Jarek Plesar

10. července 2013 v 9:01 | Hell |  Interview
Je pondělí 27. května, něco málo po třetí hodině odpolední. Venku sice prší, ale v kavárně RC Cafe to ničemu nevadí. Sedím na pohodlné červené sedačce a zatím vedu velmi příjemný přátelský rozhovor s fotografem Jarkem Plesarem. Připravuju si diktafon a chystám se na interview o jeho práci a o tom, co dělá ve volném čase, aniž bych tušila, že o něco později už si na vlastní kůži zkusím jaké to je, když vás ve svém ateliéru fotí právě on.

Jarku, odkud pocházíš a jak ses dostal do Hradce Králové?
Narodil jsem se v takovém malinkém městečku Heřmanův Městec, což je brána do Železných hor. Je to kousek od Chrudimi. Ale od devatenácti let jsem Hradečák. Už v šestnácti mi byl Heřmaňák malej, protože to je městečko, kde žije zhruba deset tisíc lidí, takže jsem v devatenácti utekl do Hradce za kamarádama a už jsem tady zůstal.

Co je vlastně Tvé původní povolání?
Prapůvodně jsem strojař, byť jsem toto povolání nikdy nevykonával.

Na Tvých webových stránkách jsem se dozvěděla, že od 14 let fotografuješ a od roku 2007 se fotografii věnuješ profesionálně. Jak probíhalo to focení ve 14 letech? A v čem je pro Tebe zásadní rozdíl?
(smích) Já jsem se v těch 14 letech jako dítko zvídavé přihlásil do jakéhosi fotografického kroužku, tehdy ještě pod domem pionýrů, kam jsem začal docházet. V té době digitály nebyly, o tom jsme si mohli nechat leda tak zdát, takže se fotilo na film. První foťák jsem ukradl tátovi a to byly ty první dětský cvaky, při kterých tě někdo vede a říká jak a co fotit. Tehdy jsme tam dokonce dělali i nějaký zkoušky a když jsem pak opouštěl základní školu, tak jsem od nich dostal nějakej papír s razítkem SSM, že jsem oprávněn vést zájmovou výuku fotografie, takže já jsem už někde v patnácti měl papír na to, že můžu malý děti učit fotit, čemuž se dneska strašně směju.

U fotky jsem pak zůstal asi do osmnácti aktivně, jenže pak jsem si čuchnul k muzice a všechno šlo bokem, protože jsem viděl éru profesionálního muzikanta. Takže jsem si sem tam jen něco cvaknul, když se někde něco dělo, ale bylo to čistě rekreační focení, protože veškerý čas žrala muzika.

A v roce 2004 nebo 2005, tak nějak, jsem se dostal k tomu, že v Praze v jedný firmě bylo potřeba z akcí dělat fotografickou dokumentaci, takže jsem zase s sebou ten foťák začal tahat a začal jsem zase víc a víc fotit a dopadlo to tak, že jsem z té firmy odešel a postavil se na vlastní nohy jako fotograf.


To zní skoro jako pověstný americký sen...
(smích) Americký sen, ale s českými titulky. Samozřejmě, že to není tak růžový, jak by se mohlo zdát, ale...jsem spokojenej! Tahle práce má samozřejmě svoje klady i zápory. Velikánskej klad je ten, že dělám to, co mě baví. To je neoddiskutovatelnej fakt. Nevýhodou je, že to trochu bere člověku svobodu, protože ve chvíli, kdy se začne prezentovat jako profík a nějakým způsobem ho fotografie začne živit, musí pak hlídat a hodně přemýšlet nad tím, co a kde ukáže, co kam pošle. Třeba když přijedu z dovolený, tak fotky z karty rovnou nepřekopíruju na facebook, ale probíhá určitá selekce. Už se na ty fotky musím podívat okem někoho jinýho. (protože tam může být desetkrát vyfocený v pozadí jeden kopec a lidi nevědí, že pokaždé ta fotka má jiný kontex, neví, co tam probíhalo za situaci, ale vidí to, že mám na facebooku desetkrát fotku jednoho kopce. )

