Červenec 2013

Perfektní týden

28. července 2013 v 22:28 | Hell |  Co se děje?
Tento týden byl poněkud náročný, přesto báječný! Byl ve znamení předsvatebních a svatebních oslav, dámských jízd s nakládaným hermelínem, řádění u rybníka, ale především dobré nálady.

Z veder, která několik posledních dní sužují naši zemi, jsem sice totálně vyřízená (pro mě je naprostý ideál max. 20°C), ale to ještě neznamená, že se zavřu doma u větráku. Ba naopak!

Asi nejvýrazněji mě ovlivnila páteční svatba mého kamaráda ze základky. Tak nějak celý týden se nemůžu ubránit jisté nostalgii...vidím to jako dnes, kdy jsme se jako děti, které si hrály na dospělé, aniž by tušily, jak je ten dospělácký svět složitý, plný starostí, samozřejmě i radostí, přesto zdaleka ne tak bezstarostný jako náš dětský. Jako by od té doby uteklo sotva pár dní, možná týdnů. A oni to jsou roky. A první z nás, z té naší partičky, se žení. Slovy nedokážu popsat, jak jsem za něj a jeho krásnou milou manželku šťastná. Tolik jim to spolu sluší. Když jsem je viděla, konečně pro mě slovo LÁSKA dostalo nějakou skutečnou představu. Pevně věřím, že je čeká dlouhý společný život a že budou mým vzorem, že mi můj dávný kamarád, který měl, má a vždycky bude mít své místo v mém životě, i když se nevidíme zrovna denně, ukáže jak to má vypadat, jak se to dělá, aby byl člověk šťastný...

Dalším velmi silným momentem tohoto týdne byl Vojtíšek. Tři měsíce staré miminko mé kamarádky - sestry novomanžela -, které jsem si chovala. Poprvé jsem držela v náručí tak maličkého človíčka. Děti nejsou právě moje hobby. Nikdy jsem nebyla z těch, co vidí mimčo a okamžitě začnou šišlat, pitvořit se a přemýšlet o svých dětech v budoucnosti. Přesto toto setkání nelze označit jinak, než jako silný zážitek. Představa, že z tak malého tvorečka bude za pár let kluk jako buk, s největší pravděpodobností vyšší nežli já...Ten život, příroda to vážně umí pěkně zařídit.

Absolutně nejvysmátější pro mě byla dámská jízda. Tři neuvěřitelně střelený holky (antropoložka, učitelka v MŠ a maminka na plný úvazek), každá úplně jiná. Bruneta, zrzka a blondýna. Kromě toho, že u automatu na čerstvé mléko jsme se předvedly jako 3 kravky u mlíkárny, jsme se v devět večer začaly smát a zmlkly (no, řekněme, že jsme se spíš utišily) v pět ráno. Je fajn, když má člověk přátele, s nimiž může řešit svoje starosti, problémy, zkrátka svěřit se, ale zároveň se s nimi může smát téměř nepřetržitě několik hodin a odreagovat se tak. Je to jako transfúze pozitivní energie rovnou do tepny!(To byla jedna z mála chvil, kdy jsem chtěla mít hezkou fotku a neřechtala se od ucha k uchu...)

Dnešek byl ve znamení překonávání se. Už roky se nechodím koupat na veřejná koupaliště a k frekventovaným rybníkům. Svlékat se před lidmi, byť jen do plavek, je něco jako můj soukromý očistec. Dnešní nesnesitelné teploty (a pár přátel, kterým se těžko říká ne, když vám nabízí strávit s nimi příjemný den) mě donutily odjet na nejzaplněnější rybník v okolí. A vzhledem k vedru mi bylo jedno, jestli na mě někdo kouká/nekouká, soudí/nesoudí, hópla jsem do vody a protože, snad proto, že jsem ryba, u vody okamžitě omládnu o patnáct let, začala jsem řádit jako malá. Chvílemi jsem tedy měla dojem, že se utopím, když na mě přátelé vytáhli dvě z mých třiceti fóbií, a to ryby (paradoxně!) a žraloky (já vím, že to je mořská paryba, na kterou je nemožné narazit na českém rybníku, přesto s ním tak nějak počítám), trochu jsem si asi hnula s ramenem (ve středu jsem začala chodit na rehabilitace s kotníkem a v neděli už si mažu a chladím rameno...už chápu, proč mi kamarádka říká Bell a ostatní o mně mluví jako o chodící kalamitě, úkazu či magnetu na úrazy...), ale byla to jedna z nejbáječnějších nedělí jaké jsem kdy zažila.

