Červen 2013

Umět se radovat z maličkostí...

30. června 2013 v 17:41 | Hell |  Potěšení
Myslím si, že člověk by se měl umět radovat z maličkostí. Dobře vím, že ne vždy to jde snadno, ale...stojí to za to! :-)
Tento víkend byl plný momentů, kdy jsem měla důvod se usmát a tady je pár z nich...

V pátek ráno mě u snídaně potěšila vůně čerstvě posečené trávy, kterou miluju...Před domem nám upravovali trávníky.

Poté jsem osprchovala svou rozkvetlou fialku, která mě těší každý den, a nějak mě ty kapky vody lesknoucí se na květech i listech donutily se usmát..

Konečně jsem vytáhla svůj nový šperk...Tato ručně dělaná sovička, symbol moudrosti, je prací jedné mé kamarádky a já s ní sklidila úspěch, což mně (samozřejmě) také udělalo radost.

A takovýhle pohled na západ slunce by mi mohli lidé i závidět...(sice to není snímek z tohoto týdne, ale těší mě pokaždé, když se na něj podívám...:-))

Krásný zbytek neděle!
Hell

Amy Winehouse

29. června 2013 v 7:00 | Hell |  Kresby, malby

Hell

KN - 21 pokojů s hysterickým záchvatem, Pavlína Vilertová

28. června 2013 v 8:00 | Hell |  Recenze

21 pokojů s hysterickým záchvatem je sbírka jednadvaceti básní mladinké (1988) básniřky Pavlíny Vilertové, dramaturgyně a editorky na volné noze.

Vím, že člověk nikdy nemá knihu posuzovat podle obalu (nejen metaforicky, ale i doslova), přesto musím říct, že mě tato sbírečka zaujala obalem. Jde o útlý černobílý paperback velikosti vysokoškolského indexu, na jehož přední straně líně a zároveň tak nějak úpěnlivě visí odnikud žárovka.
Po přečtení sbírky cítím, že je to zcela adekvátní. Básně jsou nálehavé, některé poněkud zahořklé, snad i trochu zbytečně.
Možná je to jen můj dojem, ale v některých verších nacházím kousavou kritiku současnosti.
Vilertová se vyloženě vyžívá ve stavech změněného vědomí, alespoň tak působí texty, v nichž se tento motiv objevuje, čímž mi připomíná Salvatora Dalí, tedy její poezie v mé hlavě tak dostává i tvar a barvy.

Celkový dojem: nadprůměr! V současné poezii musí člověk opravdu hledat, pokud chce nalézt něco kvalitního, nebo něco, s čím by mohl "souhlasit" a já jsem obojí našla v této sbírce.

Za pikolou
naše město se jmenuje samota

židovská holka
češe si vlasy v podchodu
leží
a druhou rukou
hladí plechového tygra

taková
malá
soukromá
Hirošima

"z tvé dlaně čtu
že on ji prohraje v kartách
a ona si ze žalu obarví vlasy na zrzavo"
říká mi pán s černým deštníkem a zmizí v davu

naše město se jmenuje samota

zrnko pepře na dlani

povzdechnutí v šuplíku s punčochami

1. běh pro CEREBRUM

27. června 2013 v 17:17 | Hell |  Kultura
V sobotu 22. června 2013 se v Hradci Králové v Žižkových sadech uskutečnil od 10:00 první charitativní běh pro CEREBRUM a já měla tu čest se na organizaci akce podílet.

CEREBRUM je malá rozvíjející se nezisková organizace, jež byla v roce 2007 založena rodinnými příslušníky osob, které utrpěly poranění mozku. Posláním této organizace je přispívat k porozumění problematice, poskytovat informace a zejména podporovat lidi s poškozením mozku, jejich rodiny a pečující.

Vzhledem k tomu, že PR manažerka CEREBRA prišla s návrhem na pořádání akce asi tři týdny před jejím konáním, nebyl příliš čas na propagaci, která probíhala vlastně jen týden, i když na několika různých webech, včetně facebook.com, či ve formě zprávy na rádiu ČERNÁ HORA.
Patronkou akce se stala královéhradecká herečka Pavla Tomicová.

