Únor 2013

Co potřebuje bloger při psaní?

25. února 2013 v 7:00 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle
Napadlo vás, kteří blogy čtete i píšete, co vlastně bloger (kromě pc) potřebuje při psaní? Umělci jako byli Beethoven nebo Hemingway a další měli taky svoje zvláštnosti - když psali potřeobvali k tomu speciální papíry, atmosféru, bosé nohy a podobně.

Já nejsem ani geniální hudební skladatelka, ani jedna z nejčtenějších spisovatelek, přesto i já mám své slabosti...k psaní nutně potřebuju velký hrnek čaje, něco na zub, diář, abych si mohla plánovat kulturní akce, o kterých vás chci informovat, pero a blok na drobné poznámky a atmosféru dokresluje vždy příjemná hudba.

Amélie

23. února 2013 v 6:58 | Hell |  Povídky, básně

AMÉLIE

"Sakra, proč je všechno nějak v hajzlu," ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem seděla na trávě u řeky, bezděčně si hrála se stéblem uschlé trávy a sledovala kalnou vodu. Hned nato jsem si zase uvědomila, jak mi vlastní život protéká mezi prsty právě tak rychle jako voda v řece míří pryč z našeho města.
Jsem tak otupělá, že si ten fakt nejspíš uvědomuji, ale nejsem si tak úplně jistá, jak tu situaci řešit. Co změnit? Co dělat jinak? A jak? Mám na to vůbec ještě sílu...?
"Nepotřebuješ pomoct?" ozval se příjemně uklidňující sametový ženský hlas, a přestože se mi hned zalíbil a chtěla jsem poznat osobu, která jím ke mně promlouvá, něco ve mně se opět vzepřelo na zadní a já jen odsekla: "Ne," a rychle jsem otráveně dodala: "A dost bych uvítala, kdybyste mi laskavě," otočila jsem se směrem k ženě a v ten moment nebyla schopná doříct větu. Jen co jsem ji spatřila, polilo mě zvláštní teplo.
Přesně nevím, jak to popsat. Cítila jsem se…jako bych byla doma, v naprostém bezpečí. Zvláštní je, že si vůbec nemůžu vzpomenout, jak vypadala. Vím jen, že na sobě měla bílé dlouhé šaty a celá zářila, jako by její aura byla dokonale vidět. Zatímco jsem ji sledovala a snažila se přijít na to, co je na ní tak zvláštního co mi nedovolí se na ni nedívat, se mě zeptala: "Kdybych Ti laskavě co?"
Absolutně jsem nechápala. Byla jsem jí natolik okouzlená, že jsem úplně zapomněla, kam jsem ji vlastně chtěla poslat. Konsternovaně jsem ze sebe vypravila jen přihlouplé: "Co?"
Usmála se a mně došlo, že musím působit jako naprostý idiot, ale k vlastnímu překvapení jsem zareagovala úplně jinak, než bych od sebe čekala - zasmála jsem se a zajela jsem si rukou do vlasů, abych je odhrnula z čela.
Cizí žena se dál tvářila velmi přátelsky a zeptala se, zda si může přisednout. Sledovala jsem každý její pohyb, byly tak ladné a já měla pocit, jako bych to všechno odněkud znala, přesto se mi to zdálo tak fascinující, že jsem z ní nedokázala ani na vteřinu spustit oči. Když se konečně pohodlně usadila vedle mě, řekla jsem polohlasně a přece jen trochu váhavě: "Sem..ehm..Elena."
"Já Amélie," představila se mi klidně s andělským úsměvem ve tváři. Náhle se mi zdálo, že se čas zpomalil. Voda v řece tekla mnohem mnohem pomaleji, horečný šepot stromů ustal, namísto toho listy v korunách stromů začaly zlehka tančit rumbu. Ptáci přestali zpívat a po krajině se rozhostilo konejšivé a tak hřejivé ticho, kterým dál prostupovaly jako motýli jen naše hlasy.
"Amélie?! Jako fakt?! To je moje oblíbený jméno," vyhrkla jsem a hned pokračovala: "Takhle se jmenovala," zaváhala jsem a na vteřinku se odmlčela, než jsem nejistě dořekla:"je…jedna moje hračka, kterou jsem měla, když jsem..byla malá."
"Já vím. Byla to Tvá nejmilejší panenka…"
Tím, co řekla, jak tohle mohla vědět, mě vyděsila, ale hned mě napadlo, že třeba jen umí číst myšlenky, nebo jde o pouhou parapsychologii. Přesto onen pocit bezpečí vystřídal určitý neklid, ale strach to nebyl. Spíš ve mně probudila zájem - chtěla jsem vědět, jak to tedy je, jak to ví a proč jsem se vedle ní okamžitě cítila tak, jak jsem se cítila: "Em…Cože? Heh…Emm…My se snad už nějak známe a jenom si Tě nepamatuju z dětství nebo…?"
"Vždycky se budu jmenovat tak, jak mě pojmenuješ," odpověděla s neměnným stoickým klidem a snažila se mě pohladit po tváři, ale já ucukla a vstala:
"Hele…tohle je nějaký divný! Aaa…asi bych už měla jít," vykoktala jsem ze sebe.
Amélie se jen usmála, zavrtěla pomalu hlavou a snažila se mě uklidnit: "Neboj, všechno to časem pochopíš. Jsem tu kvůli Tobě. Potřebuješ pomoct."
Zatímco jsem se jí snažila vysvětlit, že se asi spletla, že já rozhodně žádnou pomoc nepotřebuji, byť jsem vnitřně měla pocit, jako bych lhala, vůbec jsem nepostřehla, že se také postavila. Stále se jen usmívala, vzala mě za ruku a řekla: "Tvá duše strádá, jsi nešťastná…už toho bylo příliš. Podívej se do sebe, nahlédni do svého nitra, musíš to vidět, abys mohla jít dál."

