Amélie

23. února 2013 v 6:58 | Hell |  Povídky, básně

AMÉLIE

"Sakra, proč je všechno nějak v hajzlu," ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem seděla na trávě u řeky, bezděčně si hrála se stéblem uschlé trávy a sledovala kalnou vodu. Hned nato jsem si zase uvědomila, jak mi vlastní život protéká mezi prsty právě tak rychle jako voda v řece míří pryč z našeho města.
Jsem tak otupělá, že si ten fakt nejspíš uvědomuji, ale nejsem si tak úplně jistá, jak tu situaci řešit. Co změnit? Co dělat jinak? A jak? Mám na to vůbec ještě sílu...?
"Nepotřebuješ pomoct?" ozval se příjemně uklidňující sametový ženský hlas, a přestože se mi hned zalíbil a chtěla jsem poznat osobu, která jím ke mně promlouvá, něco ve mně se opět vzepřelo na zadní a já jen odsekla: "Ne," a rychle jsem otráveně dodala: "A dost bych uvítala, kdybyste mi laskavě," otočila jsem se směrem k ženě a v ten moment nebyla schopná doříct větu. Jen co jsem ji spatřila, polilo mě zvláštní teplo.
Přesně nevím, jak to popsat. Cítila jsem se…jako bych byla doma, v naprostém bezpečí. Zvláštní je, že si vůbec nemůžu vzpomenout, jak vypadala. Vím jen, že na sobě měla bílé dlouhé šaty a celá zářila, jako by její aura byla dokonale vidět. Zatímco jsem ji sledovala a snažila se přijít na to, co je na ní tak zvláštního co mi nedovolí se na ni nedívat, se mě zeptala: "Kdybych Ti laskavě co?"
Absolutně jsem nechápala. Byla jsem jí natolik okouzlená, že jsem úplně zapomněla, kam jsem ji vlastně chtěla poslat. Konsternovaně jsem ze sebe vypravila jen přihlouplé: "Co?"
Usmála se a mně došlo, že musím působit jako naprostý idiot, ale k vlastnímu překvapení jsem zareagovala úplně jinak, než bych od sebe čekala - zasmála jsem se a zajela jsem si rukou do vlasů, abych je odhrnula z čela.
Cizí žena se dál tvářila velmi přátelsky a zeptala se, zda si může přisednout. Sledovala jsem každý její pohyb, byly tak ladné a já měla pocit, jako bych to všechno odněkud znala, přesto se mi to zdálo tak fascinující, že jsem z ní nedokázala ani na vteřinu spustit oči. Když se konečně pohodlně usadila vedle mě, řekla jsem polohlasně a přece jen trochu váhavě: "Sem..ehm..Elena."
"Já Amélie," představila se mi klidně s andělským úsměvem ve tváři. Náhle se mi zdálo, že se čas zpomalil. Voda v řece tekla mnohem mnohem pomaleji, horečný šepot stromů ustal, namísto toho listy v korunách stromů začaly zlehka tančit rumbu. Ptáci přestali zpívat a po krajině se rozhostilo konejšivé a tak hřejivé ticho, kterým dál prostupovaly jako motýli jen naše hlasy.
"Amélie?! Jako fakt?! To je moje oblíbený jméno," vyhrkla jsem a hned pokračovala: "Takhle se jmenovala," zaváhala jsem a na vteřinku se odmlčela, než jsem nejistě dořekla:"je…jedna moje hračka, kterou jsem měla, když jsem..byla malá."
"Já vím. Byla to Tvá nejmilejší panenka…"
Tím, co řekla, jak tohle mohla vědět, mě vyděsila, ale hned mě napadlo, že třeba jen umí číst myšlenky, nebo jde o pouhou parapsychologii. Přesto onen pocit bezpečí vystřídal určitý neklid, ale strach to nebyl. Spíš ve mně probudila zájem - chtěla jsem vědět, jak to tedy je, jak to ví a proč jsem se vedle ní okamžitě cítila tak, jak jsem se cítila: "Em…Cože? Heh…Emm…My se snad už nějak známe a jenom si Tě nepamatuju z dětství nebo…?"
