Květen 2013

Miloš Zeman

24. května 2013 v 8:00 | Hell |  Téma týdne
Kde začít? Tak nejlépe asi od začátku...nebo alespoň od chvíle, kdy Miloš Zeman vstoupil do mého života a zanechal v něm výraznou stopu. To se stalo během první přímé volby prezidenta ČR začátkem letošního roku. V prvním kole jsem svůj hlas dala někomu zcela jinému, s kým jsem měla více společných názorů, koho si velmi vážím a koho jsem si dovedla představit, jak v zahraničí důstojně, s grácií reprezentuje naši republiku. Bohužel tato osoba nepostoupila, tudíž jsem stála před rozhodnutím, koho si vybrat. A tehdy začalo mé mnohahodinové, ba dokonce několikadenní studium obou kandidátů, propojování informací s realitou, prostě kritická analýza sesbíraných dat, jak by to měl podle mne udělat každý občan, než jde k volbám (možnost volit beru jako výsadu, a proto si myslím, že je na místě se k volbám postavit zodpovědně). Ano, volila jsem Miloše Zemana. Nejsem ani komunistka (a v něm komunistu primárně neshledávám), ani ovce, jak někteří nazývají voliče, kteří se rozhodli jinak, jelikož jsem svému rozhodnutí dala s největší pravděpodobností více času a více práce, než mnozí jiní. (Mimochodem - odsuzovat někoho, jen proto, že má jiný názor je podle mne nanejvýš egocentrické a hloupé, nehledě na to, že by mě zajímalo, kde v sobě lidé berou tu drzost, kdo nám dal právo někoho soudit, protože má jiné názory, jiný životní styl, jinou fyziognomii atd.?!)
Ale zpět k panu Zemanovi. Zvolili jsme si ho. Takhle funguje demokracie, po které snad všichni s tímto politickým názorem bažíme. Kampaň, která vypukla jen pár dní, snad i hodin, po vyhlášení výsledků voleb - placky a obrázky na FB s nápisem "Stydím se za svého prezidenta", se mi zdála jako poněkud nepromyšlená reakce, jelikož v tu chvíli nebylo za co se stydět, vždyť tehdy ještě ani nebyl ve funkci. Teď! V tuto chvíli bych se sdíleným obrázkům a plackám nedivila. Aféra s virózou proběhla všemi médii a vzbudila různé reakce. Těžko posuzovat, zda je horší ukradené protokolární pero, o němž běžely zprávy na všech kontinentech (kromě Antarktidy...i když, co víme, co si teď tamní fauna říká o panu Klausovi...), nebo opička, za kterou by se nemusela stydět pražská zoologická zahrada? Každopádně se mi tak zdá, že mezinárodní ostuda se stala jakousi disciplínou, v níž by se naši státníci mohli ucházet o zlato na příštích OH! (Jen pro informaci, Karla Schwarzenberga si velmi vážím, ale své rozhodnutí bych nezměnila...ono zprávy o spícím prezidentovi by také asi nebyly právě nejreprezentativnější...)
Další významnou kauzou spojenou se jménem naší současné hlavy státu je udělení a předání profesorského titulu v oboru kulturní a sociální antropologie literárnímu kritikovi Martinu C. Putnovi. Média podávala jakousi Zemanovu zdráhavost jako homofobní jednání, s čímž se mi nějak nechce souhlasit, jelikož mu údajně nevadila ani tak Putnova účast na Pochodu gayů Prahou, jako spíš transparent s nápisem: "Katolické buzny zdraví Bátoru," který nesl, což si myslím, že spousta konzervativnějších lidí může chápat. Abyste mi rozuměli; nemám nic proti homosexuálům, mám celkem spoustu přátel, kteří nejsou hetero, ale přece jen...tento transparent i mně připadne tak nějak přes čáru. (Asi jsem větší konzerva, než jsem si kdy myslela!) Ale to už je otázkou vkusu. Když se řekne "profesor", sama si představím osobnost jako je například doc. Oldřich Kašpar (také vyučující na UK), takže v tomto směru bych Miloše Zemana nestavěla na pranýř...ovšem ani na piedestal!
Osobně si však myslím, že konkrétně tato kauza je poněkud přemedializovaná a jen těžko říct, co za čím stojí. To, že se za pana Putnu postavila spousta akademických kolegů a studentů svědčí o tom, že mu patrně profesorský titul přejí a věří, že si ho zaslouží, což je podle mne silný "argument", avšak dokážu pochopit i pohnutky Miloše Zemana (pokud tedy uvádí ty, které jsou pravdivé, nikoliv politicky korektní).
Lidé, včetně mě!!!, si občas neuvědomují, že na všechny věci lze pohlížet z více perspektiv, stejně jako den má proti sobě noc a pohled ze severu na jih zdaleka není stejný jako z jihu na sever.

