Rozdávat radost je snadné jako dýchat

24. července 2013 v 15:31 | Hell |  Co se děje?

Minulý týden jsem zjistila, jak směšně snadné je udělat někomu radost! Vážně! Jako dýchat, snít nebo pít, když umíráte žízní...

Nejprve udělala ohromnou radost mně kolegyňka v práci, když mi věnovala naprosto dokonalé náušnice, které by sama neunosila.
Jsou to malinké lebky, o nichž už teď vím, že se mnou pěkně pojedou do Prahy na akci, na níž se už rok těším (jako batole na sunar).

Koncem týdne jsem se takovým nositelem radosti stala já sama. V pátek odpoledne jsem šla z práce a v duchu už se připravovala na začínající víkend, když mě na zastávce oslovila stará paní, zda nevím, kolik je hodin. Hned jsem se podívala a sdělovala jí čas, když jsem si všimla, že má oči plné slz. Hned ve mně hrklo, jestli se jí neudělalo třeba zle z vysokých teplot, a tak jsem se zeptala, co se stalo a jak jí můžu pomoct.

Paní se rozvzlykala s tím, že si zapomněla hůl, hodinky, nefunguje jí telefon a bez hole, že se strachuje, že upadne. Nabídla jsem se, že jí doprovodím domů, aby si mohla vzít svou hůl a hodinky, a zpět na autobusovou zastávku. A tak jsme se vydaly k domu, kde paní bydlí. Shodou okolností jen kousek ode mě, a tak jsem se nabídla, že se za ní v neděli po obědě zastavím, když mi vyprávěla, že tu nikoho nemá, že je opuštěná.
Paní mi děkovala, že si ani neumím představit, jak jsem jí pomohla a jak je mi vděčná. Když jsem jí ujišťovala, že to je přece normální, tak mi oponovala, že ne, že by jí nikdo jiný jistě nepomohl, a tak může mluvit o štěstí, když jsem šla kolem právě já.
Má pravdu...bohužel by se tak asi nezachoval každý, ale jsem skálopevně přesvědčená, že by měl. Lidi by si přece měli pomáhat. Vždyť nikdy nevíme, kdy budeme sami odkázáni na někoho, kdo půjde náhodou kolem a ztratí chvíli svého času, aby nám podal pomocnou ruku.

Jak jsem slíbila, v neděli po obědě jsem s kouskem štrůdlu zvonila na nového člověka, ve svém životě. Nadšení v jejím hlase a rozzářených očích by mi bylo prozradilo, že má z mé návštěvy opravdu radost, i kdyby to neřekla nahlas.

A tak jsem si uvědomila, jak skutečně maličko "námahy" stačí k tomu, abychom někoho potěšili, ať už ho známe nebo je to úplně cizí člověk. A ten pocit radosti, že jsme někomu udělali radost - už jen tím, že jsme s ním strávili chvilku času u kávy -, ten je k nezaplacení. A vlastně ho ani slovy neumím popsat. Je to trochu jiné, než když vás někdo něčím obdaruje, polichotí, pochválí, udělá vám něco k vůli, ale rozhodně ne méně intenzivní. Možná dokonce naopak...

Hell xxx
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 blažena blažena | Web | 26. července 2013 v 17:40 | Reagovat

To se moc hezky čte, umím si představit, jakou měla ta paní radost a z následné návštěvy a štrůdlu taky. :-)

Rodiče tě dobře vychovali, paní měla pravdu že ne každý by pomohl. Jsem ráda, že narážím na "takové lidi" utvrzuje mě to v tom, že ještě stojí za to žít a nevzdávat se předčasně.

2 HellenaF HellenaF | E-mail | Web | 26. července 2013 v 17:47 | Reagovat

[1]: Jako dítě jsem snila o tom, že jednou změním svět. Pochopila jsem, že na to jsem příliš "nikdo", a tak se alespoň snažím ve svém okolí...a vlastně to ani nestojí žádnou námahu, je to tak nějak součástí mé podstaty.
Myslím si, že je to součástí lidské přirozenosti, jen na to bohužel někteří zapomínají...

3 Robka Robka | E-mail | Web | 26. července 2013 v 19:20 | Reagovat

To je krásné. Dělat radost přináší dvojnásobnou radost. Je škoda, že moc lidí se takhle nechová.
Moje kolegyně před pár dny omdlela při odchodu od lékaře a probrala se, když ji překračovala nějaká dáma se slovy: To je hrozné, ožralá ženská! Mě to tak naštvalo! Proto se mi líbí, že někdo je naopak soucitný a dokáže nezištně pomoci. Paní musela být šťastná, když jsi ji navštívila.

4 HellenaF HellenaF | E-mail | Web | 27. července 2013 v 2:43 | Reagovat

[3]: Tak to je otřesný! Jasně, co si budeme nalhávat, opilý člověk není zrovna lahůdka, ale na druhou stranu - kdo nám dává právo soudit?! Nevíme, co se mu stalo, že se opil - mohl zapíjet žal (ano, není to řešení, ale sama to znám - otupit smysly, na chvilku zapomenout...). A všichni dobře známe případy diabetiků, kterým nikdo nepomohl, protože z nich byl cítit alkoholový odér. Navíc - jsme jen lidé, slabou chvilku může mít kdokoliv z nás, a proto se vždycky snažím pomoct nebo alespoň pomoc nabídnout i opilému člověku...
Cítila jsem z ní, že opravdu ano...však se za ní zase brzo chystám :-)

5 blažena blažena | Web | 27. července 2013 v 16:16 | Reagovat

[2]: Máš pravdu a dřív myslím byli lidé vstřícnější,  otevřenější pomoc druhému byla samozřejmější, já netvrdím, že je to jen dnešní dobou, ono je to fakt o lidech a ta doba tomu nahrává.

Jak píše Robka, tohle se stává docela často, že lidé jsou najednou slepí, nebo někoho odsoudí a jdou dál.
Viděla jsem  před lety muže, který byl tedy opilý namol, vylezl z hospody a u aut. zastávky  upadl a zůstal ležet. Tehdy byl silný mráz, tak jsem šla do té hospody, aby někdo pomohl, zavolal třeba záchranku, já dlouhé roky odmítala mobil, tak jsem ho tehdy ještě neměla.  V té hospodě kde se tak zřídil řekli ať se nestarám, tohle prý dělá často a dodali, že opilci mají štěstí. Aspoň jsem se snažila ho obrátit na bok, aby se popř. nezadusil zvratky a když mi přijel bus, tak jsem poprosila řidiče a ten zavolal záchranku. Tahle příhoda mě donutila, že jsem mobil přestala odmítat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se