"Vždycky se budu jmenovat tak, jak mě pojmenuješ," odpověděla s neměnným stoickým klidem a snažila se mě pohladit po tváři, ale já ucukla a vstala:
"Hele…tohle je nějaký divný! Aaa…asi bych už měla jít," vykoktala jsem ze sebe.
Amélie se jen usmála, zavrtěla pomalu hlavou a snažila se mě uklidnit: "Neboj, všechno to časem pochopíš. Jsem tu kvůli Tobě. Potřebuješ pomoct."
Zatímco jsem se jí snažila vysvětlit, že se asi spletla, že já rozhodně žádnou pomoc nepotřebuji, byť jsem vnitřně měla pocit, jako bych lhala, vůbec jsem nepostřehla, že se také postavila. Stále se jen usmívala, vzala mě za ruku a řekla: "Tvá duše strádá, jsi nešťastná…už toho bylo příliš. Podívej se do sebe, nahlédni do svého nitra, musíš to vidět, abys mohla jít dál."

Blankytně modré nebe se zatáhlo, zvedl se silný vítr, v dálce se ozvalo hřmění a voda v řece se začala neklidně kolíbat. Po chvilce se přímo před námi zvedla a vytvořila mohutný rám se zrcadlem. Amélie mě pohladila a řekla: "Jen se neboj, budu Ti stále na blízku, i když mě neuvidíš," a rozplynula se jako cigaretový dým.
Čekala jsem, že se v zrcadle za mnou něco objeví a bála jsem se, ale stalo se něco zcela jiného. Můj vlastní obraz se začal měnit. Nejprve zbledl, pak se objevilo roztrhané, špinavé oblečení, modřiny na rukou, nohou, krku i ve tváři, rozcuchané vlasy, následně se objevily krvavé šrámy a slzy roznášející po obličeji zbylou černou řasenku. Z obrazu jsem nemohla spustit oči, tak jsem se dotýkala oněch ran, sáhla jsem si i do vlasů, ale po hmatu jsem zjistila, že to je jen v odraze zrcadla, že ve skutečnosti je vše, jak má být.
Jako by na mě ze zrcadla hleděla úplně cizí dívka, jejíž tvář skutečně žádala o pomoc.
"Amélie! Co to, sakra, je? Kdo je ta holka?" zakřičela jsem v naději, že se mi dostane nějaké rozumné odpovědi.
"Copak se nepoznáváš, má milá Eleno? Tohle jsi přece Ty. Přesněji řečeno, Tvá duše," ozvala se Amélie, aniž by se objevila.
"Blbost! To přece není možný," šeptala jsem do větru, zatímco jsem přistupovala blíž k zrcadlu a natahovala k němu konečky prstů. Chvilku jsem tiše bez hnutí sledovala, co mi zrcadlo ukázalo.
V tom se skutečně v zrcadle objevili další návštěvníci. Zleva přiběhli dva psi, zprava jeden. Vyděšeně jsem uskočila a rozhlédla se, ale byli jen v zrcadle. Zlostně skákali na mou duši, odtrhávali cáry již tak potrhaného oblečení spolu s kusy masa, z něhož odstříkávaly kapky krve na zem a srst rozzuřených psů.
Hrůzou se mi podlomila kolena a já si jen omámeně sedla na zem nemaje ponětí, co dělat. Cítila jsem úzkost jako nikdy, měla jsem pocit, že mi snad musí puknout srdce, že nemohu dýchat...
Jako na povel se psi zastavili a všichni tři se podívali na mě. Ze zrcadla hleděli přímo na mě, cenili zakrvácené zuby a ten vpravo se přiblížil ke mně. Neprošel skrz, ale jeho oči mě upoutaly a poslaly zpátky...
Ruce. Ty veliké a špinavé ruce s prsty zažloutlými od cigaret. Štiplavě páchnou po benzinu. Nenávidím je. Nemohu se na ně ani podívat. Kdykoliv je vidím, vzpomenu si, že se mě zas večer budou dotýkat. Nejdřív jako ruce otce a pak...Kdysi to bývaly ruce, které mě objímaly s otcovskou láskou a já jim bezmezně věřila, že mě vždy ochrání a nikdy nezklamou. Jak jsem se zmýlila...