Co tedy závěrem? Jak už jsem řekla, své někdejší rozhodnutí bych nezměnila. Spíš bych dala Milošovi šanci, aby mohl své voliče, i ty, kteří mu svůj hlas nesvěřili, překvapit. Však na to tak jako tak má ještě pár let.
Hell

Osudu navzdory

22. května 2013 v 20:00 | Hell |  Kultura
Je pondělí 20. 5. 2013, několik minut po půl osmé večer. Hledištěm zní zvědavý a nedočkavý ruch. Náhle světlo zhasne a diváci v neproniknutelné tmě čekají, co přijde. Rozeznívá se ponurá hudba a na scénu dopadá rudé světlo a do pravého rohu melancholické modré. Na rudě osvětleném plátně začíná stínové divadlo a ozývají se hlasy. To promlouvá Villonovo srdce a děj může začít...
Soubor hradeckého Divadla Jesličky Josefa Tejkla nacvičil pod vedením Moniky Janákové, která hru nejen výborně režírovala, ale také má na svědomí perfektní dramaturgii a scénář, tragédii Osudu navzdory, která mapuje život francouzského básníka 15. století Francoise Villona.

Pokaždé, když vidím představení tohoto souboru, překvapuje mě, že jde o amatérské herce! Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Villon st. a Villon ml. (hlavní role) v podání Jarka Plesara a Jana Kovaříka neměli konkurence! Jejich projev byl naprosto strhující! Z řad publika dokonce proběhl názor, že šlo o "bouři emocí", s čímž mohu jen a jen souhlasit! Ale i pro výkony vedlejších postav by se našlo několik superlativů! Třeba mladý a velmi talentovaný herec Karel Pešek v roli biskupa byl další z výrazných postav na jevišti; budil respekt, především ale zahrál svou postavu tak, aby vám při jejím sledování proběhlo hlavou "to je ale hajzl".
Kněz Filip, kterého si zahrál Vojtěch Vodochodský, byl další z plejády těch, kterým nebylo těžké uvěřit každou emoci. A třeba takový Martin Žatečka v roli vévody Orleánského byl také velmi přesvědčivý.
Ženské herecké výkony se mi zdály o maličko dietnější, rozhodně však ne horší! Osobně mě nejvíce oslovila Martina Pešková v roli slepé Gabriely, jejíž výstupy ve mně vyvolávaly úzkost.

V první polovině představení proběhlo alespoň pár drobných žertů, které uvítalo celé publikum, poněvadž trochu uvolnily atmosféru, druhá polovina byla opravdu náročná (pro herce i diváky), kdesi na prahu mezi melancholií a těžkou depresí, plná nepopsatelně silných momentů, při kterých běhal mráz po zádech. Což je přesně to, co od takového kusu očekáváte, když se rozhodnete na něj jít.

Na závěr proběhly čtyři děkovačky, při nichž se z publika ozývaly různé projevy nadšení. A kromě nadšení i překvapení, když Jarek Plesar seskočil z jeviště a běžel pro režisérku Moniku Janákovou, protože potlesk patřil nejen hercům, ale stejně tak právě jí.

