Tomáš Petráň

21. února 2013 v 12:37 | Hell |  Interview

doc. Mg.A. Tomáš Petráň, Ph.D.

Herec, režisér, dokumentarista.
Docent Tomáš Petráň se narodil v Praze 5. 4. 1967. Do filmového prostředí se dostal poměrně v raném věku (13 let), kdy většina z nás už přestává snít o tom, že bychom stáli v záři reflektorů. Tehdy si zahrál v dětské televizní inscenaci Den velkého ticha po boku hvězd tak zvučných jmen, jako například František Filipovský, Jiří Sovák či Jiří Zahajský. A v několika dalších menších rolích, v rádiu a pohádkách.
V pozdějším věku už se věnoval filmu spíše z pozice režiséra. Příkladem může být třeba televizní seriál "Hurvínkův rok" (2003). Jeho oborem se však stal dokumentární a experimentální film.

Ocenění

Cena za nejlepší edukativní pořad vytvořený studenty 1993
Prix Non pereant 2.místo 1997
Prix Non pereant 1.místo 2002
Ocenění Zlatá pecka 1997, 1998, 2000

Kromě tvůrčí práce také přednáší na FAMU v Praze a na Univerzitě Pardubice, kde předává své poznatky a zkušenosti dál, a tak ovlivňuje řadu nových tvůrců, pomáhá formovat osobnosti svých studentů, nadšených posluchačů.
Nežije ovšem ani v Praze, ani v Pardubicích, nýbrž v Krkonoších, kde o něj pečují jeho dvě dcery - Anička a Agáta.
Vy jste nám na minulé přednášce překládal film z francouzštiny. Kolika jazyky mluvíte?
Čeština, francouzština a angličtina.

A když jste byl třeba v zahraničí, tak jste se něco nepřiučil?
V každý zemi něco pochytíte, když tam jste nějakou dobu. Takže se domluvím v Polsku. Jo, ještě ruština. A pak umím trochu latinsky.

A Vy, když natáčíte ty filmy, tak jste tam, kde natáčíte, jak dlouho? Eriksen píše, že ten, kdo chce natočit etnografický film, by měl v té určité zemi strávit rok.
No, takový etnografický film se má natáčet zhruba rok, to je pravda. Ale ono to není tak jednoduché, po finanční stránce. Takže buď točíme tak, že se tam vracíme, nebo tam zůstane někdo specializovaný (např. antropolog) třeba pár let a já pak přijedu a zajistím tu technickou stránku výzkumu.

Když jsme se spolu poprvé bavili, tak jsem se Vás ptala, kde všude jste byl a Vy jste mi prozradil, že jen v Austrálii a Arktidě ne. Mě zajímalo, kde se Vám nejvíc líbilo a Vy jste mi jednoznačně odpověděl, že doma v Krkonoších. Tak se tentokrát zeptám jinak. Zaujala Vás nějaká země natolik, že byste se tam rád ještě podíval?
Já jsem spíš na ty euroamerický civilizace. Ale strašně rád se vracím do Bretaně, tam je to úžasný. Já si vždycky počkám v tom přístavu, oni tam přivezou ty krevety a langusty, já si to hned nakoupím. To je prostě paráda. Taky se rád podívám do Kanady, kde mi jsou ty lidi hrozně blízký. Paříž, tam jsem studoval, strávil jsem tam ty nejkrásnější roky a New York mám rád, protože ten je tak nějak mimo naše dimenze.
Mně je dobře tam, kde s těma lidma můžu mluvit.

Kde Vám chutnalo? (S panem docentem jsme se chvilku před tím bavili o tom, co se jí třeba v Číně - psi, ropuchy nebo šneci…)
Já nejsem nijak vybíravej v jídle. Ale asi ve Francii. Já mám hrozně rád ty kozí sýry…Nebo jsem teď byl se studenty v Rumunsku a taky výborný. Blízký východ - to je samý skopový, dobrý maso. Ale třeba i v tý Číně to jídlo nebylo špatný.
A nejradši jím u lidí, ne v hospodách.

A trumfne něco třeba takovou českou svíčkovou?
Jo. Jasně.
A já jsem taky sedlák, mám svý maso, a teď jsem zrovna dělal svíčkovou.

Vy fakt vaříte?
No vařim. A prej i dobře. Za mnou jezděj na jídlo až z Prahy.
(pozn. Můžu potvrdit, že kyselo pana docenta nemá chybu!)

Tak to teda všechna čest…!
No, co jsem měl dělat, když jsem zůstal sám se dvěma dcerami. Když po tejdnu přišly, že už nechtěj jíst špagety, tak jsem pochopil, že na špagetách děti fakt neodchovám a musim se začít učit vařit.
Nebo jsem naučil vařit i některý svoje přítelkyně.

A taky berete vaření jako relax?
Jasně. Já si u toho odpočinu. U vaření i farmaření.

Teď mám takovou osobnější otázku…Říká se, že český holky jsou nejhezčí. Co Vy na to? (Tahle otázka mě napadla poté, co jsem vyslechla historku o tom, jak byl nějaký Čech v Londýně a na ulici ho míjela jakási slečna a on pronesl: Tak tohle je první hezká Angličanka!!! Slečna se otočila a pravila: Cože?!)
No, český holky jsou hezký! Ale mně se líbí takový snědý typy. Třeba mulatky. Ale zatím nejhezčí holky jsem viděl v Brazílii.

Teď tu mám zase spíš dotazy týkající se práce. Jak jste se dostal k dokumentaristice?
Úplne náhodou. Já jsem na gymplu točil nějaký ty amatérský filmy, ale pak se spolužák hlásil na FAMU, tak jsem to zkusil taky. Takže to byla spíš taková shoda náhod.

A dovedete si představit, že byste dělal něco jiného?
Já jsem chtěl být lékař, nebo veterinář. A když jsem vystudoval FAMU, tak jsem pak do takových třiceti přemýšlel, jestli s tím ještě něco neudělat.

A co si o tom myslíte teď?
Že to byl dobrej život.

No a Vy teda kromě natáčení filmů přednášíte na FAMU a na univerzitě v Pardubicích. Kde se Vám líbí víc? A neberte ohled na to, že jsem ráda, že jsem právě tady…
Víte co, já jsem na FAMU byl dlouho. V jednu dobu jsem tam dělal i proděkana. A většina těch, co tam učí, jsou moji spolužáci, takže se tam známe. Já už jsem potřeboval z tý králíkárny na FAMU vypadnout. Já už jsem učil někde externě, ale tady v Pardubicích se mi líbí ten studentkej život, kterej tady je takovej tradiční. Je tu ten univerzitní kampus, kde se učí, studenti tu bydlí, scházejí se na akce. A to je hrozně příjemný. Co se týče učení, tak tady je asi víc práce (třeba víc bakalářek na opravování), protože na FAMU učíte čtyři pět, maximálně dvacet lidí.

A poslední otázka: Dokážete si vůbec představit, jak dokážete ovlivnit svoje studenty? Třeba při přednáškách, že se Vám podaří je tak nějak nasměrovat…
To fakt ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Grácias por su visita y tienes un buen día! Hell
Vedu Čtenářský klub v HK. Zájemci pište na mail, případně na FB vyhledejte skupinu Čtenářský klub - Hradec Králové. ;-)