Uplynulo pár let a přišel do mého dětského pokoje poprvé. Přisedl si ke mně na postel a já s bezelstností dítěti vlastní rozzářila očka a natáhla - jako vždy - ruce k objetí. Jenže přišlo něco, co se nikdy nemělo stát. Nehladil mě jako vždycky, už se mě nedotýkal jako otec...To bylo poprvé, kdy jsem měla pocit, že svět musí být moc zkažené místo, když tohle udělá vlastní táta vlastní malé dceři, která mu věří a věří, že je to ten nejlepší člověk na světě.
Když umřel při autonehodě, brečela jsem. Upřímně jsem plakala. Cítila jsem bolest a lítost... Ale ne tu, kterou by měla cítit dívka, jíž právě tragicky zahynul otec. Zžírala mě bolet, protože si dovolil umřít tak snadno. Nešťastnou náhodou, ne mou rukou nebo alespoň přičiněním. Celé ty roky, co za mnou chodil, když maminka usnula, jsem si pak představovala, jak se mu pomstím a to jediné mi dávalo sílu ráno vstát a mlčet.
Z bolesti se časem stala hořkost, z lítosti nesplněný slib, který ale zůstal uvnitř.
Vypálený do kůže jako cejch.
Hlava psa se pomalu začala měnit. Náhle jsem v jeho očích spatřila Jeho. Zaplavil mne vztek. Zvlášť, když ke mně vstáhl ty své ruce. Neudržela jsem se a zařvala: "Ty hnusnej hajzle! Já Ti věřila a Tys mě tak zklamal! A pak sis prostě chcípnul! Tak proč mě už nenecháš být?!" Neodpověděl. Ty Jeho ruce se začaly pomalu měnit v dým, steně jako On sám, až nakonec zmizel.
A já pocítila úlevu. Z vlasntího údivu nad takovým pocitem mne vytrhl Améliin hlas linoucí se kolem mne jako hřejivý vánek v děsivé noci, jíž sem tam osvětlí blesk: "Ty jsi se neprovinila a toho, kdo Tě první zlomil, jsi právě poslala tam, kam patří..."
Trvalo to jen pár vteřin, co jsem si znovu v hlavě přehrála její slova a pochopila jejich význam. A v tentýž moment mi i došlo, co mne čeká dál...A nemýlila jsem se - rozběhl se ke mně druhý ze tří psů, tentokrát zleva. Ten na mne ale necenil zuby. Ba naopak. Zdálo se mi, že ke mně míří nejistým krokem se skloněnou hlavou...A stejně jako pohled do očí prvního, mne i pohled do očí tohoto, poslal zpátky...
Cítím vůni čerstvých květin, ale vůbec mi není příjemná. Je mi chladno. Dívám se do země, jen pár centimetrů před zakulacené špičky svých černých lodiček. Sedím na tvrdé dřevěné lavici. Ruce mám položené v klíně a v každé z nich cosi žmoulám. V pravé ruce je to bílý složený kapesník a v levé maličký porcelánový delfín. Zadržuji slzy. Vím totiž, že jakmile mi ukápne jedna, nezadržím pláč. Cítím tlak pod hrudní kostí a nevím, zda ze strachu, vzteku nebo žalu. Možná je to pel-mel všech těch pocitů. Mám strach se kamkoli podívat. Vedle sebe, natož před sebe. Slyším prázdná studená slova cizího muže odněkud zepředu, shora. Snažím se je vůbec nevnímat, nedávat jim význam, tvar nebo podobu. Mám vztek, protože vím, že je to konec a že tohle nikdo nespraví, že už nedostanu žádnou další šanci. Cítím bolest, poněvadž jsem ztratila blízkého člověka a nestihla říct, jak moc ho mám ráda.
Když jsem uslyšela varhany a v prvních tónech poznala babiččinu oblíbenou píseň, vybavila se mi chvíle, kdy mi vtiskla do dlaně malého delfína a řekla, že mi bude vždycky nosit štěstí, když si na ni vzpomenu. Na ni a na to, že delfíni jsou krásná a inteligentní stvoření, která jsou volná a patří jim všechny krásy nekonečného moře. A pak ještě dodala to, co mi říkala pokaždé, když jsme se viděly: "Hezky se uč, ať můžeš jednou sedět v kanceláři a nemusíš se celej život dřít. Elenko, seš krásná, chytrá holka, buď na sebe opatrná!"