A jak představení vidí sami herci? Získala jsem vyjádření od Martina Žatečky alias vévody Orleánského.
Martine, jak se Ti dnes hrálo?
Od začátku představení jsem byl tak trochu nervózní.Musím se přiznat, že při prvních větách mého dialogu jsem byl hodně nejistý. Poprvé jsem do toho dal více citů, než obvykle (při představení i při zkouškách) a nakonec jsem měl ze sebe velkou radost. Po celou dobu jsem sledoval výkony ostatních a musím říci, že dnešní představení stálo za to! Všichni dělali, co mohli a dali do toho všechno.
A jak ses ztotožnil se svou postavou?
Snažil jsem se do toho dát toho Vévodu, jakožto bratra krále, který nemá co ztratit, maximálně získat. S vévodou společného nemám asi nic, a proto je možné, že mi trvalo trochu déle, než jsem se do něho dostal.

Co říci závěrem? Snad jen to, že šlo skutečně o nevšední a nevýslovně silný zážitek, o němž se sami můžete přesvědčit 14. června opět od 19:30 v hradeckém Divadle Jesličky Josefa Tejkla.
Martina Pešková a Jan Kovařík
Karel Pešek a Vojtěch Vodochodský
Jarek Plesar
Jan Kovařík a Matyáš Cibulka
Jan Kovařík a Martin Žatečka
Karel Pešek a Jan Kovařík
Jarek Plesar
Foto: Ondřej Vrabec (Díky, Ondro!)
Hell

KN - 50 odstínů šedi, E. L. James

21. května 2013 v 7:00 | Hell |  Recenze

50 odstínů šedi

Román pro ženy, který vyvolal neuvěřitelný boom, ohlas u čtenářek a jeho filmová podoba už je také na cestě. Mám-li být upřímná, i po přečtení prvního dílu 50 odstínové trilogie jsem stále nepochopila tu hysterii.

Jsou věci, které bych na knize vyzdvihla. Je skutečně velmi čtivá, není problém ji přelousknout během jednoho odpoledne. Erotické scény nejsou na každé stránce a jsou vkusně napsané. A rozhovory protagonistky se sebou, které odhalují její skutečný charakter (ovšem spojení "vnitřní bohyně" bych určitě vynechala...).

A...to je asi vše, co se mi zdálo chvályhodné. Příběh je hloupý. Chápu, že jde o rekreační četbu, ale to neznamená, že musí být tak stupidní a bez hlubších myšlenek. Autorka se sice velmi snažila vystavět dějovou linku, aby čtenáře vtáhla, pracovala s psychologií, respektive s psychologickými klišé, a vcelku to funguje, ale myslím si, že spíše pro méně náročného čtenáře, který se, i kdyby jen občas, začte i do takového braku jakým jsou "knihy" Harlequin, nebo pro čtenáře, který má tak psychicky náročné zaměstnání, že si ve volném čase potřebuje vyčistit hlavu pořádným nesmyslem, u kterého nemusí přemýšlet. Technicky je román zvládnutý dobře, ale funkce uměleckého pokrmu pro hladovějícího čtenáře pokulhává.

Kromě toho shledávám ještě další dva výrazné problémy. Spolu s popularitou 50 odstínů se vyrojilo nepřeberné množství pseudosubinek, což souvisí s druhým zádrhelem, které se takřka vidí v hlaví postavě Anastacii, která jako sexuální nováček poznává kouzlo orgasmů, může vždy a všude a nedělá jí problém zažít několik orgasmů během jednoho styku.

Z těchto důvodu bych knihu v žádném případě nedoporučila nezkušeným slečnám, protože by po zjištění, jaká je realita, mohlo možná dojít i k dočasné frigiditě a když ne, tak přinejmenším k bolestnému zjištění, že ne každá žena má takové štěstí, aby narazila na tak zkušeného a ohleduplného partnera. A pseudosubinky by si měly načíst odbornou literaturu o tom, co všechno skutečně obnáší BDSM, a potom se teprve zamyslet, jestli se skutečně cítí být submisivní, nebo jde jen o módní pózu, jako když každá -náctiletá brunetka toužila potkat záhadného bledého bruneta s měnící se barvou očí.

Celkový dojem z knihy - průměr. Čte se dobře, ale když sáhnete po něčem zajímavějším, prakticky o nic nepřicházíte.