Co říci závěrem a shrnout tak celý článek, aby konečně vyústil v pointu? Věřím, že laskavý čtenář už jistě pochopil, umí číst mezi řádky, tedy by snad nebylo ani nutné to lámat přes koleno, přesto si to tak nějak neodpustím. Ne proto, že bych pochybovala o pozornosti a bystrém uvažování čtenářů tohoto článku, ale prostě proto, že jsem ten typ člověka (neurotička), který tyto věci potřebuje říkat nahlas, uvádět na pravou míru, sdělovat.
Celý můj týden byl spjatý s přáteli, mám dojem, že víc než tomu bývá obvykle. A ač jsou přátelé v mém životě velmi důležití a tohoto detailu jsem si dávno vědoma, tento týden mě opět uchvátila ta myšlenka, ta pravda...jak je báječné, když má člověk kolem sebe přátele, kteří nejenže vstupují do jeho života, ale zanechávají v něm nesmazatelnou stopu.
Hell xxx

Rozdávat radost je snadné jako dýchat

24. července 2013 v 15:31 | Hell |  Co se děje?

Minulý týden jsem zjistila, jak směšně snadné je udělat někomu radost! Vážně! Jako dýchat, snít nebo pít, když umíráte žízní...

Nejprve udělala ohromnou radost mně kolegyňka v práci, když mi věnovala naprosto dokonalé náušnice, které by sama neunosila.
Jsou to malinké lebky, o nichž už teď vím, že se mnou pěkně pojedou do Prahy na akci, na níž se už rok těším (jako batole na sunar).

Koncem týdne jsem se takovým nositelem radosti stala já sama. V pátek odpoledne jsem šla z práce a v duchu už se připravovala na začínající víkend, když mě na zastávce oslovila stará paní, zda nevím, kolik je hodin. Hned jsem se podívala a sdělovala jí čas, když jsem si všimla, že má oči plné slz. Hned ve mně hrklo, jestli se jí neudělalo třeba zle z vysokých teplot, a tak jsem se zeptala, co se stalo a jak jí můžu pomoct.

Paní se rozvzlykala s tím, že si zapomněla hůl, hodinky, nefunguje jí telefon a bez hole, že se strachuje, že upadne. Nabídla jsem se, že jí doprovodím domů, aby si mohla vzít svou hůl a hodinky, a zpět na autobusovou zastávku. A tak jsme se vydaly k domu, kde paní bydlí. Shodou okolností jen kousek ode mě, a tak jsem se nabídla, že se za ní v neděli po obědě zastavím, když mi vyprávěla, že tu nikoho nemá, že je opuštěná.
Paní mi děkovala, že si ani neumím představit, jak jsem jí pomohla a jak je mi vděčná. Když jsem jí ujišťovala, že to je přece normální, tak mi oponovala, že ne, že by jí nikdo jiný jistě nepomohl, a tak může mluvit o štěstí, když jsem šla kolem právě já.
Má pravdu...bohužel by se tak asi nezachoval každý, ale jsem skálopevně přesvědčená, že by měl. Lidi by si přece měli pomáhat. Vždyť nikdy nevíme, kdy budeme sami odkázáni na někoho, kdo půjde náhodou kolem a ztratí chvíli svého času, aby nám podal pomocnou ruku.

Jak jsem slíbila, v neděli po obědě jsem s kouskem štrůdlu zvonila na nového člověka, ve svém životě. Nadšení v jejím hlase a rozzářených očích by mi bylo prozradilo, že má z mé návštěvy opravdu radost, i kdyby to neřekla nahlas.

A tak jsem si uvědomila, jak skutečně maličko "námahy" stačí k tomu, abychom někoho potěšili, ať už ho známe nebo je to úplně cizí člověk. A ten pocit radosti, že jsme někomu udělali radost - už jen tím, že jsme s ním strávili chvilku času u kávy -, ten je k nezaplacení. A vlastně ho ani slovy neumím popsat. Je to trochu jiné, než když vás někdo něčím obdaruje, polichotí, pochválí, udělá vám něco k vůli, ale rozhodně ne méně intenzivní. Možná dokonce naopak...