I druhý pes se proměnil. Na jeho místě nyní stála ta, která mne vždy podporovala a dávala mi cenné rady. Zpod domalovaného obočí se na mě dívaly veliké kulaté šedomodré oči, pod nimi se klenul malinký nos a pod ním úsměv, na který jsem odpověděla vlastním úsměvem, který začaly smáčet slzy padající z mých očí jedna za druhou. Na tvářích byly ještě horké, na rtech pomalu chladly a z brady již odkapávaly studené jako led. I přes pláč jsme ona i já setrvávaly v úsměvu.
Zašeptala jsem: "Mám Tě tak ráda..." Přivřela oči a pomalu kývla hlavou. A já věděla, co tím myslí. Odněkud shora se objevilo bílé, ale ne nepříjemné, světlo, které ji ozářilo a ona v něm pomalu zmizela. A mě znovu - jako záře - pohltil pocit úlevy. Byla to úleva. I když trochu jiná, než poprvé. Ale opravdu byla. Mé slzy pomalu usychaly a s tou poslední se znovu ozvala Amélie: "Konečně jsi ji nechala odejít, aby došla klidu...Teď už Ti zbývá jen poslední, abys byla zase volná..."
Přistoupil třetí pes. I jeho oči mě poslaly zpátky. Zpátky o pět let...
Pokoj osvětluje malá stříbrnobílá lampička v rohu u postele. Přes slzy vidím vše kolem rozmazaně. Zběsile šátrám v malé bílé krabičce s potiskem jasně zelených čtyřlístků a různě velkých berušek - kdysi jsem v ní dostala dárek od kamarádky, plyšového medvídka, ale tohle je ta posledí věc, která mě právě teď napadá. Mám hlavu plnou myšlenek, ale je to spíš jen změť různých výkřiků, které by dohromady asi těžko dali někomu smysl. Hledám. Hledám nepatrný předmět. Svou záchranu. Svou zkázu. Po chvíli beznadějně obsah krabičky rozsypu po posteli a hledám dál. Rukama mi procházejí různé věci. Letitá natržená, pomačkaná a znovu narovnaná vstupenka na koncert, propiska, kterou jsem si schovala jako památku na nějaký významný den, barevná kartička s přáním k svátku z roku 2003 a...konečně! To, co jsem tak usilovně hledala. Našla jsem ji.
Držím ji opatrně mezi palcem a ukazovákem levé ruky, zatímco se poměrně cynicky snažím pohodlně usadit na posteli a opřít se o zeď vedle portrétu Peggy Lee, který jsem malovala, když jsem měla pocit, že svět přece nemůže být až tak špatné místo a denně jsem poslouchala píseň "It´s a good day" v naději, že když tomu uvěřím, stane se to skutečností. Vyhrnuju si rukáv černého trička s flitrovým stříbrným nápisem LOVE IS FOR LOSERS, čímž odhaluji své sněhobílé zápěstí s mnoha jizvami, čerstvými i zhojenými. A vím, co bude následovat. Nacházím malý prostor neporušené kůže a pomalu, takžka něžně k němu přikládám ostří. Nadechnu se, hlavou mi cosi probleskne, cítím ten starý, tak známý tlak pod hrudní kostí a za očima a z očí vytryskne další záplava slz. Zavřu oči a přitlačím na ten nepatrný kousek kovu, který je mým společníkem už kolik měsíců, a on jako vždy projíždí kůží jako změklým máslem. Ucítím ostrou štiplavou bolest a objevují se drobné kapičky krve, které se velmi rychle mění v obrovské rudé slzy. A ty stékají tiše a rychle po ruce a neuvěřitelně lehce dopadají na obnažené stehno, kde jejich rychlost uvadá. Sleduji to a mám pocit, jako bych si dala heroin. Najednou je mi všechno jedno, nic neřeším, uvnitř mé hlavy je ticho, skoro ohlušující ticho, které je příčinou lehkého úsměvu, jenž se mi objevuje na rtech.