Legalizace marihuany

20. května 2013 v 7:00 | Hell |  Téma týdne

Legalizace marihuany

Ano či ne? Toto - bezmála hamletovské - téma je velmi diskutabilní a právem diskutované. Je dokázáno, že marihuana má své léčivé účinky (o tom bych se rozhodně nepřela), ale na druhou stranu jde pořád o drogu silně ovlivňující vědomí a chování jedince. V tomto případě nelze generalizovat, jelikož má na každého jiné účinky. (To bych ráda zdůraznila - jsem si vědoma odlišností účinků a dopadů!) Nicméně srovnávat marihuanu s cigaretami a alkoholem?! Pokládejte mě třeba za puritána s klapkami na očích, ale to prostě ne! To je stejné, jako byste chtěli srovnávat cigarety s čokoládou, protože na tu je - jak známo - také snadné vypěstovat si závislost. Budeme tedy její prodej omezovat na plnoleté jedince?!

Nechci rozhodně nikoho moralizovat. Sama kouřím a občas se i napiju, ale jinak jsem odpůrcem látek silně ovlivňujících vědomí člověka, tedy zákonem zakázaných přírodních a syntetických drog. Netvrdím, že nemám s marihuanou žádné zkušenosti (takový pokrytec nejsem), ale jsem 100% přesvědčená, že za účelem zlepšení si nálady už bych trávu nepožila. Měla jsem možnost sledovat pár svých přátel, jak se stali těžce závislými na této látce a katastrofálně to ovlivnilo jejich osobnost, popřípadě se přes marihuanu dostali k dalším, mnohem nebezpečnějším drogám.

Navíc jsem pracovala jako dobrovolnice v jedné organizaci pro jedince s psychotickým onemocněním (např. schizofrenie, bipolární afektivní porucha) a vím, že tuto vážnou nemoc může vyvolat i jedna jediná empirie s látkami, které obsahuje marihuana a jí podobné. A věřte mi, že žít s takovým onemocněním je skutečně těžší, než si vůbec zdravý člověk dokáže představit.

Například proti kosmetice a léčivým mastem z marihuany nemám nejmenších námitek, jelikož se nějakým způsobem užívají a o jejich pozitivním účinku jsem měla možnost se sama přesvědčit. A co se týká marihuany coby léku na zmírnění příznaků Parkinsonovy nemoci, říkám ano. Znám pacienty s touto diagnózou a dokonce i ty, kteří užívali marihuanu a průběh jejich nemoci se skutečně zbrzdil i o několik let. Ale mnohým si stačí nasypat "špetku" usušených listů do čaje. Kdyby existovala možnost, že by pouze na lékařský předpis byla tato část rostlinky k sehnání v lékárně, pak říkám: "Proč ne?" Jenže jak zajistit, aby se toho nedalo zneužít?! Zvlášť v našem státě, kde malý český člověk je vynalézavý...no skoro jako sám Cimrman! Řešením by snad bylo, kdyby někdo přišel s marihuanovými pilulkami, které by však působily pouze a jen na zmíněného parkinsona...To by pak byl objev na Nobelovu cenu!

Tedy závěr? Marihuana v kosmetice a jako lék - ano, jako zpestření zábavy - NIKDY!

Sociocon

19. května 2013 v 18:57 | Hell |  Kultura
Tento týden proběhl v Divadle 29 v Pardubicích již čtvrtý ročník studentské konference nazvaný Sociocon.
(Autorem plakátu byl již tradičně Pavel Nekoranec, kterému se letos obzvlášť vydařil!)

Jde o prezentaci terénních výzkumů, projektů a jiných prací studentů, absolventů, ale i přednášejícíh či významných hostů. Původně tato akce probíhala v jednom dni, tentokrát však byla rozdělena do dvou dnů (středa + čtvrtek), kdy první den proběhlo promítání studentských filmů a druhý den byl vyhrazen pro přednášky doplněné o zajímavé PP prezentace.
Letos byl na Socioconu zajímavý zahraniční host - Bruce Grant a v závěru večera zahrála pardubická kapela Donrvetr.

Bylo to nesmírně zajímavé a tímto bych chtěla poděkovat pořadatelům a organizátorům z řad vyučujících i studentů za bezvadně odvedenou práci!
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se