Hell xxx

Matematika

22. července 2013 v 21:25 | Hell |  Učebnice
Matematika pro netechnické obory SOŠ a SOU, Emil Calda
1. díl
Běžná cena: 150 Kč
Cena: 70 Kč
Stav: téměř nepoužitá, ve výborném stavu

2. díl
Běžná cena:
Cena: 80 Kč
Stav: nová, nepoužívaná

3. díl
Běžná cena:
Cena: 80 Kč
Stav: nová, nepoužívaná
Všechny díly 200 Kč.
Bližší info na emailu helus.frydrychova@seznam.cz

Silencio

20. července 2013 v 8:00 | Hell |  Kresby, malby

Que tengas un buen día...
Hell

Zakázané ovoce

18. července 2013 v 8:55 | Hell |  Téma týdne

Zakázané ovoce...vždycky vypadá lákavější, sladší a na pohled krásnější, než cokoliv, co můžeme mít nebo jsme kdy měli.

Je jako magnet - přitahuje nás k sobě nepopsatelnou silou. Když jsme tak blízko, že bychom ho téměř mohl okusit, jako by svět kolem snad ani neexistoval a když, tak jako nudná šeď.

Nemůžeme-li se k němu dostat, je jako střed našeho vesmíru, pro který zapomínáme na vše ostatní, a zároveň jako jed, který denně pijeme z přetékajícího poháru až do dna.

Dovedeme si dokonce namluvit, že je to jediný smysl našeho bytí. A věříme tomu. Dokud nezjistíme, jak moc jsme se mýlili. Že všechno, čemu jsme věřili, co jsme si mysleli, je pouhá iluze. Jen přání. Protože zakázané ovoce je hořké jako pelyněk. Prohnilé, temné a plné červů a zhoubného jedu.

A když vás potká ten neuvěřitelný zázrak, že vaše zakázané ovoce je takové, jaké jste si je vysnili, nebo dokonce lepší, pak je vykoupeno nepopsatelnou bolestí. Protože to nejlepší se zkrátka draze platí...

Cestopisné

13. července 2013 v 10:50 | Hell |  Knihy
Koza, která žere hady

Původní cena: 120 Kč
Cena: 80 Kč
Stav: nová




Dějiny Malajsie

Původní cena: 296 Kč
Cena: 150 Kč
stav: nová

Bližší info helus.frydrychova@seznam.cz

Speciální pedagogika

12. července 2013 v 21:31 | Hell |  Učebnice
Kapitoly ze speciální pedagogiky, Pipeková
Původní cena: 349 Kč
Cena: 180 Kč
Stav: ve slušném stavu, pár zvýrazněných poznámek zvýrazňovačem
Podrobnosti na emailu: helus.frydrychova@seznam.cz

Úvod a info

12. července 2013 v 20:49 | Hell
V mnoha zemích bývá zvykem tzv. zahradní výprodej. Zahradu nemám, tak mi zbývá blog.
Pro zájemce: upřednostňuji služby ČESKÉ POŠTY a zboží zasílám na dobírku nebo platbu předem na účet, případně osobní odběr v Hradci Králové. Bližší informace (číslo účtu, dotazy apod.) na emailu: helus.frydrychova@seznam.cz

Hell

Jarek Plesar

10. července 2013 v 9:01 | Hell |  Interview
Je pondělí 27. května, něco málo po třetí hodině odpolední. Venku sice prší, ale v kavárně RC Cafe to ničemu nevadí. Sedím na pohodlné červené sedačce a zatím vedu velmi příjemný přátelský rozhovor s fotografem Jarkem Plesarem. Připravuju si diktafon a chystám se na interview o jeho práci a o tom, co dělá ve volném čase, aniž bych tušila, že o něco později už si na vlastní kůži zkusím jaké to je, když vás ve svém ateliéru fotí právě on.

Jarku, odkud pocházíš a jak ses dostal do Hradce Králové?
Narodil jsem se v takovém malinkém městečku Heřmanův Městec, což je brána do Železných hor. Je to kousek od Chrudimi. Ale od devatenácti let jsem Hradečák. Už v šestnácti mi byl Heřmaňák malej, protože to je městečko, kde žije zhruba deset tisíc lidí, takže jsem v devatenácti utekl do Hradce za kamarádama a už jsem tady zůstal.