A co bylo nejdůležitější na 1. běhu pro CEREBRUM? Nikoliv vyhrát, zaběhnout nejlepší čas a porazit všechny pomalejší, ale informovat a užít si trochu zábavy! A to se jistě povedlo! Účastníci přesto neodcházeli s prázdnou. Každý dostal certifikát o účasti na této akci, ručně pletené teplé fusky, které se hodí nejen na zimu, ale i do deštivého počasí, jaké teď častuje naši republiku, a mozek...totiž malý balónek ve tvaru mozku, který je skvělým pomocníkem na procvičování jemné motoriky.
Myslím, že to byl skvělý nápad a účast byla přinejmenším příjemná! Těším se na další ročník, o němž bude královéhradecký kraj informován skutečně včas.

Zroj: www.cerebrum2007.cz
první 2 fotografie Tereza Melišová

Hell

Buenos días!

26. června 2013 v 11:56 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Tak jsem zase jednou byla šikovná. Mám distorzi kotníku a "užívám" si nechtěnou dovolenou.

Zpočátku jsem myslela, že snad umřu. Nemůžu chodit a být zavřená bůhví kolik dní sama doma v pololehu, bez možnosti s někým se potkat a mluvit, i kdyby jen o počasí, je představa srovnatelná s mou představou pekla. Někdy tu samotu přímo vyhledávám a jsem šťastná, když nemusím mluvit, ale to je moje rozhodnutí, protože potřebuju klid, ale teď tomu tak není. Takže co dělat...?

První dva dny jsem kompletně prospala. Jenže naspáno mám do zásoby, takže co dál?

Společnost mi dělá moje psí stařenka Lady...

Belhám se po bytě s fofrklackama, abych zalila svou (konečně!) rozkvetlou fialku...

Konečně se zase podívám na filmy, které mám ráda...

Přečtu si knihy, na které se chystám...

A vrátím se ke španělštině! Ten jazyk miluju!
A kromě toho mám prostě dobré přátele! Denně mi volá kamarádka Miška a je se mnou cca hodinu na telefonu...to už se pak to "válení" doma dá nějak zvládnout. :-)
Navíc venku co chvíli prší, tak mi alespoň nemusí být líto, že neprovětrám svou letní garderóbu..

Que tengas un buen día,
hasta luego!

Hell

Žena, která hledá miny

25. června 2013 v 11:55 | Hell |  Inspirativní ženy
Původně jsem měla v plánu první článek v této rubrice věnovat Margaret Thatcherové, které si velice vážím jako schopné, velmi odhodlané političky, Emily Dickinsonové za básně, v nichž se tak často nacházím, Diane Fossey za její celoživotní boj za záchranu horských goril (mých oblíbených), pro které nakonec i zemřela, či Barbře Streisand, díky níž jsem před lety pochopila, že žena nemusí vypadat jako typická magazínová kráska, aby ji lidé milovali.

Avšak můj názor se změnil, když jsem do sebe dnes ráno lila už druhý hrnek bílé kávy a předčítala včerejší noviny své psí stařence, která je hluchá jako poleno, a tím pádem i jediná, kdo mě nadšeně poslouchá, když ji informuju o svém horoskopu či záplavách u nás a v Indii.
V MF DNES jsem narazila na článek o ženě, která hledá a zneškodňuje miny, které v Kambodži

zabíjejí desítky lidí ročně a to dokonce i roky po skončení bojů a úrodná půda, kterou by tato chudá země mohla obdělávat a alespoň částečně tak bojovat se svou chudobou, leží jen tak
ladem.
Chit Saya je třiatřicetiletá Kambodžanka, která už pět let každý den pracuje pro britskou nevládní organizaci MAG International a i když se zpočátku bála, dnes už je pro ní hledání min, ba dokonce dotýkání se jich pod zemí, rutinou. A je odhodlaná to dělat, dokud nezmizí poslední mina.

Tato mladá žena se pro mě stala ztělesněním odvahy! Vždyť si to představte: Chit Saya posouvá centimetr po centimetru detektor a náhle se ozve specifický zvuk, jenž znamená "tady by mohla být nášlapná mina", a tak Chit vytáhne podložku, na níž si klekne, pak odměří třicet centimetrů od místa, kde by měla být mina, jakýmsi papírovým trojúhelníkem, poté vyhloubí jamku a ručně se prohrabává k mině, kterou - pokud tam skutečně je - čeká kontrolované odpálení. Neskutečné!

MAG International v Kambodži odstranila přes 65 tisíc nášlapných min a bezmála 1200 protitankových min. Tato organizace zaměstnává na 331 lidí, mezi nimiž je sto žen a dvacet lidí, kteří přišli kvůli minám o některou z končetin.