Blankytně modré nebe se zatáhlo, zvedl se silný vítr, v dálce se ozvalo hřmění a voda v řece se začala neklidně kolíbat. Po chvilce se přímo před námi zvedla a vytvořila mohutný rám se zrcadlem. Amélie mě pohladila a řekla: "Jen se neboj, budu Ti stále na blízku, i když mě neuvidíš," a rozplynula se jako cigaretový dým.
Čekala jsem, že se v zrcadle za mnou něco objeví a bála jsem se, ale stalo se něco zcela jiného. Můj vlastní obraz se začal měnit. Nejprve zbledl, pak se objevilo roztrhané, špinavé oblečení, modřiny na rukou, nohou, krku i ve tváři, rozcuchané vlasy, následně se objevily krvavé šrámy a slzy roznášející po obličeji zbylou černou řasenku. Z obrazu jsem nemohla spustit oči, tak jsem se dotýkala oněch ran, sáhla jsem si i do vlasů, ale po hmatu jsem zjistila, že to je jen v odraze zrcadla, že ve skutečnosti je vše, jak má být.
Jako by na mě ze zrcadla hleděla úplně cizí dívka, jejíž tvář skutečně žádala o pomoc.
"Amélie! Co to, sakra, je? Kdo je ta holka?" zakřičela jsem v naději, že se mi dostane nějaké rozumné odpovědi.
"Copak se nepoznáváš, má milá Eleno? Tohle jsi přece Ty. Přesněji řečeno, Tvá duše," ozvala se Amélie, aniž by se objevila.
"Blbost! To přece není možný," šeptala jsem do větru, zatímco jsem přistupovala blíž k zrcadlu a natahovala k němu konečky prstů. Chvilku jsem tiše bez hnutí sledovala, co mi zrcadlo ukázalo.
V tom se skutečně v zrcadle objevili další návštěvníci. Zleva přiběhli dva psi, zprava jeden. Vyděšeně jsem uskočila a rozhlédla se, ale byli jen v zrcadle. Zlostně skákali na mou duši, odtrhávali cáry již tak potrhaného oblečení spolu s kusy masa, z něhož odstříkávaly kapky krve na zem a srst rozzuřených psů.
Hrůzou se mi podlomila kolena a já si jen omámeně sedla na zem nemaje ponětí, co dělat. Cítila jsem úzkost jako nikdy, měla jsem pocit, že mi snad musí puknout srdce, že nemohu dýchat...
Jako na povel se psi zastavili a všichni tři se podívali na mě. Ze zrcadla hleděli přímo na mě, cenili zakrvácené zuby a ten vpravo se přiblížil ke mně. Neprošel skrz, ale jeho oči mě upoutaly a poslaly zpátky...
Ruce. Ty veliké a špinavé ruce s prsty zažloutlými od cigaret. Štiplavě páchnou po benzinu. Nenávidím je. Nemohu se na ně ani podívat. Kdykoliv je vidím, vzpomenu si, že se mě zas večer budou dotýkat. Nejdřív jako ruce otce a pak...Kdysi to bývaly ruce, které mě objímaly s otcovskou láskou a já jim bezmezně věřila, že mě vždy ochrání a nikdy nezklamou. Jak jsem se zmýlila...
Uplynulo pár let a přišel do mého dětského pokoje poprvé. Přisedl si ke mně na postel a já s bezelstností dítěti vlastní rozzářila očka a natáhla - jako vždy - ruce k objetí. Jenže přišlo něco, co se nikdy nemělo stát. Nehladil mě jako vždycky, už se mě nedotýkal jako otec...To bylo poprvé, kdy jsem měla pocit, že svět musí být moc zkažené místo, když tohle udělá vlastní táta vlastní malé dceři, která mu věří a věří, že je to ten nejlepší člověk na světě.
Když umřel při autonehodě, brečela jsem. Upřímně jsem plakala. Cítila jsem bolest a lítost... Ale ne tu, kterou by měla cítit dívka, jíž právě tragicky zahynul otec. Zžírala mě bolet, protože si dovolil umřít tak snadno. Nešťastnou náhodou, ne mou rukou nebo alespoň přičiněním. Celé ty roky, co za mnou chodil, když maminka usnula, jsem si pak představovala, jak se mu pomstím a to jediné mi dávalo sílu ráno vstát a mlčet.
Z bolesti se časem stala hořkost, z lítosti nesplněný slib, který ale zůstal uvnitř.
Vypálený do kůže jako cejch.
Hlava psa se pomalu začala měnit. Náhle jsem v jeho očích spatřila Jeho. Zaplavil mne vztek. Zvlášť, když ke mně vstáhl ty své ruce. Neudržela jsem se a zařvala: "Ty hnusnej hajzle! Já Ti věřila a Tys mě tak zklamal! A pak sis prostě chcípnul! Tak proč mě už nenecháš být?!" Neodpověděl. Ty Jeho ruce se začaly pomalu měnit v dým, steně jako On sám, až nakonec zmizel.
A já pocítila úlevu. Z vlasntího údivu nad takovým pocitem mne vytrhl Améliin hlas linoucí se kolem mne jako hřejivý vánek v děsivé noci, jíž sem tam osvětlí blesk: "Ty jsi se neprovinila a toho, kdo Tě první zlomil, jsi právě poslala tam, kam patří..."
