše, které věří (nebo by chtěly věřit) na víly a dokonalost přírody, doporučuji.

Hell xxx

Naděje

1. srpna 2013 v 8:35 | Hell |  Fotografie, video

Přeji vám všem krásný den!
Hell xxx
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se