Chit Saya a všichni ostatní, kteří tuhle práci vykonávají, si zaslouží náš obdiv. Nejen, že jsou odvážní, ale musí tuto zemi skutečně milovat, když pro ni a pro ty, kteří pak budou moci obdělávat odminovanu půdu, nasazují denně vlastní život.

Chit Saya je moje hrdinka z Kambodže!

Hell

Zdroj:
MF DNES XXIV/146; A7, Iveta Polochová
Obrázek: www.flickr.com

Asi bychom měly trochu slevit...

24. června 2013 v 13:25 | Hell |  Co se děje?
Každému z vás už se jistě stalo, že se nešťastně zamiloval. Ale může mít někdo takovou smůlu, aby se mu to stávalo pořád? Může! A přiznejme si to, ve většině případů jsme to my ženy, kdo má tenhle problém. A mnohdy si za to můžeme samy. Možná bychom se měly zamyslet nad svými nároky a neškodilo by trochu slevit. Možná jen máme ten dar zamilovávat se do těch nedostupných mužů. Možná by nebylo od věci všímat si těch hodných, kteří sice nejsou podle našich představ, ale je tu alespoň nepatrná šance, že bychom s nimi mohly být šťastné. Jenže ono to někdy jednoduše nejde. Asi opravdu nedokážeme žít s někým, kdo absolutně neodpovídá tomu našemu vysněnému princi. Obdivuhodné jsou ty z nás, které to dokážou a dokonce se do těch antiprinců opravdu zamilují. Ty jsou pak opravdu šťastné.

Já sama si nedovedu něco takového představit. Asi je to chyba. Já nejsem náročná. Jen potřebuji, aby mne muž zaujal, byl trochu hodný, společenský, chytrý, kultivovaný a uměl mě rozesmát. To přece není tak moc. Spousta z nás tvrdí, že na vzhledu nezáleží, ale opak je pravdou. Všichni jsme tak trochu povrchní a potřebujeme někoho, kdo nás fyzicky alespoň trochu přitahuje. Ti muži nemusí být zrovna manekýni. Jde o charisma. O něco, co nás na tom dotyčném zaujme. A pak už to jde vlastně samo. Bohužel je v dnešní době obvyklé, že když už někoho takového najdete, tak už je pozdě, poněvadž on už někoho zaujal. Nebo nějaká jiná jeho.
Pak máte na výběr ze dvou hlavních možností. Buďto budete ta mrcha, která ze sebe dá všechno a přebere chlapa jiné ženě, nebo budete zoufat. Vzhledem k tomu, že jsem asi kapku povrchní a nebaví mě bojovat o chlapa, spadám do skupiny těch druhých. Těch zoufalek.
A to je vždycky to samé. Dny, kdy člověk neví, jestli má vůbec důvod vstát z postele, bezduché bloumání po bytě, po městě, nákupy na spravení nálady, které ovšem nijak zvlášť nezabírají - zvláště pak, když se dostanete do oddělení spodního prádla a uvědomíte si, že jediný, kdo na vás to úžasné a velmi drahé spodní prádélko bude obdivovat, jste vy sama, pojídání čokolády a zmrzliny a to nejlépe u romantických filmů typu Madisonské mosty, u kterých si alespoň můžeme beztrestně poplakat.

Po čase vás to zase přejde - osvědčí se totiž staré pořekadlo "Sejde z očí, sejde z mysli" - a vy zase čekáte, kdy vás potká ta velká láska.
Někdo je toho názoru, že pravá láska neexistuje, někdo myslí, že vás může potkat jednou za život, optimisté tvrdí, že i víckrát. Jak to je ale ve skutečnosti? Je sice hezké doufat, že někde na zemi existuje ten pravý, ale vysnít si ho a idealizovat je asi trochu moc, pokud doufáte, že je to skutečnost. Možná může být ten pravý i chlap, kterého potkáváte každé ráno na zastávce nebo u stánku s tiskem, jen nevypadá jako ten váš princ. Ale všimla jste si už, jak po vás kouká?