Teprve nedávno jsi začal navštěvovat fotografickou školu. Co Tě k tomu vedlo a co Ti to dává?
Říká se, že chlap by měl postavit dům, zasadit strom a zplodit potomka. O domech pomlčím, stromů jsem zasadil nepřeberný množství a potomka jsem zplodil, tak jsem si řekl, že bych si mohl něco splnit já, tak jsem si zkusil dát přihlášku na fotografickou konzervatoř a měl jsem štěstí, vzali mě! Takže od ledna roku 2013 je ze mě student v mých 41 letech, nastoupil jsem do školy den po svých narozeninách a pravdou je, že mi to studium dává hodně, protože mě tam učí dívat se jinak, možná jinýma očima, vidět fotku v určitým kontextu, kdy je kolem toho, co fotím, spousta detailů a teprve když ty detaily do sebe zapadnou jak skládačka, pak to funguje tak, jak má.

Na čem teď pracuješ?
V současný době připravuju výstavu tady v Hradci Králové na poměrně prestižním místě. Nechci to zakřiknout, ale včas dám vědět kdy a kde. Takže na to sbírám materiál a když se zadaří, tak by mělo jít o klasické kolorované fotografie.

Na svých stránkách máš zveřejněné portréty, akty, ale i reklamní fotografie. Co Tebe nejvíc baví fotit?
Jedním slovem: lidi. V tom nejširším možném pojetí.

Podle čeho si ty lidi vybíráš? Někteří chodí za Tebou, ale jiné oslovuješ sám...
Zní to zvláštně, ale já tomu říkám "láska na první pohled". Mě ten člověk musí zaujmout. Když se tak stane, tak já pak hledám odvahu, protože jsem poměrně ostýchavej, ač na to nevypadám, k tomu, abych ho oslovil a nabídnul mu, že bych ho chtěl portrétovat.

A kde bereš inspiraci? Třeba Tvoje fotka "Smlouva s ďáblem" byla hodně probíraná a chválená mezi lidmi, kteří znají Tvou práci...
(smích) Jsem rád, žes tuhle fotku zmínila. Budeš se smát, ale tahle fotografie mě napadla v kleci. Při zkoušce nebo při premiéře hry Osudu navzdory, kdy jsem tam ležel a mlátil hlavou o mříže.

Je dobře, že zmiňuješ divadlo, protože další otázka jde tímto směrem. Ty jsi velmi činorodý; kromě toho, že jsi profesionální fotograf, tak hraješ s kapelou Pedro, se kterou sjíždíte festivaly a chystáte třetí desku, občas si zahraješ v Centrál music baru a exceluješ v hlavní roli Francoise Villona ve hře Osudu navzdory, kterou jsi zmínil, v divadle Jesličky Josefa Tejkla. Jak dlouho jsi se na tuhle roli připravoval a jak se Ti hraje?
Teď učiním strašně velký přiznání...já se v něm vidím. Možná víc, než bych si sám přál...
Nechci, aby to znělo namyšleně, ale myslim si, že mi ta role sedí...


Jak ses dostal k divadlu?
Už od třetí třídy jsem navštěvoval dramatický kroužek a s divadlem jsem skončil přibližně ve stejné době jako s fotografií v těch osmnácti letech kvůli muzice. Takže jsem měl celkem slušnou divadelní praxi.
Tady mě pak oslovila Monika Janáková jako muzikanta, že by chtěla pomoct s hudební kavárnou, jestli bych jim tam vystoupil jako host, což jsem přijal. Druhé vystoupení v hudební kavárně už bylo trochu divadelní, slovo dalo slovo a objevil jsem se v představení Na plechárně, teď v Osudu navzdory...

A plánuje se něco dalšího?
Pořád. Ale nechci předbíhat...