Trvalo to jen pár vteřin, co jsem si znovu v hlavě přehrála její slova a pochopila jejich význam. A v tentýž moment mi i došlo, co mne čeká dál...A nemýlila jsem se - rozběhl se ke mně druhý ze tří psů, tentokrát zleva. Ten na mne ale necenil zuby. Ba naopak. Zdálo se mi, že ke mně míří nejistým krokem se skloněnou hlavou...A stejně jako pohled do očí prvního, mne i pohled do očí tohoto, poslal zpátky...
Cítím vůni čerstvých květin, ale vůbec mi není příjemná. Je mi chladno. Dívám se do země, jen pár centimetrů před zakulacené špičky svých černých lodiček. Sedím na tvrdé dřevěné lavici. Ruce mám položené v klíně a v každé z nich cosi žmoulám. V pravé ruce je to bílý složený kapesník a v levé maličký porcelánový delfín. Zadržuji slzy. Vím totiž, že jakmile mi ukápne jedna, nezadržím pláč. Cítím tlak pod hrudní kostí a nevím, zda ze strachu, vzteku nebo žalu. Možná je to pel-mel všech těch pocitů. Mám strach se kamkoli podívat. Vedle sebe, natož před sebe. Slyším prázdná studená slova cizího muže odněkud zepředu, shora. Snažím se je vůbec nevnímat, nedávat jim význam, tvar nebo podobu. Mám vztek, protože vím, že je to konec a že tohle nikdo nespraví, že už nedostanu žádnou další šanci. Cítím bolest, poněvadž jsem ztratila blízkého člověka a nestihla říct, jak moc ho mám ráda.
Když jsem uslyšela varhany a v prvních tónech poznala babiččinu oblíbenou píseň, vybavila se mi chvíle, kdy mi vtiskla do dlaně malého delfína a řekla, že mi bude vždycky nosit štěstí, když si na ni vzpomenu. Na ni a na to, že delfíni jsou krásná a inteligentní stvoření, která jsou volná a patří jim všechny krásy nekonečného moře. A pak ještě dodala to, co mi říkala pokaždé, když jsme se viděly: "Hezky se uč, ať můžeš jednou sedět v kanceláři a nemusíš se celej život dřít. Elenko, seš krásná, chytrá holka, buď na sebe opatrná!"
I druhý pes se proměnil. Na jeho místě nyní stála ta, která mne vždy podporovala a dávala mi cenné rady. Zpod domalovaného obočí se na mě dívaly veliké kulaté šedomodré oči, pod nimi se klenul malinký nos a pod ním úsměv, na který jsem odpověděla vlastním úsměvem, který začaly smáčet slzy padající z mých očí jedna za druhou. Na tvářích byly ještě horké, na rtech pomalu chladly a z brady již odkapávaly studené jako led. I přes pláč jsme ona i já setrvávaly v úsměvu.
Zašeptala jsem: "Mám Tě tak ráda..." Přivřela oči a pomalu kývla hlavou. A já věděla, co tím myslí. Odněkud shora se objevilo bílé, ale ne nepříjemné, světlo, které ji ozářilo a ona v něm pomalu zmizela. A mě znovu - jako záře - pohltil pocit úlevy. Byla to úleva. I když trochu jiná, než poprvé. Ale opravdu byla. Mé slzy pomalu usychaly a s tou poslední se znovu ozvala Amélie: "Konečně jsi ji nechala odejít, aby došla klidu...Teď už Ti zbývá jen poslední, abys byla zase volná..."
Přistoupil třetí pes. I jeho oči mě poslaly zpátky. Zpátky o pět let...
Pokoj osvětluje malá stříbrnobílá lampička v rohu u postele. Přes slzy vidím vše kolem rozmazaně. Zběsile šátrám v malé bílé krabičce s potiskem jasně zelených čtyřlístků a různě velkých berušek - kdysi jsem v ní dostala dárek od kamarádky, plyšového medvídka, ale tohle je ta posledí věc, která mě právě teď napadá. Mám hlavu plnou myšlenek, ale je to spíš jen změť různých výkřiků, které by dohromady asi těžko dali někomu smysl. Hledám. Hledám nepatrný předmět. Svou záchranu. Svou zkázu. Po chvíli beznadějně obsah krabičky rozsypu po posteli a hledám dál. Rukama mi procházejí různé věci. Letitá natržená, pomačkaná a znovu narovnaná vstupenka na koncert, propiska, kterou jsem si schovala jako památku na nějaký významný den, barevná kartička s přáním k svátku z roku 2003 a...konečně! To, co jsem tak usilovně hledala. Našla jsem ji.