Co takhle trochu slevit z těch ideálů a něco udělat proto, když se nechcete donekonečna nešťastně zamilovávat? Pozvěte ho někam. I kdyby to, nedej bože, nemělo vyjít, tak si ale můžete říct, že jste měla snahu. A o tom všem to je.
A proto si konečně udělám výlet do Prahy za tím fešákem, s nímž si už nějakou dobu píšu…

Hell

Kocovina

22. června 2013 v 16:55 | Hell |  Téma týdne
Kocovinu po divokém večírku, plese či jen setkání s přáteli zažil snad každý, kdo není absolutní abstinent, a tak ví, že to není nic příjemného. Upřímně řečeno - tento stav znám opravdu důvěrně, avšak i přes všechnu svou bohatou praxi jsem stále ještě nezjistila, co funguje stoprocentně jako lék. (Pokaždé totiž zabere něco jiného...vyprošťováček, voda s citrónem, coca cola, káva, mléko, lák z okurek, pohyb, šok - to je jen tak namátkou pár z těch léků.)

Mnozí z vás jistě zažili i morální kocovinu...a ti mi jistě potvrdí, že je mnohem horší, než kocovina z alkoholu, jelikož zbavit se jí trvá mnohem déle, bývá intenzivnější, univerzální lék neexistuje a může v člověku vyvolat nepříjemné pocity i po letech - stačí si vzpomenout.

Pro mě je však absolutně největším zlem kocovina z lásky (když opravdu milujete...celým srdcem, svou duší, ne jen tak povrchně, ale máte pocit, že pro toho druhého chcete dýchat a je vám naprosto přirozené, že všechno co děláte, děláte především proto, abyste ho učinili šťastným). S tou se přemíra alkoholu nebo morální kocovinka vůbec nedá srovnávat. Nemusí nutně trvat nejdéle, ale rozhodně mě nejvíc rozbila. Je to jako procházet si soukromým peklíčkem, pochopit, že nechápete smyl pro humor, jaký má váš vlastní osud. Spadnout a snažit se vstát a zjišťovat, že máte nejspíš něco s nohama, protože je to skoro jako učit se znovu postavit a chodit. A největší pecka je, že díky kocovině z lásky zažijete desítky kocovin a možná i nějakou tu morální kocovinu...
Pravdou ale je, že po nějakém čase se ráno můžete vzbudit a uvědomit si, že už je vám dobře. Že to zmizelo stejně jako pocit, že máte v puse polepšovnu, když jste si předchozí den mysleli, že máte duté nohy a snad i kachní žaludek.
Nebo to může mít naopak efekt jako věta: "Už nikdy nebudu pít!" Věříte tomu, že už se alkoholu ani nedotknete, ale přijde ta správná chvíle s těmi správnými lidmi a po zoufalých slibech ani nevzdechnete...
S láskou je to podobné...Máte pocit, že už nikoho nechcete pustit do života, protože to bude rozhodně lepší, než pak takhle trpět. Možná tomu i věřtíe a pak se stane, že vám na ty zamčené dveře uvnitř srdce zaklepe někdo, komu je prostě otevřete...

A tak to s kocovinou bývá. Je to stav, který nás upozorňuje, že jsme tělu dali jed, na který si zvyklo a teď mu schází, mělo by nás to varovat, ale...nebyl by život pak přece jen trochu nuda?

Hell

Úvod

17. června 2013 v 18:00 | Hell |  WW
WW je zkratka (klidně i zkrátka) Woman´s world. Zní to možná trochu děsivě, ale nebojte, nejde o feministicky založenou agresivní agendu (mimochodem...feminismus má u nás horší pověst, než by bylo nutné). Jen jsem tak zjistila, že o některých věcech píšu a není rubrika, kam by se tyto články hodily. A také jsem si uvědomila, že existuje množství žen, které pokládám za velice inspirativní...pak už nemohlo nic bránit tomu, aby vznikla rubrika, která bude o ženách a o nádherném komplikovaném světě žen.

Vidím, slyším, přemýšlím a píšu o tom...Jsou to zejména vztahy, které se mi zdají čím dál více fascinující. Je jedno, jestli přátelské, milostné, hluboké i povrchní...jde o pouto, které je někdy křehké jako labuť z papíru plující na vlnách, jindy pevnější, než sama ocel a někdy je zahozeno ještě dřív, než se stihne vytvořit...

Inspirativní ženy...Političky, herečky, zpěvačky, spisovatelky, básnířky, filantropky, vědkyně...zkrátka ženy, které jsou mi inspirací, vzorem či jen těší moji malou duši.
(Ráda přijmu návrhy i od vás, kteří čtete můj blog - helus.frydrychova@seznam.cz!)

S láskou
Hell xxx

Nedělní pozdrav :-)

16. června 2013 v 9:59 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
S mým malým pokladem vám přejeme krásnou červnovou neděli!

Hell xxx
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se