Co je vlastně Tvé původní povolání?
Prapůvodně jsem strojař, byť jsem toto povolání nikdy nevykonával.

Na Tvých webových stránkách jsem se dozvěděla, že od 14 let fotografuješ a od roku 2007 se fotografii věnuješ profesionálně. Jak probíhalo to focení ve 14 letech? A v čem je pro Tebe zásadní rozdíl?
(smích) Já jsem se v těch 14 letech jako dítko zvídavé přihlásil do jakéhosi fotografického kroužku, tehdy ještě pod domem pionýrů, kam jsem začal docházet. V té době digitály nebyly, o tom jsme si mohli nechat leda tak zdát, takže se fotilo na film. První foťák jsem ukradl tátovi a to byly ty první dětský cvaky, při kterých tě někdo vede a říká jak a co fotit. Tehdy jsme tam dokonce dělali i nějaký zkoušky a když jsem pak opouštěl základní školu, tak jsem od nich dostal nějakej papír s razítkem SSM, že jsem oprávněn vést zájmovou výuku fotografie, takže já jsem už někde v patnácti měl papír na to, že můžu malý děti učit fotit, čemuž se dneska strašně směju.

U fotky jsem pak zůstal asi do osmnácti aktivně, jenže pak jsem si čuchnul k muzice a všechno šlo bokem, protože jsem viděl éru profesionálního muzikanta. Takže jsem si sem tam jen něco cvaknul, když se někde něco dělo, ale bylo to čistě rekreační focení, protože veškerý čas žrala muzika.

A v roce 2004 nebo 2005, tak nějak, jsem se dostal k tomu, že v Praze v jedný firmě bylo potřeba z akcí dělat fotografickou dokumentaci, takže jsem zase s sebou ten foťák začal tahat a začal jsem zase víc a víc fotit a dopadlo to tak, že jsem z té firmy odešel a postavil se na vlastní nohy jako fotograf.


To zní skoro jako pověstný americký sen...
(smích) Americký sen, ale s českými titulky. Samozřejmě, že to není tak růžový, jak by se mohlo zdát, ale...jsem spokojenej! Tahle práce má samozřejmě svoje klady i zápory. Velikánskej klad je ten, že dělám to, co mě baví. To je neoddiskutovatelnej fakt. Nevýhodou je, že to trochu bere člověku svobodu, protože ve chvíli, kdy se začne prezentovat jako profík a nějakým způsobem ho fotografie začne živit, musí pak hlídat a hodně přemýšlet nad tím, co a kde ukáže, co kam pošle. Třeba když přijedu z dovolený, tak fotky z karty rovnou nepřekopíruju na facebook, ale probíhá určitá selekce. Už se na ty fotky musím podívat okem někoho jinýho. (protože tam může být desetkrát vyfocený v pozadí jeden kopec a lidi nevědí, že pokaždé ta fotka má jiný kontex, neví, co tam probíhalo za situaci, ale vidí to, že mám na facebooku desetkrát fotku jednoho kopce. )

Teprve nedávno jsi začal navštěvovat fotografickou školu. Co Tě k tomu vedlo a co Ti to dává?
Říká se, že chlap by měl postavit dům, zasadit strom a zplodit potomka. O domech pomlčím, stromů jsem zasadil nepřeberný množství a potomka jsem zplodil, tak jsem si řekl, že bych si mohl něco splnit já, tak jsem si zkusil dát přihlášku na fotografickou konzervatoř a měl jsem štěstí, vzali mě! Takže od ledna roku 2013 je ze mě student v mých 41 letech, nastoupil jsem do školy den po svých narozeninách a pravdou je, že mi to studium dává hodně, protože mě tam učí dívat se jinak, možná jinýma očima, vidět fotku v určitým kontextu, kdy je kolem toho, co fotím, spousta detailů a teprve když ty detaily do sebe zapadnou jak skládačka, pak to funguje tak, jak má.

Na čem teď pracuješ?
V současný době připravuju výstavu tady v Hradci Králové na poměrně prestižním místě. Nechci to zakřiknout, ale včas dám vědět kdy a kde. Takže na to sbírám materiál a když se zadaří, tak by mělo jít o klasické kolorované fotografie.