Držím ji opatrně mezi palcem a ukazovákem levé ruky, zatímco se poměrně cynicky snažím pohodlně usadit na posteli a opřít se o zeď vedle portrétu Peggy Lee, který jsem malovala, když jsem měla pocit, že svět přece nemůže být až tak špatné místo a denně jsem poslouchala píseň "It´s a good day" v naději, že když tomu uvěřím, stane se to skutečností. Vyhrnuju si rukáv černého trička s flitrovým stříbrným nápisem LOVE IS FOR LOSERS, čímž odhaluji své sněhobílé zápěstí s mnoha jizvami, čerstvými i zhojenými. A vím, co bude následovat. Nacházím malý prostor neporušené kůže a pomalu, takžka něžně k němu přikládám ostří. Nadechnu se, hlavou mi cosi probleskne, cítím ten starý, tak známý tlak pod hrudní kostí a za očima a z očí vytryskne další záplava slz. Zavřu oči a přitlačím na ten nepatrný kousek kovu, který je mým společníkem už kolik měsíců, a on jako vždy projíždí kůží jako změklým máslem. Ucítím ostrou štiplavou bolest a objevují se drobné kapičky krve, které se velmi rychle mění v obrovské rudé slzy. A ty stékají tiše a rychle po ruce a neuvěřitelně lehce dopadají na obnažené stehno, kde jejich rychlost uvadá. Sleduji to a mám pocit, jako bych si dala heroin. Najednou je mi všechno jedno, nic neřeším, uvnitř mé hlavy je ticho, skoro ohlušující ticho, které je příčinou lehkého úsměvu, jenž se mi objevuje na rtech.
Posledí pes se mi dlouze zadíval do očí a zmizel. V zrcadle jsem opět stála jen já. Ucítila jsem, jak mě silně pálí zápětí, pohlédla jsem na něj a viděla všechny jizvy. Ony byly původcem palčivého pocitu. Postupně se všechny začaly rozevírat, ale netekla z nich krev. Jen se otevřely a připomněly mi všechny důvody, kvůli kterým vznikly. A mně to došlo. Konečně jsem si uvědomila, že tohle není a nikdy nebylo řešení. Sama před sebou jsem se snažila obhájit - přece to tehdy bylo řešení. Nevěděla jsem, jak jinak se s těmi bolestmi, které mi život servíroval den co den, vypořádat, ta bolest, která mě tížila pod hrudní kostí se nedala vydržet. Neměla jsem, komu bych o ní řekla a kdyby - koho by zajímaly moje problémy, když jich má každý víc než dost.
Z myšlenek mě vytrhla Amélie: "Eleno, přece víš, že to tak není."
"Ale,"
"Eleno, tohle je důvod proč máš pocit, že ti život utíká mezi prsty."
"No a co s tim mám teda dělat dál?!"
"Ukázala jsem ti cestu. Dál už musíš jít sama. Sama ale nejsi a nikdy nebudeš!"
Ještě než jsem otevřela oči, ucítila jsem vůni čerstvé kávy, kterou každé ráno připravovala maminka před odchodem do práce, a něco mě nutilo se usmát. Neměla jsem k tomu zvláštní důvod, prostě se mi chtělo.
"Musím jít dál," zašeptala jsem do ranního ticha. Otevřela jsem oči a první, co jsem spatřila, byl paprsek červnového slunce dopadající na mou postel.
Rychle jsem se posadila a přemýšlela, co se vlastně stalo. Něco se mi zdálo...něco hrozně zvláštního. Nebo že by se mi to všechno nezdálo...? Dlouho jsem nad tím ale nepřemýšlela, protože jsem měla pocit, že už jsem zbytečně ztratila dost času. Tiše jsem vylezla z postele a šla si nalít kávu, s níž jsem si sedla k oknu a měla po dlouhé době obyčejnou radost ze života a taky pocit, že s tím musím a chci něco udělat. Dopila jsem kávu, oblékla se a vyrazila ven. Procházela jsem se městem plným lidí, slunce rozhazovalo své zlato po chodnících, lehký vánek mi jemně zdvihal prameny vlasů a nenápadně je splétal.
Najednou mě na informační tabuli upoutal zelený lístek papíru, na němž stálo:
Nezisková organizace hledá novou posilu do týmu
Dobrovolníci se mohou hlásit na telefonu
723 123 432
Napadlo mě, že to by mohlo být ono. To by mohla být moje šance udělat něco pořádného se svým životem! Hned jsem zavolala na zadané telefonní číslo. Po delším zvonění se ozvala velmi milá paní a hned si se mnou domluvila schůzku.
Už půl roku se ráno budím s úsměvem a pocitem smysluplnosti vlastního života. Na úvahy o plynutí času nebo vody si už ani nevzpomenu. Jako dobrovolnice jsem se setkala s lidmi trpícími různými formami schizofrenie či bipolárně afektivní poruchou. Tito lidé mají velké, mnohem větší problémy a den co den bojují o svůj život a snaží se ho zvládat co nejlépe. Svou nadějí, touhou bojovat a žít jako zdraví lidé mě inspirují a nevědomky mi dávají podnět k tomu, abych byla lepší, odhodlanější a silnější, abych zvládala denně pracovat s nimi a mohla naslouchat jejich životním příběhům a trápením, ale zároveň sama sobě. V každém z nich je totiž kousek Amélie, který mi ukazuje, jak důležité je být smířená sama se sebou, abych mohla být někomu oporou. A proto asi na Amélii nikdy nezapomenu.