Napadlo Tě někdy, že by ses divadlu, potažmo herectví věnoval profesionálně?
Chraň bůh! Chudák divák! (smích)
Nevím, jestli bych na to měl...Navíc si myslím, že člověk nemůže sedět na vícero židlích a já už jsem si vybral fotografii, takže ostatnímu už bych nemohl dát tolik, kolik vyžaduje profesionální dráha. Ale říká se "nikdy neříkej nikdy"...kdyby se objevila nějaká zajímavá nabídka, asi bych ji kategoricky nezamítnul, ale nemám vizi, že bych měnil směr, kterým se ubírá moje kariéra.

Máš dost práce, věnuješ se hudbě, divadlu...zbývá Ti nějaký volný čas?
Jistě!

A jak ho nejraději trávíš?
Se svýma dvouma ženskýma, který mám nejradši. Se svou dcerou a svou drahou polovičkou. Takže pokud to jenom trošku jde, tak se snažím být s nima.

Moje poslední otázka je možná trošku patetická, ale stejně se zeptám. Co bys poradil začínajícím umělcům, ať už profesionálním nebo amatérským?
Když pominu, že se necítím být umělcem, a tím spíš si nemyslím, že bych měl být hoden dávat někomu rady, tak asi vytrvat. Jít si za tím, co chci a ty první neúspěchy překročit. První pády na hubu bolí a je jich hodně, ale vytrvat. A vybrat si své přátele, nikoli přátele své popularity.

Já Ti moc děkuju za rozhovor a přeju Ti hodně úspěchů!
Nemáš vůbec zač...


Hell

Část tohoto rozhovoru jste mohli zaznamenat v úterních Hradeckých novinách, v rubrice U nás doma. :-)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 blažena blažena | Web | 13. července 2013 v 13:21 | Reagovat

Krásné fotky jste udělali, moc ti to sluší.
Připomínáš mi jednu kamarádku z mládí, i ona měla tak jemné rysy, krásně vykrojené rty a obrovské oči. Jmenovala se Jarka.

Podle rozhovoru je fotograf sympatický chlap. :-))

2 HellenaF HellenaF | E-mail | Web | 13. července 2013 v 15:35 | Reagovat

[1]: Děkuji, tvrdím však, že to je zásluhou Jarka - je to kouzelník! :-)
A jsem moc ráda, že z rozhovoru je cítit, že to je sympaťák, protože skutečně je. :-)

3 blažena blažena | 19. července 2013 v 16:01 | Reagovat

Tak já si myslím, že třeba dovedou dneska vygumovat vrásky, nebo tak něco, ale to u tebe nehrozí. Prostě jsi moc hezká a on to zachytil a třeba zajistil bezvadnou atmosféru.

Nedávno jsem viděla upravenou Heidi Janků a byl to úplně někdo jinej, sice vypadala jako mladá dívka, ale mně se až takové velké úpravy moc nelíbí.

No a k tomu rozhovoru - Já to tak prostě cítila, že je to symaťák, pěkně jsi to napsala. :-)

4 blažena blažena | 19. července 2013 v 16:02 | Reagovat

Tak já si myslím, že třeba dovedou dneska vygumovat vrásky, nebo tak něco, ale to u tebe nehrozí. Prostě jsi moc hezká a on to zachytil a třeba zajistil bezvadnou atmosféru.

Nedávno jsem viděla upravenou Heidi Janků a byl to úplně někdo jinej, sice vypadala jako mladá dívka, ale mně se až takové velké úpravy moc nelíbí.

No a k tomu rozhovoru - Já to tak prostě cítila, že je to symaťák, pěkně jsi to napsala. :-)

5 HellenaF HellenaF | E-mail | Web | 19. července 2013 v 16:26 | Reagovat

[3]: Jéé, děkuju :-) Přesto i já drobnou retuš VÁŽNĚ potřebuju. :-D
Každopádně - Jarek prostě umí :-) Já jsem hrozně stydlivá a za foťákem radši stojím a fotím si ty svoje blbiny, než být objektem, přesto mě to hrozně bavilo a cítila jsem se úplně v pohodě. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)