Posledí pes se mi dlouze zadíval do očí a zmizel. V zrcadle jsem opět stála jen já. Ucítila jsem, jak mě silně pálí zápětí, pohlédla jsem na něj a viděla všechny jizvy. Ony byly původcem palčivého pocitu. Postupně se všechny začaly rozevírat, ale netekla z nich krev. Jen se otevřely a připomněly mi všechny důvody, kvůli kterým vznikly. A mně to došlo. Konečně jsem si uvědomila, že tohle není a nikdy nebylo řešení. Sama před sebou jsem se snažila obhájit - přece to tehdy bylo řešení. Nevěděla jsem, jak jinak se s těmi bolestmi, které mi život servíroval den co den, vypořádat, ta bolest, která mě tížila pod hrudní kostí se nedala vydržet. Neměla jsem, komu bych o ní řekla a kdyby - koho by zajímaly moje problémy, když jich má každý víc než dost.
Z myšlenek mě vytrhla Amélie: "Eleno, přece víš, že to tak není."
"Ale,"
"Eleno, tohle je důvod proč máš pocit, že ti život utíká mezi prsty."
"No a co s tim mám teda dělat dál?!"
"Ukázala jsem ti cestu. Dál už musíš jít sama. Sama ale nejsi a nikdy nebudeš!"
Ještě než jsem otevřela oči, ucítila jsem vůni čerstvé kávy, kterou každé ráno připravovala maminka před odchodem do práce, a něco mě nutilo se usmát. Neměla jsem k tomu zvláštní důvod, prostě se mi chtělo.
"Musím jít dál," zašeptala jsem do ranního ticha. Otevřela jsem oči a první, co jsem spatřila, byl paprsek červnového slunce dopadající na mou postel.
Rychle jsem se posadila a přemýšlela, co se vlastně stalo. Něco se mi zdálo...něco hrozně zvláštního. Nebo že by se mi to všechno nezdálo...? Dlouho jsem nad tím ale nepřemýšlela, protože jsem měla pocit, že už jsem zbytečně ztratila dost času. Tiše jsem vylezla z postele a šla si nalít kávu, s níž jsem si sedla k oknu a měla po dlouhé době obyčejnou radost ze života a taky pocit, že s tím musím a chci něco udělat. Dopila jsem kávu, oblékla se a vyrazila ven. Procházela jsem se městem plným lidí, slunce rozhazovalo své zlato po chodnících, lehký vánek mi jemně zdvihal prameny vlasů a nenápadně je splétal.
Najednou mě na informační tabuli upoutal zelený lístek papíru, na němž stálo:
Nezisková organizace hledá novou posilu do týmu
Dobrovolníci se mohou hlásit na telefonu
723 123 432
Napadlo mě, že to by mohlo být ono. To by mohla být moje šance udělat něco pořádného se svým životem! Hned jsem zavolala na zadané telefonní číslo. Po delším zvonění se ozvala velmi milá paní a hned si se mnou domluvila schůzku.
Už půl roku se ráno budím s úsměvem a pocitem smysluplnosti vlastního života. Na úvahy o plynutí času nebo vody si už ani nevzpomenu. Jako dobrovolnice jsem se setkala s lidmi trpícími různými formami schizofrenie či bipolárně afektivní poruchou. Tito lidé mají velké, mnohem větší problémy a den co den bojují o svůj život a snaží se ho zvládat co nejlépe. Svou nadějí, touhou bojovat a žít jako zdraví lidé mě inspirují a nevědomky mi dávají podnět k tomu, abych byla lepší, odhodlanější a silnější, abych zvládala denně pracovat s nimi a mohla naslouchat jejich životním příběhům a trápením, ale zároveň sama sobě. V každém z nich je totiž kousek Amélie, který mi ukazuje, jak důležité je být smířená sama se sebou, abych mohla být někomu oporou. A proto asi na Amélii nikdy nezapomenu.


Hell
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 rachel-aylla rachel-aylla | Web | 16. listopadu 2013 v 17:26 | Reagovat

Moc krásná povídka. Vzala mě, vzala si kus mě. Každej potřebuje svojí Amélii. Smekám slečno!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se