Hell

Problémy 21. století

22. února 2013 v 11:17 | Hell |  Téma týdne

Problémy 21. století

Těch je samozřejmě několik a kdybych je měla jeden po druhém rozebírat, nestačilo by to ani na několika set stránkovou esej. Jistě i vás napadají závažná témata jako je globální oteplování, kácení deštných pralesů, civilizační choroby nebo třeba ropné havárie na moři. Ano, to jsou bezesporu velice vážná témata, avšak já přece jen zůstanu věrná oboru, který studuji a zaměřím se spíše na lidi. Tím samozřejmě nechci říct, že by se kterýkoliv z výše uvedených problémů nedotýkal lidí, to právě naopak. Ale k věci...
Na jedné sociální síti mi minimálně jednou týdně přistane ve schránce vzkaz se sexuálním podtextem. Zatím se mi ještě nestalo, že by se někdo obtěžoval podívat se kromě fotografií i na informace, kde by zjistil, že na sociálních sítích hledám pouze a jen přátelství (přesněji řečeno kyberpřátelství), protože ráda poznávám nové lidi, ráda se s lidmi bavím, zajímají mě názory mých přátel a známých, ale i právě takových kyberpřátel. Bohužel, už přestávám doufat, že se najde jednou alespoň jeden člověk, který mi napíše něco čistě přátelského bez pozdějšího zvaní na rande apod.
A když se tak podívám na jiné profily, zdá se mi, že na sociáních sítích je dnes strašná spousta mladých lidí, prakticky dětí. Jsem zcela přesvědčená o tom, že internet už patří do života každého z nás, ale zároveň jsem zastáncem toho, že děti do 15 let by měly u počítače a především na internetu trávit co nejméně času, protože by bylo mnohem efektivnější, kdyby trávily čas se svými vrstevníky a udržovaly tak sociální kontakt v realitě, nejen pomocí písmen. Já osobně jsem počítač dostala "až" ve 14 letech a internet mi rodiče zařídili až v prvním ročníku na střední, když už jsem ho nutně potřebovala kvůli škole (školní web). Do té doby jsem veškeré potřebné informace získávla z novin a referáty do školy jsem vypracovávala z knih. Volný čas jsem pak trávila na hřišti se spolužáky. Chci se ale dostat k tomu, že v dnešní době, ať pustíte televizi nebo otevřete časopis, odevšud na vás něco křičí SEX! Na internetu je to ještě znásobeno a když vidím, kolik oněch zmíněných zpráv chodí mně a vadí mi to, napadá mě, kolik jich chodí třeba holkám, které ještě ani nevyšly základní školu a jak se s nimi potýkají? Vadí jim to, nebo si pak připadají dospělejší, byť nejsou? Zdá se mi, že v dnešním světě sex nahradil lásku a jakoukoliv formu lidského porozumění. Jak si pak má mladý člověk v takovém prostředí, který je pohlcen dobou, vytvořit nějaké morální hodnoty? Mně teď bude 23, takže těch sladkých 13 mám ještě tak trochu v živé paměti, ale už taky přemýšlím o budoucnosti a rodině. Když si představím, že bych měla dceru v tom věku těch 13 let a ta byla přišpendlená na síti a dostávala nějaké sexuální vzkazy, chce se mi z toho zvracet a je mi smutno, protože to skutečně JE smutné, když děti přichází o dětství a pubertu, kdy si má užívat s přáteli, první lásky, které jsou o držení se za ruku, procházkách po parku a pusách. Děti tak vlastně přichází o čas sebeutváření, utváření si svých ideálů, cílů a hodnot. Nemůžu si pomoct, ale v tom případě visí ve vzduchu otázka: Kam to pak vlastně celá naše společnost směřuje?
Často také slyším, jak si lidé stěžují, že se v dnešní době chová každý tak nějak lhostejně vůči druhým. Pár z nás třeba přispívá na UNICEF, a podle toho by se snad dalo vyvozovat, že až tak lhostejní všichni určitě nejsou. Ale jsou. Ať už posílají jakokoliv částku jakékoliv nadaci, nebo čas od času dají člověku bez domova nějakou minci, zůstávají stejně lhostejnými jako ti, kteří žebráky na ulici obchází a při reklamním spotu na nadaci přepínají na jiný kanál. Jeden přednášející na naší katedře, kterého si velice vážím, jednou vyslovil myšlenku, že vlastně každý, kdo adoptuje na dálku, přispívá finančně nebo odjede do Afriky kopat vodu, to vlastně dělá z pocitu vlastního provinění. Jinak řečno: Doma se nechovám asi tak, jak bych ve skutečnosti měl, nebo chtěl, tíží mě svědomí, a tak to takhle můžu zkusit napravit - budu vypadat alespoň o něco líp, především sám před sebou. (Okamžitě se mi vybavily odpustky.) A zpočátku se mi ta myšlenka nezdála, ale když jsem se nad tím, co pan magistr říkal, zamyslela hlouběji, musím s ním souhlasit. Nechci nikoho obviňovat, a tak to vztáhnu přímo na sebe. Přispívám každý měsíc na UNICEF, protože si myslím, že je to správné, ale je to jediný důvod? Asi těžko. Snažím se žít, jak bych chtěla a jak si myslím, že je správné? Snažím. Ale daří se mi a jsem se sebou vždy spokojená? NE! Nikdy jsem neudělala něco, za co bych se měla stydět? Ale udělala a zase udělám, protože jsem člověk, který chybuje, stejně jako každý jiný. Pokud si někdo přeje, aby lidé nebyli tak lhostejní, měl by začít u sebe. Ne tím, že bude posílat polovinu svého měsíčního příjmu různým nadacím a na ulici obdarovávat každého, kdo si řekne, nebo vypadá, že by mu bodla pětka. Peníze sice hýbou světem, ale pomoc ve svém původním slova smyslu je to, co by ještě mohlo dát někomu naději. Kdy jste se naposledy třeba zeptali starého člověka na přechodu, jestli mu můžete pomoct na druhou stranu, nebo jste pustili sednout těhotnou ženu, nebo paní s taškami v autobuse? Může se to zdát jako maličkosti, a taky že jsou, ale tyhle maličkosti dělají svět hezčím místem k životu. Nebo se třeba jen tak usmějte na pokladní v obchodě, když vám vrací drobné a popřejte jí hezký den. I když se netváří zrovna nejpříjemněji... Kritizovat umí každý, ale s chválou už je to horší. Kolikrát jste řekli, že "ta prodavačka byla pomalá a natvrdlá"? A kolikrát jste řekli - pro sebe i nahlas -, že "ta prodavačka byla šikovná a šlo jí to pěkně od ruky", aniž byste dodávali "ještě aby ne, když je za to placená"? Zkusme to, neházejme ještě flintu do žita, ještě není vše ztraceno. Lidství je pořád ještě v každém z nás, i když u některých dá práci ho probudit, přesto to nevzdávejme...
Globální oteplování, ropné havárie nebo padající meteority ovlivníme jen těžko, ale úsměv dokáže dát každý z nás a nic nestojí. Stejně tak obětovat chvilku na pomoc někomu, koho znáte, nebo vůbec ne. Největším problémem 21. století je lidstvo samo, protože je tu pár těch, kteří si uvědomují, že je potřeba něco udělat, ale zapomínají, že je nutné začínat od úplného začátku...
Hell