Na svých stránkách máš zveřejněné portréty, akty, ale i reklamní fotografie. Co Tebe nejvíc baví fotit?
Jedním slovem: lidi. V tom nejširším možném pojetí.

Podle čeho si ty lidi vybíráš? Někteří chodí za Tebou, ale jiné oslovuješ sám...
Zní to zvláštně, ale já tomu říkám "láska na první pohled". Mě ten člověk musí zaujmout. Když se tak stane, tak já pak hledám odvahu, protože jsem poměrně ostýchavej, ač na to nevypadám, k tomu, abych ho oslovil a nabídnul mu, že bych ho chtěl portrétovat.

A kde bereš inspiraci? Třeba Tvoje fotka "Smlouva s ďáblem" byla hodně probíraná a chválená mezi lidmi, kteří znají Tvou práci...
(smích) Jsem rád, žes tuhle fotku zmínila. Budeš se smát, ale tahle fotografie mě napadla v kleci. Při zkoušce nebo při premiéře hry Osudu navzdory, kdy jsem tam ležel a mlátil hlavou o mříže.

Je dobře, že zmiňuješ divadlo, protože další otázka jde tímto směrem. Ty jsi velmi činorodý; kromě toho, že jsi profesionální fotograf, tak hraješ s kapelou Pedro, se kterou sjíždíte festivaly a chystáte třetí desku, občas si zahraješ v Centrál music baru a exceluješ v hlavní roli Francoise Villona ve hře Osudu navzdory, kterou jsi zmínil, v divadle Jesličky Josefa Tejkla. Jak dlouho jsi se na tuhle roli připravoval a jak se Ti hraje?
Teď učiním strašně velký přiznání...já se v něm vidím. Možná víc, než bych si sám přál...
Nechci, aby to znělo namyšleně, ale myslim si, že mi ta role sedí...


Jak ses dostal k divadlu?
Už od třetí třídy jsem navštěvoval dramatický kroužek a s divadlem jsem skončil přibližně ve stejné době jako s fotografií v těch osmnácti letech kvůli muzice. Takže jsem měl celkem slušnou divadelní praxi.
Tady mě pak oslovila Monika Janáková jako muzikanta, že by chtěla pomoct s hudební kavárnou, jestli bych jim tam vystoupil jako host, což jsem přijal. Druhé vystoupení v hudební kavárně už bylo trochu divadelní, slovo dalo slovo a objevil jsem se v představení Na plechárně, teď v Osudu navzdory...

A plánuje se něco dalšího?
Pořád. Ale nechci předbíhat...

Napadlo Tě někdy, že by ses divadlu, potažmo herectví věnoval profesionálně?
Chraň bůh! Chudák divák! (smích)
Nevím, jestli bych na to měl...Navíc si myslím, že člověk nemůže sedět na vícero židlích a já už jsem si vybral fotografii, takže ostatnímu už bych nemohl dát tolik, kolik vyžaduje profesionální dráha. Ale říká se "nikdy neříkej nikdy"...kdyby se objevila nějaká zajímavá nabídka, asi bych ji kategoricky nezamítnul, ale nemám vizi, že bych měnil směr, kterým se ubírá moje kariéra.

Máš dost práce, věnuješ se hudbě, divadlu...zbývá Ti nějaký volný čas?
Jistě!

A jak ho nejraději trávíš?
Se svýma dvouma ženskýma, který mám nejradši. Se svou dcerou a svou drahou polovičkou. Takže pokud to jenom trošku jde, tak se snažím být s nima.

Moje poslední otázka je možná trošku patetická, ale stejně se zeptám. Co bys poradil začínajícím umělcům, ať už profesionálním nebo amatérským?
Když pominu, že se necítím být umělcem, a tím spíš si nemyslím, že bych měl být hoden dávat někomu rady, tak asi vytrvat. Jít si za tím, co chci a ty první neúspěchy překročit. První pády na hubu bolí a je jich hodně, ale vytrvat. A vybrat si své přátele, nikoli přátele své popularity.

Já Ti moc děkuju za rozhovor a přeju Ti hodně úspěchů!
Nemáš vůbec zač...


Hell

Část tohoto rozhovoru jste mohli zaznamenat v úterních Hradeckých novinách, v rubrice U nás doma. :-)


Marilyn Monroe

6. července 2013 v 7:00 | Hell |  Kresby, malby

Que tengas un buen Sábado! :-)
Hell
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se