CD Melody Gardot - The Absence

21. února 2013 v 19:57 | Hell |  Recenze

Melody Gardot - The Absence

Velmi talentovaná jazzová zpěvačka a skladatelka z Philadelphie na jaře 2012 vydala v pořadí již třetí studiovou desku "The Absence". Již v roce 2010 se přestěhovala do Marakéše, aby zde nasbírala dostetek inspirace a vyplatilo se!

Produkce desky se ujal známý brazilský muzikant Heitor Pereira.

Deska se nese v rytmech latinskoamerických, ale snadno rozpoznáte i odkaz na zpěvaččin vzor - George Gerschwina.

Hedvábný hlas a muzikálnost Melody Gardot vás při poslechu pohladí a navodí potřebný klid v dnešní úspěchané době. Náročný posluchač dostane vše, aby byl spokojen. Romantičtější povahy si mohou být jisté, že když se zaposlouchají do této desky, budou uneseny na vlnách fantazie do cizích světů.

Rozhodně je to perfektní deska a za rok 2012 jedna z nejlepších věcí, co spatřila světlo světa.
Hell

ŠAMAN IN

21. února 2013 v 19:21 | Hell |  Kultura

ŠAMAN IN

Dnes v 17:00 v galerii U Přívozu proběhlo slavnostní dernié výstavy ŠAMAN IN s aukcí.

Výstava výtvarných prací žáků ZŠ PROINTEPO (zařízení pro děti s tělesným a kompinovaným postižením) byla inspirovaná fenoménem šamanismu a expedicí ředitelky tohoto zařízení Jarmily Ajky Karpašové za šamany do Peru v Jižní Americe. Kromě toho byl přizván Josef Audrlický, jenž zde představil cyklus obrazů "Indiáni Severní a Jižní Ameriky".

Na začátku promluvila ředitelka Jarmila Ajka Karpašová, po ní zazpívaly děti pásmo pěti písní, které nacvičily s paní učitelkou ze ZŠ PROINTEPO, jednu dokonce ve španělštině a po nich se mikrofonu ujala patronka celé výstavy. Tou se pro tentokrát stala herečka Klicperova divadla, jíž můžete znát také z filmů Snowborďáci, Rafťáci, Nuda v Brně nebo ze seriálu Ulice, Pavla Tomicová, která hned v úvodu řekla několik milých slov, zazpívala svou vlastní lidovou píseň "Fouká, fouká", zavtipkovala o tom, že ji zvukaři nemají v lásce a omluvila se, že bude muset odejít před koncem akce, jelikož ji večer čeká představení.
Během akce byl pro zájemce promítán dokumentární film z oblasti Peru režiséra Viliama Poltikoviče.
Následovala aukce, na níž se dražily práce dětí od 250 Kč a nechyběl ani rautový stůl.
Akci bych hodnotila jako velice povedenou, zvládnutou na úrovni, jen bych ocenila, kdyby si moderátor zjistil správné informace o šamanismu a nerozšiřoval věci, které jsou od pravzdy vzdálené jako Praha od Brna.
Hell

Úvod - rubriky

21. února 2013 v 13:42 | Hell |  Články
Jak jste si jistě všimli, články jsou rozdělené do podrubrik. Velmi mě zaujala myšlenka "Téma týdne", kdy se na stránce blog.cz objevuje téma, na které mohou uživatelé napsat článek dle svého, což oceňuji jako perfektní podporu kreativity. Začínám s tím, že kromě podrubriky "Téma týdne" zde mám "Kulturu", "Recenze" a "Interview". Co se týká článků o kultuře, bude se jednat především o akce v Hradci Králové a Pardubicích, recenze budu psát převážně o knihách, filmech a hudbě. Interview - sem bych chtěla řadit rozhovory se zajímavými lidmi, které běžně potkáváme třeba na ulici nebo v MHD, ale vlastně o nich nic nevíme.
Doufám, že vás některá rubrika zaujme natolik, že se stanete pravidelnými čtenáři a budu ráda za zpětnou vazbu (helus.frydrychova@seznam.cz) :-)

Hell

Úvod

21. února 2013 v 13:17 | Hell |  Autorka
V této sekci naleznete příspěvky, které se týkají mé osoby. Jde mi o to, abych trochu rozbouřila internetové vody anonymity a abyste si dovedli představit, kdo jsem a co dělám, pokud vás to zajímá.

Tomáš Petráň

21. února 2013 v 12:37 | Hell |  Interview

doc. Mg.A. Tomáš Petráň, Ph.D.

Herec, režisér, dokumentarista.
Docent Tomáš Petráň se narodil v Praze 5. 4. 1967. Do filmového prostředí se dostal poměrně v raném věku (13 let), kdy většina z nás už přestává snít o tom, že bychom stáli v záři reflektorů. Tehdy si zahrál v dětské televizní inscenaci Den velkého ticha po boku hvězd tak zvučných jmen, jako například František Filipovský, Jiří Sovák či Jiří Zahajský. A v několika dalších menších rolích, v rádiu a pohádkách.
V pozdějším věku už se věnoval filmu spíše z pozice režiséra. Příkladem může být třeba televizní seriál "Hurvínkův rok" (2003). Jeho oborem se však stal dokumentární a experimentální film.

Ocenění

Cena za nejlepší edukativní pořad vytvořený studenty 1993
Prix Non pereant 2.místo 1997
Prix Non pereant 1.místo 2002
Ocenění Zlatá pecka 1997, 1998, 2000

Kromě tvůrčí práce také přednáší na FAMU v Praze a na Univerzitě Pardubice, kde předává své poznatky a zkušenosti dál, a tak ovlivňuje řadu nových tvůrců, pomáhá formovat osobnosti svých studentů, nadšených posluchačů.
Nežije ovšem ani v Praze, ani v Pardubicích, nýbrž v Krkonoších, kde o něj pečují jeho dvě dcery - Anička a Agáta.
Vy jste nám na minulé přednášce překládal film z francouzštiny. Kolika jazyky mluvíte?
Čeština, francouzština a angličtina.

A když jste byl třeba v zahraničí, tak jste se něco nepřiučil?
V každý zemi něco pochytíte, když tam jste nějakou dobu. Takže se domluvím v Polsku. Jo, ještě ruština. A pak umím trochu latinsky.

A Vy, když natáčíte ty filmy, tak jste tam, kde natáčíte, jak dlouho? Eriksen píše, že ten, kdo chce natočit etnografický film, by měl v té určité zemi strávit rok.
No, takový etnografický film se má natáčet zhruba rok, to je pravda. Ale ono to není tak jednoduché, po finanční stránce. Takže buď točíme tak, že se tam vracíme, nebo tam zůstane někdo specializovaný (např. antropolog) třeba pár let a já pak přijedu a zajistím tu technickou stránku výzkumu.

Když jsme se spolu poprvé bavili, tak jsem se Vás ptala, kde všude jste byl a Vy jste mi prozradil, že jen v Austrálii a Arktidě ne. Mě zajímalo, kde se Vám nejvíc líbilo a Vy jste mi jednoznačně odpověděl, že doma v Krkonoších. Tak se tentokrát zeptám jinak. Zaujala Vás nějaká země natolik, že byste se tam rád ještě podíval?
Já jsem spíš na ty euroamerický civilizace. Ale strašně rád se vracím do Bretaně, tam je to úžasný. Já si vždycky počkám v tom přístavu, oni tam přivezou ty krevety a langusty, já si to hned nakoupím. To je prostě paráda. Taky se rád podívám do Kanady, kde mi jsou ty lidi hrozně blízký. Paříž, tam jsem studoval, strávil jsem tam ty nejkrásnější roky a New York mám rád, protože ten je tak nějak mimo naše dimenze.
Mně je dobře tam, kde s těma lidma můžu mluvit.

Kde Vám chutnalo? (S panem docentem jsme se chvilku před tím bavili o tom, co se jí třeba v Číně - psi, ropuchy nebo šneci…)
Já nejsem nijak vybíravej v jídle. Ale asi ve Francii. Já mám hrozně rád ty kozí sýry…Nebo jsem teď byl se studenty v Rumunsku a taky výborný. Blízký východ - to je samý skopový, dobrý maso. Ale třeba i v tý Číně to jídlo nebylo špatný.
A nejradši jím u lidí, ne v hospodách.

A trumfne něco třeba takovou českou svíčkovou?
Jo. Jasně.
A já jsem taky sedlák, mám svý maso, a teď jsem zrovna dělal svíčkovou.

Vy fakt vaříte?
No vařim. A prej i dobře. Za mnou jezděj na jídlo až z Prahy.
(pozn. Můžu potvrdit, že kyselo pana docenta nemá chybu!)

Tak to teda všechna čest…!
No, co jsem měl dělat, když jsem zůstal sám se dvěma dcerami. Když po tejdnu přišly, že už nechtěj jíst špagety, tak jsem pochopil, že na špagetách děti fakt neodchovám a musim se začít učit vařit.
Nebo jsem naučil vařit i některý svoje přítelkyně.

A taky berete vaření jako relax?
Jasně. Já si u toho odpočinu. U vaření i farmaření.

Teď mám takovou osobnější otázku…Říká se, že český holky jsou nejhezčí. Co Vy na to? (Tahle otázka mě napadla poté, co jsem vyslechla historku o tom, jak byl nějaký Čech v Londýně a na ulici ho míjela jakási slečna a on pronesl: Tak tohle je první hezká Angličanka!!! Slečna se otočila a pravila: Cože?!)
No, český holky jsou hezký! Ale mně se líbí takový snědý typy. Třeba mulatky. Ale zatím nejhezčí holky jsem viděl v Brazílii.

Teď tu mám zase spíš dotazy týkající se práce. Jak jste se dostal k dokumentaristice?
Úplne náhodou. Já jsem na gymplu točil nějaký ty amatérský filmy, ale pak se spolužák hlásil na FAMU, tak jsem to zkusil taky. Takže to byla spíš taková shoda náhod.

A dovedete si představit, že byste dělal něco jiného?
Já jsem chtěl být lékař, nebo veterinář. A když jsem vystudoval FAMU, tak jsem pak do takových třiceti přemýšlel, jestli s tím ještě něco neudělat.

A co si o tom myslíte teď?
Že to byl dobrej život.

No a Vy teda kromě natáčení filmů přednášíte na FAMU a na univerzitě v Pardubicích. Kde se Vám líbí víc? A neberte ohled na to, že jsem ráda, že jsem právě tady…
Víte co, já jsem na FAMU byl dlouho. V jednu dobu jsem tam dělal i proděkana. A většina těch, co tam učí, jsou moji spolužáci, takže se tam známe. Já už jsem potřeboval z tý králíkárny na FAMU vypadnout. Já už jsem učil někde externě, ale tady v Pardubicích se mi líbí ten studentkej život, kterej tady je takovej tradiční. Je tu ten univerzitní kampus, kde se učí, studenti tu bydlí, scházejí se na akce. A to je hrozně příjemný. Co se týče učení, tak tady je asi víc práce (třeba víc bakalářek na opravování), protože na FAMU učíte čtyři pět, maximálně dvacet lidí.

A poslední otázka: Dokážete si vůbec představit, jak dokážete ovlivnit svoje studenty? Třeba při přednáškách, že se Vám podaří je tak nějak nasměrovat…
To fakt ne.

Hellena

21. února 2013 v 11:53 | Hell |  Hellena...tak trochu lifestyle

Ahoj!

Jmenuju se Hellena a tento blog jsem založila především z toho důvodu, že ráda píšu, ráda se s lidmi podělím o svůj názor či zkušenosti a zároveň se ráda dozvím, co si o rozebíraném tématu myslí druzí, proto piště komentáře, na které budu moci reagovat.

A teď už v krátkosti něco o mně...
Pocházím z jednoho z nejkrásnějších měst na světě - z Hradce Králové, kde jsem o sobě v březnu roku 1990 dala poprvé dost hlasitě a velmi dramaticky vědět a už jsem tu zůstala. Studuji sociální antropologii na FF v Pardubicích a pevně doufám, že jednou budu pracovat v médiích.

Mám vícero koníčků, z nichž se nejintenzivněji věnuji psaní, hudbě, filmu a četbě. Psát jsem začala už na základní škole díky své češtinářce, byť spíše do šuplíku, popřípadě do školních soutěží či rodině a přátelům, jež jsem chtěla potěšit, až jsem začala publikovat některé své práce na blogu, na němž pracuji více či méně intenzivně od roku 2006 (www.charmer.blog.cz).
Pro rok 2013 jsem čestnou členkou Spolku přátel krásného slova. V časopise Škrabopis, který SPKS vydává, mi vyšla povídka "Amélie" a na webu naší katedry (ksv.upce.cz) najdete mou reportáž o kurzu černobílé fotografie.

Filmu se věnuji pasivně (dříve i aktivně). Pasivně - jako divák především psychologických, dramatických a kultovních snímků. Aktivně jako "tvůrce". V prvním ročníku na univerzitě jsem s kolegou z katedry natáčela viral pro pardubickou filharmonii "Skandál v komorní filharmonii Pardubice", který se pak promítal na studentské konferenci. (Je to amatérské, ale nám se to líbí - bylo to mé první setkání s kamerou a střižnou.) Následoval krátký etnografický film (semestrální práce) a pak se mé filmařské ambice umírnily, neboť jsem přišla nejen o veškerý materiál natočený k bakalářské práci, ale i záběry, které měly tvořit krátký propagační film pro SPKS.

Mezi mé nejoblíbenější autory patří především prokletí básníci, Stephen King, Robert Fulghum, Petr Šabach a v poslední době španělský spisovatel Gabriel García Márquez.

Miluju svoje rodiče, pana Božského, své přátele, svého psa, podzim a jaro, gotickou subkulturu, umění, filmy Tima Burtona, jazz, tatarský biftek, jasmínový čaj a spoustu dalších věcí, které život nabízí.

Fascinuje mě japonská a řecká kultura, filmy z počátku 20. století a nepředvídatelnost života. Věřím na osud, karmu, přátelství a taky v to, že za život se má zkusit všechno a do všeho se má jít naplno.

Moje motto zní: "Miluju život. I když s ním mám jistý problémy, tak je život pořád to nejlepší, na co jsem zatím narazila." (Neil Simon - Poslední ze žhavých milenců)


Hell xoxo
Díky za návštěvu i případné sdílení! Smějící se